Mnohonásobně používá se slova „duch“. A přece ti, kdo o něm mluví, nejsou si vědomi, co ve skutečnosti duch jest. Jeden jmenuje zkrátka duchem vnitřní život člověka. Jiný shrnuje duši a ducha dohromady. Mluví se také o duchaplných lidech a nemyslí se při tom na nic jiného, než na prostou práci mozku. Mluví se o záblescích ducha a o mnohém jiném. Ale nikdo se nepokusí, aby jednou správně vysvětlil co jest duch. Nejvyšší, co se tím dosud rozumělo, jest ve výrazu: „Bůh jest duch!“ Z toho se pak odvozuje všechno ostatní. Lidé snažili se tímto tvrzením pochopiti i samotného Boha a najíti v tom jeho vysvětlení.

Ale právě to se muselo uchylovati od skutečnosti a přivoditi proto omyly. Jest nesprávné prostě říkat: Bůh jest duch.

Bůh jest Božský a ne duchovní! V tom jest již vysvětlení. Nikdy nesmíme označovati Božské jako ducha. Jen duchovní jest duch. Dosavadní chyba v nazírání jest vysvětlitelna tím, že člověk pochází z duchovna. V důsledku toho nedovede také mysleti dále nad duchovno a je pro něho tedy všechno duchovní to nejvyšší. Je nasnadě, že nejčistší a nejdokonalejší z toho by rád považoval za původ celého stvoření, tedy za Boha. Nesprávný pojem vznikl tedy jednak z potřeby představiti si svého Boha podle vlastního způsobu, byť i v každém ohledu dokonalého, aby se mohlo pociťovati s ním užší spojení. Hlavní příčina však tkví v neschopnosti pro pochopení vlastní velikosti Boží.

Bůh je Božský, jen jeho vůle jest duch! A z této živé vůle vzniklo jeho nejbližší duchovní okolí, to jest ráj s jeho obyvateli. Z tohoto ráje, tedy z Božské vůle, která se stala formou, vyšel člověk, jako duchovní zárodek, aby jako prášek Božské vůle procházel dalším stvořením. Člověk jest tedy ve skutečnosti nositelem Božské vůle, tedy nositelem ducha v celém hmotném stvoření. Z toho důvodu jest ve svých činech také vázán na čistou pravůli Boží a musí nésti plnou zodpovědnost za to, nechá-li vnějšími vlivy hmoty tuto vůli nečistě zarůsti býlím, nebo když ji za jistých okolností i dočasně zakope a zahrabe.

To je ten poklad nebo hřivna, která by v jeho rukou měla nésti úrok a úroky z úroků. Z falešného předpokladu, že Bůh sám jest duch, že jest tedy stejného druhu jako původ člověka, vychází zřejmě najevo, že si člověk nikdy nemohl utvořiti správný obraz o Božství. Nesmí si Božství představovati jen jako nejvyšší dokonalost sebe sama. Musí však jíti daleko nad to k druhu, který mu zůstane provždy nepochopitelným, protože ve svém vlastním duchovním druhu nebude nikdy schopen, aby ho pochopil.

Duch jest tedy vůle Boží. Jest životní elixír celého stvoření, které musí býti prodchnuto duchem, aby se udrželo. Člověk jest částečným nositelem tohoto ducha a sebeuvědoměním má přispěti k povznesení a k dalšímu vývoji celého stvoření. K tomu však je zapotřebí, aby se naučil správně používati přírodních sil a upotřebil jich k celkovému pokroku.