K ujasnění si rozdílu původu mezi člověkem a zvířetem jest třeba důkladnějšího rozčlenění stvoření, než dosud. Obvyklými hesly, jako „skupinová duše“ zvířete oproti osobnímu „já“ člověka není dosti vykonáno, ačkoliv samo o sobě je to myšleno zcela správně. Tím jest označeno pouze rozčlenění všeobecné a pozemskému nejbližší v širokých obrysech. Nevyjadřuje se však tím skutečný rozdíl.

Zde musí býti znám vývoj stvoření tak, jak jest vysvětlen v přednášce „Vývoj stvoření“ ¹⁾.

Pro lehčí přehled buďtež zde podány dosud jmenované hlavní stupně se shora dolů:

1. Božské:
   • Božsky bezbytostné.
   • Božsky bytostné.
2. Duchovně bytostné:
   • Vědomě duchovně bytostné.
   • Nevědomě duchovně bytostné.
3. Bytostné:
   • Vědomě bytostné.
   • Nevědomě bytostné.
4. Hmotné:
   • Jemnohmotné.
   • Hrubohmotné.

Člověk má svůj duchovní původ v nevědomě duchovně bytostném. Naproti tomu zvíře má svůj bytostný původ v nevědomě bytostném. Mezi oběma stupni jest veliký rozdíl. Oživující jádro člověka jest duch. Oživující jádro zvířete jest však jen bytost. (Podstata.)

Duch stojí vysoko nad bytostí. Niterný původ člověka jest proto mnohem vyšší než u zvířete. Oba mají společným jen původ hrubohmotného těla. Duch člověka vyvinul však časem své čistě zvířecí tělo dále, než to bylo možno bytosti zvířete.

Nauka o přirozeném vývoji hrubohmotného těla, počínaje nejnižším tělem zvířecím až k tělu lidskému, jest tedy správná. Ukazuje na vzestupnou a v každém směru nepřetržitou práci tvůrčí vůle v přírodě. Jest to známka dokonalosti.

Při této nauce byla učiněna jediná, ovšem také veliká chyba: Nešlo se nad hrubohmotné. Praví-li se, že lidské tělo, tedy hrubohmotný plášť člověka, jest původem z  těla zvířecího, které tu bylo před tělem lidským, tedy jest to správné. Ale tato těla netvoří ani člověka, ani zvíře. Patří k nim pouze jako obaly, nutné v hrubohmotnosti. Chce-li však někdo z toho vyvoditi, že i vnitřní životnost člověka pochází od životnosti zvířete, tedy jest to neodpustitelná chyba, která zavádí a musí vzbuditi rozpor. Z tohoto rozporu vzniká také u mnohých lidí zdravý pocit proti takovému nesprávnému názoru. Zčásti láká je správnost názorů pokud se týče těla, na druhé straně však je odpuzuje hrubá nedbalost, s jakou se chce beze všeho do toho vplésti i vnitřní původ.

Věda ovšem mohla sotva jinak než tvrdit, že v přirozeném vývoji pochází člověk ze zvířete. Především ze zvířete, podobného opici, které se svým tvarem blížilo lidskému tělu nejvíce. Věda říkala to proto, že se dosud dovedla zabývati pouze hmotným. Převážně dokonce jen hrubohmotným, které tvoří jen zcela malou část stvoření. Ba i z tohoto hrubohmotného zná jen nejhrubší zevnějšek. Ve skutečnosti tedy mizivě málo, tolik jako nic. Dovede dnes konečně snad používati různých cennějších věcí, nezná jich však dosud v jejich podstatě a musí se z nouze spokojiti jen několika cizími slovy, která klade na místo vědění. Tato slova označují jen předběžné vřadění jistého, existujícího a již upotřebitelného něčeho, jehož vlastní druh se dosud nezná. Tím méně znám jest jeho původ.

Avšak bytostné a ještě více duchovní jest nade vším hmotným. Počneme-li od země, jest pokračováním všeho existujícího směrem vzhůru k původu. Lépe vyjádřeno, předchází ve vývoji shora dolů všemu hmotnému. To jest přirozená cesta.

Nutno uvážiti, že všechno duchovní tak jako všechno bytostné potřebuje samozřejmě a v důsledku vývoje přirozeně nezbytně záhalu hrubohmotného těla, jakmile v  poslušnosti vývojových zákonů pronikne jako tvůrčí činitel a živé jádro až do hrubohmotnosti. Je ihned odstraněn každý spor, když ve všem bádání proniká se konečně dále vzhůru nad hmotu, nebo když se dovede sledovati přirozený vývojový pochod shora dolů. Je tu čas, kdy je nutno učiniti k tomu první krok. Přikazuje se tu však největší opatrnost, aby duchovní vědění, které zjevně jest naplněno logikou, nebylo nepozorovatelně strženo do nevědomé fantasie. Nutno uvážiti, že k bytostnému a duchovnímu nutno se blížiti jasným, volným duchem. Není to možno jako ve hmotném s vahami, pitevními noži a křivulemi.

Stejně však také nelze se k nim blížiti s duchem omezeným nebo předpojatostí, jak se často dějí pokusy. Podle stávajících tvůrčích zákonů zapovídá se to nepřeklenutelným způsobem samo sebou. Lidský tvor i při největší domýšlivosti nemůže zde ničeho ohnouti ani zkroutiti na železné dokonalosti vůle Stvořitelovy.

Vlastní rozdíl mezi člověkem a zvířetem jest tedy pouze v jejich nitru. Zvíře může se také vrátit jen do bytostného, když odložilo své hrubohmotné tělo. Člověk však může se vrátit do duchovna, které je mnohem výše.

Člověk může v jistém směru často sestoupiti až ke zvířeti. Přesto však zůstává vždy člověkem, protože nemůže uniknouti zodpovědnosti, která má svůj kořen v  jeho duchovním původu. Avšak zvíře v důsledku svého jen bytostného původu nemůže se nikdy povznésti vzhůru k člověku. Rozdíl mezi těly jest však jen ve formě a v ušlechtilejším vyvinutí u člověka. Tento vývoj vyvolal duch, když vešel do hrubohmotného těla ²⁾.