Jest často veliký rozdíl v tom, chtíti správné podle lidských pojmů nebo chtíti dobré. Pozemské právo není vždy také dobro!

Dnes již člověku nestačí, aby chtěl prostě pouze právo! Něco takového mohlo mu stačit při jeho prvním vtělení. Dnes žádá se od něho více! Nevzchopí-li se mocně, aby se konečně vědomě dostal duchovně výše, jest nezbytně ztracen. Stáří netvoří tu žádnou překážku, nýbrž naopak jest vzpruhou, poněvadž ve stáří se znatelně přibližuje hodina přechodu! Jest to pouze lenost a pohodlnost, mnou tak často jmenovaná jako nejhorší nepřítel lidstva, kterou se takoví váhavci zatěžují a tím i hynou.

Přestala již doba duchovního tuláctví. Stejně tak jako doba pohodlnosti a příjemného očekávání. S příšernou hrůzou a tvrdostí udeří to v krátkém čase do spáčů a lenochů tak, že i nejvíce hluchý se pak probudí.

Studium mých přednášek vyžaduje však předem přičinění se, násilné vzchopení všech smyslů a tím duchovní živost a plnou bdělost! Teprve pak zdaří se pohřížení v má slova a jejich skutečné pochopení.

A tak jest tomu chtěno! Odmítám každého líného duchem!

Ale nezahrabali-li lidé v sobě jen zrníčko Pravdy z domova duchovní říše, musí je zasáhnouti slovo jako zvolání. Ovšem za předpokladu, že si dají také práci, aby je přečetli bez ovlivnění a s plnou vážností. Nepocítí-li ani potom nic, co v nich probudí ozvěnu, bude také v záhrobí sotva ještě možno je probuditi, protože ani tam nemůže se jim dostati nic jiného. Zůstanou státi tam, kam se sami svou vlastní vůlí postaví. Nikdo jich nebude nutit, aby toho zanechali. Nevyjdou však také včas ven z této hmotnosti, aby se uchránili před rozkladem, tedy před věčným zahynutím.

To, že „nechtěli slyšeti“, vezmou ovšem s sebou z této země do jemnohmotnosti a nebudou si tam počínati jinak, než se dělo zde. Jak může stáří tvořiti překážku! Vždyť je to volání věčnosti, které je zasáhne ze slova. Nechtějí ho však slyšeti, protože jest jim to takto pohodlnější. Avšak pohodlnost je na konec zničí, nechtějí-li býti v pravý čas živí. Tato otázka ukazuje však tuto pohodlnost velmi zřetelně. Jest to způsob tak mnohých lidí, kteří chtějí trvale sebe klamati za nějakou jen trochu přijatelnou záminkou. Patří k plevám, které příští očistnou bouří nebudou upevněny, nýbrž budou odváty, protože jsou nepotřebny pro vážnost skutečného bytí.

Žádali by vždy od Stvořitele novou lhůtu k rozmyšlení, aniž by kdy došli ke vzestupu, k němuž jest nutno duchovně se vzchopit. Z toho důvodu jest bezúčelno dlouho se tím zabývati. Jsou to ti, kdož věčně chtějí a nikdy ničeho na sobě neprovedou. A tím jsou i ztracenými.