Je to zvláštní! Ještě před dvaceti lety zuřili především četní lékaři proti tvrzení, že hypnosa skutečně existuje. Neštítili se označiti hypnosu za humbuk a švindl, jako nedávno před tím učinili i s léčivým magnetismem, který se dnes stal pro mnohé lidi velkým požehnáním. Ti, kdo prováděli léčivý magnetismus, byli napadáni co nejostřeji a dostalo se jim názvů kejklířů a podvodníků.

Dnes jsou to zase právě lékaři, kteří si většinou přivlastnili hypnosu. Co před dvaceti lety nejostřejšími výrazy potírali, to dnes zastávají.

To se dá posuzovati ze dvou stran, kdo se na tehdejší rozhořčený boj díval úplně věcně, nemůže se dnes ovšem ubrániti úsměvu, když vidí, jak tehdejší nepřátelští horlivci snaží se ještě s větší horlivostí používati hypnosy, jimi kdysi tak opovrhované. Z druhé strany nutno opět uznat, že takovému přímo grotesknímu obratu přísluší také úcta. Patří k tomu přece jen jistá dávka odvahy, vydati se takto nebezpečí směšnosti, které je v tomto případě tak nasnadě. Nutno uznati v tom opravdovost, se kterou by se skutečně rádo přispělo lidstvu. Proto neleká se ochotně spolupřijmouti i takové nebezpečí.

Lze jen litovati, že se z toho nečerpalo poučení také pro budoucnost. Že se nepostupuje opatrněji s odsuzováním a – řekněme to klidně – s osočováním, když se jedná o věci, které patří do téhož oboru jako hypnosa. Žel, přes všechny zkušenosti dělá se to s mnohými jinými obory téže oblasti dnes právě tak, ba skoro ještě hůře. Bude se muset na konec opakovat totéž divadlo, že lidé budou bez přechodu pojednou s horlivostí zastávati něco, co se dosud snažili tvrdošíjně popírat. Ba ještě více. Budou usilovat, aby všemi prostředky a bezohledně dostali v praxi do vlastních rukou tak mnohé, čehož hledání a nalezení opatrně a za trvalých útoků dříve přenechávali jiným, většinou tak zvaným „laikům“. Ponechme nerozhodnuto, má-li se to opět označovati jako zásluha a zmužilý čin. Naopak, je bližší předpoklad, že tato věčná opakování mohou postaviti do jiného světla i ono jednání, označené již jako zásluha. Takový je výsledek povrchního posudku.

Stává se to však mnohem povážlivější, známe-li správně účinky použití hypnosy. Je dobře, že konečně byla uznána a potvrzena jsoucnost hypnosy a že přestaly útoky vědy, bohaté na slova, ale po dnešní zkušenosti prozrazující jen nevědomost. Skutečnost, že pod ochranou dosavadních protivníků, kteří se pojednou stali vědoucími, použití hypnosy doznalo takového rozšíření, svědčí o tom, že tito vědoucí jsou mnohem více vzdáleni opravdového poznání, než původně hledající a tolik kaceřovaní laikové.

Je ohromujícím vědomí, jaké zlo vzniká tím, že se dnes tisíce lidí svěřuje do tak zvaných povolaných rukou, aby se dobrovolně podrobili hypnose. Jsou k  tomu dokonce přemlouváni, ba i znásilňováni bez svého vědomí. Toto jednání jest nejvíce zavrženíhodné. I když se to vše děje s nejlepším úmyslem a chce se tím způsobiti dobro, nemění to nic na nezměrné škodě, kterou tento výkon v každém případě natropí. Ruce, které používají hypnosy, nejsou povolané. Povolaným může býti jen ten, kdo je dokonale obeznalý v oblasti, do které patří všechno to, čeho používá. U hypnosy byla by to oblast jemnohmotná. A kdo skutečně tuto oblast zná, nejen se tak v opovážlivosti domýšlí, nebude nikdy používati hypnosy, dokud přeje svému bližnímu to nejlepší i leč tehdy, že by měl v  úmyslu s plným vědomím těžce mu ublížiti. Hřeší se proto na všech stranách, kdekoliv se hypnosa provádí. Je lhostejno činí-li tak laikové, nebo někdo jiný! Není v tom jediné výjimky!

Každý, kdo se snaží prostě logicky myslet, musí dojíti k závěru, že je to ve skutečnosti přece jen bezmezná lehkomyslnost, používati něčeho bez znalosti konečného účinku, když dosah takového jednání možno přehlížeti jen z nejužších stupňů. Zvláště tehdy, když taková lehkovážnost v záležitostech blaha a bolu bližních má za následek škodu nejen pro postiženou pokusnou osobu, nýbrž i pro toho, kdo pokusy provádí. Nemůže tu přinésti uklidnění vědomí, že zodpovědnost dvojnásob těžce padá zde na vykonavatele. Lidé neměli by se nikdy tak důvěřivě pouštěti do něčeho, co sami důkladně neznají. Děje-li se tak bez jejich vědomí a vůle, je takové počínání skutečným zločinem. I tehdy, když se tak děje tak zvanýma povolanýma rukama.

Nelze ovšem připustit, že by ti, kdo pracují s hypnosou, měli vesměs úmysl poškoditi své bližní. Je však skutečnost, že jsou úplně neznalí podstaty hypnosy a vůči následkům své činnosti stojí úplně bez porozumění, o tom není nejmenší pochybnosti. V úvahu může přijíti buď jedno nebo druhé. Jako jedině stávající zůstává tedy neporozumění.

Používá-li člověk vůči svému bližnímu hypnosy, poutá tím jeho ducha! Toto poutání samo je duchovní přečin, nebo zločin. Není omluvou, užívá-li se hypnosy za účelem uzdravení z tělesné nemoci, nebo jako prostředku ku psychickému zlepšení. Stejně tak nemůže býti na obranu uvedeno tvrzení, že při docílených duševních změnách k dobrému zlepšila se i vůle dotyčného, takže hypnotizovaný měl z toho zisk. Žíti a jednati v takové víře je sebeklam. Jedině to, co duch vykoná z úplně svobodného a neovlivněného chtění, může mu přinésti zisk, jakého je mu třeba ke skutečnému vzestupu. Všechno ostatní jsou zevnější věci, které mu mohou jen přechodně přinésti zdánlivý užitek nebo škodu. Každé spoutání ducha jest nezbytným zdržením v možnosti nutného pokroku. Při tom je lhostejno, za jakým účelem se to stalo. Nehledě k tomu, že takové spoutání přináší s sebou více nebezpečí než výhod. Takto spoutaný duch je přístupen nejen vlivu hypnotisérovu, ale zůstává do jisté míry vydán bez obrany i jiným jemnohmotným vlivům. I tehdy, když to hypnotisér zapověděl. Duchu v jeho spoutanosti chybí proti těmto vlivům naléhavě nutná obrana, kterou může mu poskytnouti jen úplná volnost pohybu. Že lidé nepostřehují ničeho z těchto trvalých bojů, útoků a vlastní úspěšné nebo neúspěšné obrany, nevylučuje životnost v jemnohmotném světě a vlastní spolupůsobení lidí na tomto životě.

Každý, kdo se podrobuje účinné hypnose, jest tedy více nebo méně trvale zdržen ve skutečném pokroku svého nejhlubšího jádra. Zevnější okolnosti hrají při tom teprve druhořadou roli a nesmí býti proto směrodatnými pro posudek. Nechť již se zdánlivě přechodně zlepšily nebo se staly nepříznivějšími. Duch musí v  každém případě zůstati volný, protože jde konečně o něho!

Připusťme, že nastane zevně znatelné zlepšení, oč se hypnotiséři tak rádi opírají. Hypnotizovaný člověk nemá z toho ve skutečnosti žádného užitku. Jeho spoutaný duch nemůže v jemnohmotnosti působiti tak tvořivě, jako dokonale volný duch. Jemnohmotné výtvory, které jeho spoutané nebo vynucené chtění zplodí, jsou bezmocné, protože jsou teprve z druhé ruky a v jemnohmotném světě velmi záhy vadnou. Jeho zlepšené chtění nemůže mu proto ve zvratném působení přinésti užitek, jaký možno vždy očekávati při výtvorech volného ducha. Stejně je tomu ovšem tehdy, když spoutaný duch z rozkazu hypnotiséra chce nebo provede něco zlého. Vzdor zlým hrubohmotným činům zajdou tyto bezmocné jemnohmotné výtvory velmi záhy nebo jsou vstřebány stejnorodými. Nemůže proto nastati jemnohmotné zvratné působení. Člověka v hypnose tak donuceného ke zlým činům může snad stihnouti světská zodpovědnost, ale ne duchovní. Právě týž postup je u choromyslných. V tom opět možno zříti bezmeznou spravedlnost Stvořitele, která působí v jemnohmotném světě živými a ve své dokonalosti nedostižnými zákony. Člověka v hypnose cizí vůlí donuceného nemůže vzdor jeho zlým skutkům stihnouti vina, avšak také ne požehnání. Vždyť i jeho lepší skutky byly provedeny pod nátlakem cizí vůle a on jako samostatné „já“ neměl na nich podílu.

Zato však stává se něco jiného: Násilné spoutání ducha hypnosou poutá současně hypnotiséra k jeho oběti, jako nejsilnějšími řetězy. Nezbaví se toho dříve, pokud člověku, kterého násilím v jeho volném vývoji zadržel, nedopomůže tak daleko kupředu, kam byl by musel dojíti hypnotizovaný, kdyby nebyl spoután. Hypnotisér po svém pozemském odloučení musí se odebrati tam, kam jde jím spoutaný duch i kdyby to bylo do nejhlubších hlubin. Snadno lze si představiti, co vykvete takovým lidem, kteří se mnoho zabývají hypnosou. Až se probudí po pozemském odloučení a vzpamatuje se, pozoruje s hrůzou, jak ho vížou pouta těch, kdo již ho předešli, tak jako oněch, kteří ještě putují na zemi. Ani jedno z  těchto pout nemůže mu býti odpuštěno. Musí je rozpoutávati článek za článkem i kdyby při tom ztrácel tisíciletí. Je však pravdě podobno, že s tím nedojde již ke konci, ale bude spolustržen do rozkladu, který zničí jeho osobnost, jeho vlastní „já“.

Neboť těžce zhřešil proti Duchu.