Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 18. Připoutaný k zemi. | 2021/01/24 01:06 | current
– ↷ Stránka přesunuta z 'cs:poselstvi_gralu:1932:pripoutany_k_zemi' do 'cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:pripoutany_k_zemi' Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 18. Připoutaný k zemi. | 2021/03/15 22:40 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Připoutaný k zemi. ======
-Často se užívá těchto slov. Ale kdo při tom chápe také skutečně, co tím říká? „Připoutaný k zemi“ zní jako hrozný trest. Většina lidí cítí lehké mrazení a bojí se těch, kdo jsou dosud připoutáni k  zemi. Při tom není význam těchto slov tak zlý. Jistěže mnohé, čím se ten či onen stává připoutaný k zemi, je chmurné. Převážně jsou to však zcela prosté věci, které nutně vedou k připoutání k zemi.
+Těchto slov se hodně používá. Kdo však také při tom skutečně rozumí, co tím říká? „Připoutaný k zemi“ zní jako strašný trest. Většina lidí cítí mírnou hrůzu, bojí se těch, kteří jsou ještě připoutáni k zemi. Přitom není význam těchto slov tak špatný. Nepochybně je tak mnoho chmurného, co toho či onoho nechává připoutaného k zemi. Převážně jsou to však zcela prosté věci, které musí vést k připoutanosti k zemi.
-Vezměme na příklad případ: Hříchy otců mstí se až do třetího a čtvrtého pokolení!
+Vezměme na příklad jeden případ: Hříchy otců se mstí až do třetího a čtvrtého pokolení!
-Dítě v rodině zeptá se na něco o záhrobí nebo o Bohu, co slyšelo ve škole nebo v kostele. Otec je odbude zkrátka poznámkou: „Ach jdi mi s tou hloupostí, až umřeme, je po všem!“ Dítě se zarazí, zapochybuje. Zamítavá tvrzení otce nebo matky se opakují, dítě slyší totéž i od jiných a přijme konečně i jejich názor.
+Dítě položí v rodině nějakou otázku o onom světě nebo o Bohu, co slyšelo ve škole nebo v kostele. Otec je stručně odmítne s poznámkou: „Ach, jdi mi s tou hloupostí! Když zemřu, je po všem.“ Dítě se zarazí, začne pochybovat. Pohrdavé výroky otce nebo matky se opakují, totéž slyší také od jiných a nakonec jejich názor přijme.
-Nadejde nyní hodina, kdy otec odchází na věčnost. Ke svému uleknutí při tom seznává, že tím nepřestal existovat. Nyní probudí se v něm vroucí přání, aby toto poznání sdělil svému dítěti. Toto přání připoutá ho k dítěti. Ale dítě ho neslyší a necítí jeho blízkost. Žije v přesvědčení, že otce již není a to stojí jako pevná, neproniknutelná zeď mezi ním a mezi úsilím otcovým. Ale muka otcova, když musí vidět, jak dítě jeho popudem jde teď nepravou cestou, která ho odvádí stále více od pravdy, úzkost, že dítě nedovede se na této falešné cestě vyvarovati nebezpečí hlubšího klesnutí a že především je jim snáze vydáno, působí na něho současně jako takzvaný trest za to, že dítě na tuto cestu uvedl. Zřídka se mu podaří přispěti nějakým způsobem dítěti k poznání. Je nucen vidět, jak se falešný názor přenáší s jeho dítěte dále na děti téhož a tak dále. To všechno jako spolunásledek jeho vlastního pochybení. Nevyvázne, dokud jeden z jeho vnuků nepozná pravou cestu, nejde po ní a nepůsobí vlivem i na ostatní, čímž se původce znenáhla uvolňuje a může pomýšleti na vlastní vzestup.
+Přichází hodina, kdy otec musí odejít. Přitom ke svému úleku poznává, že tím nepřestal existovat. Probouzí se v něm žhavé přání sdělit svému dítěti toto poznání. Toto přání váže ho k dítěti. Dítě ho však neslyší a necítí jeho blízkost; neboť žije v přesvědčení, že otec už není, a to stojí jako pevná neproniknutelná zeď mezi ním a úsilím jeho otce. Avšak otcovo utrpení, musí-li pozorovat, že dítě vlivem jeho tvrzení nyní sleduje špatnou cestu, která ho žene stále dál od Pravdy, úzkost, že dítě se na této nesprávné cestě není schopno vyhnout nebezpečí hlubšího pádu a především mnohem snáze je mu vystaveno, účinkuje na něj jako takzvaný trest za to, že dítě na tuto cestu svedl. Zřídka kdy podaří se mu přivést je nějakým způsobem k poznání. Musí se dívat, jak se falešná idea přenáší z jeho dítěte dále na jeho děti a tak dále, všechno jako spolunásledek jeho vlastního provinění. Osvobodí se, až jeden z potomků jeho dítěte pozná pravou cestu, jde po ní a také působí vlivem na ostatní, čímž bude postupně vykoupen a může pomýšlet na vlastní vzestup.
-Jiný případ: Kuřák ze zvyku bere s sebou do záhrobí silnou touhu po kouření. Tato touha jest cit a je tedy duchovní. Stává se horoucím přáním a myšlenka na ukojení touhy zdržuje ho tam, kde může dosíci ukojení … na zemi. Nachází je tím, že následuje kuřáky a s nimi má požitek v //jejich citech.// Nepoutá-li takové lidi žádná těžká karma na jiné místo, je jim zcela dobře a jsou si velmi zřídka vědomi vlastního trestu. Jen ten, kdo přehlíží celé bytí, poznává trest v nevyhnutelném zvratném působení, které záleží v tom, že dotyčný nemůže výše, dokud ho váže trvale „v zážitku“ se zachvívající touha po ukojení k jiným lidem na zemi, dosud žijícím v těle. Jedině pomocí jejich cítění může dosíci spoluukojení.
+Jiný případ: Náruživý kuřák bere silnou touhu po kouření s sebou; neboť je to //cit,// tedy duchovní. Tato touha se stává žhnoucím přáním a myšlenka k ukojení touhy ho zdržuje tam, kde ukojení může dosáhnout … na zemi. Nachází je tím, že následuje kuřáky a //s nimi v jejich citech// také vychutnává. Jestliže takovéto lidi nepoutá žádná těžká karma k jinému místu, cítí se celkem dobře, jsou si velmi zřídka kdy vědomi vlastního trestu. Jen ten, kdo přehlíží celé bytí, poznává trest v nevyhnutelném vzájemném působení, který spočívá v tom, že dotyčný nemůže dojít výše, dokud ho trvale váže v „prožitku“ se zachvívající přání po ukojení k jiným v mase a krvi ještě žijícím lidem na zemi, jedině skrze jejichž city může sám dojít k sebeuspokojení.
-Tak je tomu i s ukájením pohlavním, s pitím, ba i se zvláštní zálibou v jídle. I tu jsou mnozí touto zálibou připoutáni k tomu, aby slídili po kuchyních a sklepech, aby pak při požívání jídel pozemskými lidmi byli při tom a alespoň částečku požitků mohli procítiti s nimi. Vážně vzato, jest to ovšem ,,trest“. Ale při své naléhavé touze ho tito „připoutaní k zemi“ nepociťují. Jejich touha přehluší vše ostatní a proto nemůže touha po vyšším a ušlechtilejším tak zesíliti, aby se stala hlavním zážitkem a tím je osvobodila a povznesla od ostatního. Nejsou si ani vědomi, co tím vlastně zameškávají, až tato touha po ukojení, které může býti vždy jen ukojením nepatrným a částečným a to prostřednictvím jiných, právě tímto ochabne a vybledne jako pozvolné odvykání. Pak nastupují znenáhla jiné v něm ještě spočívající city s méně vyvinutou silou touhy na totéž a konečně i na první místo, čímž dospívají ihned k prožití a tím i k síle skutečnosti. Druh citů, které se probudily k životu, přivádějí takového člověka pak tam, kde jest stejný druh, buď vyšší nebo nižší. Pomalu vyčerpá se i tato touha jako předešlé znenáhlým odvyknutím a uplatní se následující, která tu ještě je. Tak nadchází časem očista ode všech těch mnohých strusek, které si přinese s sebou. Nezůstane tu snad jednou kdesi vězeti při posledním citu? Nebo nezchudne síla jeho cítění? Ne! Neboť když se znenáhla vyžily nižší city, nebo je člověk odložil, probudí se v něm trvalá touha po stále vyšším a čistším a ta ho žene stále vzhůru. To je //normální// postup! Ale je na tisíce vedlejších případů. Nebezpečí pádu nebo uvíznutí je mnohem větší než v těle na zemi. Jsi-li již výše, a oddáš-li se nižšímu citu třeba jen na okamžik, stává se tento cit bezprostředním prožitím a tím i skutečností. Stáváš se hutnějším a těžším, klesáš dolů do stejnorodých oblastí. Tvůj obzor se zúží a ty musíš zvolna opět dopracovávati vzhůru, nestane-li se ti, že klesáš ještě hlouběji, stále hlouběji. ,,Bděte a modlete se“ není proto prázdným slovem. Teď jest jemnohmotné v tobě dosud chráněno tvým tělem jako pevnou kotvou. Ale když nadejde odloučení v tak zvaném odumření a rozkladu těla, jsi bez této ochrany a budeš jemnohmotně neodolatelně přitahován stejnorodostí buď hluboko nebo vysoko a nemůžeš tomu uniknouti. Jen velká hybná síla může ti dopomoci vzhůru a to tvé silné chtění k dobrému, ke vznešenému, které se stane touhou a citem a tím i prožitím a skutečností podle zákona jemnohmotného světa, který zná jen cit. Vyzbroj se proto již teď, abys počal s tímto chtěním, aby při proměně, která pro tebe může nadejíti každou hodinou, nebylo toto chtění přehlušeno příliš silnou pozemskou žádostí! Chraň se člověče a stůj na stráži!
+Tak je tomu také s pohlavním ukájením, s pitím, ba i se zvláštní zálibou v jídle. Rovněž jsou tu mnozí připoutáni touto zálibou, slídíce v kuchyních a sklepích, aby pak při požívání pokrmů se toho skrze jiné účastnili a mohli procítit alespoň malou část požitku. Vážně vzato je to přirozeně „trest“. Avšak nutkavé přání „připoutaných k zemi“ nenechá je to tak prožít, nýbrž přehluší všechno ostatní, a proto nemůže touha po ušlechtilejším, vyšším tak zesílit, aby byla hlavním prožitkem, tím je od toho ostatního osvobodila a pozdvihla. Co tím skutečně promeškají, nejsou si vůbec vědomi, až toto přání po ukojení, které může být přece vždy jen malou částí uspokojení skrze jiné, právě tímto jako pozvolné odvykání ochabuje a vyhasíná, takže jiné ještě v něm spočívající city s méně silným přáním pozvolna přicházejí na totéž a pak na první místo, čímž se ihned stávají prožitím a tím dosahují k síle skutečnosti. Druh, který dospěl cítěním k životu, přivádí ho pak tam, kde je stejnorodost, buď výše, nebo hlouběji, až také tento, stejně jako první, pozvolna se uvolní odvykáním a uplatní se nejbližší, který je ještě k dispozici. Tak přichází časem očištění ode všech mnohých strusek, které si vzal s sebou. Nezůstane tu při posledním citu jednou někde stát? Nebo nezchudne v síle citů? Ne! Neboť když jsou konečně nízké city pozvolna vyžity nebo odloženy a může se jít výše, probudí se trvalá touha po vždy vyšším a čistším, tato žene stále vzhůru. To je //normální// průběh! Jsou však tisíce případů. Nebezpečí pádu nebo uvíznutí je mnohem větší než v mase a krvi na zemi. Jsi-li již výše a oddáš-li se tam nízkému citu jen na okamžik, tak stane se tento cit bezprostředním prožitím a tím skutečností. Jsi hutnějším a stáváš se těžším, klesáš dolů do stejnorodých oblastí. Tvůj obzor se tím zužuje a musíš se pozvolna opět propracovat vzhůru, pokud se ti nestalo, že klesáš ještě hlouběji, stále hlouběji. „Bděte a modlete se!“ není proto žádnými prázdnými slovy. Nyní je jemnohmotné v tobě ještě chráněno tvým tělem jako pevnou kotvou. Přijde-li však potom odloučení v takzvaném umírání a rozpadu těla, tak jsi bez této ochrany a jsi jako jemnohmotný neodolatelně přitahován stejným druhem, buď hluboko, nebo vysoko, a nemůžeš tomu uniknout. Jen velká hybná síla může ti pomoci vzhůru, tvé silné chtění k dobrému, vysokému, které se stane touhou a citem, a tím také prožitkem a skutečností podle zákona jemnohmotného světa, který zná jen cit. Proto se vyzbroj, začni s tímto chtěním již nyní, aby nebylo při proměně, která tě může zastihnout každou hodinou, přehlušeno příliš silnou pozemskou žádostí! Chraň se člověče, a stůj na stráži!