Kdo by neznal tato významná slova, která zvolal Ježíš Nazaretský, vise na kříži! Jest to jedna z největších přímluv, jaká kdy byla proslovena. Zřetelně a jasně. Ale přesto stálo lidstvo po dva tisíce let vůči těmto slovům bez porozumění. Vykládalo je jednostranně. Jen tím směrem, který se zdál lidem příjemný. Nebylo ani jednoho člověka, který by pozdvihl hlasu pro skutečný smyl těchto slov, aby ho provolal lidstvu a zvláště křesťanům s veškerou zřetelností!

Ale nejen to. Všechno strhující dění v pozemském životě Syna Božího bylo jednostranností dalšího podání uvedeno do falešného světla. To jsou však chyby, které vykazuje nejen křesťanství, ale které shledáváme v každém náboženství.

Možno pochopiti, když učedníci posunují daleko do popředí a staví nade vše jen čistě osobní na svém učiteli a mistru. Zvláště když tento mistr byl z jejich středu vytržen tak surově a náhle, aby pak v plné nevinnosti byl vydán nejtěžšímu utrpení za nejhrubšího posměchu a na konec mučednické smrti.

Něco takového vtisklo se hluboko do duší, které mohly svého učitele poznávati nejideálnějším způsobem ve společném spolužití. Účinek toho pak bylo, že osobní stavělo se do popředí všech vzpomínek. To jest zcela samozřejmé. Ale svatým posláním Syna Božího bylo jeho slovo, přinášení Pravdy ze světlých výšin, aby se tak ukázala lidstvu cesta ke Světlu, která mu dosud byla uzavřena. Neboť duchovní stav lidstva v důsledku jeho vývoje dosud neumožňoval, aby tou cestou šlo!

Utrpení, způsobené lidstvem velikému nositeli Pravdy, stojí zcela pro sebe!

Co však bylo u učedníků samozřejmé a přirozené, vyrostlo u pozdějšího náboženství v mnohé velké omyly. Věcnost Božího poselství ustoupila daleko do pozadí před kultem osobnosti nositele Pravdy. Tak tomu Kristus nikdy nechtěl. Z toho důvodu objevují se nyní chyby v křesťanství, které povedou k nebezpečí zhroucení, nepoznají-li se omyly včas a nenapravi-li se odhodlaně a za otevřeného přiznání.

Nelze očekávati jinak, než že tyto mezery se nutně objeví při nejmenším vážném pokroku. Pak jest přece rozhodně lépe nevyhýbati se jim, nýbrž rázně k nim přikročiti! Proč by neměla očista býti provedena ze samotného vedení, svěže a radostně, ve volném pohledu vzhůru k velikému Božství. Vděčně následovaly by pak veliké davy lidstva, jako osvobozené od dávno pociťovaného, ale nikdy nepoznaného tlaku, za tímto voláním, které by je vedlo do světla radostného přesvědčení! –

Podle starého zvyku oněch lidí, kteří se slepě podrobují neomezenému panství vlastního rozumu a tím i silně omezují svou chápavost, kladla se stejná váha a cena na Kristův pozemský život, jako na jeho poslání. Lidé starali se více o jeho rodinné poměry a všechny pozemské události, než o hlavní účel jeho příchodu. Účel jeho příchodu záležel v tom, aby zralým lidským duchům dostalo se vysvětlení o všem skutečném dění ve stvoření, ve kterém jedině najdou Boží vůli, která tam byla vetkána a tím pro ně potvrzena.

Jedině přinášení této dosud neznámé Pravdy učinilo nutným Kristův příchod na zemi. Nic jiného. Vždyť bez správného poznání Boží vůle ve stvoření nemůže žádný člověk najíti cestu k vzestupu do světlé říše. Tím méně může po ní jíti.

Místo toho, aby prostě přijali tyto skutečnosti jako takové, aby se do poselství zahloubali a podle něho žili, jak si to opětovně a naléhavě nositel Pravdy přál, vytvořili zakladatelé křesťanského náboženství a církví jako jejich nejhlavnější základ osobní kult, který je nutil, aby z utrpení Kristova udělali něco zcela jiného, než čím skutečně bylo.

Potřebovali je pro tento kult! Z toho vznikal na konec v dalším vývoji zcela přirozeně jeden velký omyl za druhým, takže nebylo pak již vůbec možno správně poznati pravou cestu.

Jedině tato falešná výstavba v nevěcnosti způsobila, že nastalo znetvoření všeho, co se stalo. Čistě věcná prostota musela zajíti v té chvíli, kdy hlavní kult se stal čistě osobním! Při tom vznikla touha zakotviti poslání Syna Božího hlavně v jeho pozemský život! Ba bylo pak již nutno tak učiniti.

Že se tím však postupovalo nesprávně, dokázal Kristus sám celým svým stanoviskem. Více než jednou odmítl jasně a ostře vše, co směřovalo k jeho osobnosti. Vždy odkazoval na Boha Otce, jehož vůli plnil, v jehož síle stál a působil v každém slově a v každém činu. Vykládal, jak by se lidé měli učiti vzhlížeti k Bohu Otci, ale nikdy nemluvil při tom o sobě.

Protože se lidé však neřídili jeho slovy, nemohlo se na konec státi jinak, než že se začalo na pozemské utrpení Kristovo nahlížeti jako na věc nutnou a Bohem chtěnou! Označilo se to dokonce jako hlavní úkol jeho příchodu na zemi! Podle vzniklého z toho názoru přišel ze světlých výšin jen proto, aby zde na zemi trpěl! Poněvadž však sám neuvalil na sebe žádnou vinu, zbývala k odůvodnění opět jen jediná cesta: Pak musely to tedy býti cizí hříchy, které vzal na sebe proto, aby je za lidi odpykal! Co zbývalo potom jiného, než stavěti dále na takto položeném základě.

Živnou sílu a dobrou půdu přidalo pak k tomu ještě známé přeceňování vnitřní hodnoty, na které stůně celé lidstvo. Byl to následek onoho velikého pádu do hříchu, který byl namířen proti duchu a o němž jsem již často podrobně vykládal.

V přílišném oceňování rozumu zná člověk jen sebe, ne však svého Boha, ke kterému tím spálil všecky mosty. Jen několik jedinců má ještě tu i tam velmi nuzné cestičky k duchovnu, avšak i ti pouze jen trochu tuší a nemohou nikdy věděti.

Proto nikdo nepřišel na správnou myšlenku, aby úplně odlišil Kristovo pozemské utrpení, jako děj, oddělený od Božího poselství. Všechna osočování, pronásledování a muka měla býti uznána jako nejtěžší a nejhrubší zločin, jakými skutečně byly. Jest to jen nová veliká křivda, zkrášlovati je jako nutnost!

Tomuto utrpení a mučednické smrti na kříži přísluší ovšem zářivé světlo nejvyšší slávy, protože Syn Boží nedal se zastrašiti takovým zlým přijetím mezi panovačnými a mstivými lidmi, jak se to dalo předem očekávati po pádu do hříchu, nýbrž vzdor tomu přinesl na zemi své poselství Pravdy, tak nutné k vůli těm nemnohým dobrým lidem.

Tento čin lze ceniti tím výše, protože tu jde skutečně jen o malou část lidstva, která se chce tím zachrániti.

Ale jest novým rouháním se Bohu, když se tehdejší zločiny lidstva mají na základě falešných předpokladů zmírňovati tak, jako by lidé byli při tom jen nástroji nutného splnění.

Z této nesprávnosti vzniká také u mnohých myslících lidí nejistota o následcích jednání Jidáše Iškariotského! Plným právem. Vždyť byla-li smrt na kříži nutností pro lidstvo, byl Jidáš svou zradou k tomu nutným nástrojem a nesměl by tedy ve skutečnosti býti za to v duchovním smyslu trestuhodným. Ale pravda o skutečném ději odstraňuje všechny tyto rozpory, jichž oprávněné vynoření se jest jen potvrzením toho, že dosud chovaná domněnka je skutečně nesprávná. Tam, kde jest vše správné, není přece místa pro takové nevyjasněné otázky, nýbrž možno je bráti s každé strany v úvahu, aniž se přijde na překážku.

Máme přece dnes míti konečně odvahu, abychom v okrašlování poznali jen zbabělost, která jest zakrývána jen chytrostí k zemi připoutaného rozumu. On jest největší nepřítel všeho, co se může povznésti nad něho, jak se to vždy zřetelně projevuje u každého nízkého společníka. Možno v tom poznati také utajené sebevyvyšování, které tryská ze stejného pramene! Jest přece tak krásné moci se domýšleti, že jsme tak vysoko ceněni, že Božství bere na sebe utrpení a bojuje o to, aby pak smělo človíčkovi nabídnout čestné místo v Božské říši radosti!

Takový jest základní názor skutečně, řekne-li se to zhola a drsně! Nevypadá jinak, jakmile se mu pevnou rukou strhne pozlátko s těla!

Nepotřebuji se zmiňovat, že takový názor může vzniknouti jen z největšího omezení chápavosti pro všechno mimozemské dění. Jest to jako vždy zase jeden z těžkých následků uctívání pozemského rozumu, který podvázal každý volný a široký rozhled. Zbožňování tohoto bůžka rozumu po pádu do hříchu zcela přirozeně stále rostlo, až se vyvinul dodnes v pozemsky silného Antikrista, nebo srozumitelněji řečeno, ve všechno Anti-duchovní! Kamkoliv se dnes podíváme, lze to všude zřejmě poznati. Není k tomu již třeba žádného bystrozraku.

A protože jedině duchovno může býti mostem ku přiblížení se a k pochopení všeho Božského, není tedy připuštění nadvlády pozemského rozumu, k níž se dnes hrdě přiznávají všecky vědy, nic jiného, než otevřené prohlášení boje proti Bohu!

Pod tímto znamením žijí dnes však nejen vědy, nýbrž veškeré lidstvo. Dokonce i každý člověk, který se nazývá vážným hledatelem, nosí s sebou tento jed.

Není proto nepřirozeným, že také církev má v sobě mnoho tohoto jedu. Proto do podání a výkladů všech slov Spasitelových vplížilo se mnohé, co má svůj původ jen v pozemské chytrosti rozumu!

To jest také ten had, který vždy znovu svádí člověka a před kterým varuje záznam bible! Jen tento had rozumové chytrosti staví každého člověka před svádějící rozhodnutí: Byl by řekl Bůh …?

Jakmile se ponechá tedy veškeré rozhodování pouhému rozumu, čili tomuto hadu, pak zvolí vždy, jak jest i v bibli správně naznačeno, jen to, co jest Bohu nepřátelské, nebo od Boha odvrácené, čistě pozemské, mnohem nižší, kam i rozum jako jeho výkvět sám patří. Proto nemůže chápati nic vyššího.

Člověk obdržel rozum, aby mu v každém pozemském životě sloužil jako protiváha směrem dolů, jako protiváha pro čistě duchovní, usilující vzhůru, za tím účelem, aby se člověk na zemi nevznášel jen v duchovních výšinách a nezapomínal při tom na svůj pozemský úkol. Rozum má také člověku sloužit k úlevě a pohodlí ve všem pozemském životě. Především však má sloužit k tomu, aby popud ke vznešenému, čistému a dokonalému, který spočívá v duchu jako jeho nejvlastnější podstata, přenesl do malého pozemského a přivedl tento popud k pozemsky viditelnému zapůsobení i ve hmotném. Rozum má sloužit jako pomocník živého ducha, jako jeho sluha! Ne však jako rozhodující a také ne všechno vedoucí! Má pomáhati vytvářeti pozemské, tedy hmotné možnosti ku provedení duchovního popudu a tlaku. Má býti nástrojem a sluhou ducha.

Ponechá-li se však veškeré rozhodování jedině rozumu, jako se to děje dnes, nezůstává pak již jen protiváhou, není již pomocníkem, nýbrž klade na vážky každého rozhodnutí jen svou vlastní váhu. To musí míti zcela přirozeně za následek jen klesání, protože rozum táhne dolů. Nemůže se při tom státi jinak, protože rozum patří ke hmotnosti a zůstává na ni pevně vázán, kdežto duchovní přichází shora. Místo aby pak podal duchovnu ruku ku pomoci, aby v  něm zesílil a vyrostl, odstrkuje silnější ruku, duchovnem mu podávanou a vyloučí ji ihned, jakmile se mu všechno přenechá. Nemůže jinak. Jedná v tom jen podle zákonů své vlastní podstaty.

Avšak pozemský rozum stane se nepřítelem ducha teprve tehdy, když se povznesl nad ducha! Ne dříve. Stojí-li však pod vládou ducha, jak jest to podle vůle Stvořitelovy od přírody zařízeno, zůstává věrným sluhou, kterého možno jako takového oceniti.

Dá-li se mu však proti přírodním zákonům místo vládce, na které nepatří, bude nejbližším následkem, že potlačí vše, co by mu mohlo překážeti v tom, aby se udržel na vypůjčeném trůně. Zavře samočinně dveře, které by musely vrhnouti světlo na jeho nedostatky a úzkou omezenost, kdyby zůstaly otevřeny.

Jest to věrný obraz jednání těch lidí, kteří ve spořádaných poměrech a za dobrého vedení cítí růsti svou dovednost, přeceňují ji a při převratu pak neschopností k vyššímu vrhají lid v nouzi a bídu. Tito lidé nemohou nikdy dospěti k poznání a snaží se pak před sebou i před jinými svaliti všechnu vinu vlastní nemohoucnosti vždy jen na minulé. Právě tak jedná lidský rozum. Uzná zrovna tak málo, že nemůže nikdy působiti na místě vyššího ducha, aniž by přivodil nejtěžší škodu a konečně zánik. Jest to vše stále stejný obraz, stejné dění ve věčném opakování.

Nechť se člověk jednou sám klidně a jasně vmyslí v tento postup. Rázem bude mu všechno srozumitelné a zjeví se mu to také jako nejužitečnější.

Tyto okolnosti také u zakladatelů církví a náboženství stáhly oponu nad velkou jednoduchostí Božské Pravdy, položily závory na každou možnost správného pochopení. Lidstvo nemohlo na sebe uvaliti nic strašlivějšího než toto dobrovolné omezení, tuto neschopnost pochopení všeho toho, co jest mimozemské, jež tvoří daleko větší část veškerého dění. Následkem této neschopnosti pochopení leží nyní toto vše doslova nad zúženým obzorem lidí.

Nechť bojuje jednou člověk proti této neproniknutelné zdi. Brzy bude muset poznati pravdu slov básníkových, že proti hlouposti i bohové bojuji marně!

Tuto pevnou zeď mohou prolomiti jednotlivci sami pro sebe a jen z nitra, protože také z nitra byla postavena. Ale oni nechtějí!

Proto také to všude dnes selhává. Kam se podíváme, všude jen obraz bezútěšných zmatků a mnohé bídy.

A na zříceninách nadýmá se pyšně a prázdně původce tohoto pustého zmatku … moderní člověk, jak sám se nejraději označuje. „Pokrokovec“, který ve skutečnosti trvale šel nazpět! Vyžaduje pro sebe obdiv a říká si také ještě „střízlivý materialista“. –

Bolí hlava a člověka zmocňuje se ošklivost, prožívá-li to všechno s sebou, vidí-li jak mnoho dobra klesá tu s sebou, které by ve správném prostředí bylo krásně rozkvetlo, vidí-li jak tolik jiných tím trpí! Tu se vroucně vynoří modlitba: „Učiň Ty konec, Pane, my nemůžeme!“

Ke všemu přicházejí také ještě stále četnější roztržky, stále rostoucí vzájemná nenávist, přes jednotnost jejich dobrovolného zotročení! Nenesou zde vinu ani zaměstnavatelé, ani dělníci, ani kapitál, ani jeho nedostatek. Také ne církev nebo stát, ani různí národové! Tak daleko přivedlo to pouze a jedině falešné stanovisko jednotlivců!

I tak zvaní hledatelé Pravdy jsou dnes zřídka na pravé cestě. Devět desetin z nich stává se farizeji, kteří s přísnou kritikou shlížejí na své bližní a při tom se ještě mezi sebou horlivě napadají. Všechno jest falešné! Nejdříve musí teprve nadejíti neodvratné splnění strašlivého konce, než se někteří budou moci probuditi z tohoto spánku.

Ještě jest možný obrat! Pro každého! Ale brzy nadejde konečně „pozdě“ navždy! Stane se tak vzdor všem nadějím tak mnohých věřících, kteří holdují mylným názorům, že jest třeba více méně dlouhé doby nutné očisty podle druhu člověka, avšak že konečně jeho cesta musí přece zase vésti ke Světlu, k věčné radosti, ke štěstí v blízkosti Boží!

Tato myšlenka jest sice příjemnou útěchou, není však správná a neodpovídá pravdě. –

Přehlédněte ještě jednou klidně a jasně, ale v hrubých rysech veliký postup vzniku stvoření a lidí, kteří k němu patří. Pozorujte při tom bedlivě prazákon stejnorodosti, který jsem často vysvětloval. Pozorujte ho při tom se vším, co v sobě chová na nezměnitelných a nutných následcích ve veškerém dění.

Hmotnost, podobna velikému poli, probíhá v obrovském koloběhu na nejspodnějším okraji veškerého stvoření, jako nejtěžší. Ze samotného prasemene, které jest o sobě v neustálém pohybu, se teprve vyvíjí a vždy více se v sobě sráží. Konečně tvoří nám viditelné hvězdy, k nimž patří tato Země. Tak dozrává až k  nejvyššímu rozkvětu a plodu, což odpovídá naší době. Pak v příští přezrálosti podle tvůrčích zákonů opět sama ze sebe se rozpadne, rozloží se zpět v prvotní semeno. Jak postupuje toto semeno dále věčným koloběhem, dostává se mu opět příležitosti, aby se svěží silou opět vázalo a znovu utvářelo. –

Takový jest celkový obraz, pozorovaný klidně s výšin.

Hmotné o sobě není nic více než látka (materie), která slouží k tvarům a obalům. Nabývá života jen tehdy, když je proniknuta nehmotně bytostným. Toto bytostné spočívá nad hmotou a vázáním ji prozáří.

Vázání tohoto hmotného s nehmotným bytostným tvoří základ k dalšímu vývoji. Z bytostného tvoří se také všechny duše zvířecí.

Nad oběma těmito základními oddíly, nad hmotným a také nad bytostným, jest jako nejvyšší oddíl stvoření ještě duchovno. Jest to podstata pro sebe, jak moji posluchači již vědí. Z tohoto duchovna vycházejí prasemena, která se chtějí vyvinouti k sebe vědomým lidským duchům.

Takové zrno ducha může dozráti k sebe vědomému lidskému duchu jen v poli hmotnosti. Podobně jako pšeničné zrno v orné půdě vyroste až do zralého klasu.

Vniknutí tohoto zrna ducha nebo duchovního zárodku do hmotného pole jest však možno teprve tehdy, až toto pole dospělo k určité vývojové výši, která odpovídá podstatě duchovna, které jest nejvyšším v celém stvoření.

To jest pak ona doba, kdy stvoření zplodí nejvýše vyvinuté tělo zvířecí, které nemůže již stoupati dále ve vývoji pomocí zvířecí duše z bytostného.

Malý obraz opakování tohoto velkého světového dění podává později také vždy znovu pozemské zrození duše lidské. V člověku, jakožto v koruně stvoření, tedy v nejvyšší stvořené bytosti, zrcadlí se vůbec celé světové dění. Také lidská duše může v mateřském lůně proniknouti do tvořícího se dětského těla teprve tehdy, když toto tělo dospělo ke zcela určité zralosti. Ne dříve. Nutný stav zralosti uvolňuje teprve duši cestu, aby mohla vejíti. Tato doba je uprostřed těhotenství.

Tak také ve světovém dění spadá doba nejvyššího vývoje zvířecího těla rovněž doprostřed, tedy do poloviny koloběhu veškeré hmotnosti! Nechť si toho posluchač dobře všimne. Poněvadž tehdy na tomto bodu bytostné ve zvířecí duši dospělo ve vývoji těla ze hmotnosti k nejvyššímu, uvolnilo v důsledku tohoto nejvyššího vývoje automaticky pak cestu pro vniknutí duchovna, stojícího nad ním!

Toto duchovní semeno jako nejnepatrnější v říši své duchovní stejnorodosti mohlo vejíti jen do nejvyššího mistrovského díla bytostného, které jest pod duchovnem. Vešlo tedy do těla zvířecího, jež tímto bytostným bylo přivedeno k nejvyššímu vývoji.

Duchovno chápe se při tomto vniknutí v důsledku své vyšší podstaty přirozeně ihned veškeré vlády a může jím obývané tělo, tak jako celé jeho pozemské okolí, vésti ještě k dalšímu a vyššímu vývoji, což by již bytostné nebylo mohlo. Při tomto vývoji těla i pozemského okolí vyvíjí se zcela samozřejmě současně také duchovno.

Takový jest běžný obraz všeho dění ve stvoření. Přesné jednotlivosti podám ještě v pozdějších přednáškách do nejmenší podrobnosti.

Patříme k nejprvnější části tohoto koloběhu hmotnosti. Stojíme jako první v popředí a na špici jeho oběhu. Před námi nebylo nic podobného. Avšak po nás bude to věčně.

Všechno dění koná tedy část stvoření, ke které patříme také my, po prvé a přede všemi jinými. Proto také má Země velikou a zcela zvláštní úlohu, protože na ní jako na nejzralejším hrubohmotném světovém tělese má se odehrávati všechno rozhodující světové dění.

To, co dnes prožíváme a co jest před námi, není tedy ještě žádné opakování. Není to něco, co by kdy bývalo ve světovém dění! –

Vraťme se k prvnímu vstupu zárodku lidského ducha do této hmotnosti, tedy k  polovině jejího koloběhu. Tehdejší nejvýš vyvinutá zvířata, která dnes mylně označujeme jako prvotní lidi, vymřela. Z těchto nejvýš vyvinutých zvířat byla vedena k zušlechtění jen ta těla, do kterých vnikly místo bytostných duší zvířecích zárodky duchovní. Tyto zárodky ducha zrály v nich v mnohém prožívání, povznesly tělo zvířecí až k dnes nám známému tělu lidskému a rozdělily se v rasy a národy. –

Velký pád do hříchu byl za nimi. Byl prvním činem dobrovolného rozhodnutí po uvědomění zárodků ducha a spočíval v tom, že rozum byl povýšen nad ducha. Tím vyrostl dědičný hřích těžkých následků, který velmi záhy přivedl k zralosti lehce a také zřetelně poznatelné prázdné plody panství rozumu. Dědičný hřích jest mozek vyvinutý jednostranně, s jednostrannou rozumovou činností, který jako takový se trvale dědí. Zmiňoval jsem se již často o této skutečnosti ¹⁾ a časem promluvím o ní ještě obšírněji. Najdou se jistě také ještě lidé, kteří podle takto ukázaného směru mohou radostně pomáhati na velkém díle osvěty.

Nezadržitelně pokračoval koloběh na své dráze. Ale zbloudilé lidstvo přinášelo do nutného pokroku váznutí a zmatek. Uprostřed zmatku dostal se národ židovský pod známou těžkou knutu Egypťanů. Bědami a silnou touhou po osvobození mohly duše rychleji zráti. Spěchaly duchovně přede všemi jinými, protože tímto silným vzrušením bezpohlavních citů mohly pojednou řádně nahlížeti do sebe samých i do duší svých utlačovatelů! Když jasně pocítili, že všechno pozemské a také nejbystřejší chytrost rozumu nemohly již pomoci, a když poznali při tom i prázdnotu své duše, naučilo se jejich duchovní oko hleděti bystřeji. Konečně vynořil se zvolna pojem skutečného Božství pravdivějšího a vyššího než je měli dosud. A jejich modlitby, proniknuté bolestí, stoupaly mnohem vroucněji vzhůru.

Tím mohl se národ židovský státi vyvoleným. Pak předcházel duchovně všem ostatním, protože měl do té doby nejčistší názor na pojem Božství, pokud to bylo tehdy možno při stavu zralosti lidské duše.

Prosím, abyste nezaměňovali duchovní zralost s naučeným věděním, nýbrž vždy znovu uvážili, že duchaplný znamená cituplný!

Tehdejší největší duchovní zralost Židů uschopnila je také k tomu, že jim byla Mojžíšem zjevena jasná vůle Boží ve formách zákonů. Tyto zákony znamenají pro další vývoj nejvyšší poklad a poskytují nejlepší a nejmocnější oporu.

Jako se světové dění zcela přirozeně vždy shrne jen kolem nejzralejšího místa, tak se všechno tehdy znenáhla soustřeďovalo na tento duchovně stále více zrající národ Židů. –

Nesmí se však ani zde zaměňovati světové dění s pozemskými světovými dějinami, které jsou velmi vzdáleny od skutečného světového dění a podávají po většině jen působení svobodné vůle lidského ducha, často tak nesprávně používané. Tato vůle hází vždy do skutečného dění jen mnoho kamení a často zaviňuje přechodné odchylování a pozemská zbloudění. Židovský národ předcházel tehdy ve svém náboženském kultu ostatní národy a byl tím ve svém názoru také nejblíže Pravdě.

Přirozený následek toho byl, že ve zvratném účinku muselo také ohlášení inkarnace ze Světla přijíti jenom touto cestou, která byla ze všech nejsprávnější a proto se mohlo po ní přijíti až do nejbližší blízkostí Světla. Jiné cesty ostatních národů nebyly uvolněny pro takovou možnost, poněvadž následkem omylů byly dále vzdáleny od Pravdy.

Podle zákona stejnorodosti, který jest nutný pro toto působení, nemohlo ani býti jinak. Ten, kdo přinášel Pravdu ze Světla, mohl jíti při svém vtělení jen po té cestě, která byla této Pravdě nejblíže a ve své podobnosti šla Světlu nejdále vstříc. Jen to dává nutnou oporu a přitahuje. Naproti tomu falešné názory odpuzují a zcela pravidelně uzavírají cestu k proniknutí a příchodu ze Světla.

Zákon zvratného působení a stejnorodosti musí i zde přijíti k plné platnosti. Prazákony otvírají nebo zavírají cestu ve svých stejnoměrných neúchylných projevech.

Tyto okolnosti podávají zároveň samočinně důkaz, že ten národ, ve kterém se vtělil Kristus jako velký nositel Pravdy, musel míti nejčistší názor o Božství a jeho působení. Jiná tehdy existující náboženství nebyla tak blízko Pravdě. Například budhismus nestál a nestojí Pravdě tak blízko, ale v mnohých věcech bloudí. Neboť zákony ve stvoření neklamou. Při klidném přemýšlení musí se tím každý ocitnouti na pravé dráze a bude brzy prost kolísání. –

A když zatím i mezi Židy začala v náboženství znovu vláda rozumu a vypěstovala nečisté šplhařství, tu pomohla těžká pěst Římanů, že aspoň hrstka zůstala v  pravém poznání, aby se mohlo naplniti slovo.

Moji posluchači musí se snažiti, aby hlouběji a obsáhleji sledovali působení zákonů v jejich nutné činnosti a to hlavně zákona stejnorodosti, zvratného působení a tíže. Nechť je promyslí všemi směry a hledají v nich všechny jemnosti. Záhy poznají v nich všeobsáhlost, trvalost a také životnost. Jakmile budou opatřeni těmito klíči, vyznají se rychle v každém dění. Uvidí, že to jest vskutku universální klíč, kterým mohou otevříti každou bránu. Ne však fantastičností a zbytečnou mystikou, nýbrž jasným pohledem poznání bez mezer. –

Duchovní zárodek může proniknouti jen do oné části světa, která jest ve správném poměru k jeho dosud nehotovému, ale přece vždy vyššímu duchovnímu druhu. Nikdy však nemůže proniknouti do takové části, která není dosud k tomu zralou. Právě tak rovněž nemůže vejíti do části přezrálé, jakou je dnes náš svět, ve kterém mohou žíti již jenom duše mnohokráte vtělené. Při inkarnaci nositele Pravdy ze Světla není postup jiný. Jeho příchod může se státi jen v té části lidstva, která jest k tomu nejzralejší. U posla z Božství musely podmínky všech zákonů býti splněny co nejpřísněji. Mohl se tedy zroditi jen do těch názorů, které vycházely Pravdě vstříc nejvíce.

Zárodek ducha může proniknouti do hmotnosti teprve tehdy, když bytostné dospělo ve svém působení až k svému nejvyššímu bodu. Bez vniknutí duchovního zárodku nastala by nyní stagnace a tím krok zpět. Právě tak bylo před Kristovým příchodem dosaženo ve hmotnosti bodu, kdy duchovno ve zbloudění následkem dědičného hříchu nemohlo dále! Svobodná vůle, spočívající v duchovnu, místo aby všechno stávající poháněla kupředu, podvázala vývoj ve stvoření, který usiloval vzhůru. Povýšením rozumu zavedla všechny schopnosti člověka jednostranně pouze do hmotného. To byl okamžik nejvyššího nebezpečí.

Bytostné, nemající svobodné vůle, provedlo vývoj ve stvoření zcela přirozeně a tedy podle Božské vůle Stvořitelovy správně. Ale duchovno se svou svobodnou vůlí učinilo se k tomu pádem do hříchu neschopným a do dalšího vývoje hmotnosti přivedlo jen zmatek a zdržení. Nesprávné použití dané mu moci k řízení Božské tvůrčí síly, které bylo třeba k dalšímu povznesení ve zralé hmotnosti, muselo dokonce vésti k sestupu, místo k nejvyššímu vývoji. Lidský duch po pádu do hříchu násilně zdržoval každý skutečný pokrokový vývoj. Vždyť pozemsky technické vymoženosti nejsou žádným skutečným pokrokem ve smyslu světového dění, jak je Bůh chtěl!

Bylo proto třeba nejrychlejší pomoci a zakročení samotného Stvořitele!

Každé další století bylo by pak zlo zhoršilo tak, že by časem byla úplně vyloučena možnost k Božské pomoci, protože vláda rozumu byla by zvolna zničila každé pochopení pro všechno skutečně duchovní a tím spíše pak Božské. Pak by tu chybělo každé kotviště k nějakému vtělení ze Světla! Muselo se tedy jednati rychle! Neboť ještě nebyla doba Syna Člověka, který se tehdy nalézal již ve vývoji a výchově pro svůj úkol.

Z této potřeby vzniklo velké Božské mysterium, že Bůh přinesl stvoření tu oběť, že poslal část Božství k zemi, aby bylo přineseno Světlo zbloudilým!

Tento příchod Kristův nebyl zpočátku předvídán!

Jen nesprávné použití svobodné vůle lidstvem v pádu do hříchu a následky tohoto činu učinily nutným Božský zásah proti jeho prvotní vůli! Bytostné splnilo ve hmotnosti svůj úkol a dovedlo ji na správný stupeň vývoje. Vyšší duchovno však úplně vinou lidí selhalo. Ba ještě hůře. Použilo danou mu sílu rozhodování přímo k opaku a stalo se tak nepřátelským Božskému chtění a to pomocí vlastní síly Božského, která byla přenechána duchovnu k používání. Člověk může si domysleti sám, jak velká jest to vina.

Narození Kristovo nebylo tedy splněním zaslíbení a zjevení, která slibovala lidským duchům věčného prostředníka jako dar Boží! Byl to nouzový akt Boží pro celé stvoření, jemuž hrozilo pohřbení zbloudilým lidským duchem.

Přináší to s sebou i to, že v Ježíši Nazaretském vtělená část Boží musela opět zcela vejíti k Otci, k Božskému, jak Kristus sám mnohokráte zdůraznil. Musí se s ním opět sjednotiti. Tato skutečnost rovněž dokazuje, že Kristus nemůže býti zaslíbeným, věčným prostředníkem mezi Bohem a stvořením, že nemůže býti k tomu zaslíbeným Synem Člověka!

Syn Člověka jest posledním pokrokem pro stvoření. Jest odevždy předurčen pro konec první části hmotnosti. Stvoření půjde pak dále pravidelně svou cestou, v čele se Synem Člověka jako věčným prostředníkem, který tím zároveň jest a zůstane nejvyšším sluhou Božím. Kristus, Syn Boží, byl částí Božského a musel proto znovu vejíti v Božské. Syn Člověka jest výkonný sluha Boží, který jest vyslán z Božského, ale nikdy nemůže zcela vejíti zpět v Božství, protože přijal vedle Božského původu jako neodlučitelné vlastnictví také čistě duchovní. To ho zdržuje od trvalého znovu vejítí do Božského. Tím se pak teprve splní ono zjevené zaslíbení věčného prostředníka mezi Bohem a jeho stvořením, ke kterému patří také lidstvo. –

Takový jest běh světového dění až do konce. Jedno vyplývá zcela přirozeně ze druhého. Pochopí-li se správně pád do hříchu a k němu jako nutný nouzový akt připojující se nepředurčený příchod Kristův, pak není porozumění pro ostatní věci tak těžké a všechny mezery vyplní se samy sebou. Odpadnou nerozřešené otázky.

Brány k ráji otevřely se pro zralé lidské duchy teprve Kristovým poselstvím. Do té doby nebyla tu ještě schopnost správně chápati cestu k ráji. Kdyby nebyla přišla ihned pomoc, musela by se v průtahu ztratiti tato cesta následkem zbloudění lidských duchů úplně. Poselství platilo pro lidi na zemi i pro zesnulé, tak jako každé Boží poselství, jako každé slovo světlé Pravdy.

Lidé slyšeli v poselství Kristově také o lásce. Do té doby slýchali pouze o přísnosti zákonů. Také by do té doby nebyli schopni tuto lásku pochopit, Nyní však měli ji vyvíjeti v sobě. Ale tímto poselstvím lásky nerušily se zákony, nýbrž byly jen naplněny. Měly zůstati jako pevný základ a v jejich účincích byla skryta tato láska. –

Později snažili se lidé stavěti na těchto slovech Syna Božího. Jaké mnohé omyly vznikly při tom následkem falešných předpokladů, na to jsem již poukázal na počátku své přednášky.

Pozorujme znovu ještě křesťanské víry. Můžeme se z nich nejlépe poučiti a tímto poučením pak jako paprsky ozářiti všechna náboženství. Všude najdeme tytéž chyby.

Každý malý i velký nositel Pravdy trpěl bez výjimky posměchem i pohrdáním, pronásledováním i útoky od svých spolubližních. Vždyť stejně jako dnes považovali se za příliš chytré a moudré, než aby skrze posly svého Stvořitele přijali prohlášení jeho vůle. Zvlášť proto, že tito poslové opravdu nikdy nepřicházeli z vysokých škol lidstva!

Prohlášení Boží vůle jest v podstatě vždy jen výklad postupu a vývoje jeho stvoření, v němž lidé žijí a k němuž patří. Avšak znáti stvoření znamená všechno! Zná-li je člověk, pak jest pro něho velmi lehko, aby využil všeho, co v sobě chová a nabízí. Toto využitkování přináší mu veškeré výhody. Tím také záhy pozná a splní skutečný účel života. Napomáhaje všemu, bude stoupati vzhůru ke Světlu, sobě k radosti, svému okolí jen k požehnání.

Ale lidé vysmáli se každému poslu a tím i samotnému poselství. Ani jednou se nestalo, aby ho uvítali, i když konal sebe větší dobro. Vždy zůstával pohoršením. Dá se to ovšem lehce vysvětliti působením rozumu, který jest nepřátelský Bohu a má v sobě důkaz skutečnosti tohoto nepřátelství. Kristus líčí tento děj jasně v poukaze, že hospodář vyslal sluhy ke všem svým nájemcům, aby od nich vybrali poplatky. Místo toho dostalo se však jeho sluhům výsměchu a výprasku a byli se smíchem a s prázdnýma rukama posláni zpět.

Chlácholivě nazývá se to podobenstvím. V milém pohodlí usedá si člověk sám vedle těchto skutečností a nevztahuje jich nikdy na sebe! Anebo prohlašuje, že je to vyznamenání od Boha, když jeho poslové musí takto trpěti. Činí tak proto, aby na to nemusel hleděti jako na zločin lidstva, Bohem nechtěný.

Protože rozum potřebuje k zakrytí své omezenosti, jinak příliš viditelné, vždy pozlátko a cetky, snaží se téměř křečovitě, aby na prostotu Pravdy hleděl vždy s opovržením. Jinak by tato Pravda mu mohla býti nebezpečnou. Vždyť sám potřebuje zvučné rolničky na čapku, kterou nosí. Potřebuje mnoho velkých slov, aby udržel bdělou pozornost upoutanou na sebe. A dnes více než kdy jindy. Avšak jeho opovržení vůči prosté jednoduchosti Pravdy proměnilo se již dávno v úzkost. Na nutnou strakatou bláznovskou čapku věší se stále více zvučných rolniček, které mají zníti stále hlasitěji pomocí všelijakého křečovitého kroucení a skoků, aby se ještě nějaký čas udržel na vypůjčeném trůnu.

Ale tyto skoky staly se poslední dobou již zoufalým tancem, který se brzy stane posledním tancem smrti! Námaha jest stále větší, musí býti větší proto, že skrze všechno zvučení stále zřetelněji proniká dutá prázdnota.

A při násilném největším skoku, který se chystá, spadne konečně pestrá čapka s hlavy!

Pak vznese se zářivě a útěšně koruna prosté Pravdy na to místo, které jí jedině přísluší.

Vážně hledajícím lidem, kteří jsou úplně zmateni vším tak groteskně do těžce srozumitelné výše vyšroubovaným děním, dostane se konečně pevného opěrného bodu k rozhlédnutí. Budou pak moci bez námahy plně pochopiti celou Pravdu, kdežto dosud vyžadovalo veliké námahy, aby se z ní našla i jen nepatrná tříštička.

Zpět k prostotě myšlení! Jinak nemůže nikdo úplně pochopiti velikost a nemůže ji také proto nikdy dosáhnouti. Myslete prostě jako děti! V tom jest smysl velkých slov: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího!“

Cesta do království Božího nebude moci býti nikdy nalezena při dnešním tak komplikovaném myšlení. Ani v církvích a náboženstvích není tomu jinak. Praví-li se tam, že utrpení pomáhá vzhůru, že je to tedy milost Boží, podává se tím malé zrnéčko pravdy, ale chlácholivě velmi znetvořené. Neboť Bůh nechce žádné utrpení svého lidu! Chce jen radost, lásku a štěstí! Cesta ve Světle ani nemůže býti jiná. Cesta ke Světlu má také kameny jen tehdy, když si je člověk na ni dříve sám naklade.

Zrnko pravdy v nauce o utrpení je v tom, že utrpením může býti odpykána nějaká vina. Ale to se stává jen tam, kde člověk uznává utrpení vědomě jako zasloužené! Jako prosící lotr na kříži.

Celý svět žije dnes nesmyslně. I ti, kdo tak moudře mluví o vyčerpání karmy. Tito lidé se v tom mýlí. Jest to mnohem těžší, než ti, kdo takto chtějí býti vědoucími, si myslí. Vždyť zpětné účinky karmy nejsou vždy také vyčerpáním a rozuzlením karmy! Na to nechť každý člověk přesně dbá. Naopak, může to s ním velmi často jíti mnohem hlouběji dolů!

Vzestup jest vzdor zvratnému účinku viny odvislý jedině od vnitřního postavení každého člověka. Závisí na tom, jak člověk v sobě nařídí velké kormidlo, zda vzhůru, přímo, nebo dolů a v důsledku toho popluje tak a ne jinak přes všechno prožití.

Zde se ukáže, že není nebo nemůže býti žádnou hříčkou, ale že musí říditi vlastní cestu jen silou své svobodné vůle. V tom zůstává tato vůle svobodnou vždy, až do posledního okamžiku!

V tom jest každý člověk skutečně svým svobodným pánem, musí ovšem nezbytně také počítati se stejnorodými následky svých stanovisek, které ho vedou vzhůru nebo dolů.

Nařídí-li však poznáním a pevným chtěním své kormidlo vzhůru, budou ho postihovati zlé zpětné účinky stále v menší míře, až na konec projeví se jen symbolicky. Neboť úsilím vzhůru unikl již nížinám zlých zpětných účinků, i když ještě dlí na této zemi. Tyto zlé účinky mizí pod ním. Není nijak třeba, aby člověk, když usiluje k Světlu, musel trpěti.

Proto ta páska na očích, která jest dána lidem, aby se nechvěli před propastí, dávno již rozevřenou. Pomíjivé uklidnění není žádnou posilou. Znamená jen zmeškání, jehož čas se nikdy nedohoní.

Pro pozemské utrpení nebylo dosud nikdy pravého vysvětlení a odůvodnění. Proto jako narkotika použilo se okrašlování, které se bezmyšlenkovitě více méně dovednými slovy vždy znovu podává trpícím. Jest to velká chyba jednostrannosti všech náboženství!

A když nějaký úplně zoufalý hledající žádá někdy příliš jasnou odpověď, pošle se nepochopené prostě do říše Božského mysteria. Sem jako do záchranného přístavu musí vyústit všechny cesty nerozřešených otázek. Avšak tím se zřejmě projevují tyto cesty jako cesty falešné!

Každá správná cesta má i jasný konec a nesmí vésti do neproniknutelna. Tam utíká se jen viditelná nevědomost, která pak jako vysvětlení poukazuje na „nevyzpytatelné cesty Páně“.

Pro lidi není ve stvoření třeba žádného mysteria. Nesmí ho býti, neboť Bůh chce, aby jeho zákony, které působí ve stvoření, byly lidem dobře známy. Chce, aby člověk mohl se podle nich řídit a jich pomocí plnil a snáze dokončil svůj životní běh a nebloudil při tom v nevědomosti.

Jedním z nejosudovějších pojetí zůstává však hrubé zavraždění Syna Božího jako nutná oběť smíření pro lidstvo!

Jak možno mysleti, že tato surová vražda Syna má smířiti Boha!

Poněvadž pro tento zvláštní názor není možno logickým způsobem najíti žádného vysvětlení, utíkají se tak lidé rozpačitě opět za ochrannou zeď Božského mysteria, tak často používanou. Tedy za něco, co nemůže býti člověku srozumitelným!

Při tom jest přece Bůh tak jasný ve všem, co koná. Jasnost sama! Stvořil přece ze své vůle přírodu! Musí tedy býti přirozené právě také to pravé! Vždyť vůle Boží jest přece úplně dokonalá.

Avšak smírná oběť na kříži musí býti pro každou přímou mysl nepřirozená, protože jest vůči nevinnému Synu Božímu nespravedlivá. Zde není žádných vytáček a kroucení. Nechť člověk raději přece konečně dozná, že něco podobného jest skutečně nepochopitelné! Může se namáhati jak chce, nedojde při tom k žádnému závěru a nemůže pak již rozuměti svému Bohu. Ale Bůh chce, aby mu bylo rozuměno! A rozuměno mu býti může. Vždyť projev jeho vůle spočívá jasně ve stvoření a nikdy si neodporuje. Jsou to jen lidé, kteří usilují, aby do svého náboženského bádání vnesli nesrozumitelnost.

Tato pracná stavba a falešná základní myšlenka nutné smírné oběti smrti na kříži, boří se již slovy samotného Spasitele ve chvíli, kdy byl křižován.

„Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!“ Bylo by třeba této přímluvy, kdyby smrt na kříži měla býti nutnou obětí ke smíření? „Nevědí co činí!“ To jest přece obžaloba nejtěžšího druhu. Jest to zřejmý poukaz, že to, co činí, jest nesprávné. Že tento čin byl jen obyčejným zločinem.

Což by se byl Kristus modlil v Getsemane, aby kalich utrpení ustoupil od něho, kdyby jeho smrt na kříži byla nutná jako oběť smíření? Nikdy! To by byl Kristus nečinil! Ale on věděl, že muka, jež na něho čekala, jsou jen následek svobodné lidské vůle. A proto byla jeho modlitba.

Jako v zaslepení chodilo se kolem toho dva tisíce let a bezmyšlenkovitě přijímalo se nejnemožnější.

S bolestí musíme velmi často slyšeti názory, že vyvolení mezi dnešními učedníky a učednicemi Ježíšovými jsou obdařeni milostí tělesných utrpení. Na příklad stigmaty!

To vše má ovšem původ pouze v tomto falešném výkladu pozemského utrpení Kristova. Nemůže tomu ani býti jinak. Ale jaké to může míti osobně těžké následky, o tom se ještě zmíním.

Kolik patří k tomu bezmyšlenkovitosti a jaká jest to nízká otrocká mysl, představovati si všemohoucího Stvořitele nebe i země, že by takto jednal! Jest to beze vší pochyby nejhříšnější snížení vznešeného Božství, k jehož představě nejkrásnější není dosti krásným a nejlepší může býti příliš málo dobré, aby se to jenom trochu přiblížilo skutečnosti! A tomuto velikému Bohu se přičítá, jako by žádal, aby člověk, kterého stvořil, plazil se před ním v bolestech tehdy, když ho obdařil milostí!

Jak může potom následovati vzestup?

Lidé si formují svého Boha tak jak oni sami ho chtějí míti. Oni dávají mu směr svého chtění! A běda, není-li takový, jak oni si myslí! Pak ho beze všeho zavrhnou, jako se na důkaz ihned zavrhují a potírají ti, kdo se odvažují viděti Boha mnohem většího a vznešenějšího. V dosavadních lidských názorech není velikost. Tyto názory naopak svědčí o neochvějné víře ve vlastní hodnoty. Bůh má žebrati o jejich přízeň, když již směl z jejich krví poskvrněných rukou přijati zpět svého Syna, posmívaného a poplivaného, mučeného a trápeného, kterého jim vyslal k pomoci se záchranným poselstvím!

A dnes má se ještě udržovati víra, že to všechno bylo pro Boha nutnou smírnou obětí? Když Kristus uprostřed svých muk, již sám všecek zoufalý nad touto slepotou, volal: ,,Nevědí, co tím činí!“ Je pak vůbec ještě možnost přivésti lidstvo na pravou cestu? Nejostřejší dění jest k tomu vždy ještě příliš slabé. Kdy konečně člověk pozná, jak hluboko skutečně klesl! Jak duté a prázdné jsou domněnky, které si stvořil!

Jakmile však čerpáme jen poněkud hlouběji, najdeme uzavřenou sobeckost v nejčistší formě. Mluví-li se dnes na všech rozích honosivými slovy o hledání Boha, je to opět velké pokrytectví obvyklé samolibosti, které úplně chybí každá skutečně vážná touha po čisté Pravdě. Hledá se jen sebezbožnění a nic jiného. Žádný člověk se vážně nepřičiňuje, aby Bohu rozuměl!

S povýšeným úsměvem odsunují tito lidé rychle stranou a bez povšimnutí prostotu Pravdy. Považují se za příliš vědoucí, za příliš vznešené a významné, než aby se jejich Bůh směl ještě zabývati prostotou. K jejich cti musí býti přece mnohem spletitější. Jinak není hoden, aby se v něho věřilo! Jak jest možno podle jejich pojetí ještě uznati něco, co jest lehce srozumitelno každému neučenému! Něco takového neshledává se velkým. Tím se nesmí dnes nikdo ani zabývati, jinak se zahazuje. Nechte to dětem, starým ženám a nevzdělancům. To přece není pro lidi s tak vypěstovaným rozumem, pro inteligenci, jakou dnes u vzdělanců najdeme. Ať se tím zabývá lid! Vzdělanost a vědění může měřiti velikost pouze podle obtížnosti pochopení! –

Jsou to nevědomci, kdo takto myslí! Nejsou hodni ani kapky vody, aby ji přijali z ruky Stvořitelovy skrze jeho stvoření! Svým omezením uzavřeli si možnost poznávati oslňující velikost v jednoduchosti Božských zákonů. Jsou k tomu doslovně neschopni, lépe řečeno příliš hloupí následkem svého jednostranně zakrnělého mozku, který od hodiny zrození až po dnešní den nosí s sebou jako trofej největší vymoženosti.

Bude to jen milost udělená jim Stvořitelem, nechá-li je zakrněti ve stavbě, kterou vytvořili. Vždyť kam pohlédneme, jest všechno Bohu nepřátelské a znetvořené chorobným velikášstvím všech rozumových lidí, jichž neschopnost se zvolna všude ukazuje.

A tak roste to již po tisíciletí! Přineslo to neodvratně otravu do církví i náboženství, protože to bylo nezbytným následkem onoho pádu do hříchu, kdy se člověk neomezeně rozhodl pro vládu rozumu. To bylo ono sžírající zlo.

A tato falešná vláda zklamala své lidi, zotročené touto vládou, v každé době ve všem, co se týče Božství! Dokonce i ve všem duchovním.

Kdo nezboří tento trůn v sobě a tím se neosvobodí, musí s ním zahynouti!

Teď nesmí se již říkati ubohé lidstvo, neboť lidé jsou vědomě vinni, jak jen tvor dovede kdy býti vinen! Slova: „Odpusť jim, neb nevědí, co činí,“ nejsou již na místě pro dnešní lidstvo! Lidé měli již více než jednou příležitost otevříti oči a uši. Jednají v plném vědomí a musí je proto zpětný účinek stihnouti nezkráceně v nejplnější míře! –

Uzavírá-li se nyní kruh všeho dosavadního dění, nastává pro tuto část světů, která jest jako první zralá v celém stvoření, doba seče, žní a roztřídění. Od počátku trvání veškeré hmotnosti se to dosud nestalo, protože naše část světa ve věčném koloběhu předchází všechny ostatní jako první, které jest to prožívati!

Proto se také před dvěma tisíci lety vtělil Syn Boží na tuto Zemi. Bylo to světové dění, které se odehrávalo v první a nejzralejší části veškeré hmotnosti, ale již nikdy nebude se opakovati. Vždyť v následujících částech to, co se stalo zde, působí ustavičně dále. Tak se také stane, že tato část jako první vstoupí do nového dění, kterého dosud nebylo, ale jež po nás bude se opakovati vždy. Jest to rozklad vytvořené hmotnosti, který v přirozeném dění přinesla s sebou přezrálost.

Dokonáno jest! Ukázána jest cesta k Světlu a tím k věčnému životu duchovně osobního! Nechť se lidští duchové v poslední rozhodné hodině rozmyslí sami, kterou cestou chtějí jíti: Buď k věčnému zatracení nebo k věčné radosti. Podle vůle Boží mají k tomu svobodnou volbu!