Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 62. Pohlavní síla ve svém významu k duchovnímu vzestupu. | 2022/01/07 22:26 | current
– Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 62. Pohlavní síla ve svém významu k duchovnímu vzestupu. | 2021/03/23 22:28 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Pohlavní síla ve svém významu k duchovnímu vzestupu. ======
-Poukazuji znovu k tomu, že všechen //život// ve stvoření pozůstává ze dvou druhů. Ze sebe vědomého a ze sebe nevědomého. Vědomé jest pokrok pro všechno nevědomé. Teprve s uvědoměním utváří se také obraz Stvořitelův, jaký vyrozumíváme lidskou formou. Utváření tohoto obrazu jde zároveň ruku v ruce s uvědomováním.
+Poukazuji ještě jednou na to, že veškerý //život// ve stvoření se skládá ze dvou druhů. Ze sebe vědomého a nevědomého. Vědomé je pokrokem všeho nevědomého. Teprve s uvědoměním se formuje také obraz Stvořitele, který chápeme pod lidskou formou. Formování jde současně ruku v ruce s uvědomováním.
-//V prvním,// vlastním stvoření, které jest tvůrčímu duchu nejblíže a může proto býti jen duchovní, existuje vedle nejdříve stvořeného, vědomého duchovního člověka, také ještě //nevědomé// duchovní. V tomto nevědomém, které má stejné vlastnosti jako vědomé, spočívá přirozený popud k dalšímu vývoji. Tento vývoj může však nastati jen stupňováním k sebe vědomému.
+V //prvotním,// původním stvoření, které také stojí tvůrčímu Duchu nejblíže a může být také jen duchovní, je vedle nejprve vytvořeného vědomého duchovního člověka také ještě //nevědomé// duchovní. V tomto nevědomém, které má stejné vlastnosti jako vědomé, spočívá přirozená touha k vývoji. Ten však může nastat jen ve stupňování k sebeuvědomění.
-Když v tomto duchovně nevědomém popud k uvědomění dostoupí jistého stupně, nastává v nejpřirozenějším vývoji děj, rovnající se pozemskému zrození. Je nám třeba jen všímati si našeho okolí. Zde každé hrubohmotné tělo samočinně vypuzuje dozrálý plod. U zvířete i u člověka. I každý strom střásá své ovoce. Jest to opakování děje v dalším vývoji, jehož základní rys jest //v prvním// stvoření, v tak zvaném ráji.
+Když se v tomto duchovně - nevědomém zvýší touha po uvědomění se až na určitý stupeň, tak nastupuje v nejpřirozenějším vývoji děj, který se vyrovná pozemskému zrození. Potřebujeme si jen všímat našeho okolí. Zde hrubohmotné tělo samočinně vypuzuje každý plod, který se stal zralým. U zvířete i u člověka. Také každý strom shazuje své plody. Je to děj opakování dalšího vývoje, jehož základní rysy spočívají v //prvotním// stvoření, v takzvaném ráji.
-Stejným způsobem i //tam// nastává při určité zralosti nevědomého, které touží po uvědomění, samočinné vypuzení a odluka od nevědomého, nazvaná také vyhnáním. //Tyto vypuzené, duchovně nevědomé částečky tvoří duchovní zárodky budoucích lidí!//
+Stejným způsobem nastává při určité zralosti také //tam// samočinné vypuzení nevědomého toužícího po uvědomění, oddělení od nevědomého nebo také takzvané vyhnání. //Tyto takto vypuzené duchovně - nevědomé částice vytváří duchovní zárodky budoucích lidí!//
-Jest to děj vypuzení z ráje, také v bibli obrazně podaný.
+To je děj, který je obrazně popsán také v Bibli jako vyhnání z ráje!
-Tento děj nastati //musí,// protože v nevědomém není zodpovědnosti, kdežto s uvědoměním dozrává současně i zodpovědnost.
+Tento děj nastat //musí,// protože v nevědomém není zodpovědnost, zatímco s uvědomováním zodpovědnost současně dozrává.
-Odluka dozrávajícího nevědomého jest tedy nutna pro duchovní, které se chce z přirozeného popudu vyvinouti k vědomému. Jest to pokrok, ne krok nazpět!
+Odloučení zrajícího nevědomého je tedy nutné pro duchovní, které se z přirozené touhy chce vyvíjet k vědomému. Je to tedy pokrok, ne krok zpět!
-Protože tyto živé zárodky nemohou býti vypuzovány nahoru směrem k dokonalosti, zbývá jim jediná cesta dolů. Ale zde vcházejí do říše bytostného, které jest svou vahou těžší a neobsahuje nic duchovního.
+Protože tyto živé zárodky nemohou být vypuzovány směrem vzhůru, k dokonalosti, tak jim zůstává jediná cesta směrem dolů. Avšak zde vcházejí do říše bytostného, které je svou podstatou těžší a neobsahuje nic duchovního.
-Tím ocitá se duchovní zárodek, toužící po uvědomění, pojednou v okolí pro něho nestejnorodém, tedy //cizím.// Tím jest jakoby //obnažen.// Jakožto duchovní cítí se v hutnějším bytostném nahý a nepokrytý. Chce-li tam setrvati nebo jíti dále, stává se mu přirozenou nutností, aby se zakryl bytostným //obalem,// který jest stejnorodý s jeho okolím. Jinak se tam nemůže projevovati a také ne udržeti. Má tedy na cestě k poznání nejen potřebu zakrýti svou nahotu, jak to podává obrazně bible, nýbrž jest to i zde nutný postup.
+Tím stojí po uvědomění toužící duchovní zárodek v pro něj nestejnorodém, tedy //cizím// okolí, a tím jakoby //obnažen.// Jakožto duchovní se cítí v hutnějším bytostném nahý a nezahalený. Chce-li tam prodlévat nebo jít dál, stává se tak pro něj přirozenou nutností zakrýt se bytostným //pláštěm,// který nese stejný druh jeho okolí. Jinak není schopen se tam projevovat a také ne zdržovat. Má tedy nejen potřebu zakrýt svou nahotu na cestě k poznání, jak je to obrazně popsáno v Bibli, nýbrž je to také zde nutným vývojovým pochodem.
-Zárodek rostoucího lidského ducha jest nyní přirozenými cestami veden dále do hmotnosti.
+Zárodek vznikajícího lidského ducha je nyní veden po přirozené cestě do hmotnosti.
-Zde utvoří se kolem něho ještě jeden nutný obal, podle povahy jeho nového, hmotného okolí.
+Zde se opět kolem něj uzavře nutný obal, z podstaty jeho nového, hmotného okolí.
 Nyní stojí na nejzazším okraji jemnohmotnosti.
-Země však jest ono hrubohmotné místo, na kterém se schází //všechno,// co tkví ve stvoření. Proudí to sem ze //všech// oddílů stvoření, které jinak jsou svým uzpůsobením co nejpřísněji odděleny. Celé niti a všechny cesty sbíhají se k zemi jako jednotnému styčnému bodu. Proudy sil se zde spojují a tvoříce nové účinky vytryskují v silném vzplanutí do všehomíra! Tak jako ze žádného jiného místa ve hmotnosti.
+Země je však //ten// hrubohmotný bod, na kterém se setkává //všechno,// co spočívá ve stvoření. Proudí to sem společně ze //všech// oddílů, které jsou jinak svým uzpůsobením co nejpřísněji oddělené. Všechna vlákna, všechny cesty běží k zemi jakožto jednotnému styčnému bodu. Zde se spojují a také vytvářejí nové účinky, aby proudy sil v silném vzplanutí vytryskovaly ven do vesmíru! Tak, jako ze žádného jiného místa ve hmotnosti.
-Na této zemi jest nejžhavější prožívání následkem seskupení //všech// druhů stvoření, k čemuž hmotnost napomáhá. Ale toto prožívání může vznikati vždy jen splynutím všech druhů //stvoření.// Nemůže v tom býti nic Božského a nic z Ducha Svatého, které jest //nad// stvořením a mimo ně. --
+Na této zemi je nejžhavější prožívání vlivem sloučení //všech// druhů stvoření, k čemuž hmotnost napomáhá. Avšak opět to může být jen vlivem sloučení všech druhů //stvoření,// tedy ne Božského a ne něčeho z Ducha Svatého, který stojí //nad// stvořením, a tedy mimo ně. —
-Poslední výběžky tohoto prožívání na zemi proudí nyní vstříc duchovnímu zárodku, jakmile vstoupí do jemnohmotnosti. Jest těmito účinky obetkáván. Ony jsou to, které ho lákají, ale při tom jsou mu nápomocny, aby probudily jeho uvědomění a přivedly je k vývoji.
+Poslední výběžky tohoto prožívání na zemi proudí nyní vstříc duchovnímu zárodku, jakmile vstoupí do jemnohmotnosti. Je těmito účinky omýván. Ony jsou to, které ho lákají, avšak které mu při tom pomocně probouzejí jeho uvědomění a přivádějí je k vývoji.
-Dosud bez vázanosti a tedy bez viny, cítí na tomto prahu veškeré hmotnosti výběžky záchvěvů silného prožívání, které se odehrávají ve vzniku a zániku všeho hmotného. Při tom dostaví se u něho touha po //bližším// poznání. Jakmile však vytvoří nějaké přání, zaujme vytvořením tohoto přání dobrovolně stanovisko k nějakému výchvěvu, nechť jest tento dobrý nebo zlý. Hned na to jest pak působícím zákonem přitažlivé síly stejného rodu přitahován stejnorodostí, která jest silnější, než jeho vlastní. Žene ho to k místu, kde se vytouženému druhu holduje silněji, než bylo jeho vlastní přání.
+Ještě bez pout, tedy bez viny, cítí na prahu veškeré hmotnosti výběžky záchvěvů silných prožitků, které se odehrávají ve vzniku a zániku všeho hmotného. Při tom u něj vzniká touha po //bližším// zkoumání. Avšak jakmile tím zformuje přání, postaví se s formováním tohoto přání dobrovolně do nějakého záchvěvu, ať je dobrý nebo špatný. Ihned je pak působícím zákonem přitažlivé síly stejného druhu přitahován stejným druhem, který je silnější než jeho vlastní. Žene ho to k bodu, kde se požadovanému druhu holduje silnějším způsobem, než bylo jeho vlastní přání.
-Touto vnitřní žádostí ihned zhutňuje se jeho jemnohmotný obal přiměřeně této touze a zákon tíže dává mu klesati vždy hlouběji.
+S takovouto vnitřní žádostí se ihned zhutňuje jeho jemnohmotná schránka, způsobem odpovídajícím této žádosti, a zákon tíže ho nechává klesat hlouběji dolů.
-Skutečné //prožití// touhy v něm spočívající, poskytne mu však na konec //jenom// hrubohmotná země! -- --
+Avšak skutečné //prožití// touhy v něm spočívající mu nakonec nabídne //jen// hrubohmotná země! — —
-Pudí ho to tedy dále až k pozemskému zrození, protože chce přejíti od mlsání také k ochutnávání a požitku. Čím silnější stávají se přání ducha, který se v mlsání probouzí, po //pozemských// požitcích, tím hutněji vytváří se také jemnohmotný obal. Následkem toho stává se však také těžším a klesá zvolna k  zemské úrovni, kde jedině jest příležitost k uskutečnění jeho přání. A když došel až k této zemské úrovni, stal se tím také zralým k pozemskému zrození.
+Nutí ho to proto dál až k pozemskému zrození, protože chce přejít od mlsání také k ochutnávání a požitku. Čím silnější se stává přání ducha po //pozemských// požitcích, probouzející se v mlsání, tím hutněji utváří se také jemnohmotná schránka, kterou nosí. Tím však také dostává větší tíži a pozvolna klesá dolů k pozemské úrovni, kde je jedině příležitost k uskutečnění přání. Avšak došel-li až k této pozemské úrovni, tak je tím také zralý k pozemskému zrození.
-Při tom vystupuje také //zřetelněji// zákon přitažlivé síly stejného druhu. Každý z nehotových duchů jest přesně podle svého přání nebo svého sklonu přitahován jako magnetem k tomu místu, kde pozemskými lidmi dochází k uskutečnění obsahu jeho přání. Má-li na příklad přání panovati, tedy nezrodí se proto snad do poměrů, kde sám může žíti ve splnění svého přání, tedy kde by sám panoval, nýbrž jest přitahován člověkem silné panovačnosti, který s ním tedy stejně cítí atd. Zčásti odpykává tím již nesprávné nebo nachází štěstí ve správném. Má k tomu alespoň příležitost.
+Při tom také vystupuje //zřetelněji// najevo zákon přitažlivosti stejného druhu. Každý nehotový duch je přesně podle svého přání nebo sklonu, který v sobě nese, jako magnetem přitahován na místo, kde dochází pozemskými lidmi obsah jeho přání k uskutečnění. Má-li například přání panovat, tak se snad nezrodí do poměrů, kde může sám žít splněním svého přání, nýbrž je přitahován člověkem, který v sobě nese silnou panovačnost, který tedy s ním cítí stejnorodě, a tak dále. Částečně tím již pyká za falešné nebo nachází štěstí ve správném. Alespoň k tomu má příležitost.
-Z tohoto děje vyvozuje se mylně dědičnost vlastností nebo duchovních schopností! //To jest nesprávné!// Zevně může se to tak jeviti. Ale ve skutečnosti nemůže člověk svým dětem předati //nic// ze svého živého ducha.
+Z tohoto děje se mylně odvozuje dědičnost povahy nebo duchovních schopností! //To je falešné!// Zevně se to tak může jevit. Ve skutečnosti však nemůže člověk svým dětem předat //nic// ze svého živého ducha.
-//Není žádné duchovní dědičnosti!//
+//Není žádná duchovní dědičnost!//
-Žádný člověk není s to, aby předal byť jen prášek ze svého živého ducha!
+Žádný člověk není schopen předat ze svého živého ducha ani to nejmenší!
-V tomto směru pěstoval se omyl, který vrhá své závadné a matoucí stíny na mnohé. Žádné dítě nemůže svým rodičům děkovati za nějakou duchovní schopnost a právě tak nemůže jim dělati výčitky za nedostatky! To by bylo nesprávné a byla by to trestuhodná nespravedlnost!
+V tomto bodu byl pěstován omyl, který vrhá svůj překážející a matoucí stín na mnohé. Žádné dítě nemůže děkovat svým rodičům za nějakou duchovní schopnost, avšak stejně tak činit výtku za nedostatky! To by bylo falešné a trestuhodně nespravedlivé!
-Toto zázračné dílo stvoření není nikdy tak mezerovité a nedokonalé, aby připouštělo činy libovůle, nebo náhody duchovní dědičnosti!
+Toto podivuhodné dílo stvoření není nikdy tak mezerovité a nedokonalé, aby připustilo akt libovůle nebo nahodilost duchovní dědičnosti!
-Tato přitažlivá síla vší stejnorodosti, významuplná při narození, může vycházeti od otce nebo od matky právě tak, jako od každého, kdo jest v blízkosti nastávající matky. //Proto měla by nastávající matka býti opatrnou v tom, koho kolem sebe trpí.// Nutno při tom uvážiti, že vnitřní síla přitažlivosti spočívá hlavně ve //slabostech,// ne snad v zevnějším rázu. Slabosti přinášejí důležitá období vnitřního prožívání, která zapůsobí silnou přitažlivou silou.
+Tato při zrození významná přitažlivá síla vší stejnorodosti může vyjít stejně od otce, jako od matky, a stejně tak od kohokoliv, kdo je v blízkosti nastávající matky. //Proto měla by nastávající matka nechat vládnout ostražitost v tom, koho kolem sebe trpí.// Musí být při tom dbáno toho, že vnitřní síla spočívá především ve //slabostech,// ne snad ve vnějším charakteru. Slabosti přinášejí důležitá časová období vnitřního prožívání, které působí silnou přitažlivou silou.
-Pozemský příchod člověka skládá se z početí, vtělení a narození. Vtělení, tedy vstup duše děje se //uprostřed těhotenství.// Vzájemně rostoucí stav zralosti jak příští matky, tak duše, která se přiklání k vtělení, vytváří také ještě zvláštní //pozemštější// spojení. Jest to vyzařování, které jest vyvoláno vzájemným stavem dozrávání a neodolatelně žene se sobě vstříc k přirozenému rozuzlení. Toto vyzařování stává se stále silnějším, poutá duši i nastávající matku toužebně stále pevněji k sobě, až konečně při určité zralosti vyvíjejícího se tělíčka v lůně mateřském, toto tělíčko přímo duši do sebe vstřebává.
+Pozemský příchod člověka sestává z početí, inkarnace a zrození. Inkarnace, tedy vstup duše, nastává //uprostřed těhotenství.// Oboustranně narůstající stav zralosti, který nastávající matku, tak jako k inkarnaci se přiklánějící duši přivádí do ještě zvláštního //pozemštějšího// spojení. To je to vyzařování, které je vyvolané oboustranným stavem zralosti a nezadržitelně v přirozeném vybavení usiluje navzájem vstříc. Toto vyzařování je stále silnější, poutá duši a nastávající matku ve vytouženém způsobu stále pevněji k sobě, až nakonec při určité zralosti vyvíjejícího se těla v mateřském lůně je jím duše doslova nasáta.
-Tento okamžik vstupu nebo vstřebání přináší s sebou přirozeně také první otřesy malého tělíčka, které se jeví trháním a jmenují se první pohyby dítěte. Při tom nastává v příští matce velmi často proměna jejích pocitů. Podle druhu lidské duše, která tu vstoupila, jsou buď blaživé nebo také tísnivé. --
+Tento okamžik vstoupení nebo vstřebání přináší s sebou přirozeně také první záchvěvy malého těla, které se projevují záškuby a které se nazývají prvními pohyby dítěte. Při tom nastupuje v nastávající matce velmi často přeměna jejího vnímání. Vždy podle druhu lidské duše, která vstoupila, je buď oblažující, nebo také stísňující. —
-Malým tělem bere na sebe již tak dalece vyvinutá lidská duše plášť hrubohmotnosti, který jest nutným, aby se mohlo v pozemské hrubohmotnosti slyšeti, viděti a cítiti všechno, co jen jest možno prostřednictvím stejnohmotného a //stejnorodého// obalu, nebo nástroje. Teprve nyní může přejíti od mlsání ke skutečnému ochutnávání a tím k //úsudku.// Jest pochopitelno, že se duše musí teprve učiti, jak má tohoto nového nástroje používati a toto tělo ovládati.
+S malým tělem zahaluje se nyní tak dalece vyvinutá lidská duše pláštěm hrubohmotnosti, který je nutný, aby v pozemské hrubohmotnosti mohla zcela prožít, slyšet, vidět a cítit všechno, co je možné jen skrze stejně hmotnou, //stejnorodou// schránu nebo skrze nástroj. Teprve nyní může přejít od mlsání k samotnému ochutnávání a tím //k úsudku.// Že se duše teprve musí učit používat toto nové tělo jako nástroj, ovládat ho, je pochopitelné.
-Takový jest stručně pochod vzniku člověka, až k jeho prvnímu pozemskému narození.
+Takový je, stručně řečeno, vývojový postup člověka až k jeho prvnímu pozemskému zrození.
-Avšak již po dlouhou dobu nemůže v přirozeném dění žádná duše vejíti na zemi k //prvnímu// vtělení. Narozením přicházejí sem již pouze duše, které prošly již //nejméně// jedním pozemským životem.
+Neboť dlouhou dobu již více nemohou v přirozeném dění žádné duše přijít na zemi k //první// inkarnaci, nýbrž zrození přináší duše, které již prošly //nejméně// jedním pozemským životem. Proto jsou již při zrození úzce omotány mnohostrannou karmou. //Možnost osvobodit se od ní dává pohlavní síla.//
-Proto jsou již při narození těsně opleteny mnohonásobnou karmou. //Možnost osvoboditi se z této karmy dává pohlavní síla.//
+Vlivem obalu hrubohmotného těla je duše člověka během všech dětských let oddělena od proudů, které se snaží //zvenčí// dosáhnout k duši. Veškeré temno a zlo, které žije na pozemské úrovni, najde svou cestu k duši odříznutou skrze hrubohmotné pozemské tělo. Nemůže proto také získat na dítě žádný vliv a nemůže mu uškodit. Avšak zlo, které si s sebou znovu inkarnovaná duše přinesla z dřívějších prožití, zůstává jí přirozeně v době dětství právě tak zachováno.
-Obalem hrubohmotného těla jest duše člověka po všechna dětská léta odloučena od proudů, které snaží se dostati k duši //zvenčí.// Všechno temné a zlé, co oživuje pozemskou úroveň, najde svou cestu k duši zamezenou hrubohmotným pozemským tělem. Nemůže proto také získati žádného vlivu na dítě a nemůže mu způsobiti škodu. Avšak zlo, které si přinesla znovu vtělená duše z předešlého života, zůstane jí ovšem zachováno i v době dětství.
+Tělo tvoří tuto přehradu, dokud je ještě nehotové a nezralé. Zdá se, jako by se duše stáhla do hradu, u kterého je zdvižen padací most. Nepřeklenutelná propast rozevírá se během těchto let mezi duší dítěte a jemnohmotným stvořením, ve kterém žijí jemnohmotné záchvěvy viny a odpykání. Tak spočívá duše uchráněna v pozemské schráně, zrající vstříc zodpovědnosti a očekávající okamžik, který přináší spuštění zdviženého padacího mostu k samotnému životu ve hmotnosti.
-Tělo tvoří tuto přehradu tak dlouho, dokud jest ještě nehotové a nezralé. Zdá se, jako by se duše byla uchýlila do hradu, u něhož jest zdvihací most vytažen. Nepřeklenutelná propast zeje během těchto let mezi dětskou duší a jemnohmotným stvořením, v němž žijí jemnohmotné výchvěvy viny a odpykání. Tak spočívá duše ukryta v pozemském obalu, zraje k zodpovědnosti a čeká na okamžik, který přivodí spuštění zdvihacího mostu k vlastnímu životu ve hmotnosti.
+Stvořitel vložil do //každého// tvora prostřednictvím přírodních zákonů //napodobovací pud// namísto svobodné vůle tam, kde žádná svobodná vůle ještě není činná. Nazývá se to všeobecně „vnímavostí mládí“. Pud napodobování má připravit vývoj pro pozemský život, až je u zvířat obohacen a podepřen zkušenostmi, u člověka je však duchem pozdvižen ve svobodné vůli k sebevědomému konání!
-Přirozenými zákony vložil Stvořitel do //každého// tvora //pud napodobovací// na místě svobodné vůle tam, kde se tato dosud neprojevuje. Říká se tomu všeobecně „vnímavost mládeže“. Pud k napodobení má připraviti vývoj pro pozemský život, až u zvířat povznese se, obohacen a podporován zkušenostmi, u člověka pak duchem ve svobodné vůli, k sebe vědomému konání!
+V dětském těle schází v něm inkarnovanému duchu most záření, který se může vytvořit pohlavní silou teprve v době tělesné zralosti. Duchu schází tento most k plně působící a skutečně konající činnosti ve stvoření, která může být vyvolána jen možností záření bez mezer skrze všechny druhy stvoření. Neboť jen v zářeních spočívá život a jen z nich a skrze ně přichází pohyb.
-V dětském těle chybí duchu v něm vtěleném most záření, který se může vytvořiti teprve v době tělesné zralosti pohlavní silou. Duchu chybí tento most k plně působivé a skutečně jednající činnosti ve stvoření, kterou může vyvolati jen bezmezerná možnost zářivosti ve všech druzích stvoření. Neboť jen ve vyzařování jest život a jen z něho a skrze ně nadchází pohyb.
+Během této doby nese dítě, které může na své okolí zcela bez mezer působit jen ze své //bytostné// části, ne však z duchovního jádra, o něco větší zodpovědnost vůči zákonům stvoření než nejvýše vyvinuté zvíře.
-V této době může dítě plně působiti na své okolí přímo jen ze své //bytostné// části a ne z duchovního jádra. V této době má také vůči zákonům stvoření jen trochu více zodpovědnosti než nejvýš vyvinuté zvíře.
+Mezitím dozrává mladé tělo a pozvolna se v něm probouzí //pohlavní síla,// která je jen v //hrubohmotnosti.// Ona je //nejjemnější// a //nejušlechtilejší výkvět veškeré hrubohmotnosti,// to nejvyšší, co hrubohmotné stvoření může nabídnout. Ve své //jemnosti// tvoří //vrchol všeho hrubohmotného,// tedy pozemského, a jakožto nejzazší živoucí výběžek hmotného je nejblíže bytostnému. Pohlavní síla je pulzujícím životem hmotnosti a jedině ona může vytvořit //most// k bytostnému, které zase zprostředkovává postup k duchovnímu.
-Zatím dozrává mladé tělo a znenáhla probouzí se v něm //pohlavní síla, která jest jen v hrubohmotnosti. Ona jest nejjemnější a nejušlechtilejší výkvět veškeré hrubohmotnosti,// to nejvyšší, co může poskytnouti hrubohmotné stvoření. Ve své //jemnosti// tvoří //vrchol všeho hrubohmotného,// tedy pozemského, co jakožto nejzazší živoucí výběžek hmotnosti je nejblíže bytostnému. Pohlavní síla jest živým tepem hmotnosti a jest jediná, která tvoří most k bytostnému, které opět zprostředkovává přechod k duchovnímu.
+Z tohoto důvodu je probuzení pohlavní síly v hrubohmotném těle jako děj spuštění padacího mostu z dosud uzavřeného hradu. Tím může pak obyvatel tohoto hradu, tedy lidská duše, plně vyzbrojen k boji vyjít ven, avšak ve stejné míře mohou také dovnitř ti, kteří tento hrad obléhají, přátelé nebo nepřátelé. Tito přátelé nebo nepřátelé jsou v první řadě jemnohmotné proudy dobrého nebo špatného druhu, avšak také obyvatelé onoho světa, kteří čekají jen na to, aby se jim nějakým přáním podala ruka, čímž se ocitnou v situaci, že se pevně zachytí a působí stejnorodým vlivem.
-Z toho důvodu je probuzení pohlavní síly v hrubohmotném těle jako spuštění zdvihacího mostu z dosud uzavřeného hradu. Po tomto mostě může pak obyvatel hradu, tedy lidská duše plně vyzbrojena vyjíti ven, ale ve stejné míře mohou jíti k ní dovnitř přátelé nebo nepřátelé, kteří hrad obléhají. Tito přátelé nebo nepřátelé jsou v první řadě jemnohmotné proudy dobrého nebo zlého druhu, avšak také i záhrobní bytosti, které čekají jen na to, aby se jim nějakým přáním podala ruka. Tím ocitnou se v možnosti, aby se pevně zachytily a působily stejnorodým vlivem.
+Zákony Stvořitele však v nejpřirozenějším stupňování vpustí dovnitř z vnějšku vždy jen stejnou sílu, kterou lze zevnitř postavit proti, takže je úplně vyloučen nerovný boj. Pokud se při tom nehřeší. Neboť každý vlivem umělého vydráždění vyvolaný nepřirozený pohlavní pud otevírá tento pevný hrad předčasně, čímž je duše, která ještě nezesílila rovnocenně, vydána napospas. Musí podlehnout útočícím zlým jemnohmotným proudům, jimž by jinak bezpodmínečně odolala.
-Zákony Stvořitelovy však v nejpřirozenějším stupňování pustí zvenčí dovnitř vždy jen stejnou sílu, proti které možno z nitra působiti tak, že jest úplně vyloučen nestejný boj. Dokud se při tom nehřeší. Neboť každý umělým drážděním vyvolaný nepřirozený pohlavní pud otvírá tento pevný hrad předčasně, čímž jest dosud stejnoměrně nezesílená duše vydána všanc. Musí podlehnouti útočícím zlým jemnohmotným proudům, jimž by jinak nezbytně odolala.
+Při normálním dozrávání může z přirozenosti dění být na obou stranách vždy jen stejná síla. Rozhodující však při tom je vůle obyvatele hradu, ne však obléhatelů. Tak bude s dobrým chtěním v jemnohmotnosti vždy jen vítězit. To znamená v dějích onoho světa, který průměrný člověk nemůže vidět, pokud prodlévá na zemi, a přece který je s ním úzce a mnohem živěji svázán než jeho hrubohmotné, jemu viditelné okolí.
-Při normálním dozrávání může v přirozeném dění býti vždy na obou stranách jen stejná síla. Při tom však rozhoduje vůle obyvatele hradu a ne oblehatelů. Tato vůle při dobrém chtění vždy zvítězí v této jemnohmotnosti, to jest v průbězích záhrobního světa. Průměrný člověk nemůže viděti tento záhrobní svět, pokud dlí ještě na zemi. On však jest s ním úzce a mnohem živěji spojen, než jeho hrubohmotné, jemu viditelné okolí.
+Pokud však obyvatel hradu //dobrovolně// podá ruku nějakému vnějšímu jemnohmotnému příteli nebo nepříteli, nebo i proudům, tedy učiní tak vlastním přáním nebo svobodným rozhodnutím, je tomu přirozeně zcela jinak. Protože se tím určitým způsobem zaměří na venku čekající obléhatele, tak tito mohou vůči němu snadno rozvinout deseti, ba i stonásobnou sílu. Je-li tato dobrá, dostane se mu pomoci, požehnání. Je-li však zlá, sklidí zkázu. V této svobodné volbě spočívá uplatnění vlastní svobodné vůle. Pokud se k tomu jednou odhodlal, tak je bezpodmínečně podroben následkům. Vůči těmto následkům je pak svobodná vůle neúčinná. Podle vlastní volby se k němu připojuje dobrá nebo špatná karma, které je samozřejmě podroben, dokud se vnitřně nezmění. —
-Jest tomu ovšem zcela jinak, podá-li obyvatel hradu vnějšímu jemnohmotnému příteli nebo nepříteli, nebo i proudům //dobrovolně// ruku, učiní-li tak tedy vlastním přáním nebo svobodným rozhodnutím.
+Pohlavní síla má úkol a také schopnost pozemsky //„prožhavit“// celé //duchovní// cítění duše. Duch může teprve tím obdržet pravé spojení s celou hmotností a teprve tím je také pozemsky plnohodnotným. Teprve pak je schopen obsáhnout všechno, co potřebuje, aby si v této hmotnosti zjednal plnou vážnost, aby v ní stál pevně, pronikavě působil, měl ochranu a v plné výzbroji se vítězně bránil.
-Poněvadž tím zaujme určité stanovisko vůči venku čekajícím oblehatelům, mohou tito proti němu lehce rozvinouti deseti- ba stonásobnou sílu. Je-li tato síla dobrá, dostane se mu pomoci a požehnání. Je-li však zlá, sklidí zkázu. V této svobodné volbě osvědčuje se vlastní svobodná vůle. Odhodlal-li se k tomu jednou, jest nezbytně podroben následkům. Tyto následky vymykají se již jeho svobodné vůli. Podle vlastní volby přimyká se k němu dobrá nebo zlá karma, které jest samozřejmě podroben tak dlouho, dokud se vnitřně nezmění. --
+Je něco mocného v tomto spojení. //Je to hlavním účelem// tohoto tajemného, nesmírného přirozeného pudu! Má pomáhat v této hmotnosti duchovnímu k plnému rozvinutí síly působení! Bez této pohlavní síly by to nebylo možné z nedostatku přechodů k oživení a ovládnutí veškeré hmotnosti. Duch by musel zůstat hmotnosti příliš cizí, než aby v ní mohl správně působit.
-Pohlavní síla má úkol i schopnost pozemsky „prožhaviti“ celé //duchovní// cítění duše. Tím dostane se duchu teprve pravého spojení s veškerou hmotností a on stává se tím také teprve pozemsky plnocenným. Teprve pak může obsáhnouti vše, čeho jest třeba, aby si získal v této hmotnosti k plnému uplatnění. Aby v ní pevně stál, pronikavě působil, měl ochranu a v plné výzbroji vítězně se bránil.
+Tím se však lidskému duchu dostává také plné síly, vřelosti a živoucnosti. Tímto postupem se teprve stává pozemsky připravený k boji.
-Jest něco ohromného v tomto spojení. //To jest hlavním účelem// tohoto záhadného, nesmírného, přirozeného pudu. Má napomáhati duchovnu v této hmotnosti k rozvoji plné a účinné síly! Bez této pohlavní síly bylo by to nemožno z nedostatku přechodu k oživení a ovládnutí veškeré hmotnosti. Duch musel by zůstávati hmotnosti příliš cizí a nemohl by v ní správně působiti.
+//Proto zde nyní začíná odpovědnost!// Nejvážnější bod obratu v bytí každého člověka.
-Ale tím dostává se lidskému duchu pak také plné síly, tepla a živosti. Tímto průběhem stává se teprve pozemsky hotovým k boji.
+Moudrá spravedlnost Stvořitele dává však člověku na tomto důležitém bodě také současně nejen možnost, nýbrž dokonce přirozený popud k tomu, aby veškerou karmu, kterou se až doposud v důsledku své svobodné vůle zatížil, //lehce// a //bez obtíží// setřásl!
-//Proto začíná zde teď zodpovědnost.// Vážný bod k obratu v životě každého člověka.
+Pokud člověk tuto dobu promešká, tak je to //jeho// vina. Přemýšlejte jednou o tom: Se vstupem pohlavní síly pohne se v první řadě mocná síla k rozmachu směrem vzhůru, k veškerým ideálům, ke krásnému a čistému! U nezkažené mládeže obojího pohlaví to lze zřetelně pozorovat. Odtud dospělými žel tak často zesměšňovaná blouznivost mladého věku. Proto je také v těchto letech ono nevysvětlitelné, lehce zádumčivé cítění.
-Moudrá spravedlnost Stvořitele dává však člověku u tohoto významného bodu zároveň také nejenom možnost, nýbrž dokonce přirozený popud k tomu, aby veškerou karmu, jíž dosud zatížil svou svobodnou vůli, svrhnul //lehce a bez námahy.//
+Hodiny, kdy se zdá, jako by jinoch nebo dívka měli nést veškerou bolest světa, kdy k nim přistupuje tušení hluboké vážnosti, nejsou neopodstatněné. Také ten tak často se vyskytující pocit nepochopení nese v sobě ve skutečnosti mnoho pravdy. Je to dočasné poznání falešného uspořádání okolního světa, který nechce porozumět posvátnému nastoupení k čistému vzletu vzhůru, ani nemůže, a je spokojen teprve tehdy, když tento tak silně napomínající vjem ve zrající duši je stržen dolů do jemu srozumitelného „reálna“ a střízlivosti, které lidstvo snáze uzná za vhodnější a ve svém jednostranném rozumovém smyslu je považuje za jedině zdravé!
-Zmešká-li člověk tuto dobu, jest to //jeho vina.// Přemýšlejte o tom jednou: Se vstupem pohlavní síly nastane v první řadě mocný rozmach vzhůru ke všemu ideálnímu, krásnému a čistému! Při nezkaženém mládí obojího pohlaví možno to zřejmě pozorovati. Dospělí lidé se žel často jen posmívají blouznivosti mladých let. Proto jsou také v těchto letech ony nevysvětlitelné, lehce zádumčivé city.
+Tajemně vyzařující půvab nezkažené dívky nebo nezkaženého jinocha není nic jiného než jejich okolím pociťované //čisté// vzedmutí se probuzené pohlavní síly k vyššímu, nejušlechtilejšímu, v zasnoubení s duchovní silou!
-Nejsou bez důvodu hodiny, ve kterých se jinochu nebo dívce zdá, že nesou tíhu bolesti celého světa. Kdy se k nim druží tušení hluboké vážnosti. Také často se vyskytující pocit nepochopení má v sobě mnoho pravdy. Jest to dočasné poznání falešné tvářnosti okolí, které nechce a nemůže rozuměti posvátnému rozmachu k čistému vzletu do výše. Toto okolí jest spokojeno teprve tehdy, když tento silně nutkavý cit ve zrajících duších jest stržen do „reálnějšího“ a střízlivého, které lidé lépe chápou a považují pro lidstvo za vhodnější. V jejich jednostranném rozumovém smyslu zdá se jim to býti jedině zdravé!
+Pečlivě dbal Stvořitel na to, aby to nastalo u člověka teprve ve věku, kdy si může být plně vědom svého chtění a konání. Pak je tu okamžik, ve kterém je schopen a měl by ve spojení s plnou silou v něm spočívající hravě setřást všechno, co leží nazpět. Mohlo by to dokonce odpadnout samo od sebe, pokud si člověk zachová chtění k dobru, k čemuž ho to v současnosti neustále tlačí. Pak mohl by, jak cítění zcela správně naznačuje, bez obtíží vystoupit na stupeň, na který jako člověk patří! Pohleďte na zádumčivost nezkaženého mládí! Není to nic jiného než vjem podnětu vzhůru, chtění se odtrhnout od veškeré špíny, které se nazývá touhou po ideálu. Avšak ženoucí neklid není jen znamením k nepromeškání času, ale i k energickému odvržení karmy a //započetí// vzestupu ducha.
-Tajuplně vyzařující půvab nezkažené dívky nebo nezkaženého jinocha není nic jiného, než //čisté// vzedmutí se probuzené pohlavní síly po vyšším a nejušlechtilejším, v zásnubách s duchovní silou, což jejich okolí vyciťuje.
+Je to něco nádherného, stát v této uzavřené síle, //v ní// a //s ní// působit! Avšak jen pokud směr, který člověk zvolil, je dobrý. Není také nic žalostnějšího, než tyto síly jednostranně ve slepém opojení smyslů promrhat, a svého ducha tím ochromit.
-Pečlivě měl Stvořitel zřetel k tomu, aby se to u člověka stalo teprve ve věku, kdy si může býti plně vědom svého chtění i konání. Pak jest tu doba, kdy ve spojení s plnou silou, která jest nyní v něm, může a měl by svrhnouti hravě vše, co má za sebou. Odpadlo by to dokonce samo, kdyby si člověk zachoval chtění k dobru, jak ho to k tomu bez ustání v tento čas pudí. Pak by mohl, jak to city zcela správně naznačují, bez námahy jíti vzhůru ke stupni, na který jako člověk patří! Vizte zasněnost nezkaženého mládí! Není to nic jiného, než cit rozmachu a chtění odtrhnouti se od veškeré špíny, vroucí touha po ideálu. Bičující neklid jest však znamením, aby se nezmeškala doba, nýbrž aby se energicky setřásla karma a //započalo se// se vzestupem ducha.
+Avšak žel, žel, ve většině případů zmešká tuto tak vzácnou přechodnou dobu, nechá se „vědoucím“ okolím zavést na falešné cesty, které ho zdržují a později vedou dolů. Tím //není// schopen odvrhnout kalné záchvěvy, které na něm lpí, naopak, dostane se jim jen nového přílivu sil jejich stejným druhem, a tím je svobodná vůle člověka stále více omotávána, až už ji pro samou zbytečnou přebujelost není více schopen rozpoznat. Je to jako u popínavých rostlin, jimž zdravý kmen zpočátku poskytne pomocnou oporu, a které nakonec připraví kmen o jeho vlastní život tím, že ho dusivě přebují.
-Jest něco nádherného, tkvěti v této uzavřené síle, působiti //v ní a s ní!// Ale jen potud, dokud jest dobrý směr, který si člověk zvolil. Není však nic žalostnějšího, než vyplýtvati tyto síly jednostranně ve slepém opojení smyslů a ochromiti tím svého ducha.
+Kdyby člověk lépe dbal na sebe i na události v celém stvoření, žádná karma by nemohla být silnější než jeho duch přicházející v plné síle, jakmile obdrží skrze pohlavní sílu úplné spojení s hmotností, ke které také karma přece patří.
-Ale žel, ve většině případů zmešká člověk tuto tak drahocennou přechodní dobu, nechá se „vědoucím“ okolím zavésti na falešné cesty, které ho zdržují a vedou pak dolů. Tím //nemůže// svrhnouti zakalené výchvěvy, které na něm lpí. Naopak těmto výchvěvům dostává se jen nového přílivu sil jejich stejnorodostí a tím se stále víc a více zaplétá svobodná vůle člověka, až ji nemůže již ani rozpoznati pro samá zbytečná zbujení. Jest tomu jako u úponkovitých rostlin, jimž zdravý kmen zpočátku poskytuje oporu, aby ho pak konečně dusivě přerostly a zbavily ho vlastního života.
+I když člověk promešká tuto dobu, když se navíc zapletl a snad i klesl hlouběji, tak se mu přesto nabízí i nadále příležitost ke vzestupu: skrze lásku!
-Kdyby člověk lépe dbal na sebe a děje v celém stvoření, nemohlo by býti karmy silnější nad jeho ducha, který přichází k plné síle, jakmile se mu pohlavní silou dostane přímého spojení se hmotností, ke které patří také karma. --
+Ne však skrze žádostivou lásku hrubohmotného, nýbrž vysokou, čistou láskou, která nezná a nechce nic jiného než jen dobro milovaného člověka. Ona patří také do hmotnosti a nevyžaduje žádné odříkání, žádné kajícnictví, avšak chce vždy jen to nejlepší pro druhého. A toto chtění, které nikdy //nemyslí na sebe sama,// dává také tu nejlepší ochranu před každým přehmatem.
-I když člověk zmešká dobu, když se stále více zaplétá a snad i hluboce klesá, naskytuje se mu přesto další příležitost k vzestupu a to: Láskou.
+Jako základ má láska také v nejvyšším věku člověka vždy zase ty ideálně toužebné city nezkaženého mládí, které toto pociťuje při vstupu pohlavní síly. A přece se projevuje jinak: Zralého člověka vybičuje až k plné síle jeho veškerých možností, ba až k hrdinství. K tomu nejsou stanoveny stářím žádné hranice. Pohlavní síla trvá, i když je nízký pohlavní pud vyřazen; neboť pohlavní síla a pohlavní pud nejsou jedno.
-Ne však žádostivou láskou hrubohmotného, nýbrž vznešenou a čistou láskou, která nezná a nechce nic jiného než blaho milovaného člověka. Patří také do hmotnosti a nevyžaduje žádného odříkání, žádného kajícnictví. Chce však pro druhého vždy jen to nejlepší. A toto chtění, které nikdy //nemyslí na sebe,// poskytuje také nejlepší ochranu před každým přehmatem.
+Jakmile člověk poskytne prostor čisté lásce, ať již je to láska muže k ženě nebo naopak, k příteli, přítelkyni, rodičům, k dítěti, na tom nezáleží, jen je-li čistá, tak přináší tato také jako první dar příležitost k odvržení karmy, která se může velmi rychle uvolnit „symbolicky“. „Vyschne“, protože již více v člověku nenachází žádnou stejnorodou odezvu, žádnou potravu. Tím se uvolňuje! A tak začíná vzestup, vykoupení z nedůstojných pout, která ho zdržují.
-Jako základ má tato láska i v nejvyšším lidském věku vždy opět ony ideálně toužebné city nezkaženého mládí, které má toto mládí při nastoupení pohlavní síly. Ale projevuje se jinak: Zralého člověka vybičuje až k plné síle celé jeho mohoucnosti, ba až k hrdinství. Při tom nejsou stářím stanoveny žádné hranice. Pohlavní síla trvá i když jest vyřaděn nízký pohlavní pud. Vždyť pohlavní síla a pohlavní pud nejsou totéž.
+Při tom se nejprve probouzí pocit, že si člověk připadá nehodným vůči milovanému. Tento děj je možné nazvat nastávající pokorou a skromností, tedy převzetím dvou velkých ctností. K tomu se připojuje touha držet nad druhým ochrannou ruku, aby se mu z žádné strany nepřihodilo žádné utrpení. „Chtít nosit na rukou“ není žádný prázdný výrok, nýbrž zcela správně označuje vzrůstající cítění. Spočívá v tom však vzdání se vlastní osobnosti, velké chtění ke službě, které samo by mohlo dostačovat k odvržení veškeré karmy v krátké době, jakmile toto chtění trvá a nevytvoří se prostor čistě smyslným pudům. Konečně přichází u čisté lásky ještě vroucí přání moci vykonat pro milovaného něco skutečně velkého v ušlechtilém smyslu, nezarmoutit nebo ho nezranit žádným výrazem ve tváři, žádnou myšlenkou, žádným slovem, tím méně nepěkným jednáním. Nejjemnější ohleduplnost stává se živoucí.
-Jakmile člověk dopřeje místa čisté lásce, nechť jest to láska muže k ženě nebo naopak, k příteli, k přítelkyni, k rodičům, k dítěti, lhostejno ke komu, jen když jest čistá, přináší tato láska také jako první dar příležitost k odvržení karmy, která se pak velmi rychle může vyčerpati „symbolicky“. „Vyschne“, protože nenachází již v člověku žádného stejnorodého ozvuku, žádné potravy. Tím stává se volným! A tak začíná vzestup, vysvobození z nedůstojných pout, která ho tíží.
+Pak jde o to, pevně udržet tuto čistotu cítění a upřednostnit ji přede vším ostatním. Nikdy nebude nikdo v tomto stavu chtít nebo konat ještě nějaké zlo. Není toho prostě schopen, nýbrž naopak má ve svém cítění tu nejlepší ochranu, největší sílu, nejlepšího rádce a pomocníka.
-Při tom vzniká nejdříve pocit, že si člověk připadá nehodným vůči milovanému. Tento postup možno jmenovati nastalou skromností a pokorou, tedy darem dvou velikých ctností. K tomu pojí se touha držeti nad druhým ochrannou ruku, aby mu nebylo se žádné strany ublíženo. „Chtít nosit na rukou,“ není žádné prázdné rčení, nýbrž označuje se tu zcela správně vzrůstající cit. Jest to vzdání se vlastní osobnosti, velká vůle k službě, což samo by již mohlo stačiti, aby se v krátké době svrhla veškerá karma. Ovšem jen když trvá toto dobré chtění a neustupuje čistě smyslným pudům.
+Stvořitel tím dal ve své moudrosti záchranný pás, na který nejednou //každý// člověk v pozemském bytí narazí, aby se ho přidržel a vyšvihl se vzhůru!
-Konečně jest u čisté lásky ještě i vřelé přání moci učiniti pro milovaného něco velikého v ušlechtilém smyslu, neraniti a nezarmoutiti ho ani posunkem, ani myšlenkou nebo slovem, tím méně nepěkným činem. Probouzí se tu nejněžnější ohleduplnost.
+Pomoc je zde pro //všechny.// Nevytváří nikdy rozdíl ani ve věku ani v pohlaví, ani u chudých, ani u bohatých, také ne u významného a nepatrného. Proto je láska také tím největším darem Božím! Kdo to pochopil, ten je jist záchranou, z //jakékoliv// tísně a //jakékoliv// hlubiny!
-Pak jde o to, podržeti tuto čistotu citů a dáti jí přednost přede vším jiným. Nikdy nebude někdo v tomto stavu zamýšleti nebo konati něco špatného. Prostě by toho nedovedl. V těchto citech má naopak nejlepší ochranu, největší sílu, nejblahovolnějšího rádce a pomocníka.
+Láska je schopna ho všemocnou silou bouře vytrhnout vzhůru ke Světlu, k Bohu, který sám je Láska. —
-Stvořitel dal tím ve své moudrosti záchranný pás, který ne jednou dotkne se v pozemském životě //každého// člověka, aby se ho zachytil a nesl se vzhůru!
+Jakmile v člověku oživne láska, která pak usiluje způsobovat druhému světlo a radost, a ne ho nečistou žádostí strhávat dolů, nýbrž ho v ochraně povznášet vysoko vzhůru, tak mu //slouží,// aniž si je při tom vědom své služby; neboť se tím stává více nezištně dávajícím, radostným dárcem. A tato služba mu vybojuje osvobození!
-Pomoc jest tu pro //všechny.// Nečiní nikdy rozdílu ani ve stáří ani v pohlaví, ani u boháče nebo chudáka, ani u vznešeného nebo nízkého. Proto jest také láska největší dar Boží! Kdo to pochopil, jest jist záchranou z //každé// tísně, z //každé// hlubiny!
+Aby se při tom nalezla pravá cesta, nechť člověk dbá vždy jen na jedno. Nade všemi pozemskými lidmi se vznáší velké a mocné přání: Moci //být// sami před sebou skutečně //takovými,// za jaké platí před //druhými,// od kterých jsou milováni. A toto přání je tou pravou cestou! Vede bezprostředně k výšinám.
-Láska jest schopna bouřlivou všemocí vytrhnouti ho vzhůru ke Světlu, k Bohu, který sám jest Láska! --
+Lidem se nabízí mnoho příležitostí, aby se vzchopili a vyšvihli vzhůru, aniž by jich využili.
-Jakmile se v člověku probudí láska, která usiluje, aby druhému připravila světlo a radost, nestrhovala ho nečistou žádostí, nýbrž v ochraně vysoko ho povznášela, pak mu //slouží,// aniž jest si při tom vědom vlastní služby. Neboť tím činí se více nesobeckým dárcem a radostným uštědřovatelem. A toto sloužení ho osvobozuje!
+Člověk dneška je jako muž, kterému byla dána říše, a který dává přednost tomu, aby svůj čas promarnil s dětskými hračkami.
-Aby se při tom našla pravá cesta, ať dbá člověk vždy jen na jedno: Nade všemi pozemskými lidmi vznáší se mocně a silně přání: Aby mohli před sebou samými //býti// skutečně takovými, zač platí u //těch,// od nichž jsou milováni. A toto přání jest ta pravá cesta! Vede přímo vzhůru.
+Je to jen samozřejmé, a nelze očekávat jinak, že mocné síly, které jsou člověku poskytnuty, musí ho //rozdrtit,// pokud je nedokáže //řídit.//
-Lidem jest dáno mnoho příležitostí, aby se vzchopili a povznesli, aniž toho používají.
+Také pohlavní síla musí jednotlivce i celé národy zničit tam, kde je zneužit její //hlavní úkol!// Účel plození přichází teprve až v //druhé// řade.
-Dnešní člověk jest jen jako muž, kterému byla dána říše a který raději promarňuje čas dětinskými hříčkami.
+A jaké pomocné prostředky dává pohlavní síla každému člověku, aby hlavní úkol také poznal a //prožil!//
-Jest jen samozřejmo a nelze očekávati nic jiného nežli to, že ohromné síly, které byly člověku dány, musí ho //rozdrtiti,// nedovede-li jich //říditi.//
+Pomysleme na tělesný pocit studu! Ten se probouzí společně s pohlavní silou, je dán k //ochraně.//
-Také pohlavní síla musí jednotlivce, ba celé národy zničiti tam, kde se zneužívá jejího //hlavního úkolu!// Účel plození přichází teprve v //druhé// řadě.
+Zde tak jako v celém stvoření je trojzvuk a v sestupování také vždy znatelné zhrubnutí. Pocit studu jako první následek pohlavní síly má vytvářet jakožto přechod k pohlavnímu pudu //zábranu,// aby se člověk na své výši neoddával zvířecímu pohlavnímu ukájení.
-A jaké pomocné prostředky dává pohlavní síla každému člověku, aby hlavní úkol také poznal a //žil!//
+//Běda národu, který toho nedbá!//
-Pomysleme na tělesný pocit studu! Tento probouzí se současně s pohlavní silou a jest dán k //ochraně.//
+Silný pocit studu pečuje o to, aby člověk nemohl nikdy podlehnout opojení smyslů! On ho chrání před náruživostí; neboť ve zcela přirozeném dění nikdy nepřipouští příležitost, aby se jen na zlomek okamžiku zapomněl.
-Zde jako v celém stvoření lze rozpoznati trojzvuk a v sestupu stále větší zhrubnutí. Pocit studu jako první následek pohlavní síly má jakožto přechod k pohlavnímu pudu tvořiti překážku, aby člověk na své výši se neoddal zvířecky pohlavnímu ukájení. //Běda národu, který toho nedbá!//
+Jen //násilně// může člověk vlivem své vůle odstrčit tento nádherný dar, aby se pak oddal //zvířeckosti!// Takovýto násilný zásah do Stvořitelova světového řádu se mu však //musí// stát kletbou; neboť tím se takto nespoutaná síla tělesného pohlavního pudu stala pro něj ve svém rozpoutání již nepřirozenou.
-Silný pocit studu pečuje o to, že člověk nikdy nemůže podlehnouti opojení smyslů! Chrání před náruživostí, neboť nepřipustí ve zcela přirozeném dění nikdy příležitosti, aby se člověk jen na zlomek okamžiku zapomněl.
+Schází-li pocit studu, stává se člověk z pána otrokem, je stržen ze svého stupně a navíc klesá až pod zvíře.
-Jen //násilím// může člověk svou vůlí odsunouti stranou tento nádherný dar, aby se pak oddal //zvířeckosti!// Ale takový násilný zásah do světového řádu Stvořitelova //musí// se mu státi kletbou, protože síla tělesného pohlavního pudu, která se stala nevázanou, není ve svém rozpoutání pro něho již přirozenou.
+Nechť člověk pamatuje na to, že jedině silný stud zabraňuje příležitosti k pádu. Je mu tím dána ta nejsilnější zbraň.
-Chybí-li pocit studu, stává se člověk z pána otrokem. Jest stržen se svého stupně lidství a klesá pod zvíře.
+Čím větší je stud, tím //ušlechtilejší// je pud a tím výše stojí člověk duchovně. To je to nejlepší //měřítko jeho vnitřních duchovních hodnot!// Toto měřítko je neomylné a každému člověku snadno poznatelné. Se zadušením nebo odstraněním vnějšího pocitu studu jsou vždy současně zadušené také jemnější a nejcennější duševní vlastnosti a tím i vnitřní člověk se stává bezcenným.
-Nechť pomyslí člověk, že jen silný stud zabrání příležitosti k pádu. Tím jest mu dána nejsilnější zbraň.
+//Neklamným znamením hlubokého pádu a jistého úpadku je to,// když se lidstvo, pod lží pokroku, začne chtít „povznášet“ nad klenot pocitu studu, který je ve všech směrech přínosný! Ať již je to pod pláštíkem sportu, zdravotní péče, módy, výchovy dětí nebo pod mnoha jinými a k tomu vítanými záminkami. Úpadek a zřícení je pak nezadržitelné a jen hrůza největšího druhu může přivést jednotlivce ještě ke vzpamatování se.
-Čím větší jest stud, tím //ušlechtilejší// jest pud a tím výše stojí člověk duchovně. Jest to //nejlepší// měřítko jeho vnitřní duchovní hodnoty! Toto měřítko jest neklamné a snadno znatelné každému člověku. Zdušením nebo odstraněním zevního pocitu studu zdusí se současně vždy také jemnější a cennější duševní vlastnosti a tím se znehodnocuje vnitřní člověk.
+A přece je pozemskému člověku usnadněno, aby nastoupil cestu k výšinám. Potřebuje být jen „přirozenější“. Být přirozený však neznamená běhat polonahý nebo bos ve zvláštním oblečení! Být přirozený znamená pečlivě dbát na vnitřní cítění a nevyhýbat se násilím jeho napomínání! Jen aby se nezdál nemoderním.
-//Jest neklamnou známkou hlubokého pádu a jistého úpadku,// když lidstvo pod lživou rouškou pokroku chce se „povznésti“ nad klenot pocitu studu, který jest v každém ohledu podporujícím! Nechť jest to pod pláštíkem sportu, zdravotnictví, módy, dětské výchovy, nebo pod jinými, k tomu vítanými záminkami. Není pak již možno zadržeti klesání a pád a jen největší hrůzy mohou jednotlivce ještě vzpamatovati.
+Avšak více než polovina všech lidí je dnes žel již tak daleko, že se stala tak tupou, než aby ještě chápala přirozené cítění. Stala se k tomu již příliš omezenou. Koncem toho bude výkřik hrůzy a zděšení!
-A přece jest pozemskému člověku usnadněno dáti se na cestu k výšinám.
+Blaze tomu, kdo pak bude moci opět oživit pocit studu! Bude mu štítem a oporou, když se všechno ostatní zřítí.
-Potřebuje státi se jen „přirozenějším“. Ale býti přirozeným neznamená běhati polonahý nebo v neobyčejném obleku bosý! Býti přirozeným znamená pečlivě dbáti na vnitřní city a násilně se nevyhýbati jejich napomínání jen proto, aby se člověk nezdál nemoderním.
-Ale více než polovice všech lidí jest dnes žel již tak daleko, že příliš otupěla, než aby ještě chápala přirozené pocity. Příliš se k tomu již omezila. Konec toho bude výkřik hrůzy a zděšení!
-Blaze tomu, kdo pak bude moci znovu oživiti pocit studu. Bude mu štítem a oporou až všechno ostatní se zřítí!