„Kdo slovo mé přijímá, mne přijímá,“ pravil Syn Boží ke svým učedníkům, „ten vpravdě jí mé tělo a pije mou krev!“

Tak zní smysl slov, které mluvil Syn Boží při ustanovení večeře Páně, která stala se pak symbolem na památku jeho putování na zemi.

Jak mohlo se jen státi, že o tom vzplanuly prudké spory mezi učenci a církvemi! Bere-li člověk jako základ, že Syn Boží, Ježíš Kristus, byl vtělené slovo Boží, pak jest smysl přece tak prostý a tak jasný.

Jak mohl ještě mluviti o tom zřetelněji než prostými slovy: „Kdo slovo mé přijímá, ten jí mé tělo a pije mou krev!“ I to, že řekl: „Slovo jest vpravdě mé tělo a má krev!“ Musel tak říci, protože sám byl živé slovo v těle a krvi. Při všech dalších podáních vynechávala se vždy opět hlavní věc: Poukaz na slovo, které přebývalo na zemi! Protože tomu nebylo porozuměno, považovalo se to za vedlejší. Ale tím se nepochopilo celé poslání Kristovo a bylo pak zmrzačeno a překrouceno.

Ani pro učedníky Syna Božího nebylo tehdy vzdor jejich víře možnosti, aby správně pochopili slova svého Mistra. Nikdy správně nepochopili mnohé z toho, co říkal. Kristus sám projevoval nad tím velmi často svůj zármutek. Učedníci prostě přetvořili smysl poslední večeře v ten způsob, jaký ve své dětské prostotě pochopili. Při tom jest samozřejmo, že slova, jež jim nebyla dosti jasná, podávali dále způsobem, který odpovídal jejich vlastnímu porozumění. Avšak nepodávali je tak, jak je mínil Syn Boží.

Ježíš byl vtělené slovo Boží! Kdo tedy správně přijal do sebe jeho slovo, přijímal tím jeho samotného.

Když dá člověk v sobě oživiti slovu Božímu, jež se mu nabízí tak, že se mu stane samozřejmostí v myšlení i konání, oživuje v sobě tímto slovem i Kristova ducha, protože Syn Boží byl vtělené, živé slovo Boží!

Člověk musí se jen snažit, aby konečně jednou správně vniknul do tohoto myšlenkového pochodu. Nesmí ho jen čísti a o něm hovořit, ale musí se snažit, aby tento myšlenkový pochod obrazně učinil živým. To znamená, aby smysl tiše prožil v živých obrazech. Pak prožije také večeři Páně skutečně. Ovšem v předpokladu, že v ní pozná přijímání živého slova Božího, jehož smysl a chtění musí předem důkladně znáti.

Není to tak pohodlné, jak si to mnozí věřící myslí. Tupé přijímání večeře Páně nemůže jim přinésti užitku. Vždyť to, co jest živé jako slovo Boží, chce a musí také býti bráno živě. Církev nemůže večeři Páně vdechnouti žádného života pro někoho jiného, pokud tento účastník večeře Páně neuchystal si již v sobě místo, aby ji správně přijal.

Vídáváme také obrazy, které chtějí vyjádřiti krásný výrok: „Stojím u dveří a klepám!“ Obrazy jsou zcela správné. Syn Boží stojí u dveří chaty a klepe, žádaje vstup. Avšak člověk ve svém myšlení opět k tomu přidal, že pootevřenými dveřmi chaty jest viděti pokrytý stůl. Z toho vzniká myšlenka, že nemá býti odmítnut nikdo, kdo prosí o jídlo a pití. Myšlenka jest krásná a odpovídá i Kristově slovu. Výklad jest však příliš malicherný. To „klepám“ znamená více! Dobročinnost jest jen malou částí obsahu slova Syna Božího.

Když Kristus pravil: „Stojím u dveří a klepám“, mínil tím, že v něm vtělené slovo Boží klepá na lidskou duši a neprosí o vstup, nýbrž žádá vstup! Lidé mají přijímati slovo v celém jeho rozsahu, který mu Kristus dal. Duše má své dveře otevříti vstupu slova! Následuje-li této výzvy, jsou hrubohmotné skutky člověka pozemského pak jako samozřejmost takové, jak je slovo žádá.

Člověk hledá vždy jen pochopení podle rozumu, což znamená rozčlenění a tím i zmenšení a vsunutí do úzkých mezer. Tím ocitá se vždy znovu v nebezpečí, že pozná jen zlomky ze všeho velikého, jak se to opětovně stalo.

To, že živé slovo stalo se tělem, tedy člověkem, musí zůstati lidem této země povždy tajemstvím, protože počátek tohoto dění odehrával se v Božském. Ale pojmová schopnost lidského ducha nemůže proniknouti až do Božského a proto zůstává první díl pozdějšího vtělení uzavřen lidskému pochopení. Proto také nepřekvapí, že právě tento symbolický akt lámání chleba a podávání vína nemohl býti dosud pochopen lidstvem. Ale kdo po tomto vysvětlení, které mu dovoluje představiti si obraz, chce ještě proti tomu horliti, podává jen důkaz, že hranice jeho chápání v duchovnu přestává. Zastávání dosavadního nepřirozeného výkladu těchto slov Kristových svědčilo by jen o bezohledné zatvrzelosti.