Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 12. Vnitřní hlas. | 2021/01/24 01:06 | current
– ↷ Page moved from cs:poselstvi_gralu:1932:vnitrni_hlas to cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:vnitrni_hlas Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 12. Vnitřní hlas. | 2021/03/14 23:26 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Vnitřní hlas. ======
-Tak zvaný „vnitřní hlas“, to duchovní v člověku, jemuž může naslouchat, je cit!
+Takzvaný „vnitřní hlas“, to duchovní v člověku, jemuž může naslouchat, je cit!
-Nadarmo se lidově neříká: „První dojem je vždy správný.“ Jako ve všech podobných rčeních a pořekadlech, tak i v tomto je hluboká pravda. Dojmem vyrozumíváme vždy cit. Co člověk na příklad cítí při prvním setkání s někým, kdo mu byl dosud cizím, je buď jakýsi druh výstrahy, napomenutí k opatrnosti, stupňující se až k úplnému odporu, nebo jest to něco příjemného, až sympatického, v mnohých případech je to i lhostejnost. Odsune-li se průběhem rozmluvy a dalšího styku vlivem úsudku rozumu tento dojem stranou, nebo se úplně setře tak, že se vynoří myšlenka, jako by první dojem byl falešný, prokáže se na konci takovéto známosti téměř vždy správnost nejprvnějšího citu. Často ke kruté bolesti těch, kdo se nechali svésti rozumem, pod vlivem klamného chování se k lidem.
+Ne nadarmo říká lidové rčení: „První dojem je vždy správný.“ Tak jako ve všech takovýchto i podobných pořekadlech a rčeních spočívá hluboká pravda, tak je tomu i zde. Pod dojmem rozumí se vždy cit. Co člověk například cítí při prvním setkání s jemu doposud cizím člověkem, je buď určitý druh varování k ostražitosti až k úplnému odpuzování, nebo něco příjemného až k celkovým sympatiím, v mnoha případech taktéž lhostejnost. Když se tento dojem během rozhovorů a dalšího styku vlivem rozumového úsudku odsune nebo zcela setře, takže se objeví myšlenka, že původní vjem byl falešný, tak téměř vždy ukáže se na konci takové známosti správnost nejprvnějšího dojmu. Často k trpké bolesti těch, kteří se rozumem dali uvést v omyl předstíraného založení jiných lidí.
-Cit, který není vázán na prostor a čas a je ve spojení se stejnorodým, duchovním, věčným, rozpoznal ve druhém ihned pravý druh a nedal se klamati obratností rozumu.
+Cit, který není vázán na prostor a čas a je ve spojení se stejnorodým, duchovním, věčným, ihned poznal v druhém pravý druh a nenechal se ošálit obratností rozumu.
-Mýlka při citu jest zcela vyloučena.
+Omyl je u citu úplně vyloučen.
-Kdykoliv se stává, že se lidé mýlí, jsou dva důvody, které zaviňují tyto omyly: Buď rozum, nebo pocit.
+Vyskytuje se to tak často, že jsou lidé zmýleni, avšak jsou jen dva důvody, které mají omyl za následek: Buď rozum, nebo pocit!
-Často slýcháváme: „Tak jsem se zase nechal svésti svým pocitem a napálil jsem se. Člověk se má přece jen spoléhat na rozum!“ Takoví lidé chybili, že považovali pocit za vnitřní hlas. Velebí rozum a netuší, že právě ten hraje při pocitu velikou úlohu.
+Jak často slýcháváme také říkat: „V této nebo v tamté věci jsem se jednou dal vést svými pocity a to jsem dopadl. Člověk má přece jen stavět na rozumu!“ Takoví dopustili se chyby, považovali pocit za vnitřní hlas. Pějí na rozum chválu a netuší, že právě ten při pocitech hraje velkou roli.
-Proto bděte! Pocit není cit! Pocit vychází z hrubohmotného těla. Tělo vyrábí pudy, které řízeny rozumem dávají vzniknouti pocitu. Je to veliký rozdíl od citu. Společná práce pocitu a rozumu rodí však fantasii či obraznost.
+Proto bděte! Pocit není cit! Pocit vychází z hrubohmotného těla. Toto vytváří pudy, které řízeny rozumem nechají vzniknout pocitu. To je velký rozdíl proti citu. Společná práce pocitu a rozumu však rodí fantazii.
-Na duchovní straně máme tedy jen cit ((Přednáška: [[cit]]))‚ povznesený nad prostor a čas.
+Máme tedy na straně duchovní jen nad prostor a čas povznesený cit ((Přednáška: [[cit]])). Na straně pozemské v první řadě na prostor a čas vázané hrubohmotné tělo. Z tohoto těla vychází pudy, které skrze spolupráci rozumu vzbuzují //pocity.//
-Na pozemské straně máme v první řadě hrubohmotné tělo, vázané na prostor a čas. Z tohoto těla vycházejí pudy, které spoluprací rozumu vybavují pocit.
+Rozum, produkt na prostor a čas vázaného mozku, je schopen jakožto nejjemnější a nejvyšší hmotné spoluprací s pocity vytvářet //fantazii.// Fantazie je tak výsledkem společné práce pocitu s rozumem. Ona je jemnohmotná, ale //bez// duchovní síly. Z toho důvodu může fantazie být jen //zpětně působící.// Je schopna ovlivnit vždy jen pocit vlastního zploditele, nikdy však nemůže být zdrojem síly pro jiné. Účinkuje tedy jen //zpětně// na pocit toho, jenž fantazii vytvořil, může rozhořet jen //vlastní// nadšení, nikdy však nemůže účinkovat na okolí. Tímto je jasně zřejmý znak nízkého stupně. Jinak je tomu s citem. Ten nese duchovní sílu v sobě, tvořivou a oživující, a účinně tím vyzařuje na jiné, tyto strhuje a přesvědčuje.
-Rozum, produkt mozku vázaného na prostor a čas, dovede za spolupůsobení pocitu vytvořiti //fantasii// jakožto nejjemnější a nejvyšší druh hmoty. Fantasie jest tedy výsledkem spolupráce pocitu s rozumem. Je jemnohmotná, ale //bez// duchovní síly. Proto může fantasie //účinkovati jenom zpětně.// Dovede ovlivniti vždy jen pocit svého výrobce a není nikdy schopna vyslati ze sebe pramen síly na jiné. Působí tedy jen //zpětně// na pocit toho, kdo ji vytvořil. Může rozplameniti jen k //vlastnímu// nadšení a nemůže nikdy působiti na okolí. To je určitý znak nízkého stupně. Jinak je tomu u citu. Ten má v sobě duchovní sílu, tvůrčí a oživující, a působí tím, že vysílá proudy na jiné a tyto strhuje a přesvědčuje.
+Máme tedy na jedné straně cit a na straně druhé tělo - pudy - rozum - pocit - fantazii.
-Máme tedy na jedné straně cit, na druhé straně tělo -- pudy -- rozum -- pocit -- fantasii.
+Cit je čistě duchovní, stojí nad prostorem a časem. Pocit je jemná hrubohmotnost, závislá na pudu a rozumu, tedy na nižším stupni.
-Cit je čistě duchovní, stojí nad prostorem a časem. Pocit je jemná hrubohmotnost, odvislá od pudu a rozumu, je tedy na nižším stupni.
+Navzdory této jemné hrubohmotnosti pocitu nemůže však //nikdy// nastat //smísení// s duchovním citem, tedy také žádné zkalení citu. Cit zůstane vždy čistý a zůstane jasný, neboť je duchovní. Bude také vždy lidmi jasně cítěn nebo „slyšen“, jestliže … je to skutečně cit, který mluví! Převážná část lidstva se tomuto citu uzavřela, zatímco pocit před sebou rozprostřela jako hutný obal, stěnu, a pak mylně považovala pocit za vnitřní hlas, čímž prožila mnoho zklamání a o to víc se pak spoléhala jen na rozum, netušíc, že by mohla být oklamána právě spolupůsobením rozumu. Z tohoto omylu odmítá ukvapeně všechno duchovní, které s těmito zkušenostmi nemá absolutně co dělat, a přimyká se ještě více k méněcennému.
-Vzdor této jemné hrubohmotnosti pocitu nemůže však nikdy nastati //smísení// s duchovním citem, tedy žádné zkalení citu.
+Základní zlo je také zde stejně jako v mnohém jiném znovu a znovu v dobrovolném podřízení se těchto lidí na prostor a čas vázanému rozumu!
-Cit zůstane vždy čistý a jasný, protože jest duchovní. Je také vždy lidmi jasně cítěn nebo „slyšen“ … když je to skutečně cit, který mluví! Ale většina lidí uzavřela se před tímto citem a postavila před sebe pocit jako hustý obal, jako stěnu a považuje pak mylně pocit za svůj vnitřní hlas. Tím dožívá se mnohých zklamání a spoléhá se pak tím více jen na rozum a netuší, že mohla býti klamána právě spolupůsobením rozumu. Z tohoto omylu zavrhuje ukvapeně všechno duchovní, se kterým tyto zkušenosti neměly absolutně nic společného a přimyká se tím úžeji k méně cennému.
+Člověk, který se zcela podrobuje svému rozumu, podrobuje se tím také úplně //omezení// rozumu, který je jakožto produkt hrubohmotného mozku pevně vázán na prostor a čas. Tímto se pak člověk přiková zcela jen k hrubohmotnosti.
-Jako v mnohém jiném, tak i v tomto případě tkví základní zlo v dobrovolném podrobení se těchto lidí výhradně rozumu, vázanému na prostor a čas!
+Všechno, co člověk učinil, vzešlo od něj a dobrovolně. Není tedy snad spoután, ale spoutává se sám! Nechává se ovládat rozumem (neboť kdyby sám nechtěl, tak by se to nikdy nemohlo stát), který ho svým uzpůsobením svazuje také s prostorem a časem, a to, co je nad prostorem a časem, mu nedovolí již více poznat a tomu rozumět. Proto pokládá se při tom přes cítění, které je nad prostorem a časem, vlivem zúžené chápavosti hutný obal, hranice pevně vázaná na prostor a čas, a člověk proto buď již vůbec nic nemůže slyšet, jeho „čistý vnitřní hlas“ se ztrácí, nebo je ještě schopen namísto citu „slyšet“ s rozumem související pocit.
-Člověk, který se úplně podrobuje svému rozumu, podrobuje se tím také //omezenosti// rozumu, který jako produkt hrubohmotného mozku je pevně vázán na prostor a čas. Tímto podrobením připoutává se člověk zcela jen na hrubohmotné.
+Vytváří se falešná představa, říká-li se: Pocit utlačuje čistý cit; neboť není nic silnějšího než cit, je tou nejvyšší silou v člověku, nemůže být nikdy potlačen něčím jiným nebo jen omezen. Správnější je říci: člověk se činí neschopným k tomu, aby cítění poznal.
-Všechno, co člověk koná, koná sám a dobrovolně. Není proto snad něčím nebo někým poután, ale poutá se sám! Nechá se ovládati rozumem (kdyby nechtěl, nemohlo by se to nikdy stát), který svým uzpůsobením váže ho pak na prostor a čas a nedovolí mu již, aby porozuměl a pochopil to, co je nad prostor a čas. Tato zúžená a omezená chápavost vytváří kolem citu, který jest nad prostorem a časem, obal pevně vázaný na prostor a čas. Vytváří tím pevnou hranici a člověk pak buď již neslyší, jeho „čistý vnitřní hlas“ zanikne, nebo je schopen na místě citu „slyšeti“ jen pocit, který souvisí s rozumem.
+Selhání spočívá vždy jen v člověku samotném, nikdy v síle nebo slabosti jednotlivých darů; neboť právě základní dar, vlastní síla, to v člověku ze všeho nejsilnější, jež v sobě nese veškerý život a je nesmrtelné, je dáno každému jednotlivci //stejně!// Tím není nikdo před nikým upřednostněn. Všechny rozdíly spočívají výlučně v //používání!//
-Říká-li se: Pocit potlačuje čistý cit, vytváří se tak falešný pojem. Nic není silnějšího nad cit, který je nejvyšší silou v člověku a nikdy nemůže býti něčím jiným potlačen nebo jen omezen. Správněji možno říci: Člověk činí se neschopným, aby cit poznal.
+Také nemůže tento základní dar, nesmrtelná jiskra, nikdy být zkalen nebo znečištěn! Zůstane čistým rovněž v největším bahně. Musíte jen roztrhnout obal, jímž jste se skrze dobrovolné omezení schopnosti chápání sami zahalili. Pak bude nezměněně právě tak čistě a jasně planout vzhůru, jak tomu bylo na počátku, rozvine se svěží a silná a spojí se se Světlem a duchovnem! Radujte se tomuto pokladu, jenž nedotknutelný ve vás spočívá! Nezáleží na tom, zda budete vašimi bližními shledáni jako cenní či nikoliv! Každá špína, která se jako hráz nahromadila kolem této duchovní jiskry, může být odhozena poctivým dobrým chtěním. Vykonali-li jste pak tuto práci a poklad opět uvolnili, tak jste právě tak cenní jako kdokoliv jiný, kdo ho nikdy nezakopal!
-Selhání je zaviněno vždy člověkem samotným, nikdy ne silou nebo slabostí jednotlivých darů. Právě ten základní dar, vlastní síla, to, co je v člověku ze všeho nejsilnější, co je nesmrtelné a chová v sobě veškerý život, je každému jednotlivci darováno //stejně!// Nikdo nemá přednost před jinými. Všechny rozdíly spočívají jedině v //použití!//
+Avšak běda tomu, kdo se trvale a z pohodlnosti tvrdošíjně uzavírá chtění k dobru! Jemu bude v hodině Soudu tento poklad odňat a tím přestane žít.
-Tento základní dar, nesmrtelná jiskra, nemůže také býti nikdy zkalena nebo pošpiněna! Zůstává čistou i v největším bahně. Je nutno pouze protrhnouti obal, kterým jste se sami zahalili dobrovolným omezením své chápavosti.
+Proto se probuďte vy, kteří se udržujete uzavřeni, vy, kteří jste na své cítění položili plášť rozumu omezující schopnost chápání! Dávejte pozor na hlasy k vám doléhající! Ať už je to silná bolest, mocný duševní otřes, velký zármutek, nebo veliká, čistá radost, které jsou schopny odhodit zatemňující příkrov nízkých pocitů, nenechte nic takového přejít kolem vás nadarmo. Jsou to pomoci, které vám ukazují cestu! Snazší to není, když teprve na to čekáte, ale když začnete s vážným chtěním ke všemu dobrému a k duchovnímu vzestupu. Tímto stane se oddělující vrstva brzy znovu tenčí a lehčí, až se nakonec rozplyne a i nadále čistá, neposkvrněná jiskra vzplane jako šlehající oheň. Přece však tento první krok může a musí vzejít //jen od člověka samotného,// jinak mu nemůže být pomoženo.
-Pak jiskra náhle a bez přechodu vzplane právě tak čistá a jasná jako byla na počátku. Rozvije se svěží a silná a spojí se se Světlem, s duchovnem! Radujte se z tohoto pokladu, který nedotknutelný jest ve vás! Je lhostejno, považují-li vás vaši bližní za cenné nebo ne! Každá špína, která se nahromadila kolem této jiskry ducha jako hráz, může býti odvržena. Může ji odstranit poctivé dobré chtění. Když vykonáte tuto práci a uvolníte tento poklad, máte právě takovou cenu‚ jako každý, kdo ho nikdy nezakopal!
+Přitom musíte přísně rozlišit mezi přáním a chtěním. S přáním není vykonáno ještě nic, to nestačí k žádnému pokroku. Musí to být chtění, které také podmiňuje čin, jenž v sobě již nese. S vážným chtěním čin již začíná.
-Běda však, kdo se trvale a z pohodlí přísně uzavírá chtění k dobrému! V hodině soudu bude mu tento poklad odňat a tím on sám přestane existovati.
+I když také tak mnohý člověk musí při tom jít po mnohých postranních cestách, poněvadž se dosud vázal jen na rozum, přece se toho však nemusí bát. Také on zvítězí! Je pro něj nutné zjasnění jeho rozumu, v jednotlivých prožitích všech postranních cest postupně všechno brzdící odložit a vykoupit se.
-Proto vy, kdo se uzavíráte a kdo jste svůj cit přikryli pokrývkou rozumu s  omezením chápavosti, se konečně probuďte! Dejte pozor a naslouchejte volání, které k vám doléhá! Ať již je to silná bolest, mocný duševní otřes, veliké utrpení nebo vznešená, čistá radost, jež dovedou strhnouti zatemňující pokrývku nízkého pocitu, nenechte bez užitku nic podobného míjeti kolem sebe. Je to vždy pomoc, která vám ukazuje cestu! Je lépe pro vás, když na ně nečekáte, ale začnete sami s vážným chtěním ke všemu dobrému a k duchovnímu vzestupu. Tím se stane rozdělující vrstva záhy tenčí a lehčí až konečně se rozpadne. Stále čistá neposkvrněná jiskra vytryskne pak v planoucí plamen. Ale tento první krok může a musí vykonati //jen člověk sám,// jinak není mu pomoci.
+Proto odvážně vpřed. S vážným chtěním vede nakonec k cíli každá cesta!
-Při tom je nutno přísně rozlišovat mezi přáním a chtěním. Přáním nevykoná se ještě nic. To nestačí k žádnému pokroku. Musí to býti chtění, které vyžaduje i čin a nese jej již v sobě. Čin začíná vážným chtěním.
-Mnohý člověk musí při tom jíti snad různými postranními cestami, protože se dosud vázal jen na rozum. Ale nechť se toho neleká. I on zvítězí! Musí se snažit, aby očistil svůj rozum a prožitím všech postranních cest zvolna odstranil a otrhal všechno, co mu překáží.
-Proto směle kupředu! Vážným chtěním vede konečně každá cesta k cíli!