Kdo z lidí pochopil již smysl těchto slov? Ve které církvi je správně vykládán? V mnohých případech bere se jen jako pojem života bez času. Ale ve stvoření není nic bez času a nic bez prostoru. Musí tomu odporovati již pojem slova stvoření, neboť co jest stvořeno, jest dílo a každé dílo má hranice. Co však má hranice, to není bez prostoru. A co není bez prostoru, také nemůže býti bez času.

Jsou různé světy, které tvoří bydliště lidských duchů podle jejich duchovní zralosti. Tyto světy jsou více nebo méně hutny, jsou blíže ráji nebo jsou od něho vzdáleny. Čím jsou vzdálenější, tím jsou hutnější a tím i těžší.

Pojem času a prostoru se zužuje přibývající hutností, pevnější uzavřeností hmoty a větší vzdáleností od duchovní říše. Země patří k té části světů, která jest na druhém místě hutnosti. Jest tedy ještě jedna část světů, která jest hutnější a proto také ještě úžeji ohraničena v pojmu času a prostoru.

Různorodý pojem času a prostoru vzniká více nebo méně roztažitelnou přijatelností k prožití lidským mozkem, který jest opět přizpůsoben stupni právě platného okolí, tedy tomu druhu části světa, ve kterém se nachází tělo. Tak se stává, že musíme mluviti o rozdílnosti pojmů pro čas a prostor v rozdílných částech světa.

Jsou tedy části světa, které jsou blíže ráji, tedy blíže čistě duchovní části světa, než je ta část, ke které patří země. Tyto blíže položené části světa jsou jiného druhu hmotnosti, která jest lehčí a méně pevně uzavřená. Následek toho jest rozsáhlejší možnost prožití při plném vědomí. Jmenujeme to prožitím za denního vědomí.

Hmotnosti jiného druhu patří k jemnější hrubohmotnosti, ke hrubé jemnohmotnosti a konečně k samotné absolutní jemnohmotnosti. My v této době nacházíme se ve světě absolutní hrubohmotnosti. Čím je hmotnost zjemnělejší, tím jest i propustnější. Avšak čím jest hmotnost propustnější, tím širší a rozsáhlejší jest také pole vědomé možnosti prožití nebo řekněme vnímavosti pro lidského ducha, sídlícího v těle.

V hrubším a hutnějším těle s přiměřeně hutnějším mozkem jako průchodní stanicí vnějších dějů, jest lidský duch v něm sídlící ovšem uzavřen nebo obezděn pevněji, než v propustnějším, méně zhutnělém druhu hmoty. V tomto hutnějším prostředí může také postřehovati v sobě děje, nebo nechati se jimi ovlivňovati, jen až k jistému užšímu omezení.

Čím méně hutným jest však druh hmoty, tím jest přirozeně také lehčím a nutně se proto nalézá i výše. Propouští také více světla a stává se tím jasnější. Čím jsou tyto druhy následkem své lehkosti blíže k ráji, tím světlejší a slunnější z téhož důvodu budou, protože propouštějí paprsky vycházející z ráje.

Čím více možnosti živého procítění dostává se lidskému duchu pomocí jeho těla v lehčím a méně hutném okolí, tím více bude schopen v sobě prožíti. V době jednoho pozemského dne může tak ve svém okolí získati mnohem více zážitků, než pozemský člověk se svým hutnějším mozkem ve svém těžším a tím i pevněji uzavřenějším okolí. Podle druhu propustnosti, tedy podle lehkosti světlejšího druhu okolí může lidský duch v době jednoho pozemského dne lehčím přijetím prožíti tolik, jako v jednom pozemském roce. V samotné duchovní říši může pak v době jediného pozemského dne prožíti tolik, jako za tisíc pozemských let.

Proto se praví: „Tam jest tisíc let jako jeden den.“ Tedy v bohatství prožití, jehož stupňování řídí se podle rostoucí zralosti lidského ducha.

Člověk může si to nejlépe představiti, pomyslí-li na své sny. V nich dovede často v jediné minutě pozemského času procítiti celý lidský život, dovede jej v duchu skutečně prožíti! Prožívá při tom nejradostnější i nejbolestnější věci, směje se i pláče, prožívá své stárnutí a přece při tom strávil jen jedinou minutu času. V pozemském životě samotném potřeboval by k tomu stejnému prožití celá desítiletí, protože čas a prostor pozemského prožívání jsou příliš těsně omezeny. Tím každý jednotlivý stupeň pokračuje pomaleji. Člověk na zemi může tak rychle vše prožívati jen ve snu, protože duch ve spánku částečně uvolnil pouta mozku. Ve světlejších částech světů stojí člověk však jako duch ne již tak silně spoutaný a později úplně volný v tomto rychlém a rušném prožívání vždy. Nepotřebuje pro skutečné prožití tisíce pozemských let více, než jediný den času.