Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 78. Pohlaví. | 2022/01/07 23:34 | current
– Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 78. Pohlaví. | 2021/03/24 22:26 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Pohlaví. ======
-Velikou část lidí na zemi tíží myšlenky na styk mezi oběma pohlavími, mužským a ženským. Výjimku tvoří snad jen lehkomyslní, kteří se vůbec nenechají ničím zatěžovati. Všichni ostatní, nechť se jakkoliv různí, hledají veřejně nebo tiše v ústraní nějaké rozřešení. Je na štěstí mnoho lidí, kteří právě v tomto směru touží po správném ukazovateli cesty. Je ovšem otázkou, jestli by se pak podle něho řídili. Je však skutečností, že se tím velmi zabývají a že je z větší části také tíží vědomí, že vůči této otázce stojí nevědomí.
+Velká část pozemských lidí se nechá těžce utiskovat myšlenkami na styk mezi oběma pohlavími, mužským a ženským. Výjimkou z toho jsou snad jen lehkovážní, kteří se nenechají vůbec ničím zatěžovat. Všichni ostatní, i když jsou tak různorodí, snaží se v sobě otevřeně nebo skrytě najít nějaké řešení. Je naštěstí mnoho lidí, kteří právě v tom touží po správném ukazateli cesty. Zda by se pak podle toho řídili, zůstává ovšem otázkou. Skutečností však je, že se tím velmi zaměstnávají a také se z velké části nechávají utiskovat vědomím, že vůči této otázce stojí nevědomí.
-Lidé snažili se to řešiti nebo zakotviti v otázkách manželství, ale tím se nepřiblížili uspokojivé základní myšlence. Neboť zde jako ve všem jest hlavní věcí to, že člověk ví, s čím jest mu jednati! Jinak nemůže s tím býti nikdy hotov. Zůstává mu neklid.
+Byla snaha to vyřešit nebo zakotvit v manželství, avšak tím se to ještě nepřiblížilo uspokojivé základní myšlence, protože také zde jako všude jinde je hlavní věcí pouze to, že člověk ví, s čím to má co do činění! Jinak se s tím nemůže nikdy vypořádat. Zůstane mu neklid.
-Při tom mnozí zaměňují již předem velmi často správný pojem pro slovo „pohlaví“. Bere se všeobecně, ačkoliv vlastní smysl jest mnohem hlubší.
+Při tom mnozí velmi často již předem zaměňují správný výraz tohoto slova „pohlaví“. Bere se všeobecně, zatímco jeho skutečný smysl spočívá mnohem hlouběji.
-Chceme-li o tom míti správný obraz, nesmíme býti tak jednostranní, abychom se nutili k určování, která mohou sloužiti jen čistě pozemskému společenskému řádu a zákonům ve stvoření se namnoze úplně protiví. U tak závažných věcí jest nutno pohřížiti se hluboko do stvoření a uchopiti //základní myšlenky.//
+Chceme-li mít o tom správný obraz, nesmíme tedy být tak jednostranní a nutit to do ustanovení, která mohou sloužit jen čistě pozemskému, společenskému zřízení, zatímco zákonům ve stvoření se to často zcela staví na odpor. U tak závažných věcí je nutné vnořit se hluboko do stvoření, aby se uchopila //základní myšlenka.//
-Jmenujeme pojem ženského a mužského nesprávně dvojím pohlavím. Slovo pohlaví uvádí od počátku většinu lidí do pronikavého omylu, protože v mnohých myslích jest to uváděno ve spojení s rozplozováním. A to jest nesprávné. Rozdělení ženského a mužského //v tomto smyslu// projevuje se ve velké myšlence stvoření pouze až v nejkrajnější a nejhutnější hrubohmotnosti. //V hlavním// dění nikoli.
+Nazýváme pojem ženský a mužský prostě dvojím pohlavím. Slovo pohlaví však většinu lidí pronikavě zavádí, protože v mnohých myšlenkách bezděčně vyvstane spojení s rozmnožováním. A to je falešné. Rozdělení na ženské a mužské v //tomto// smyslu projevuje se ve velké myšlence stvoření jen v nejzazší, nejhutnější hrubohmotnosti. V //hlavním// dění nikoliv.
-Co je to pohlaví? Zárodek ducha jest při svém výstupu z duchovní říše bez pohlaví. Nenastává také žádné rozpoltění, jak se namnoze za to má. Rozpoltění jsou zvláštní výjimky, o kterých promluvím na konci této úvahy. V základě zůstává zárodek ducha vždy pro sebe, uzavřen a ucelen. S uvědoměním zárodku ducha na jeho pouti pozdějším stvořením, tedy v samočinném napodobení vlastního stvoření, bere tento zárodek na sebe, jak jsem již mnohokrát řekl, podle stupně svého uvědomění nám známé lidské formy, které jsou napodobením Prastvořených, kteří byli stvořeni podle obrazu Božího.
+Co je to pohlaví? Duchovní zárodek je při svém odchodu z duchovní říše bezpohlavní. Nenastává také žádné rozštěpení, jak se tak často za to má. Rozštěpení jsou zvláštní výjimky, o kterých promluvím na konci této úvahy. Ve své podstatě zůstává duchovní zárodek vždy pro sebe uzavřený. S uvědoměním duchovního zárodku při jeho putování skrze pozdější stvoření, tedy v samočinné napodobenině samotného stvoření, bere na sebe, jak jsem již několikrát řekl, nám známé lidské formy, podle stupně svého uvědomění, které jsou napodobením věrných obrazů Božích, Prastvořených.
-Při tom rozhoduje //způsob// zárodku ducha. To jest směr, kterým se snaží takový zárodek ducha během svého uvědomování převážně vyvíjeti v něm spočívající schopnosti. Zda činí tak ve způsobu positivním, s plnou silou ženoucím, nebo negativním, tiše udržujícím. Podle toho, kam ho pudí hlavní jeho touha.
+Při tom je rozhodující //druh činnosti// duchovního zárodku. To jest, kterým směrem se takový duchovní zárodek během uvědomování převážně snaží vyvíjet schopnosti v něm spočívající, zda v pozitivním, plnou silou ženoucím druhu, nebo v negativním, druhu tiše udržujícím. Kam ho žene jeho hlavní touha.
-Podle svého původu může činiti //obojí,// poněvadž zárodek ducha má v sobě //všechny// schopnosti. A to všechny zárodky stejně a nezkráceně. Každý zárodek jest pro sebe dokonale zaokrouhlený a ucelený. Záleží pouze na tom, //co// z toho vyvíjí. A v této činnosti, která zpočátku záleží jen v silných přáních, která se stupňují až k touze, //tvoří se forma.// Positivní činnost vytvoří formu mužskou, negativní formu ženskou. Zde jeví se již mužství a ženství ve své formě navenek znatelné. Obojí jest ve své formě určitým projevem toho způsobu činnosti, jaký si kdo vyvolil nebo přál.
+Svým původem může provádět //obojí,// protože duchovní zárodek v sobě nese //všechny// schopnosti, jeden jako druhý, nezkráceně. Je sám pro sebe dokonale ucelený. Jde pouze o to, //co// z toho rozvine. A v této jím prováděné činnosti, i když tato činnost v počátku spočívá jen v silném přání, které se stupňuje k touze, //tvoří se forma.// Pozitivní tvoří mužskou formu, negativní formu ženskou. Zde se již ukazuje mužské a ženské skrze svou formu viditelně navenek. Obojí je ve své formě určitým výrazem //druhu// jejich činnosti, kterou si volí nebo přejí.
-Ženské a mužské nemá tedy co činiti s obvyklým pojmem pohlaví, nýbrž ukazuje jen //způsob činnosti ve stvoření.// Teprve v tak zvané hrubohmotnosti tvoří se z formy rozplozovací orgány, jimiž rozumíme mužské a ženské. Jenom hrubohmotné tělo, tedy tělo pozemské, potřebuje k svému rozmnožování těchto orgánů.
+Ženské a mužské nemá tedy co dělat s obvyklým pojmem pohlaví, nýbrž ukazuje pouze //druh činnosti ve stvoření.// Teprve v lidem tak známé hrubohmotnosti tvoří se z formy rozmnožovací orgány, které chápeme jako mužské a ženské. Jen hrubohmotné tělo, tedy pozemské tělo, potřebuje ke svému rozmnožování tyto orgány.
-Formu vlastního těla, mužskou nebo ženskou, tvoří tedy //způsob činnosti ve stvoření.// Hrubohmotné pozemské tělo jest jen hrubě sestavený odlitek této formy.
+//Druh činnosti ve stvoření// tvoří tedy formu samotného těla, mužského nebo ženského, jehož hrubě sestaveným obrazem je zase tělo hrubohmotné.
-Tím staví se také pohlavní výkon na ten stupeň, na který patří. Jest to nejnižší stupeň, který vůbec ve stvoření jest, stupeň čistě hrubohmotný, který jest daleko vzdálen od duchovna.
+Tím je také pohlavní výkon postaven na stupeň, kam patří, tedy na nejnižší stupeň, který je ve stvoření, do čistě hrubohmotného, které leží daleko od duchovna.
-Jest pak tím smutnější, když se lidský duch skloní pod jho této činnosti, která patří jen k nejzevnějšímu obalu tak, že se stane jejím otrokem! A to dnes žel tak zevšeobecnělo, že to poskytuje smutný obraz, jak neocenitelně vysoko stojící duchovno nechává se pod pláštíkem nejhrubší hmotnosti dobrovolně šlapati a zdržovati.
+Tím je pak žalostnější, když se lidský duch skloní pod jho této činnosti patřící čistě jen k nejzevnějšímu obalu tak, že se stane jejím otrokem! A to se dnes žel stalo tak všeobecným, že to dává obraz, který ukazuje, jak neocenitelné a vysoko stojící duchovno se nechává dobrovolně zašlapávat a zadržovat pod příkrovem nejhrubší hmotnosti.
-Jest samozřejmo, že takové protipřírodní dění musí dojíti ke zlému konci. Jest to proti přírodě, protože od přírody jest duchovno to nejvyšší v celém stvoření a proto soulad může býti jen tehdy, dokud duchovno jako nejvyšší panuje a všechno ostatní zůstává //pod// ním. A to i při spojení s hrubohmotně pozemským.
+Že takovéto nepřirozené dění musí přinést zlé následky, je samozřejmé. Nepřirozené, neboť z přirozenosti je duchovní tím nejvyšším v celém stvoření, a proto harmonie v tomto může být jen tehdy, jestliže duchovno jakožto nejvyšší vládne a všechno ostatní zůstává //pod// ním, taktéž při spojení s hrubohmotně pozemským.
-Nepotřebuji při tom snad ani zvlášť poukazovat, jakou smutnou úlohu hraje pak člověk, který sklání svého ducha pod panství nejhrubšího hrubohmotného pláště. Toho pláště, který nabývá své citlivosti teprve skrze ducha a opět ji pozbude, jakmile je odložen. Tento plášť jest nástroj v ruce ducha, který sice má zapotřebí péče, aby byl k užitku, ale může přece vždy zůstati jen ovládaným nástrojem. Neboť v řádu stvoření není žádného komunismu! //Kde tento// hrozí se vplížiti, tam následuje nezbytně zhroucení, protože taková část musí býti vypuzena, aby nesoulad neměl přístupu dále. Takovým zhroucením napravuje zvratné působení ve stvoření ona místa, jež se stala škodlivými.
+Nepotřebuji při tom snad obzvlášť poukazovat, jakou smutnou roli tudíž hraje člověk, který sklání svého ducha pod nadvládu nejhrubšího hmotného pláště. Toho pláště, který teprve skrze něj nabývá svou citlivost a s odložením ji musí opět ztratit, nástroje v ruce ducha, který sice potřebuje péči, aby byl k užitku, avšak může přece vždy zůstat jen ovládaným nástrojem; neboť v řádu stvoření není žádného komunismu! //Kde// hrozí //tento// se vplížit, přichází zánik jakožto nezbytný následek, protože taková část musí být vypuzena jako chorobná; aby disharmonie nadále nenalézala přístup. Takovýmto zhroucením napravuje vzájemné působení ve stvoření ta místa, která se stala vadnými.
-Duchovní, bytostná a jemnohmotná forma se mění, jakmile zárodek ducha mění svou činnost. Přechází-li z převážně negativního k positivnímu, musí se ženská forma přeměniti v mužskou a naopak. Neboť způsob, který v činnosti //převládá,// tvoří formu. Schránka pozemské hrubohmotnosti nemůže však tak rychle následovati tyto změny. Není tak snadno schopna proměn a jest proto také určena jen pro zcela krátkou dobu. V tomto případě objeví se pak obrat při //znovuvtěleních,// jichž bývá ve většině případů mnoho.
+Duchovní, bytostná a jemnohmotná forma těla se změní, jakmile duchovní zárodek změní svou činnost. Přechází-li z převážně negativního do pozitivního, tak se musí ženské zformování přeměnit v mužské a naopak; neboť //převažující// druh v činnosti vytváří formu. Obal pozemské hrubohmotnosti však nemůže proměnu tak rychle následovat. Ten není schopen takovýchto proměn, a proto je také určen jen pro zcela krátký čas. Zde se projeví proměna následně při //opětovných inkarnacích,// jichž je ve většině případů mnoho.
-Tak se stává, že lidský duch velmi často proputuje svůj pozemský život //střídavě// v mužských a ženských tělech, vždy podle svého vnitřního zaujetí stanoviska, které se mění. A to jest //nutné// k tomu, aby //všechny// schopnosti duchovního zárodku dospěly po řadě k vývoji.
+Tak dochází k tomu, že lidský duch velmi často proputuje své pozemské životy //střídavě// v mužských a ženských tělech, podle svého měnícího se vnitřního stanoviska. A to je //nutné,// aby se //všechny// schopnosti duchovního zárodku dostaly postupně k vývoji.
-Řekl jsem již, že pro vznik formy jest směrodatné to, co //převládá// ve chtění činnosti. Zárodek ducha neprojevuje se totiž vždy zcela positivně a také ne úplně negativně.
+Řekl jsem již, že pro vznik formy je rozhodující to, co ve chtěné činnosti //převažuje,// protože duchovní zárodek se neprojevuje bezpodmínečně zcela pozitivně a také ne bezpodmínečně zcela negativně.
-Schopnosti, které při tom v činnosti nejsou, pouze dřímají a mohou býti kdykoliv probuzeny.
+Schopnosti, které jsou při tom nečinné, pak dřímají, avšak mohou být přivedeny kdykoliv k probuzení.
-Stane-li se však někdy přece, že duchovní zárodek vyvine //všechny positivní// vlastnosti, tedy působí to na negativní, dosud nevyvinuté schopnosti tak silně, že může následovati jejich vypuzení a tím i vymrštění. Tím dokoná se //roztržka,// nebo rozpoltění. Takto vymrštěné jinorodé části jsou pak nuceny probuditi se pro sebe a přijmou pak samozřejmě ve své uzavřenosti formu opačnou, tedy ženskou. //To// jsou pak rozpoltěné zárodky, které se musí opět najíti, aby vytvořily celek. Takový postup není však všeobecný a jest výjimkou.
+Stane-li se však někdy přece, že duchovní zárodek rozvine //všechny pozitivní// části, působí to tedy tak silně na negativní, nerozvinuté schopnosti, že může nastat jejich úplné vytlačení, a tím také vymrštění, čímž nastane //rozštěpení.// Takto vymrštěné jinorodé části jsou pak nuceny pro sebe k probuzení a stane se samozřejmě, že v jejich semknutosti přijmou formu opačnou, tedy ženskou. //To// jsou pak rozštěpené zárodky, které se musí opět najít, aby vešly v celek. Takovýto děj však neprobíhá všeobecně.
-Názor lidí, že ke každému člověku patří doplňující duše, jest sám o sobě správný, avšak ne ve smyslu předchozího rozpoltění. Dvojná duše jest něco zcela jiného. Zdůraznil jsem to již ve své přednášce „Manželství“ ((Přednáška: [[manzelstvi]])). Dvojná duše jest jen ta, která se ke druhé duši //hodí.// Jest to duše, která vyvinula právě //ty// schopnosti, které druhá duše nechala v sobě dřímati. Tím nastává pak dokonalé doplnění a výsledkem jest společná práce veškerých schopností ducha, všech positivních a všech negativních. Takové doplnění není však jen jedno, nýbrž lidí, kteří je mohou dáti, jest mnoho. Přeje-li si člověk doplnění, není přitom odkázán na zcela určitého druhého člověka. Ve svém pozemském životě může se setkati s mnohými, jakmile jen svou schopnost cítění udržuje čistou a bdělou.
+Názor lidí, že ke každému člověku patří doplňující duše, je sám o sobě správný, avšak ne ve smyslu předchozího rozštěpení. Dvojná duše je něco zcela jiného. Zdůraznil jsem to již v mé přednášce „[[manzelstvi|Manželství]]“ ((Přednáška: [[manzelstvi]])). Dvojná duše je pouze ta, která je k druhé duši //vhodná.// To znamená duše, která rozvinula právě //ty// schopnosti, které druhá duše v sobě nechala dřímat. Tím pak nastává úplné doplnění a dosahuje se společné práce veškerých schopností ducha, všech pozitivních a všech negativních. Takovéto doplnění se však nevyskytuje jen jednou, nýbrž mnohokrát, takže člověk není snad odkázán při chtěném doplnění na zcela určitého jiného člověka. Může jich ve svém pozemském bytí potkat mnoho, jakmile jen svou schopnost cítění udržuje čistou a bdělou.
-Životní podmínky ke štěstí nejsou tedy nijak tak těžko splnitelny, jak se zdá v prvním okamžiku jen napolo vědoucím. Štěstí jest mnohem snáze dosažitelné, než mnozí myslí. Lidstvo musí však dříve znáti zákony, spočívající ve stvoření. Žije-li podle nich, //musí// býti šťastno! Ale dnes jest toho dosud velmi vzdáleno. Proto všichni ti, kdo se blíží velké Pravdě ve stvoření, budou se ještě nutně cítiti osamělými. To však nečiní nijak nešťastným, nýbrž chová v sobě veliký pokoj a mír.
+Podmínky života ke štěstí nejsou tedy vůbec tak těžce splnitelné, jak se v prvním okamžiku zdá jen napůl vědoucím. Štěstí je mnohem snáze dosažitelné, než si tak mnozí myslí. Lidstvo musí jen nejdříve znát zákony, které spočívají ve stvoření. Žije-li podle nich, tak //musí// být šťastné! Avšak dnes od toho stojí ještě velmi vzdáleno, a proto se prozatím ještě ti, kteří se blíží Pravdě ve stvoření, většinou budou muset cítit osamělými, což je však neučiní nikterak nešťastnými, nýbrž to v sobě nese velký mír.