Dosud nemohlo býti řeči o tom, že by ostře proti sobě stály dva světové názory. Boj je tedy špatně volený výraz pro vlastní dění mezi lidmi rozumu a mezi opravdovými hlasateli Pravdy. Vše, co se dosud dálo, záleželo v jednostranných útocích rozumářů, které se musí každému klidnému pozorovateli jeviti jako nápadně neodůvodněné a často směšné. Proti všem, kdo se snaží čistě duchovně o vyšší vývoj, je vždy pohotově posměch, sočení, ba i pronásledování nejvážnějšího druhu, i když oni sami zachovávají tichou zdrženlivost. Najdou se vždy takoví lidé, kteří se snaží sraziti posměchem nebo násilím ony, kdo usilují vzhůru. Chtějí je strhnouti do tupého soumračna nebo pokrytectví davů. Mnozí stali se při tom skutečnými mučedníky, protože na straně rozumářů bylo nejen velké množství, nýbrž i světská moc. Co mohou poskytnouti rozumáři, je zřetelně již obsaženo ve slově rozum. To jest omezení chápavosti, zúžené jen na čistě pozemské, tedy na nejnepatrnější část vlastního bytí.

Je lehce pochopitelno, že to nemůže přinésti nic dokonalého a vůbec nic dobrého lidstvu, jehož bytí probíhá hlavně těmi částmi stvoření, které si rozumáři sami uzavřeli. Zvláště když vezmeme v úvahu, že právě nepatrný pozemský život má se státi významným bodem obratu pro celé bytí, a že má za následek pronikavé zásahy do oněch částí, které jsou rozumářům úplně nepochopitelny. Zodpovědnost rozumářů, již tak dosti hluboce pokleslých, roste tím do nezměrna. Jako těžký tlak přispěje k tomu, aby je stále rychleji hnala vstříc cíli jejich volby tak, aby konečně nutně sklízeli ovoce toho, zač se s houževnatostí a domýšlivostí přimlouvali.

Rozumáři nazýváme ty, kdo se bezpodmínečně podrobili vlastnímu rozumu. Ku podivu domnívali se po tisíciletí, že mají plné právo vnucovati zákonem i mocí svá omezená přesvědčení i těm lidem, kteří chtěli žíti podle jiného přesvědčení. Tato zcela nelogická domýšlivost spočívá opět jen v úzké chápavosti rozumářů, která se nedovede povznésti výše. Právě toto omezení přináší jim tak zvaný vrchol chápání, čímž nutně vznikne taková vypínavost, protože se domýšlejí, že skutečně již stojí na poslední výši. Pro ně samotné také tomu tak jest. Neboť pak přichází hranice, přes kterou oni nemohou.

Jejich útoky proti hledatelům Pravdy při často až nepochopitelné nenávisti ukazují při bližším pozorování zřejmě bič temnoty, za nimi napřažený. Zřídka shledáváme se při tomto osočování s rysem poctivé vůle, který by poněkud mohl omluviti neslýchaný často způsob jejich postupu. Ve většině případů jest to slepé bití hlava nehlava, které postrádá každé opravdové logiky. Podívejme se jednou klidně na takové útoky. Jak zřídka objeví se tu článek, jehož obsah jeví pokus přistoupiti věcně k řečem nebo článkům hlasatele Pravdy.

Zcela nápadně projevuje se prázdná méněcennost útoků vždy právě v tom, že tyto nikdy nejsou čistě věcné! Vždy jest to skryté nebo zjevné špinění osoby hledatele Pravdy. To dělá jen ten, kdo nedovede namítnouti nic věcného. A přece se hledatel nebo nositel Pravdy nepodává osobně, ale přináší to, co říká.

Musí se zkoušeti slovo, ne osoba. Jest zvykem rozumářů, že si dříve hledí posvítiti na osobu a pak teprve uvažují, mají-li se její slova poslouchati. Ve svém úzkém ohraničení chápavosti potřebují takovouto zevní oporu, protože se musí chytati zevnějšku, aby nepřišli ve zmatek. To právě jest ta dutá stavba, kterou budují, nedostatečná pro lidi a veliká překážka pokroku. Kdyby měli uvnitř pevnou oporu, nechali by prostě mluviti věc proti věci a vyloučili by při tom osobu. Toho však nedovedou. Také se tomu úmyslně vyhýbají, protože cítí nebo z části vědí, že při řádném turnaji byli by rychle vyhozeni ze sedla. Ironický, často používaný poukaz na „laické kazatele“ nebo „laický výklad“ jeví něco tak směšně domýšlivého, že každý vážný člověk ihned pocítí: Zde se užívá štítu, aby se křečovitě zakryla prázdnota. Vlastní prázdnota zakrývá se laciným vývěsním štítem!

Je to neobratná strategie, která se nemůže udržeti dlouho. Jejím účelem jest postaviti hledatele Pravdy, kteří se mohou státi nepohodlnými, již předem v  očích bližních na „podřízený“ stupeň. Když již není možno je zesměšniti, pokusí se tedy alespoň je zařaditi do třídy „fušerů“, aby jich nikdo nebral vážně. Takovým postupem chce se zabrániti, aby se někdo vážně zabýval jejich slovy. Podnětem k takovému jednání však není starost, aby se bližní bludným učením nezdržovali ve vnitřním vzestupu, ale je to neurčitý strach, aby rozumáři sami nepozbyli vlivu a nebyli tím donuceni sami vniknouti do všeho hlouběji než dosud a tím i nutně pozměniti mnohé, co dosud bylo pohodlné a mělo platiti za nedotknutelné.

Právě tento častý poukaz na ,,laiky“, to zvláštní pohlížení s patra na ty, kdo svým zesíleným a ovlivněnějším cítěním jsou mnohem blíže pravdě a kdo si ztrnulými formami rozumu nenastavěli zdí, odkrývá slabost, jejíž nebezpečí nemůže ujíti žádnému myslícímu člověku. Kdo holduje tahovým názorům, je předem vyloučen z toho, aby byl neovlivněným učitelem a vůdcem. Takový člověk je od Boha a jeho působení mnohem vzdálenější, než kdo jiný. Vědění o vývoji náboženství se všemi jeho omyly a chybami nepřivede lidi blíže k jejich Bohu. Také ne rozumový výklad bible nebo jiných cenných spisů různých náboženství. Rozum jest a zůstane vázán na prostor a čas, je tedy připoután k zemi. Ale Božství a podle toho i poznání Boha a jeho vůle je povzneseno nad prostor a čas i nade všecko pomíjivé a nemůže proto býti nikdy pochopeno úzce omezeným rozumem.

Z tohoto prostého důvodu není ani rozum povolán k tomu, aby podával vysvětlení o hodnotách věčnosti. Vždyť by si odporoval. Člověk, který v těchto věcech staví na universitním diplomu a shlíží s patra na neovlivněné lidi, vyslovuje tím sám svou neschopnost a omezenost. Myslící lidé vycítí ihned jednostrannost a použijí opatrnosti vůči tomu, kdo takovým způsobem sám k opatrnosti nabádá!

Jen povolaní mohou býti pravými učiteli! Povolaní jsou ti, kdo mají uschopnění v sobě. Toto uschopnění však se neptá po vysokoškolském vzdělání, nýbrž po výchvěvech zjemnělé citové schopnosti, která dovede se povznésti nad prostor a čas, tedy nad pojmovou hranici pozemského rozumu.

Kromě toho bude každý niterně svobodný člověk hodnotiti věc nebo nauku vždy podle toho, co přináší, ne podle toho, kdo ji přináší. Toto je vysvědčením chudoby pro zkoumajícího, že jasnějšího býti nemůže. Zlato jest zlatem, nechť je má v rukou kníže nebo žebrák.

Tento nezvratný fakt však mnozí tvrdošíjně přehlížejí a snaží se ho překroutiti a to právě v nejcennějších věcech duchovního člověka. Samozřejmě se stejně malým výsledkem jako u zlata. Vždyť ti, kdo skutečně opravdu hledají, nenechají se takovými úchylkami ovlivňovati a zkoumají věc samu. Ti, kdo se ovlivňovati nechají, nejsou dosud zralí, aby přijali Pravdu. Pro takové Pravda není.

Není však daleka hodina, kdy musí začíti boj, který dosud chyběl. Přestává jednostrannost a nastává ostré postavení se proti, které zničí každou falešnou domýšlivost.