Došlo mnoho dotazů na pojem mých výrazů o hrubohmotnosti a jemnohmotnosti. Hrubohmotnost jest všechno to, co člověk může viděti svýma pozemskýma očima, co pozemsky cítí a slyší. K tomu patří vše, co vidí pomocí pozemských prostředků a při dalších vynálezech ještě uvidí. Na příklad všechno, co vidíme drobnohledem. Hrubohmotné jest pouze určitým druhem hmotnosti. Veliká oblast veškeré hmotnosti obsahuje však více druhů, které jsou od základu od sebe úplně odlišné a proto se spolu nikdy nesměšují.

Různé druhy hmotnosti leží nad sebou, zcela dole na dně, nebo na konci stvoření. I v této hmotnosti, tak jako v celém stvoření, začíná to nahoře nejlehčím druhem a sestupuje dolů, kde pak končí nejtěžším a nejhutnějším. Všechny tyto druhy hmotnosti slouží pouze jako prostředky k vývoji všeho duchovního, které v nich jako v živné orné půdě klíčí jako zárodek. Právě tak, jako když zrno potřebuje zemi ke klíčení a vzrůstu.

Hmotnost sama o sobě jest v jednotlivých vrstvách nečinná a bezmocná. Teprve tehdy, když jí proniklo a ji spojilo bytostné, které jest nad ní, dostává se jí tepla a živosti. Tato hmotnost slouží pak za obaly nebo tělesné schránky nejrůznějším tvarům a druhům.

Jak jsem již řekl, nedají se různé druhy hmotnosti smísiti. Zato dají se však za přispění bytostného vázati a nesčetněkráte spojovati. V tomto vázání a spojení vznikají pak teploty a vyzařování. Každý jednotlivý druh hmotnosti vytváří při tom své určité vlastní vyzařování. Toto směšuje se pak s vyzařováním jiných, s ním spojených druhů a dohromady dává věnec záření, který jest dnes již znám a jmenuje se zkrátka ód, nebo také vyzařování. Tak má své vyzařování každý kámen, každá rostlina, každé zvíře a možno je pozorovat. Podle stavu těla, tedy obalu nebo tvaru, jest toto vyzařování zcela rozdílné. Proto mohou býti ve věncích záření pozorovány také poruchy a podle toho dají se poznati nemocné body obalu nebo těla.

Věnec záření dává tedy každé formě zvláštní okolí, které tvoří ochranu k obraně, avšak zároveň i most k dalšímu okolí. Kromě toho dotýká se tento věnec záření ještě nitra, aby bral účast na vývoji bytostného jádra v nejhrubším smyslu. Ve skutečnosti připojují se k tomu ve stvoření ještě mnohé věci ke skutečnému působení. Smím je rozvíjeti jen velmi zvolna, krok za krokem, abych usnadnil vážně hledajícím vnikání do zákonů stvoření.

Není-li hmotnost proniknuta bytostným, není ničím. Co jsme nyní pozorovali, bylo však pouze spojení bytostného s různými druhy hmotnosti. Teprve to poskytuje ornou půdu pro ducha! Bytostné váže, spojuje a oživuje hmotné. Duch však ovládá hmotné s bytostným. Jakmile duch, tedy duchovno, ponoří se ke svému vývoji do hmotného, jež bylo oživeno bytostným, je mu toto spojení beze všeho a z pouhé přirozenosti věci ihned podřízeno.

Duchovnu nabízí se takto nejpřirozenějším způsobem vláda. Jest smutné, použije-li jí špatně nebo nesprávně! Vyzařování, o kterých jsme právě mluvili, poskytují vlastní výzbroj ducha k jeho vývoji ve hmotnosti. Dříve než se duch ponoří skrze bytostné do hmotnosti, jest půda pro jeho vývoj již pečlivě upravena. Obaly uzavírají se samočinně k ochraně kolem něho. Jeho úkolem jest, aby správně používal propůjčené mu výzbroje ke svému blahu a vzestupu, ne však ke své škodě a pádu.

Není těžko pochopitelným, že rozhodujícím pro druh směsi záření musí býti ten druh hmotnosti obalu ducha, který jest zastoupen nejsilněji. Vyzařování stávajícího nejsilnějšího druhu hmotnosti bude míti při tom přirozeně také vždy nadvládu. Co převládá ve vyzařování, má však také nejsilnější vliv do nitra i navenek.

Avšak směs záření má mnohem větší význam, než mohlo lidstvo dosud probádati. O jejím vlastním úkolu netuší se dosud ani desetina.

Podstata věnce záření jest rozhodující pro sílu vlny a druh výchvěvů (vibrací), které mají býti přijímány ze soustavy záření celého vesmíru. Nechť posluchač a čtenář přes to lehce nepřechází. Ať se zahloubá do té myšlenky a pojednou uvidí před sebou rozloženy všechny nervové provazce ve stvoření, jichž používání se má naučiti.

Nechť si představí prasílu zářivě vylitou na dílo stvoření! Tato prasíla proudí skrze stvoření, každou částí a každým druhem. A každá část a každý druh odevzdá ji opět dále, změněně zářící. Různorodá podstata jednotlivých částí stvoření přivodí tím změny v prvotním záření, kterážto změna mění také barvu tohoto záření. Tak jeví celé stvoření podivuhodný obraz nejnádhernějšího vyzařování barev, jak by jich nedovedl podati žádný malíř. Každý díl stvoření o sobě a každá hvězda, ba každé jednotlivé těleso, byť sebe menší a nepatrnější, jsou podobny jemně broušeným hranolům, které každý přijatý paprsek vysílají dále v mnohonásobné různě zbarvené zářivosti. Tyto barvy jsou pak provázeny zvučícím zněním, které se rozléhá jako opojný akord. Tóny nemají barev, nýbrž barvy mají tóny. Ovšem jen tyto barvy vyzařování. Ne snad mrtvé barvy, nanesené lidskou rukou. A barvy, používané lidmi, v poměru k barvám vyzařování, jsou mrtvé.

Proti této mocné říši záření a vyzařování stojí lidský duch se svou výzbrojí vyzařujících obalů, které mu byly dány. Až do probuzení pohlavní síly jest postup týž jako u kojence. Hmotné obaly vssávají svým vyzařováním do sebe jen to, co potřebují ke zrání. S nastalou pohlavní silou stojí zde však duch vyzbrojen, brány k němu jsou tím otevřeny a utvořilo se tak bezprostřední a přímé spojení. Duchu dostává se nyní mnohostranně zesíleného styku s mocnými vyzařováními ve velkém veškerenstvu!

Podle toho jak člověk, tedy duch, vyvíjí a ovládá barvy svých vyzařování, stanoví jako při radiu také své vlny na stejné barvy a tyto pak přijímá z vesmíru. Toto přijímání může býti stejně dobře také označeno jako přitahování nebo přitažlivá síla stejnorodosti. Je lhostejno, jak se to pojmenuje, neboť postup zůstává týž. Vždyť barvy označují jen druh a druh udává barvu. V tom jest i ztracený klíč k pravému královskému umění, astrologii, tak jako klíč k prohloubenému léčení bylinami a jako k popíranému umění tělesného i duchovního léčivého magnetismu. Jest v tom klíč k umění života a také ke stupnici duchovního vzestupu. Stupnicí nebo tak zvaným žebříkem do nebe není míněno nic jiného, než prostý nástroj, kterého se má použíti. Oka této sítě vyzařování jsou příčlemi tohoto žebříku. V tom jest všechno, celé vědění a poslední tajemství ve stvoření.

Hledající, sáhněte do ok této sítě záření! Vědomě, ale s dobrou vůlí a v pokorném uznání vašeho Boha, který vám dal toto zázračné stvoření. Můžete je ovládnouti jako v dětské hře, když budete konečně poctivě chtít a odvrhnete všechnu vědeckou domýšlivost. Nejdříve musí falešné břímě s vašich beder, s vašeho ducha! Jinak nemůžete povstati vzpřímeni a volni!

Rovněž tak ve směsi záření lidského těla musí nezbytně panovati soulad, aby se duchu k ochraně při vývoji a ke vzestupu poskytly plnocenné prostředky, jež jsou mu v normálním vývoji stvoření určeny. Právě volbou potravy, tělesnou činností a vůbec celkovými životními poměry v mnohých věcech byla tato vyzařování jednostranně posunuta. To vyžaduje vyrovnání, má-li býti umožněn vzestup. Dnes churaví při tom vše. Nic nelze nazvati zdravým. –

Člověk může si lehce představiti, jaký účinek na tuto soustavu záření má již pouhá volba pokrmů. Volbou pokrmů k výživě těla může napomáhati k vyrovnání záření, mnohé může posilovat nebo zeslabovat, může převládající také odsunovat, když to působí nepříznivě nebo na překážku. Touto volbou pokrmů může dosáhnouti toho, že vedoucím bude to záření, které jest pro něho příznivé a tím i normální. Vždyť jen to, co jest příznivé, jest normální stav.

To vše nepodmiňuje však snad samo vzestup, a také ho nepřivodí. Poskytuje to pouze příznivou půdu pro plnou činnost ducha. Jest vyhrazeno chtění tohoto ducha, aby určilo cestu vzhůru, stranou nebo také cestu dolů.

Tělo musí však zesíliti tak jako duch, jakmile jest člověk schopen na to dbáti. Ale dnes se skorem všude v nevědomosti v tomto směru hřeší. –

Když mluvím o hrubohmotnosti a jemnohmotnosti, nesmí se míti za to, že jemnohmotnost má znamenati zjemnění hrubohmotného. Jemnohmotnost jest úplně jiného druhu, jiné podstaty. Nemůže se nikdy státi hrubohmotnou, nýbrž tvoří přechodný stupeň směrem vzhůru. Jemnohmotností právě tak jako hrubohmotností nutno rozuměti také jen obal, který musí nejdříve sloučiti bytostné, aby jím mohl býti oživen.

Jakmile přecházím k těmto zákonům, musím se zmínit, že tím nejsou vyčerpána všechna rozdělení. Proto chci sděliti již dnes, že kromě vědomého a nevědomého duchovna a bytostného k oživení druhů hmotnosti procházejí stvořením také ještě proudy sil různých druhů. Tyto síly podle svých druhů přispívají rovněž různě k pokroku a vývoji. Proudy sil jsou opět také jen to nejbližší, co se váže k činnosti duchovna a bytostného, nebo lépe řečeno, co je předchází a připravuje pole jejich působnosti. Čím dále rozčleňujeme a přecházíme k podrobnostem, jest toho vždy mnohem, mnohem více.

Jedno řadí se pak dále ke druhému, aby ve spojení s předchozím vytvářelo vždy nová odstupňování, ale to všechno dá se vysvětliti také důsledně. Neboť po prvním stvoření mohlo povstati jen to, co bylo důsledné. Něco jiného neexistuje. A tento fakt dává také nezbytně záruku za nepřetržité řešení a vyvíjení, za jasný přehled. Ve svých přednáškách nabízím nyní klíč! Každý posluchač může si pak odemknouti celé stvoření sám.

Všechno najednou by však poskytlo dílo, jehož mnohostrannost by mohla lidi zmásti. Nechám-li však jako dosud i během příštích desítiletí vycházeti klidně jedno ze druhého, bude lehko vše sledovati a na konec vše klidně a vědomě úplně jasně přehlédnouti. Bude to lehké pro toho, kdo mne až tam chce následovati. Na počátku chci objasniti nejmocnější základy stvoření, dříve než se dotknu všech jemností a podrobností.

Posluchači a čtenáři povede se asi jako tvoru, kterému bych ukázal nejdříve kostru člověka a potom vedle toho živého člověka v plné jeho síle a činnosti. Kdyby neměl dosud o člověku tušení, nepoznal by v živém člověku kostru. Snad by i řekl, že to k sobě nepatří, nebo že to není totéž. Právě tak povede se těm, kdo mne v mých vývodech nesledují klidně až do konce. Kdo se nesnaží pochopiti s vážnou horlivostí vše od počátku, nedovede pochopiti celé stvoření pak, až dojdu k posledním vysvětlením. Musí se snažiti sledovat vše jen krok za krokem. –

Poněvadž bylo mně dosud mluviti jen v hrubých rysech, přecházím nyní zvolna k novým věcem. Dělal bych jinak přílišné skoky. Beztak se mi již často řeklo, že podávám ve všem jenom jádro, které široké veřejnosti není tak lehce srozumitelné. Nemohu však jinak, chci-li přednésti ještě všechno to, co říci mám. Jinak museli bychom skončiti ve čtvrtině, protože při širším výkladu sotva by stačil pozemský čas na něco víc. Přijdou jiní, kteří z každé z mých přednášek dovedou napsati třebas i více knih. Nemohu se s tím nyní zdržovati. – –

Jak jsem již řekl, jest jemnohmotnost jiného druhu než hrubohmotnost. Z toho následuje něco, čeho jsem se dosud nedotknul. Abych se vyhnul zmatkům, užíval jsem dosud v mnohém lidových výrazů, které jest nyní třeba rozšířiti. K těm patří na příklad i výraz: Nad prostorem a časem!

To se týkalo vždy nadzemského. Vzhledem k dalšímu postupu musíme ode dneška říkati: Život v jemnohmotnosti jest „nad pozemské pojmy o čase a prostoru“. Neboť i v jemnohmotnosti jest pojem prostoru a času, ale opět jiného druhu, přizpůsobený této jemnohmotnosti. Pojem času a prostoru jest dokonce v celém stvoření, jest však vždy vázán na určitý druh. Stvoření samo má své hranice a proto platí také pro ně ještě pojem prostoru.

Také všechny základní zákony, které se jeví v celém stvoření jednotně, jsou ve svém působení vždy ovlivněny dotyčným druhem stvoření a jsou odvislé od jeho zvláštností! Proto musí se následky určitého zákona jeviti v rozličných oddílech stvoření také rozličně. To vedlo k velkým nedorozuměním, odporům a pochybnostem o jednotnosti zákonů stvoření nebo vůle Boží. Na konec vedlo to i k víře v libovolné činy Stvořitelovy. Ale v podstatě spočívalo a spočívá přece všecko na nevědomosti člověka o stvoření samém.

O těchto věcech promluvím však obšírněji teprve mnohem později, poněvadž dnes by nutně odvracely a kalily pozornost posluchačů a čtenářů. Jakmile to bude třeba, dovedu to k dalšímu porozumění. Nezůstane žádná mezera.