Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 69. V říši démonů a fantomů. | 2022/01/07 20:15 | current
– Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 69. V říši démonů a fantomů. | 2021/11/24 10:29 | current
– Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== V říši démonů a fantomů. ======
-K tomuto výkladu patří především vědění, že pozemský člověk nenachází se ve stvoření prvotním, nýbrž ve stvoření pozdějším. Prvotní stvoření jest pouze a jedině skutečně a pro sebe existující //duchovní říše,// známá lidem jako ráj. Vrcholem tohoto ráje jest hrad Grálu s branou k Božskému, které jest mimo stvoření. Naproti tomu jest pozdější stvoření, tak zvaný „svět“ se svým věčným koloběhem, //pod// stvořením prvotním. Jednotlivé sluneční soustavy tohoto světa jsou podrobeny vzniku a zániku, tedy stárnutí a rozpadu, protože nebyly vytvořeny přímo z Božského, jako nikdy nepomíjející stvoření prvotní, čili ráj. Pozdější stvoření vzniklo vůlí Prastvořených a podléhá vlivu vyvíjejících se lidských duchů, jichž vývojová cesta vede tímto pozdějším stvořením. Z toho důvodu jest tu i nedokonalost, které nenalézáme ve stvoření prvotním, jež podléhá přímému vlivu Božského Ducha Svatého.
+K tomuto výkladu patří především vědění toho, že pozemský člověk se nenachází v prvotním stvoření, nýbrž ve stvoření pozdějším. Prvotní stvoření je jen a jen skutečně pro sebe existující //duchovní říše,// lidem známá jako ráj, jehož vrchol tvoří hrad Grálu s bránou k mimo stvoření se nacházejícímu Božskému. Pozdější stvoření je naproti tomu takzvaný „svět“ se svým věčným //pod// prvotním stvořením probíhajícím koloběhem, jehož sluneční soustavy jsou podrobeny vzniku a zániku, tedy zrání, stárnutí a rozkladu, protože nebyly vytvořeny bezprostředně z Božského, jako nepomíjející prvotní stvoření, ráj. Pozdější stvoření vzniklo chtěním prastvořených a podléhá vlivu vyvíjejících se lidských duchů, jejichž vývojová cesta vede skrze toto pozdější stvoření. Z tohoto důvodu je v něm také nedokonalost, kterou nelze nalézt ve stvoření prvotním, které podléhá bezprostřednímu vlivu Božího Ducha Svatého.
-K útěše Prastvořených, docela zoufalých nad stále vzrůstající a stále citelnější nedokonalostí pozdějšího stvoření, volá hlas z Božského: „Vyčkejte toho, jehož jsem vyvolil … vám ku pomoci.“
+K útěše prastvořených zcela zoufalých nad stále vzrůstající a citelně vznikající nedokonalostí pozdějšího stvoření je proto voláno z Božského: „Očekávejte toho, kterého jsem Já vyvolil … vám ku pomoci!“ Jak je to v legendě o Grálu jako podání z prvotního stvoření téměř jasně předáno. —
-Jak je to naznačeno v legendě o Grálu jako tradice z prvotního stvoření. --
+Nyní k samotnému tématu: //Každé// pozemské jednání lze považovat jen za vnější výraz nějakého vnitřního děje. Pod „vnitřním dějem“ je míněno duchovní citové chtění. Každé citové chtění je duchovní //čin,// který bude rozhodující pro bytí člověka, protože způsobuje vzestup nebo úpadek. Nesmí se v žádném případě stavět na stejný stupeň s chtěním myšlenkovým. Citové chtění se týká jádra samotného člověka, avšak myšlenkové chtění jen slabšího, vnějšího okruhu. Obojí se však nepotřebuje stát vzdor svému bezpodmínečnému působení vždy také pozemsky viditelným. Pozemské, hrubohmotné jednání není pro uvalení karmy nutné. Avšak naproti tomu není žádná pozemsky hrubohmotná činnost, které by nemuselo předcházet chtění myšlenkové nebo chtění citové. Pozemsky zjevná činnost je proto závislá buď od chtění myšlenkového nebo chtění citového, ne však naopak.
-Nyní k vlastnímu thematu: //Každé// pozemské jednání nutno považovati jen za vnější projev nějakého vnitřního děje. „Vnitřním dějem“ míní se duchovní citové chtění. Každé citové chtění jest duchovní //jednání,// které bude rozhodující pro bytí člověka, poněvadž se z něho vyvine vzestup nebo sestup. Toto citové chtění v žádném případě nesmí býti stavěno na jeden stupeň s myšlenkovým chtěním. Citové chtění týká se jádra vlastního člověka, ale myšlenkové chtění jen slabého zevního kruhu. Vzdor bezpodmínečnému účinku obou není však třeba, aby byly také pozemsky viditelny. Pro uložení karmy není nutné pozemské, hrubohmotné jednání. Naproti tomu není však žádné pozemsky hrubohmotné činnosti, které by nutně nepředcházelo buď chtění myšlenkové nebo chtění citové. Pozemsky viditelná činnost jest tedy odvislá buď od chtění myšlenkového, nebo od chtění citového. Avšak nikdy není tomu naopak.
+To skutečně rozhodující pro bytí lidského ducha, pro jeho vzestup nebo úpadek je však //nejsilněji// zakotveno v //citovém chtění,// kterého člověk dbá nejméně, z jehož bezpodmínečného, nikdy neselhávajícího působení není možné žádné uniknutí, také žádné přikrašlování nebo zfalšování. Jedině v něm spočívá skutečný „prožitek“ lidského ducha; neboť //citové chtění je jedinou pákou ke spuštění duchovních vln síly,// které spočívají v díle Stvořitele a jen čekají na impulz citového chtění lidských duchů, aby ho pak mnohonásobně zesílený ihned přivedly k účinku. Právě o tento tak důležitý, dokonce nejdůležitější děj se lidstvo doposud sotvaže staralo.
-To skutečně rozhodující pro bytí lidského ducha, pro jeho vzestup nebo sestup, jest však //nejsilněji// zakotveno //v citovém chtění,// kterého si člověk nejméně všímá. Není však žádného uniknutí, žádného zkrášlení nebo zfalšování tohoto nikdy neselhávajícího, bezpodmínečného působení. Jedině v něm spočívá skutečné „prožití“ lidského ducha, protože //citové chtění jest jedinou pákou k vybavení duchovních vln síly, které spočívají v díle// Stvořitelově. Tyto vlny síly čekají jen na popud citového chtění lidských duchů, aby tento popud, mnohokráte zesílený ihned přivedly k projevu. Právě o tento tak důležitý, ba nejdůležitější děj se lidstvo dosud téměř nestaralo.
+Z tohoto důvodu chci opět znovu poukázat na zjevně prostý, avšak //všechno// v sobě skrývající hlavní bod: Dílem stvoření pronikající duchovní //síla// může obdržet spojení //jen// s //citovým chtěním// lidských duchů, všechno ostatní je ze spojení vyloučeno!
-Z toho důvodu chci znovu poukázati na zdánlivě prostý, ale //vše// obsahující hlavní bod: //Duchovní síla,// pronikající dílo stvoření, může najíti spojení a kontakt //jen s citovým chtěním// lidských duchů. Všechno jiné jest ze spojení vyloučeno!
+Již myšlenkové chtění nemůže dále obdržet žádné spojení, tím méně nějaké //výplody// myšlenkového chtění. Tato skutečnost vylučuje //jakoukoliv// naději na to, aby //samotná// hlavní síla ve stvoření mohla být někdy dána do souvislosti s nějakým „vynálezem“! Proti tomu je zastrčena neposunutelná závora. Člověk nezná hlavní sílu, ani její účinky, přestože v ní stojí. Co ten či onen myslitel a vynálezce pokládá za prasílu, prasíla není! Jedná se pak vždy o mnohem podřízenější energie, kterých s úžasnými účinky lze nalézt ještě mnoho, aniž by se tím přiblížilo také jen o krok vlastní síle, kterou lidský duch sám denně nevědomě používá. Žel jak hračkářsky ji používá, aniž by pozoroval strašlivé následky této bezmezné lehkomyslnosti! Zodpovědnost za následky se snaží ve své bezmezné nevědomosti vždy trestuhodně klást na Boha, což ho však neosvobodí od velké viny, kterou na sebe skrze své chtění být v nevědomosti … uvalil.
-Již chtění myšlenkové nemůže dosáhnouti žádného spojení, tím méně ovšem pak nějaké //produkty// myšlenkového chtění. Tento fakt vylučuje //každou// naději, že by mohla býti někdy //vlastní// hlavní síla ve stvoření nějak uvedena v souvislost s nějakým „vynálezem“! Proti tomu jest tu zastrčena neposunutelná závora. Člověk nezná hlavní sílu, ani její účinky, ačkoliv tkví v ní. Touto prasílou není síla, kterou si ten či onen myslitel nebo vynálezce jako prasílu představuje. V jejich představách jedná se vždy jen o velmi podřízené energie, kterých může býti ještě mnoho a to s úžasnými účinky //nalezeno.// Tím však nepřiblíží se nikdo ani o krok k vlastní skutečné síle, které lidský duch používá denně, aniž jest si toho vědom. Ale žel, jak hravě a lehkomyslně jí používá, a nedbá strašlivých následků této bezmezné lehkomyslnosti! Zodpovědnost za následky snaží se ve své neomezené nevědomosti svalovati vždy trestuhodně na Boha. To však ho nezbavuje veliké viny, kterou bere na sebe svou neochotou k vědění.
+Chci se zde jednou pokusit podat jasný obraz. Člověk //cítí// například závist. Běžně se říká: „Stoupá v něm závist!“. Je to nejprve všeobecný cit, kterého si lidský duch často ani není jasně vědom. Tento cit však , který ještě není oděn do určitých myšlenek, tedy ještě „nevystoupil“ až k mozku, je již to, co v sobě nese //klíč,// který //jedině// má schopnost poskytnout připojení k //„živoucí síle“,// vytvořit k ní most. Ihned plyne pak do příslušného citu tolik „živoucí síly“ spočívající ve stvoření, jaká je jeho schopnost ji pojmout, což je podmíněno příslušnou silou citu. Teprve //tím// je //lidský,// to jest //„produchovnělý“// cit sám v sobě živý a dostává mocnou schopnost plodit (ne tvůrčí sílu) v jemnohmotném světě, což činí člověka pánem mezi všemi tvory, nejvyšším tvorem ve stvoření. Tento děj ho nechává však také vykonávat obrovský vliv na celé //pozdější stvoření// a přináší tím … osobní zodpovědnost, kterou kromě něj nemůže mít žádný tvor ve stvoření, protože jen člověk má pro to určující schopnost, která spočívá v podstatě //ducha.//
-Chci se pokusit podati tu jednou jasný obraz. Člověk na příklad //cítí// závist. Obyčejně se říká: „Probudila se v něm závist!“ Jest to zpočátku všeobecný cit, kterého si lidský duch často není ani jasně vědom. Ale tento cit, neoděný dosud v určité myšlenky, tedy dosud „nevystoupivší“ až k mozku, jest již to, co chová v sobě //klíč,// který //jedině// má schopnost, aby dal připojení k //„živé síle“// a utvořil k ní most. Z této „živé síly“, spočívající ve stvoření, plyne pak ihned tolik síly do dotyčného citu, jaká jest jeho vnímací schopnost, která jest podmíněna silou citu v té chvíli. Teprve //tím stává se lidský,// to jest „produchovnělý“ cit sám v sobě živým a dostává se mu mocné schopnosti ku plození (ne tvořivé síly) v jemnohmotném světě. Tento produchovnělý cit dělá tak člověka pánem mezi všemi tvory, nejvyšším tvorem ve stvoření. Ale tím nabývá člověk obrovského vlivu na celé pozdější stvoření a zároveň osobní zodpovědnost, kterou nemůže míti žádný tvor v pozdějším stvoření. Neboť jen člověk má pro to přirozenou schopnost, která spočívá v podstatě //ducha.//
+A jen //on// sám nese v celém pozdějším stvoření ve svém nejvnitřnějším jádru ducha, a proto on jediný dostává //jako takový// také spojení s //nejvyšší živoucí// silou spočívající v pozdějším stvoření. Prastvoření v ráji jsou opět //jiní// duchové než ti, kteří putují světy, takzvaní pozemští lidé, a jejich schopnost spojení platí proto také jiné, vyšší a ještě mnohem mocnější vlně síly, kterou vědomě používají a tím také mohou přirozeně tvořit jiné věci než poutníci světy, k nimž patří pozemští lidé, jejichž nejvyšší vlna síly je jen odstupněním síly spočívající v prvotním stvoření, jakož jsou pozemští lidé sami jen odstupněním prastvořených.
-A jedině //on// sám v celém pozdějším stvoření chová ve svém nejvnitřnějším jádru ducha a //jako takový// dostává proto také jediný //spojení s nejvyšší živou silou,// která jest v pozdějším stvoření. Prastvoření v ráji jsou jiní duchové než ti, kteří putují světy, než tak zvaní pozemští lidé. Tito Prastvoření spojují se proto také s jinou, vyšší a daleko mocnější vlnou síly. Používají vědomě této síly, aby tak zcela přirozeně vytvářeli zcela jiné věci, než poutníci světy, k nimž patří pozemští lidé. Nejvyšší vlna síly, které mohou používati pozemšťané, jest jen nižší stupeň té síly, která spočívá v prvotním stvoření. Stejně tak jsou pozemští lidé na nižším stupni než Prastvoření.
+Co hlavně lidskému vědění až doposud chybělo, je znalost mnohých odstupnění všeho toho, co se nachází v prvotním stvoření, která se směrem dolů stávají stále slabšími, a poznání, že oni sami patří jen k těmto //odstupněním.// Pronikne-li toto porozumění jednou správně, tak odpadne dosavadní pýcha, a cesta ke vzestupu se tím uvolní.
-Co lidskému vědění ze všeho toho, co se nachází ve stvoření, dosud hlavně chybělo, jest znalost četných, stále se zeslabujících stupňů směrem dolů a také poznání, že lidé sami patří jen k těmto nižším //stupňům.// Pronikne-li člověka jednou toto porozumění, padá dosavadní pýcha a uvolňuje se tím cesta ke vzestupu.
+Hloupá představa být nejvyšší, sám dokonce v sobě nést Božské, se pak žalostně zhroutí a nakonec zůstane jen osvobozující stud. O mnoho vyšší, hodnotnější prastvoření nemají takovouto domýšlivost. Také se jen shovívavě usmívají nad těmito zbloudilými pozemskými červy, jak se tak mnozí rodiče usmívají nad fantastickým žvatláním svých dětí.
-Žalostně se pak zhroutí hloupá domněnka, že lidé jsou nejvyšší a mají v sobě dokonce Božské. Na konec zůstává jen uvolňující stud. Prastvoření, kteří jsou mnohem vyšší a cennější, nemají této domýšlivosti. Také se jen shovívavě usmívají nad těmito zbloudilými pozemskými červíčky, jako se mnozí rodiče usmívají fantastickému žvatlání svých dětí.
+Avšak zpět k citu. Takto zesílený cit člověka má nyní za následek v dalším odstupnění bezprostředně a samočinně útvar, který zcela přesně ztělesňuje //druh// citu! V tomto případě tedy závist. Útvar stojí na začátku ve svém zploditeli, později vedle něj a je s ním spojen vyživovacím provazcem. Avšak současně samočinně ihned navazuje působením zákona přitažlivosti stejnorodého styk se shromaždištěm útvarů stejného druhu a tím nastává odtamtud silný příliv, který nyní tvoří s mladým útvarem jemnohmotné okolí dotyčného člověka.
-Ale vraťme se k citu. Takto zesílený cit člověka vytváří v dalším odstupňování přímo a samočinně útvar, který zcela přesně ztělesňuje tento druh citů. V tomto případě tedy závist. Útvar tkví zpočátku ve svém zploditeli, potom vedle něho a jest s ním spojen vyživovací šňůrou. Současně však ihned samočinně navazuje působením zákona přitažlivosti stejnorodého styk se shromaždištěm stejných druhů útvarů. Odtud dostává se mu silného přílivu posily, což pak s mladým útvarem vytváří jemnohmotné okolí dotyčného člověka.
+Mezitím stoupá cit výše až k mozku a vyvolává zde stejnorodé //myšlenky,// které si ostře vytyčují cíl. Tak stávají se myšlenky kanály nebo cestami, po kterých se útvary ženou vstříc zcela určitému cíli, aby tam škodily, pokud k tomu naleznou půdu. Má-li však člověk, který tím má být jako cíl dotčen, v sobě jen čistou půdu, čisté chtění, tak neposkytuje pro tyto útvary žádný prostor k napadení, žádnou půdu k zakotvení. Avšak tím se snad nestávají opět neškodnými, nýbrž se jednotlivě potulují dál nebo se spojují se stejnými druhy v jejich shromaždištích, které lze nazvat „úrovněmi“, protože přece musí být podrobeny zákonu jejich duchovní tíže, a proto musí vytvářet //určité// úrovně, které mohou vpustit a pevně zadržet vždy jen stejné druhy. Tím však zůstávají bezpodmínečně nebezpečnými všem těm lidským duchům, kteří v sobě nenesou dostatečnou čistotu silného chtění k dobrému, a nakonec přináší zkázu také svým zpoditelům, protože s nimi zůstávají neustále ve spojení a skrze vyživovací provazec k nim nechávají trvale proudit stále nové energie závisti, které útvary samotné obdržely z nahromaděných centrál. Proto nemá takový zploditel snadné to, aby se opět oddal čistému cítění, protože mu při tom tyto na něj zpětně proudící energie závisti velmi silně překážejí. To ho stále znovu od toho strhává. Je nucen ke vzestupu vynaložit daleko více úsilí než lidský duch, kterému není takto bráněno. A jen skrze trvalé čisté chtění pozvolna zakrňuje vyživovací provazec zla, až nakonec uschlý bezmocně odpadne. To je osvobození zploditele od takového zla, za předpokladu, že jeho útvary doposud nezpůsobily žádnou škodu; neboť //pak// nastupují v platnost ihned //nová// pouta, která také chtějí být vykoupena.
-Zatím stoupá cit výše až k mozku a probouzí zde stejnorodé //myšlenky,// které si ostře a jasně vytyčují cíl. Tak stávají se myšlenky cestami nebo průplavy, po nichž se útvary ubírají ke zcela určitému cíli, aby tam škodily, jestliže najdou k tomu půdu. Má-li však člověk, který tím jako cíl má býti dotčen, v  sobě jen čistou půdu, tedy čisté chtění, neposkytuje těmto útvarům žádnou možnost k napadnutí a žádnou půdu pro zakotvení. Avšak tím nestávají se snad tyto útvary neškodnými. Potulují se jednotlivě dále nebo se spojují se stejnorodými na jejich shromaždištích, které možno nazvati „úrovněmi“, poněvadž podléhají zákonům své duchovní tíže. Musí proto tvořiti //určité úrovně,// které mohou připustiti a udržeti vždy jen stejné druhy. Následkem toho zůstávají však bezpodmínečně nebezpečnými všem těm lidským duchům, kteří nemají v sobě dosti čistoty silného chtění k dobru. Na konec přinesou zkázu i svým zploditelům, protože s nimi zůstávají ve spojení a pomocí vyživovací šňůry nechávají k nim trvale prouditi nové energie závisti, jichž dostává se těmto útvarům ze zásob v ústřednách. Proto není takovému zploditeli snadno, aby se znovu oddal čistším citům, poněvadž stálé zpětné proudění energií závisti tvoří v něm velmi silnou překážku. To ho stále strhuje. Je nucen vynaložiti ke vzestupu mnohem více úsilí než takový lidský duch, který takovýchto překážek nemá. Vyživovací šňůra zla pomalu zakrňuje jen trvale čistým chtěním. Konečně vyschlá bezmocně odpadá. To jest osvobození zploditele takového zla, ovšem za předpokladu, že jeho útvar dosud nezpůsobil škody. //Pak ihned// vstoupily by v platnost //nové// závazky, které také chtějí býti rozvázány.
+K rozvázání takovýchto vláken je pak bezpodmínečně třeba opětovné zkřížení cest s lidmi poškozenými tímto zlem na tomto nebo na onom světě, dokud při tom nenadejde poznání a nepřijde odpuštění. Následkem toho je, že vzestup zploditele takovýchto útvarů nemůže proběhnout před vzestupem těch, kteří byli jimi dotčení. Spojovací nebo osudová vlákna drží ho zpět tak dlouho, dokud z nich neplyne žádná nutnost nějakého rozuzlování skrze nápravu a odpuštění.
-K rozvázání takových nití jest pak nezbytně třeba nového zkřížení cest s osobami, zlem postiženými, na tomto, nebo na onom světě, až nadejde poznání a odpuštění. Následek toho jest, že vzestup zploditele takových útvarů nemůže se díti před vzestupem těch, kdo byli jimi postiženi. Zdržují ho spojovací nebo osudové nitky, dokud nepřijde rozuzlení odčiněním a odpuštěním.
+Avšak to ještě není všechno! Toto cítění má po zesílení živoucí „silou“ ještě mnohem větší účinky; neboť ono plní nejen jemnohmotný svět, nýbrž řídí také osud celého pozdějšího stvoření, ke kterému patří země a všechny ji obklopující souhvězdí! Tedy zasahuje to také do hrubohmotnosti. Buduje nebo ničí! Na tom by člověk měl konečně poznat, co nesmyslného již natropil, místo aby plnil své povinnosti k požehnání tohoto pozdějšího stvoření a všech tvorů, což mu ukládají schopnosti jeho ducha. Člověk se často ptá, proč se projevuje boj v přírodě, a přece se bytostné v pozdějším stvoření řídí … podle druhu lidí! S výjimkou prvotně stvořených bytostných. – Jděme však dále:
-Ale to ještě není vše! Toto citové chtění má v důsledku posilování „živou silou“ ještě daleko větší působivost. Toto citové chtění nejenže zalidňuje jemnohmotný svět, nýbrž řídí i osudy celého pozdějšího stvoření, k němuž patří Země i všechny ji obklopující hvězdy. Zasahuje tedy i do hrubohmotnosti. Buduje nebo ničí! Člověk měl by konečně poznati, co se již natropil nesmyslností, místo aby plnil své povinnosti k požehnání tohoto pozdějšího stvoření a všech tvorů, jak mu to ukládají schopnosti jeho ducha. Člověk často se ptá, proč se jeví boj v přírodě! A přece v pozdějším stvoření řídí se bytostné podle druhu a způsobu lidí! S  výjimkou prvotně stvořených bytostných. -- Jděme však dále:
+Výtvory citového chtění lidského ducha, výše zmíňené útvary, nepřestávají však po svém odloučení od svého zploditele existovat, nýbrž trvají //samostatně// nadále, dokud dostávají potravu od stejně smýšlejících lidských duchů jejich druhu! Není třeba, aby to byl sám jejich zploditel. Hledají příležitost pověsit se na toho či onoho k tomu vhodného člověka nebo také jen na člověka slabě se bránícího. Ve špatném slova smyslu jsou to //démoni,// vzniklí ze závisti, nenávisti a všeho podobného. V dobrém slova smyslu to jsou však blahodárně působící bytosti, které milujíce působí jen mír a podporují vzestup.
-Výplody citového chtění lidského ducha, zmíněné již útvary, nepřestávají po odloučení se od svého zploditele existovati, nýbrž trvají //samostatně// dále, dokud se jim dostává potravy od lidských duchů, čili stejně smýšlejících lidí jejich druhu! Není třeba, aby to byli přímo jejich zploditelé. Tyto útvary hledají příležitost, aby přilnuly k tomu či onomu člověku, ochotnému, nebo i v obraně slabému. Jsou to ve zlém smyslu //démoni,// vzniklí ze závisti, nenávisti a všeho podobného. V dobrém smyslu jsou to však dobrodějné bytosti, které milujíce, zakládají mír a podporují vzestup.
+Při všech těchto dějích není naprosto nutné pozemsky viditelné jednání člověka, které k tomu připojuje jen další pouta nebo vlákna, jež musí být rozvázána na hrubohmotné úrovni a vyžadují opětovnou inkarnaci, pokud rozvázání nemůže nastat v jednom pozemském životě.
-Při všech těchto dějích není vůbec nijak třeba pozemsky viditelného jednání lidí. Toto jednání připojuje jen další pouta nebo niti, které musejí býti rozvázány na hrubohmotné úrovni a vyžadují znovuvtělení, když se rozuzlení nemůže státi v jednom pozemském životě.
+Tyto útvary lidského citového chtění mají //v sobě// sílu, protože povstaly z //duchovního// chtění ve spojení s „neutrální hlavní silou“ a, co je nejdůležitější, protože //tím// při svém vzniku přijmou do sebe zároveň něco z //bytostného,// to jest //tu// podstatu, ze které se vyvíjejí gnómové a tak dále. Chtění zvířat toho nemůže dosáhnout, protože duše zvířete v sobě nemá nic duchovního, nýbrž jen bytostné. Je to tedy děj, který probíhá //jen// u útvarů lidského citového chtění, jenž musí proto přinášet veliké požehnání při //dobrém// chtění, avšak nevypočitatelnou škodu při chtění špatném, protože bytostné jádro takovýchto útvarů v sobě nese //vlastní hybnou sílu,// spojenou se schopností působit na všechno hrubohmotné. A tím narůstá zodpovědnost lidských duchů do nezměrna. Jejich citové chtění vytváří podle svého druhu buď //dobro chtějící bytosti,// stejně jako i živé //démony.//
-Tyto útvary lidského citového chtění mají sílu //v sobě,// protože vznikají //z duchovního// chtění ve spojení „s neutrální hlavní silou“. Nejdůležitější při tom jest, //že tím// při svém vzniku přibírají do sebe něco //z bytostného,// to jest //tu// podstatu, ze které se vyvíjejí skřítkové atd. Chtění zvířete toho docíliti nemůže, protože duše zvířecí nemá v sobě nic duchovního; nýbrž jen bytostné. Jest to tedy děj, který se dokonává //jen// při útvarech lidského citového chtění. Tyto útvary //při dobrém// chtění musí přinésti velké požehnání, zlou vůlí však přinášejí následkem zlého chtění nevypočítatelnou škodu. Vždyť bytostné jádro takových útvarů má v sobě //vlastní hnací sílu, spojenou se schopností působiti na všechno hrubohmotné.// A tím vzrůstá zodpovědnost lidského ducha do nezměrna. Jeho citové chtění tvoří podle jeho způsobu a druhu //dobré bytosti,// stejně jako živé //démony.//
+Obojí jsou pouze produkty schopnosti lidských duchů v pozdějším stvoření. Jejich samočinně hnací a tím nevypočitatelně působící jádro //nepochází// však //z bytostného se schopností vůle,// ze kterého přichází duše zvířecí, nýbrž z jeho //nižšího odstupnění, které nemá žádnou vlastní schopnost vůle.// V bytostném tak jako v nad ním spočívajícím oddíle duchovního existuje mnoho odstupnění a zvláštních druhů, o kterých musím ještě zvlášť promluvit ((Přednáška: [[rozdil_v_puvodu_mezi_clovekem_a_zviretem]])).
-Obojí jsou jen produkty schopností lidského ducha v pozdějším stvoření. Jejich samočinně hnané a tím nevypočítatelně účinkující jádro //nemá// však původ //v bytostném se schopností vůle,// z něhož přicházejí duše zvířecí, nýbrž //v nižším stupni bytostného, které nemá vlastní schopnosti vůle.// V duchovnu, které jest výše, i v bytostném, které jest níže, jest mnoho stupňů směřujících dolů a zvláštních druhů, o kterých musím ještě zvláště promluviti ((Přednáška: [[rozdil_v_puvodu_mezi_clovekem_a_zviretem]])).
+K dalšímu vysvětlení poslouží ještě to, že bytostné nachází //také// spojení se živoucí, ve stvoření spočívající silou, která však není táž, se kterou má spojení chtění lidského ducha, nýbrž je jen jejím odstupněním.
-K dalšímu vysvětlení budiž ještě uvedeno, že bytostné také nachází styk se živou silou, spočívající ve stvoření. Není to však táž síla, ke které má připojení chtění lidského ducha, nýbrž jest to jen její odstupňování.
+//Právě tyto různorodé možnosti a nemožnosti spojení jsou nejostřejšími strážci pořádku v pozdějším stvoření a poskytují pevné, neposunutelné rozdělení ve veškerém vzniku a zániku.//
-//Právě tyto různorodé možnosti a nemožnosti spojení jsou nejbystřejšími strážci pořádku v pozdějším stvoření a poskytují pevné a nepřesunutelné rozčlenění ve všem vzniku a zániku.//
+Tak daleko tedy sahá působení lidského ducha. Pozorujte tak nyní správně lidi, a můžete si domyslet, jaké zlo již natropili. Zvláště když se při tom zváží další následky činnosti těchto živých útvarů, které jsou přece vypuštěny na všechny tvory! Je to jako s kamenem, který, vyletí-li jednou z ruky, je zbaven kontroly a vůle toho, kdo jej hodil.
-Tak daleko sahá tedy působení lidského ducha. Pozorujte v tomto směru jen správně dnešní lidi a můžete si domysleti, jakých běd již natropili. Zvláště když zvážíme další následky činnosti těchto živých útvarů, které jsou vypuštěny na všechny tvory! Jest to jako s kamenem, který vymrštěn jednou z ruky, vymyká se dohledu a vůli vrhačově.
+Vedle těchto útvarů, u nichž popsat jejich dalekosáhlou činnost a účinek by vyžadovalo celou knihu, přichází další druh, který je s nimi úzce svázán, avšak vytváří //slabší// útvar. Navzdory tomu je právě ještě dosti nebezpečný, aby obtěžoval mnohé lidi, brzdil je, a dokonce přivedl k pádu. Jsou to útvary myšlenek. Tedy myšlenkové formy, fantomy.
-Vedle těchto útvarů, vylíčení jichž dalekosáhlé činnosti a vlivu vyžadovalo by si celou knihu, vzniká jiný druh, úzce spojený s tímto, ale //slabšího// stupně. Vzdor tomu jest ještě dosti nebezpečným, aby obtěžoval mnoho lidí, překážel jim, ba přivedl je i k pádu. Jsou to obrazy myšlenek, tedy myšlenkové formy, čili fantomy.
+Myšlenkové chtění, tedy produkt pozemského mozku, nemá na rozdíl od citového chtění schopnost bezprostředního spojení s neutrální hlavní silou spočívající ve stvoření. Tím schází těmto formám také samočinné jádro citových útvarů, které můžeme ve srovnání s duší zvířete nazvat jen „bytostnými //stíny// duší“. Myšlenkové formy zůstávají bezpodmínečně závislé na svém zploditeli, s nímž jsou spojeny podobně jako útvary citového chtění. Tedy skrze vyživovací šňůru, která současně tvoří cestu pro zpětně probíhající vzájemné působení. O tomto druhu jsem však již jednou podal přesnou zprávu v přednášce „[[myslenkove_formy|Myšlenkové formy]]“ ((Přednáška: [[myslenkove_formy]])). Proto mohu na tomto místě ušetřit opakování.
-Myšlenkové chtění, tedy produkt pozemského mozku v opaku ke chtění citovému nemá schopnosti, aby bezprostředně našlo spojení s neutrální hlavní silou spočívající ve stvoření. Proto chybí těmto formám také samočinné jádro citových útvarů, které můžeme u porovnání k duším zvířecím zváti jen „bytostnými //stíny duší“.// Myšlenkové formy zůstávají nezbytně odvislými od svého zploditele, se kterým jsou spojeny podobně, jako útvary citového chtění. Tedy vyživovací šňůrou, která tvoří zároveň cestu ke zpětnému zvratnému působení. O tomto druhu jsem však již jednou podal přesnou zprávu v přednášce „Myšlenkové formy“ ((Přednáška: [[myslenkove_formy]])). Mohu si tedy zde uspořiti opakování.
+Myšlenkové formy jsou v zákoně vzájemného působení nejslabším stupněm. Navzdory tomu však působí ještě dost neblaze a mohou přinést zkázu nejen jednotlivým lidským duchům, nýbrž dokonce i velkým masám, jakož i přispět ke zničení celé světové části, jakmile jsou lidmi příliš živeny a pěstovány, čímž nabývají zcela netušenou moc, jak se to dělo v posledních tisíciletích.
-Myšlenkové formy jsou v zákoně zvratného působení nejslabším stupněm. Ale přesto působí ještě dosti neblaze a mohou přivoditi zkázu nejen jednotlivých lidských duchů, nýbrž i celých davů. Mohou dokonce přispěti k zničení celých dílů světa, jakmile jsou příliš živeny a pěstěny od lidí a nabývají tím netušené moci, jak se to dělo v posledních tisíciletích.
+Tak povstalo celé zlo //jen// skrze lidi samotné. Skrze jejich nevázané, falešné chtění citové a chtění myšlenkové, jakož i skrze jejich lehkomyslnost v tomto! —
-Tak vzniklo veškeré zlo //jen// lidmi samotnými. V důsledku jejich nespoutaného, nesprávného chtění citového i chtění myšlenkového a jejich lehkovážností v tomto směru! --
+Obě tyto oblasti, říše útvarů lidského citového chtění a říše forem lidského chtění myšlenkového, kde jsou přirozeně nuceni žít také skuteční lidští duchové, tvořily zcela samy pracovní a zorné pole největších „mágů“ a „mistrů“ všech dob, kteří se v nich zamotali a nakonec při přechodu na onen svět v nich také uvízli. A dnes?
-Obě tyto oblasti, říše útvarů lidského citového chtění a říše forem lidského myšlenkového chtění, kde přirozeně jsou také nuceni žíti skuteční lidští duchové, tvořily úplně samy působiště a obor největších „mágů a mistrů“ všech dob. Tito se do nich zamotávali a konečně při přechodu do záhrobí v nich i uvízli. A dnes?
+„Velcí mistři v okultismu“, „osvícení“ tak mnohých sekt a lóží … těm se nedaří lépe! Mistry jsou jen v //těchto// říších. Žijí mezi vlastními útvary. Jen //tam// mohou být „mistry“, ne však v //samotném životě na onom světě!// Tak daleko jejich moc a mistrovství nikdy nejde.
-„Velicí mistři okultismu“, „osvícení“ tak mnohých sekt a lóží … těm nedaří se lépe! Jsou mistry jen //v těchto// říších. Žijí mezi vlastními útvary. Jen //tam// mohou býti „mistry“, ne však //ve vlastním a skutečném záhrobním životě!// Tak daleko nesahá nikdy jejich moc a mistrovství.
+Tito politováníhodní lidé, lhostejno, zda se přiznávali k černému nebo bílému umění, podle druhu dobrého nebo špatného chtění …, domnívali se a domnívají být mocnými v síle ducha, a ve skutečnosti jsou v tom méně mocní než o tom //nevědomý// člověk. Ten stojí ve své dětské prostotě daleko //nad// těmito nízkými působišti těchto „nevědomých“ duchovních knížat, tedy stojí v duchu //výše// než oni.
-Tito politováníhodní lidé, nechť se přiznávali k černému nebo bílému umění, podle druhu zlého nebo dobrého chtění … domnívali se a domnívají se býti mocnými v síle ducha a ve skutečnosti jsou jimi méně než //nevědomý// v tom člověk. Tento prostý člověk ve své dětské prostotě stojí vysoko //nad// těmito nízkými působišti takových „nevědomých“ knížat ducha, stojí tedy v duchu //výše// než oni.
+Všechno by přece bylo krásné a dobré, kdyby účinky činnosti takovýchto velikánů mohly zpětně dopadat //jen// na ně samé, avšak takovíto „mistři“ pohybují se ve svém úsilí a činnosti v bezvýznamných nížinách, zbytečně je rozviřují a posilují, čímž se stávají nebezpečnými všem, kteří jsou v obraně slabí. Pro jiné zůstávají naštěstí neškodné; neboť bezstarostný lidský duch, který se dětsky raduje ze svého bytí, kráčí beze všeho //nad// těmito nížinami, do nichž se vědoucí zarývají a nakonec jsou také v nich pevně zadrženi formami a útvary, které oni sami zesílili. Ačkoliv je to třeba brát také tak vážně, hledí-li se na to shora, působí to nevýslovně směšně a žalostně, nehodné lidského ducha. Neboť v sobě nafouknuti falešnou domýšlivostí lezou a hemží se usilovně kolem dokola, vyzdobeni tretkami, aby takovéto říši vdechli život. Je to říše stínů v nejopravdovějším smyslu, celý svět //zdání,// který je schopen předstírat všechno možné i nemožné. A ten, který to vyvolal první, nemůže to nakonec zažehnat, musí podlehnout! Mnozí horlivě bádají v těchto nížinách sem a tam a pyšně se domnívají, jaké ohromné výše tím dosáhli. Avšak jasný a prostý lidský duch může těmito nížinami nevšímavě beze všeho projít, aniž by se v nich musel nějakým způsobem zdržovat. -
-Všechno by to konečně bylo krásné a dobré, kdyby účinky činnosti takových veličin mohly zvratně dopadati //jenom// na ně samotné. Takoví „mistři“ pohybují však svým úsilím a svou činností nížinami, které samy o sobě jsou nevýznamné. Takto je zbytečně rozrývají a posilují, aby se staly nebezpečím pro všechny, kdo jsou slabší v obraně. Pro ostatní zůstává to na štěstí bez nebezpečí, neboť nevinný lidský duch, který se dětsky raduje ze svého života, překračuje beze všeho tyto nížiny, do kterých se vědoucí zarývají a v nichž jsou konečně pevně sevřeni útvary a formami, které sami posilňovali. Ačkoliv to vše nutno bráti vážně, přece, hledíme-li na to s výše, působí to nesmírně směšně i smutně, jako nehodné lidského ducha. Neboť tam, nafouknuti v sobě falešnou domýšlivostí, vyzdobeni tretkami, lezou a hemží se kolem, aby takové říši vdechli život. Jest to říše stínů v nejopravdovějším smyslu. Jest to celý svět //zdání,// který jest schopen předstírati všechno možné a nemožné. A ten, kdo to vyvolal první, nemůže toho pak zažehnati a musí podlehnouti. Horlivě bádají mnozí v těchto nížinách a pyšně se domnívají, jak nesmírné výše tím dosáhli. Ale jasný a prostý lidský duch může projíti těmito nížinami nevšímavě, aniž jest mu třeba nějak se v nich zdržovati. --
+Co mám ještě více říci o těchto „velikánech“? Ani jeden by to neposlouchal, protože ve své říši zdání mohou se na čas zdát tím, čím se ve skutečném bytí //živoucího ducha// nemohou nikdy stát; neboť tam by to pro ně znamenalo: „sloužit“. Zde rychle přestává chtění být mistrem. Z tohoto důvodu bojují proti tomu, protože se jim skrze Pravdu bere mnoho! Chybí jim odvaha něco takového unést. Kdo si nechá rád zbořit celou stavbu své domýšlivosti a ješitnosti? To by musel být již //pravý// a skutečně //veliký člověk!// A takový by nepadl do takovýchto léček ješitnosti.
-Co mám ještě více říci o těchto „velikánech“? Ani jeden by na to nedbal, protože ve své říši zdání mohou se na čas zdáti tím, čím ve skutečném bytí //živého ducha// nikdy se státi nemohou. Neboť tam znamenalo by to pro ně „sloužit“. Tam přestává rychle chtění býti mistrem. Z toho důvodu horlí proti, protože pravdou se jim mnoho bere! Chybí jim odvaha snésti něco takového. Kdopak si nechá rád zbořit celou výstavbu své domýšlivosti a ješitnosti? To by musel býti již //opravdový// a skutečně //velký člověk!// A takový člověk nebyl by upadl do takové pasti ješitnosti.
+Jen jedno je při tom žalostné: Kolik, nebo lépe řečeno jak málo lidí je v sobě tak jasných a pevných, jak málo jich ještě má tak dětskou, jasnou prostotu, že mohou //bez nebezpečí// projít těmito úrovněmi, které jsou lidským chtěním lehkomyslně vytvářeny a trvale posilovány. Avšak pro všechny ostatní se tím vyvolává stále větší nebezpečí, které jen trvale vzrůstá.
-Jen jedno jest při tom žalostné: Kolik, nebo lépe řečeno, jak málo jest lidí, kteří jsou tak pevní a jasní, jak málo jich má tak dětskou veselou prostotu, aby mohli //bez pohromy// projíti těmito úrovněmi, lehkomyslně vytvořenými a trvale posilovanými lidskou vůlí! Ale pro všechny ostatní vyvolává se tím stále více nebezpečí, které se trvale jen zveličuje.
+Kéž by se lidé v tomto konečně stali //skutečně vidoucími!// Kolik neštěstí by se mohlo odvrátit. Skrze čistší cítění a čistší myšlení každého člověka by musely všechny pochmurné a temné úrovně ležící na onom světě být brzy tak vysíleny, že i ti lidští duchové, kteří tam zápasí a jsou tam zadrženi, by došli rychlejšího vykoupení, protože by se ze slábnoucího prostředí mohli zápasem snáze uvolnit. —
-Kdyby se jen lidé v tom směru konečně stali //skutečně vidoucími!// Jak mnoho běd by mohlo býti odvráceno! Čistším cítěním a čistším myšlením každého člověka musely by všechny záhrobní, chmurné a temné úrovně býti brzo tak vysíleny, že by i oněm lidským duchům., kteří tam zápasí a jsou tam připoutáni, nadešlo rychlejší vykoupení, protože by se ze zeslabeného okolí snáze mohli vyprostiti.
+Právě jako tak mnozí velcí „Mistři“ zde na zemi, tak prožívají také na onom světě lidští duchové všechno jako zcela //skutečné// v rozličných prostředích, formách a útvarech, lhostejno, zda v nízkých pochmurných nebo v jemnohmotných už vyšších, přívětivějších pláních … úzkost, stejně jako radost, zoufalství, jakož i osvobozující vykoupení …, a přece se při tom vůbec nenalézají v říši skutečného života, //nýbrž skutečně živí jsou při tom pouze oni sami!// Všechno ostatní, jejich zcela rozmanité a měnící se okolí, může existovat jen skrze ně samotné a skrze stejně smýšlející zde na zemi.
-Právě tak, jako mnozí velcí „mistři“ zde na zemi, tak prožívají lidští duchové i v záhrobí všechno jako zcela //pravé a skutečné// v různých okolích, útvarech i formách. Lhostejno, zda je to v nízkých, chmurných, nebo na jemnohmotněji vyšších, klidnějších nivách … úzkost stejně jako radost, zoufalství jako osvobozující vykoupení … A při tom se vůbec ani nenalézají v říši skutečného života, //nýbrž to jedině skutečně živé při tom jsou pouze oni sami!// Všechno ostatní, zcela různorodé a měnící se jejich okolí může existovati jen skrze ně samotné a skrze stejně smýšlející lidi zde na zemi.
+//Peklo samotné je dokonce jen výplodem lidských duchů,// existuje sice a také skrývá v sobě vážné nebezpečí, působí strašlivé utrpení, avšak je úplně závislé na chtění všech těch lidí, jejichž cítění přináší peklu k existenci sílu z neutrální síly Boží, která spočívá ve stvoření k použití skrze lidské duchy. Peklo tedy není žádné Boží zařízení, nýbrž dílo lidí!
-//I samo peklo jest výplodem lidských duchů!// Existuje sice a chová v sobě vážná nebezpečí, vyčerpávají se v něm strašlivá muka, ale jest zcela odvislé od vůle všech těch lidí, jichž city přivádí sílu peklu k dalšímu jeho trvání, a to z neutrální síly Božské, která spočívá ve stvoření proto, aby ji lidští duchové používali. Peklo není tedy žádné zřízení Boží, nýbrž dílo lidí!
+Kdo //toto// správně pozná a poznání pak vědomě zužitkuje, pomůže mnohým a také sám bude lehčeji stoupat ke Světlu, //ve kterém jedině je skutečný život.//
-Kdo //toto// správně poznal a poznání pak vědomě zhodnotí, pomůže mnohým a sám bude lehčeji stoupati k Světlu, //ve// //kterém jedině je všechen skutečný život.//
+Kéž by se přece lidé otevřeli alespoň //tak dalece,// že by byli schopni vytušit, jaký poklad pro ně spočívá v tomto stvoření! Poklad, který má být od jednoho každého lidského ducha objeven a vyzvednut, to znamená, //který má být vědomě použit:// mnou tak často zmiňovaná neutrální hlavní síla. Ona nezná rozdílu mezi dobrem a zlem, nýbrž stojí mimo tyto pojmy, je to prostě //„živoucí// síla“.
-Kdyby jen lidé se ještě otevřeli aspoň //tak dalece,// že by byli schopni tušit, jaký poklad pro ně chová toto stvoření! Poklad, který má býti nalezen a vyzdvižen každým lidským duchem, to jest, //kterého má býti vědomě použito:// Jest to mnou tak často uváděná neutrální hlavní síla. Ona nezná rozdílu mezi dobrem a zlem, stojí mimo tyto pojmy. Je to prostě //„živá síla“.//
+//Každé// citové chtění lidí působí //jako klíč// k pokladnici a nachází spojení s touto vysokou silou. Dobré chtění, jakož i chtění zlé. Obojí je touto „silou“ posíleno a oživeno, protože ona ihned vchází k citovému chtění lidského ducha. A //jen// k němu, k ničemu jinému. //Druh// chtění udává člověk, to spočívá jedině v jeho ruce. Síla nepřináší ani dobro, ani zlo, nýbrž ona je prostě „síla“ a oživuje to, co člověk chtěl.
-//Každé// lidské citové chtění působí //jako klíč// k pokladnici a najde styk s touto vznešenou silou. Dobrá vůle právě tak, jako zlá vůle. Obojí se touto „silou“ posiluje a oživuje, protože ona ihned přistupuje na citové chtění lidského ducha. A //jen// na toto a na nic jiného. //Způsob// chtění udává člověk, to jest jen v jeho ruce. Síla nepřivodí ani dobré, ani zlé, protože ona jest prostě „síla“ a oživuje to, co člověk chtěl.
+Při tom je však důležité vědět, že člověk tuto oživující sílu nenese v sobě samém, //nýbrž jen k ní má klíč ve schopnostech svého cítění.// Je tedy správcem této tvořivě formující síly, která pracuje podle jeho chtění. Z tohoto důvodu má skládat účty z činnosti správce, kterou vykonává každou hodinu. Bezděčně si však při tom hraje s ohněm jako nevědomé dítě a jako takové proto působí mnoho škody. Nemusí však být nevědomý! To je //jeho// chyba! Všichni proroci a nakonec Syn Boží se snažili o této věci v podobenstvích a naukách podat vysvětlení, ukázat cestu, kterou lidé mají jít, //jak// musí cítit, myslet a jednat, aby při tom šli //správně!//
-Při tom však jest důležito věděti, že člověk nechová tuto oživující sílu v  sobě samém, //nýbrž má k ní jen klíč// ve //schopnosti svých citů.// Jest tedy správcem této tvůrčí formující síly, která pracuje podle jeho chtění. Z toho důvodu jest mu klásti účty ze správcovské činnosti, kterou vykonává každou hodinou. Ale bezděčně zahrává si při tom s ohněm jako nevědomé dítě a jako takové natropí proto mnoho škody. Nemá však býti nevědomým! To jest //jeho// chyba! Všichni proroci a konečně i Syn Boží vynasnažili se v učení a v podobenstvích podati vysvětlení o této věci. Ukazovali cestu, kterou lidé mají jíti a //jak// musí cítit, myslet a jednat, aby šli //správně!//
+Bylo to však nadarmo. S touto ohromnou lidem svěřenou mocí hráli si dál jen podle //vlastního// uvážení, aniž by naslouchali varováním a radám ze Světla, a přinášeli tím nakonec zhroucení a zničení své práce i sebe samých; neboť tato síla pracuje zcela neutrálně, posiluje dobré, stejně jako zlé chtění lidských duchů, chladně rozbíjí však tudíž bez váhání auto a řidiče v trosky, jako u motorových vozidel, která jsou špatně řízena. Obraz je konečně jistě dost jasný. Skrze chtění a myšlení řídí lidé osudy celého pozdějšího stvoření, jakož i ty vlastní, a ničeho o tom neví. Pomáhají rozkvětu či odumírání, mohou dosáhnout výstavby v nejdokonalejší harmonii nebo také //tohoto// divokého zmatku, který je //nyní!// Místo rozumného budování nechávají se unášet jen nepotřebným mrháním časem a silou v tak mnohých bláhových nicotnostech. Rozvážní nazývají to trestem a soudem, což je v určitém slova smyslu správné, a přece byli to tito lidé //sami,// kteří vynutili všechno to, co se nyní děje.
-Bylo to však nadarmo. Lidé hráli si dále s touto obrovskou, jim svěřenou mocí, jen podle //vlastního// dobrozdání, aniž dbali výstrah a rad ze Světla. Tak přivodí na konec zhroucení, zničení své práce i sebe samých, neboť tato síla pracuje zcela neutrálně, posiluje dobré, jako zlé chtění každého lidského ducha, ale rozbíjí tím také bez váhání vůz i řidiče zcela chladnokrevně v trosky, jako se to stává u špatně řízených motorových vozidel. Obraz jest konečně jistě dosti jasný. Cítěním a myšlením řídí lidé osudy celého pozdějšího stvoření právě tak, jako své vlastní osudy a nevědí o tom. Podporují rozkvět nebo odumírání, mohou dosáhnouti výstavby nejdokonalejší harmonie, nebo i ten divoký zmatek, který jest //dnes!// Místo aby rozumně stavěli, plýtvají zbytečně časem i silami v tak mnohých marných nicotnostech. Rozumní jmenují to trestem a soudem, což jest v jistém smyslu správné. Byli to však přece lidé //sami,// kteří vynutili to vše, co se dnes děje.
+Často to byli už myslitelé a pozorovatelé, kteří to všechno již tušili, avšak počínali si při tom mylně ve falešné domněnce, že tato moc lidského ducha se projevuje jako znamení vlastního Božství. To je omyl, který pramení jen z jednostranného vnějšího pozorování. Lidský duch není ani Bůh, ani Božský. Takovíto rádoby vědoucí vidí jen slupku dění, avšak ne jádro. Zaměňují příčinu s důsledkem. Z této nedostatečnosti vzešla politováníhodným způsobem mnohá bludná učení a nafoukanost. Proto zdůrazňuji ještě jednou: Boží síla, která stvořením neustále proniká a spočívá v něm, je všem lidským duchům //jen propůjčena.// Tito mohou ji //používáním řídit,// avšak nemají ji v sobě, //nevlastní ji!// Božské samo tuto sílu vlastní. Používá ji však jen k dobru, protože Božské vůbec temno nezná. Avšak lidští duchové, kterým je propůjčena, vytvořili si tím vražednou past!
-Často byli již myslitelé a pozorovatelé, kteří to vše tušili, ale mýlili se při tom v nesprávné domněnce, že tato moc lidského ducha projevuje se jako známka jejich vlastního Božství. To jest omyl, který vzniká z jednostranného zevního pozorování. Lidský duch není ani Bůh ani Božský. Ti, kdo chtějí býti vědoucí, vidí jen slupku dění, ale ne jádro. Zaměňují příčinu s účinkem. Z této nedostatečnosti vznikla žel mnohá bludná učení a vypínání. Proto zdůrazňuji znovu: Božská síla, která stále proudí stvořením a spočívá v něm, jest všem lidským duchům //jen propůjčena.// Tito mohou ji //používáním říditi,// ale nemají ji v sobě. //Oni ji nevlastní!// Tuto sílu vlastní jen Božské. Používá jí však jen k dobru, protože Božské nezná temnoty. Avšak lidští duchové, jimž jest propůjčena, utvořili si z ní popraviště.
+Proto ke všem znovu naléhavě volám: Udržujte krb chtění a vašich myšlenek čistý, nastolíte tím mír a budete šťastni! Pozdější stvoření bude tím také konečně podobno prvotnímu stvoření, ve kterém vládne jen Světlo a radost. To všechno spočívá v ruce člověka, v možnosti jednoho každého sebevědomého lidského ducha, který již více nezůstává v tomto pozdějším stvoření cizincem! — —
-Proto ke všem znovu naléhavě volám: Udržujte krb své vůle a svých myšlenek čistý, zbudujete tím mír a budete šťastni! Pozdější stvoření stane se tím konečně také ještě podobno stvoření prvotnímu, v němž panuje jen Světlo a radost. To vše leží v lidské ruce, v možnosti každého sebevědomého lidského ducha, který nezůstává v tomto pozdějším stvoření již cizincem! --
+Tak mnohý z mých posluchačů a čtenářů bude si v tichosti přát, abych k vysvětlení ještě připojil nějaký výstižný obraz takovýchto událostí a podal živý výhled k lepšímu porozumění. Jiným by to zase vadilo. Mohou být i tací, kteří si řeknou, že tím oslabuji vážnost řečeného, protože podání živoucího děje v těchto úrovních by mohlo být lehce chápáno jako fantazie nebo jasnovidnost. Dokonce jsem již slyšel něco podobného, když jsem uveřejnil své přednášky: „Svatý Grál“ a „Tajemství Lucifera“. Avšak hluboce zkoumaví lidé, jejichž duchovní sluch není uzavřen, cítí při tom to, k čemu je to ode mne řečeno. Jedině jim je dán také obraz, který chci o tom podat; neboť oni budou vědět, že to není žádná fantazie ani jasnovidnost, nýbrž že to je víc.
-Tak mnohý z mých posluchačů a čtenářů bude si v duchu přáti, abych k výkladům připojil ještě nějaký výstižný obraz takového dění, a podal živý výhled k lepšímu pochopení. Jiné by to opět rušilo. Snad jsou i takoví, kteří si řeknou, že tím zeslabuji vážnost řečeného, protože podání živého postupu na těchto úrovních může býti lehce chápáno jako fantasie nebo jasnovidectví. Bylo mi zaslechnouti již něco podobného, když jsem uveřejnil své přednášky o „Svatém Grálu“ a „Luciferovi“. Ale hluboce bádaví lidé, jejichž duchovní sluch není uzavřen, cítí při tom, k čemu jest to mnou řečeno. Jen těm platí také obraz, který chci o tom podati. Oni budou vědět, že to není ani fantasie, ani jasnovidectví, nýbrž že jest to více!
+Uveďme tedy příklad: Matka vzala si utopením život a při tom také do pozemské smrti strhla své dvouleté dítě. Při probuzení na onom světě se pak nachází tonouc v ponurých kalných vodách; neboť poslední strašlivý okamžik duše se stal v jemnohmotnosti živoucím. Je to místo, kde všichni, co jsou stejného druhu, spolu s ní stejně trpí v neustávajících mukách. Své dítě drží při tom v náručí, to se ve smrtelné úzkosti přimyká k matce, i když je při pozemském činu vrhla do vln //napřed.// Tyto strašlivé okamžiky má podle svého duševního stavu prožívat kratší nebo delší dobu, a musí tedy trvale tonout, aniž by při tom došla konce a aniž by ztrácela vědomí. To může trvat desetiletí a ještě i déle, dokud se v její duši neprobudí opravdové volání o pomoc, které spočívá v čisté pokoře. To se nestává tak snadno; neboť kolem ní je všechno jen stejného druhu, avšak žádné Světlo. Slyší jen hrůzyplné spílání a kletby, hrubá slova, vidí jen bezcitnou bezohlednost.
-Uveďme tedy příklad: Matka vzala si život utopením a strhla s sebou do pozemské smrti i své dvouleté děcko. Při probuzení v záhrobí nalézá se, jak se utápí v kalné, bahnité vodě, neboť poslední hrozný okamžik duše stal se v jemnohmotnosti živým. Jest to místo, kde všechno stejnorodé spolu s ní trpí totéž v trvalých mukách. Své dítě chová při tom v náručí, v smrtelné úzkosti vine se toto dítě k matce, i když je při pozemském činu vrhla do vln //dříve.// Podle své duševní utvářenosti musí prožívati tyto hrozné chvíle kratší nebo delší dobu. Jest tedy trvale blízka utonutí, aniž při tom dochází ke konci, aniž pozbývá vědomí. Může to trvati desetiletí i ještě déle, až se v její duši probudí pravé volání o pomoc, jež spočívá v čisté pokoře. To se nestává snadno, protože kolem ní jest všechno jen stejnorodost, ale žádné Světlo. Slyší jen hrůzné nadávky a kletby, surová slova a vidí jen necitelnou bezohlednost.
+Časem probudí se v ní snad nejdříve touha alespoň své dítě před tím zachránit nebo je vyvést z tohoto strašlivého prostředí a neustávajícího nebezpečí a muk. Úzkostlivě je pak drží při vlastním nutném tonutí nad páchnoucí hustou hladinou, zatímco tak mnohé jiné postavy v její blízkosti se jí chytají a snaží se ji strhnout s sebou do hlubin.
-Časem snad probudí se v ní touha, aby aspoň své dítě před tím zachránila, nebo je vyvedla z tohoto strašlivého okolí a ustavičného nebezpečí a muk. Plna úzkosti drží je tedy při vlastním nutném topení se nad smrdutým, hustým povrchem, zatím co četné jiné postavy na blízku se jí chytají a snaží se ji spolustrhnouti do hlubin.
+Tyto olověně těžké vody jsou jemnohmotně oživené ještě ostře nevyrýsované myšlenky sebevrahů utonutím, jakož i všech těch, kteří jsou ještě na zemi a podobnými myšlenkami se zabývají. Tito mají navzájem spojení a přinášejí si vzájemně v oboustranné přitažlivosti vždy novou posilu, čímž se muka nekonečně obnovují. Vody by musely vyschnout, kdyby místo stejnorodého přílivu proudily od země svěží, radostné a životu přisvědčující myšlenkové vlny.
-Tyto olověně těžké vody jsou jemnohmotně oživené myšlenky, dosud neostrých obrysů, sebevrahů utopením, jakož i všech těch, kdo jsou dosud na zemi a zabývají se podobnými myšlenkami. Mají mezi sebou spojení a ve vzájemné přitažlivosti přinášejí si vždy novou posilu, čímž se muka nekonečně obnovují. Vody by vyschly, kdyby místo stejnorodého přílivu proudily od země svěží, jaré a radostné myšlenkové vlny.
+Starost o dítě, kterou přirozený mateřský pud může nechat časem vyrůst v pečlivou a úzkostlivou lásku, dostává dostatek síly, aby pro matku vytvořila první záchranný stupeň ke schodům, které ji vyvedou z těchto muk, jež si takovýmto předčasným ukončením svého pozemského bytí vytvořila. Zatímco chce dítě ochránit před utrpením, do nějž ho nejdříve sama spolustrhla, živí v sobě cosi ušlechtilého, co je konečně schopno pozdvihnout ji do nejbližšího, již ne tak pochmurného okolí.
-Starost o dítě, které časem přirozený mateřský pud může dát vyrůsti v pečlivou a úzkostlivou lásku, nabude dosti síly, aby vytvořila pro matku první záchranný stupeň ke schůdkům, jež ji vyvedou z těchto muk, které si připravila takovým předčasným skončením svého pozemského života. Teď, když chce dítě ochrániti před utrpením, do něhož je zprvu sama uvrhla, živí v sobě něco ušlechtilejšího, co ji dovede konečně povznésti do nejbližšího, ne tak chmurného okolí.
+Dítě v jejím náručí však není ve skutečnosti živá duše dítěte, které zavraždila, strhnuvši s sebou do vln. Takováto nespravedlnost nemůže nastat. Ve většině případů se //živá// dětská duše prohání po slunečných pláních, zatímco dítě v náručí bojující matky je … jen démon, živý útvar citu vražednice a také … dítěte! Může to být útvar viny, tedy vzniklý pod tlakem vědomí viny, nebo útvar zoufalství, nenávisti, lásky, to je jedno, zatímco se matka domnívá, že to je živé dítě samo, protože útvar se přece dítěti úplně podobá a stejným způsobem se pohybuje, křičí atd. Do takovýchto podrobností a mnohých druhů se nechci pouštět.
-Dítě v jejím náručí není však ve skutečnosti živá duše dítěte, které zavraždila a strhla s sebou do proudu. Taková nespravedlnost nemůže se státi. Ve většině případů raduje se //živá// dětská duše na slunných nivách, zatím co dítě v náručí zápasící matky jest jen … fantom, živý útvar citů vražednice a také … dítěte! Může to býti útvar provinění, vzniklý tedy pod tlakem vědomí viny, nebo jest to útvar zoufalství, nenávisti neb lásky. Matka se ovšem domnívá, že jest to živé dítě samo, protože útvar jest dítěti úplně podoben a stejně tak se i pohybuje, pláče atd. Nechci se pouštěti zevrubně do takových podrobností a četných odstínů.
+Mohly by být popsány nesčetné události, jejichž druhy jsou vždy přesně vázány na předchozí skutky.
-Mohly by se líčiti nesčetné děje, jichž způsoby jsou vždy přesně vázány na předchozí činy.
+Chci však ještě ukázat jako příklad, jak to chodí při přechodu z tohoto života na onen svět.
-Ale chci ještě uvésti jako příklad, jak přechází něco z tohoto světa do záhrobí.
+Dejme tomu, že žena nebo dívka přijde nežádoucím způsobem do situace, že se má stát matkou, a jak se to žel tak často stává, něco proti tomu podnikne. I když všechno proběhne ve zvlášť příznivém případě bez //tělesné// újmy, tak to tím přece není současně odpykáno. Jemnohmotný svět jakožto okolí po pozemské smrti to přesně a neovlivnitelně zaznamenává. Od toho okamžiku, kdy se to stalo, pověsilo se jemnohmotné tělo budoucího dítěte na jemnohmotném krku nepřirozeně jednající matky, aby z tohoto místa neodešlo dříve, než dojde k uvolnění z činu. To ovšem dotyčná dívka nebo žena nepozoruje, dokud žije v hrubohmotném těle na zemi. Má nanejvýš tu a tam jako důsledek lehce skličující pocit, protože malé jemnohmotné tělo dítěte je ve vztahu k hrubohmotnému tělu lehké jako pírko a dnes jsou většinou dívky příliš otupělé, než aby pociťovaly tuto malou tíži. Tato otupělost však není vůbec žádným pokrokem, není také žádnou známkou pevného zdraví, nýbrž znamená krok zpět a je známkou zahrabání duševních schopností.
-Dejme tomu, že některá žena nebo dívka nežádoucně ocitne se ve stavu, že se má státi matkou a podnikne něco proti tomu, jak se to žel často stává. I když všechno ve zvláště příznivých případech přešlo bez //tělesné// škody, není to tím zároveň odpykáno! Jemnohmotný svět, jako okolí po pozemské smrti, registruje přesně a neovlivněně. Od okamžiku, kdy se to stalo, pověsilo se jemnohmotné tělo budoucího dítěte na jemnohmotný krk nepřirozeně jednající matky a nehne se s tohoto místa, dokud se čin neodpykal. Toho ovšem dotyčná dívka nebo žena nepozoruje, dokud žije na zemi v hrubohmotném těle. Nanejvýš má občas lehce skličující pocit, protože jemnohmotné tělíčko dítěte jest v poměru k hrubohmotnému tělu lehké jako pírko a dnes jsou dívky většinou příliš otupělé, než aby pozorovaly toto malé břímě. Tato otupělost není však žádným pokrokem a není také známkou pevného zdraví. Ve skutečnosti znamená krok nazpět a jest známkou duševního úpadku.
+Avšak v okamžiku pozemského úmrtí stává se tíže a hutnost zavěšeného dětského tělíčka //stejnorodou// s nynějším jemnohmotným tělem matky vyšlým z pozemského těla a tím i bezpodmínečným břemenem. Přináší okamžitě jemnohmotnému tělu matky stejné nepohodlí, jako by na zemi přineslo zavěšení hrubohmotného dětského těla na její krk. To se může stupňovat podle druhu předcházejících událostí až k rdousícímu utrpení. Matka musí na onom světě toto dětské tělo vláčet s sebou a neosvobodí se od něj, dokud se u ní neprobudí mateřská láska a nevynasnaží se věrnou starostlivostí namáhavě poskytnout dětskému tělu za vzdání se vlastního pohodlí veškerou úlevu a ošetření. Avšak až sem je to velmi často daleká, trnitá cesta!
-Avšak v okamžiku pozemského odumření stává se tíže a hutnost zavěšeného lidského tělíčka //stejnorodou// s jemnohmotným tělem matčiným, vystouplým z pozemského těla a tím stává se i nezbytnou přítěží. Působí jemnohmotnému tělu matky ihned totéž nepohodlí, jako kdyby se jí na zemi zavěsilo na krk hrubohmotné tělo dětské. To se může podle způsobu předchozího dění stupňovati až ke rdousícím mukám. Matka musí v záhrobí vléci s sebou toto dětské tělo a nezprostí se ho, až se v ní probudí mateřská láska a ona se vynasnaží ve věrné péči poskytnout dětskému tělu všechnu úlevu a ošetření za cenu vlastního pohodlí. Ale až sem jest to velmi často daleká a trnitá cesta.
+Tyto děje přirozeně nepostrádají také určitou tragikomičnost. Vždyť je třeba si jen představit, že nějaký člověk, kterému byla odtažena dělící stěna mezi tímto a oním světem, vstoupí do nějaké rodiny nebo společnosti. Tam snad sedí dámy v horlivém rozhovoru. Jedna z žen nebo „panen“ propadne během zábavy do mravního rozhořčení pohrdavým úsudkem o svých bližních, zatímco návštěvník pozoruje jedno nebo také dokonce více visících dětských tělíček přímo na krku této pyšné horlitelky. A nejen to, nýbrž i na //každém// dalším člověku visí zřetelně viditelná díla jeho skutečného chtění, která stojí často v nejgrotesknějším protikladu k jeho slovům a k tomu, čím by se tak rád chtěl zdát a co se také snaží vůči světu předstírat.
-Tyto děje nepostrádají ovšem také jisté truchlivé veselosti. Jest třeba jen si představiti, že pro někoho byla zrušena přehrada mezi tímto a oním světem a že on vejde pak do rodiny nebo společnosti. Sedí tam snad dámy v horlivém hovoru. Jedna z paní nebo „panen“ pronese za rozmluvy v mravním rozhorlení zdrcující úsudky o svých bližních, zatím co návštěvník právě na šíji této pyšné horlitelky pozoruje, jak na ní visí jedno, či dokonce více dětských tělíček. A nejen to, nýbrž na //každém// jiném člověku visí zřetelně díla jeho skutečného chtění, jež jsou často v nejgrotesknějším odporu k jeho slovům a k tomu, čím by se rád zdál a oč také usiluje oproti Světlu.
+Jak mnohý soudce sedí před tím, koho odsoudil, mnohem obtíženější, než je tento odsouzený. Jak rychle uplyne málo pozemských let a on pak stojí před //svým// soudcem, pro nějž platí jiné zákony. Co pak?
-Jak mnohý soudce sedí před tím, koho odsoudil, mnohem obtíženější než jím odsouzený. Jak rychle uplyne pár pozemských let a on stojí před //svým// soudcem, u kterého platí jiné zákony. Co potom?
+Hrubohmotný svět je člověk žel schopen ve většině případů lehce oklamat, zatímco ve světě jemnohmotném to je naproti tomu vyloučeno. Tam //musí// člověk naštěstí sklízet skutečně to, co zaséval. Proto není třeba, aby si někdo zoufal, když si bezpráví zde na zemi drží jen dočasnou převahu. Ani jedna špatná myšlenka nezůstane neodpykána, i když se nestala hrubohmotným činem.
-Člověk dovede žel ve většině případů lehce klamati hrubohmotný svěť. Ve světě jemnohmotném jest to naproti tomu vyloučeno. Tam na štěstí //musí// člověk skutečně sklízeti to, co zasel. Není proto třeba nikomu zoufati, když zde na zemi má přechodně převahu bezpráví. Ani jedna zlá myšlenka nezůstane neodpykána, i když se nestala hrubohmotným skutkem.