Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 46. Oblasti temnoty a zavržení. | 2021/01/24 01:05 | current
– ↷ Stránka přesunuta z 'cs:poselstvi_gralu:1932:oblasti_temnoty_a_zavrzeni' do 'cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:oblasti_temnoty_a_zavrzeni' Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 46. Oblasti temnoty a zavržení. | 2021/03/20 22:55 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Oblasti temnoty a zavržení. ======
-Když vidíte obrazy, které mají představovati život v tak zvaném pekle, přecházíte je s pokrčením ramen, s poloironickým, polosoustrastným úsměvem a s myšlenkou, že jen chorobná fantasie nebo fanatická slepá víra mohla si vymysleti výjevy takového druhu. Zřídka najde se někdo, kdo v nich hledá aspoň nejmenší zrnéčko pravdy. A přece ani nejhrůzyplnější fantasie nemůže aspoň přibližně sestaviti obraz, který by svým znázorněním blížil se životním mukám v temných oblastech. Ubozí zaslepenci, kteří se domnívají, že to mohou přejíti lehkomyslně a s posměšným pokrčením ramen! Přijde okamžik, kdy se lehkomyslnost trpce vymstí při ohromujícím zjevení se Pravdy. Tu nepomůže žádné zdráhání a žádné odvracení se. Budou strženi do víru, který na ně čeká, jestliže zavčas neodvrhnou toto přesvědčení nevědomosti, které prozrazuje vždy jen prázdnotu a omezenost takového člověka.
+Pohlíží-li se na obrazy, které mají znázorňovat život v takzvaném pekle, tak se přes to přechází s pokrčením ramen a napůl ironickým a napůl soustrastným úsměvem a myšlenkou, že výjevy takového druhu může vymyslet jen chorá fantazie nebo fanatická slepá víra. Málokdy je tu někdo, kdo v nich také hledá alespoň nejmenší zrnko pravdy. A přece může ta nejhrůznější fantazie stěží sestavit přibližný obraz, který by svým vyjádřením přiblížil muka života v temných oblastech. Ubozí zaslepenci, kteří se domnívají, že přes to mohou lehkomyslně přejít s výsměšným pokrčením ramen! Přijde okamžik, kdy se lehkomyslnost hořce vymstí s otřásajícím příchodem Pravdy. Tu nepomůže žádné vzpírání, žádné odvracení se, protože budou vtaženi do víru, který je čeká, pokud včas neodvrhnou toto přesvědčení nevědomosti, které vždy jen ukazuje prázdnotu a omezenost takovýchto lidí.
-Sotva že nastalo vybavení se jemnohmotného těla z těla hrubohmotného ((Přednáška: [[smrt]])), čeká takového člověka již první velké překvapení v prožití, že vědomé žití a bytí není tím ještě skončeno. Prvním následkem toho jest zmatek, ke kterému se připojuje netušená úzkost, která přechází často v tupou odevzdanost nebo nejúzkostlivější zoufalství! Marné jest pak všechno zdráhání, marné všechno naříkání, marny však také prosby. Musí sklízeti to, co v pozemském životě zasel.
+Jakmile nastane odloučení jemnohmotného těla od těla hrubohmotného ((Přednáška: [[smrt]])), tak nadejde jim již první velké překvapení v prožitku, že vědomé bytí a život tím ještě neskončil. Prvním následkem je zmatek, ke kterému se připojuje nečekaná úzkost, která často přechází do tupé odevzdanosti nebo nejúzkostlivějšího zoufalství! Marné je pak vzpírání se, marné jsou všechny žaloby, marné jsou však také prosby; neboť musí sklízet to, co zasévali v pozemském životě.
-Když se posmívali Slovu, které jim posílal Bůh a které poukazuje na život po pozemské smrti a na spojenou s tím zodpovědnost za každé silné myšlení a jednání, tu pak to nejmenší, co je čeká, jest to, co chtěli: //Hluboká temnota!// Jejich jemnohmotné oči, uši i ústa jsou uzavřena vlastním chtěním. Jsou slepí, hluší a němí ve svém novém okolí. To jest to nejpříznivější, co se jim může státi. Záhrobní vůdce a pomocník nemůže se s nimi dorozumět, protože se před ním sami uzavírají. Jest to smutný stav, jehož pomalou změnu může přivoditi jen pozvolné vnitřní uzrávání takového člověka.
+Pokud se vysmívali Slovu, které jim bylo přineseno od Boha a které poukazuje na život po pozemské smrti a s tím spojenou odpovědnost za každé silné smýšlení a konání, tak je to nejmenší, co je očekává, to, co chtěli: //Hluboká temnota!// Jejich jemnohmotné oči, uši i ústa jsou uzavřena vlastním chtěním. Jsou hluší, slepí a němí ve svém novém okolí. To je to nejpříznivější, co se jim může stát. Vůdce a pomocník na onom světě se jim nemůže učinit srozumitelným, protože se sami před tím drží uzavřeni. Je to smutný stav, který může být postupně změněn jen pozvolným vnitřním dozráváním samotného dotyčného, což vede skrze stupňující se zoufalství. Se vzrůstající touhou po Světle, která stoupá z takto stísněných a zmučených duší jako nepřetržité volání o pomoc, rozjasňuje se pak konečně pozvolna kolem něj, až se učí vidět také jiné, kteří tak jako on potřebují pomoci. Má-li snahu tyto ještě v hlubší tmě čekající podporovat, aby se také u nich mohlo rozjasnit, tak stále více sílí v této činnosti pokusů o pomoc k tomu potřebnou námahou, až k němu může přistoupit někdo jiný, který je již více pokročilý, aby také jemu pomohl kupředu, vstříc světlejším oblastem.
-Toto uzrávání nastává ve stále vzrůstajícím zoufalství. S rostoucí touhou po Světle, která stoupá z takových stísněných a zmučených duší jako nepřetržité volání o pomoc, rozjasňuje se pozvolna kolem něho až se naučí viděti i jiné, kteří stejně jako on potřebují pomoci. Když snaží se nyní podporovati ty, kdo trvají ještě v hlubší temnotě, aby i kolem nich mohlo se rozjasniti, tu sílí on sám stále více v této činnosti pokusu o pomoc následkem námahy, které jest při tom třeba. Pak může k němu přistoupiti jiný, který jest již pokročilejší, aby i jemu pomáhal dále do světlejších oblastí. Tak dřepí zde trudně, protože jejich jemnohmotná těla tímto nechtěním jsou i bezmocná k chůzi. Když konečně dochází k pohybu, zůstává to trapným a nejistým lezením po zemi. Jiní tápají opět v temnotách, klopýtají, padají a opět se vzchopují, aby tu i onde narazili, což se neobejde bez bolestných ran. Lidská duše podle vlastní své temnoty, která jde ruku v ruce s víceméně silnou hutností, která má za následek opět přiměřenou tíhu, klesá vždy do oblasti, jež přesně odpovídá její jemnohmotné tíži a je tedy s ní stejného druhu jemnohmotnosti. Proto je pro takovou duši její nové okolí stejně uchopitelným, hmatatelným, citelným a neproniknutelným, jako jest tomu u hrubohmotného těla v hrubohmotném okolí. Pociťuje tam proto každý náraz, každý pád nebo každé zranění tak bolestně, jako by to pociťovalo její hrubohmotné tělo za její pozemské dráhy na hrubohmotné zemi.
+Tak se zde sklíčeně povalují, protože jejich jemnohmotné tělo vlivem tohoto nechtění je také vysílené k chůzi. Jestliže někdy dojde k pohybu, zůstává to proto namáhavým a nejistým plazením se po zemi. Jiní sice tápou sem a tam v těchto temnotách, klopýtají, padají, vzchopují se stále znovu, aby zde brzy zase narazili, což se neobejde bez bolestivých ran; neboť lidská duše vždy jen vlivem druhu své vlastní temnosti, která jde ruku v ruce s více či méně silnou hutností, jež má opět za následek odpovídající těžkou hmotnost, klesá do oblasti, která přesně odpovídá její jemnohmotné tíži, je tedy stejného druhu jemnohmotnosti, a tudíž je pro ni její nové okolí právě tak hmatatelné, citelné a neproniknutelné jako pro hrubohmotné tělo v hrubohmotném okolí. Každý náraz, každý pád nebo každé zranění se tam proto cítí tak bolestivě, jak to pociťuje její hrubohmotné tělo během pozemského putování na hrubohmotné zemi.
-Tak jest tomu v každé oblasti, nechť patří kterékoliv hloubce nebo výšce. Vždy stejná hmotnost, stejná citelnost, stejná vzájemná neproniknutelnost. Avšak každá vyšší oblast nebo každý vyšší druh látky může bez překážky proniknouti nižším, hutnějším druhem látky tak, jako každé jemnohmotné může pronikati jinak uzpůsobeným hrubohmotným.
+Tak je tomu v každé oblasti, lhostejno, do jaké hloubky nebo výšky patří. Stejná hmotnost, stejná citelnost, stejná vzájemná neproniknutelnost. Avšak jakákoliv vyšší oblast nebo jakýkoliv jiný druh hmoty může nižším, hustším druhem hmoty neomezeně pronikat, jako cokoliv jemnohmotného proniká skrze jinak uzpůsobené hrubohmotné.
-Jinak jest tomu s takovými dušemi, které kromě toho mají odpykávati nějaké spáchané bezpráví. Skutek sám jest věcí pro sebe.
+Jinak je tomu s dušemi, které mají kromě toho vyrovnat nějakou spáchanou křivdu. Samotný skutek je věcí sám pro sebe. Ten může být vykoupen v okamžiku, kdy původce činu získá od dotčené osoby poctivě míněné odpuštění. Co však lidskou duši váže //tížeji,// je //nutkání// nebo //sklon,// který tvoří hybnou sílu k jednomu nebo mnoha činům. Tento sklon žije v lidské duši i nadále, i po přechodu na druhou stranu, po odloučení od hrubohmotného těla. V jemnohmotném těle dokonce dochází ihned k jeho ještě silnějšímu uplatnění, jakmile pomine omezení vším hrubohmotným, protože poté cítění působí mnohem živěji a nepokrytěji. Takovýto sklon je také opět to, co je směrodatné pro hutnost, a tedy tíži jemnohmotného těla. To má za následek, že jemnohmotné tělo po uvolnění od těla hrubohmotného ihned klesne do oblasti, která přesně odpovídá jeho tíži, a tudíž stejné hutnosti. Tam proto najde také všechny, kteří holdují stejnému sklonu. Jejich vyzařováním bude tento jeho sklon ještě živen a stupňován a on bude pak při jeho provádění doslova řádit. Stejně tak přirozeně i ti ostatní, kteří jsou tam s ním. Že takovéto zuření bez zábran musí být pro okolí mukou, není těžko srozumitelné. Protože se to však v takovýchto oblastech zakládá vždy jen na vzájemnosti, tak bude každý jednotlivec hořce trpět mezi ostatními všechno to, co on sám se snaží neustále zase způsobovat ostatním. Tak je tamní život peklem, dokud se duše tohoto druhu pozvolna neunaví a nepocítí k tomu odpor. Pak se po dlouhé době konečně probudí postupné přání vymanit se z takovéhoto způsobu chování. Přání a odpor je počátkem polepšení. Zesilují se k výkřiku o pomoc a nakonec k modlitbě. Teprve pak mu může být nabídnuta ruka ke vzestupu, což často na sebe nechává čekat desetiletí a staletí, někdy ještě i déle. Co tedy poutá tížeji je sklon v lidské duši.
-Může býti odpykán již v tom okamžiku, kdy pachatel dojde od dotčené osoby plného, poctivě míněného odpuštění. Co však váže duši lidskou mnohem //tížeji,// to jest //žádost, náklonnost, sklon// nebo //lpění,// které tvoří pohnutku k jednotlivému, nebo více činům. Tato náklonnost žije v lidské duši dále i po smrti, po odpoutání se od hrubohmotného těla. V jemnohmotném těle dokonce uplatní se ihned tím silněji, jakmile odpadne omezení vším hrubohmotným. City působí pak mnohem živěji a nezadržitelněji. Taková náklonnost jest pak také směrodatnou pro hutnost a tedy i tíhu jemnohmotného těla. To má za následek, že jemnohmotné tělo po osvobození se od těla hrubohmotného klesá ihned do oblasti, která přesně odpovídá jeho tíži a tedy stejné hutnosti. Tam najde také podle toho všechny, kdo hoví téže náklonnosti. Jejich vyzařováním živí a stupňuje se ještě vlastní náklonnost každého z nich a v provádění a vybíjení této náklonnosti bude přímo běsnit. Přirozeně budou činiti stejně tak i ostatní, kdo tam jsou s ním. Není těžko pochopitelno, že taková neukázněná zuření musí býti mukou pro okolí. Protože v takových oblastech spočívá vše na vzájemnosti, bude každý jednotlivec mezi ostatními hořce trpěti tím vším, co sám snaží se trvale připravovati druhým. Tak stává se tam život peklem až taková lidská duše znenáhla zemdlí a pocítí před tím ošklivost. Po dlouhé době probudí se konečně přání dostati se ven z  tohoto druhu okolí. Přání a ošklivost jsou počátkem polepšení. Zesilují se až k výkřiku o pomoc a konečně k modlitbě. Teprve pak může mu býti podána ruka k vzestupu, což na sebe dá čekati často desetiletí a staletí, někdy ještě déle. Náklonnost nebo ulpění jest v lidské duši to, co víže a poutá nejtížeji.
+Z toho je zřejmé to, //že neuvážený čin lze mnohem snáze a mnohem rychleji odčinit než sklon spočívající v člověku, lhostejno, zda se stal skutkem či nikoliv!//
-Z toho vyplývá, //že nepromyšlený čin se mnohem snáze a mnohem rychleji odpykává, než náklonnost, spočívající v člověku. Je lhostejno, zda tato náklonnost projevila se činem nebo ne!//
+Člověk, který v sobě nese nečistý sklon, aniž by ho kdy nechal se stát skutkem, protože jsou mu pozemské poměry příznivé, bude proto muset pykat hůře než člověk, který se prohřešil jedním nebo více neuváženými skutky, aniž by měl při tom zlý úmysl. Neuvážený čin může být dokonce ihned prominut, aniž by se rozvinula zlá karma, avšak sklon teprve tehdy, když v člověku zcela pohasl. A těch je velmi mnoho druhů. Ať již to je chamtivost a jí příbuzná lakota, ať již špinavá smyslnost, nutkání ke krádeži nebo vraždě, žhářství, nebo také jen k přelstění a k lehkovážné nedbalosti, na tom nesejde, neboť takovýto sklon nechá dotyčného vždy klesnout nebo ho táhne tam, kde jsou jemu rovní. Podávat o tom živé obrazy by nemělo žádný smysl. Bývají často tak strašlivého druhu, že by lidský duch na zemi mohl sotva uvěřit takovýmto skutečnostem, aniž by je viděl. A také potom by si mohl ještě myslet, že to musely být jen výplody neomezeně rozpálené blouznivé fantazie. Nechť se spokojí s tím, že před vším takovým cítí mravní odpor, který ho osvobozuje z pout všeho nízkého, aby vzestupu ke Světlu nestály v cestě více žádné překážky.
-Člověk, který chová v sobě nečistý sklon, aniž kdy nechal dojíti k činu, protože jsou mu pozemské poměry příznivy, bude muset proto tíže pykati než člověk, který se provinil nepromyšleným způsobem jedním nebo více činy, aniž měl při tom zlý úmysl. Nepromyšlený čin může mu býti ihned odpuštěn, aniž se vyvine zlá karma. Sklon může býti odpykán teprve tehdy, když v člověku úplně pohasnul. A sklonů jest mnoho druhů. Nechť je to hrabivost nebo jí příbuzná lakota, či špinavá smyslnost, sklon ke krádeži nebo vraždě, žhářství nebo také jen přílišné hledání prospěchu či lehkomyslná nedbalost, vždy vleče taková náklonnost dotyčného člověka a nechá ho klesnouti tam, kde najde sobě rovné. Nemá účelu podávati o tom živé obrazy. Jsou někdy tak strašlivého druhu, že lidský duch na zemi může sotva uvěřit v takové skutečnosti, když jich neviděl. I tu ještě by si myslel, že jsou to asi jen obrazy bezmezně rozpálených horečných fantasií. Nechť spokojí se tedy tím, že přede vším podobným cítí mravní odpor, který ho oprošťuje z  pout všeho nízkého, aby vzestup ke Světlu nenacházel na cestě již překážek.
+Takové jsou temné oblasti jakožto důsledky principu, který se Lucifer snaží zavést. Věčný koloběh stvoření se valí a přichází do bodu, ve kterém začíná rozklad, v němž všechno hmotné ztratí formu, aby se rozpadlo v prasemena, a tím přineslo v dalším pohybu nové směšování, nové formování s čerstvou silou a panenskou půdou. Co se až doposud ještě nemohlo z hrubohmotného a jemnohmotného uvolnit, aby dosáhlo nejvyšší, nejjemnější a nejlehčí hranici do duchovně - bytostného a zanechalo zpět vše hmotné, bude nevyhnutelně strženo do rozkladu, čímž bude u něj zničena také jeho forma a osobnost. To je pak teprve věčné zatracení, vyhasnutí všeho vědomě osobního!
-Takové jsou temné oblasti jakožto účinky principu, který se snaží zavésti Lucifer. Věčný koloběh stvoření se valí a dochází k bodu, kde začíná rozklad. V tomto rozkladu všechno hmotné pozbude tvaru, aby se rozpadlo v prasemeno. V dalším postupu přichází nová směs, nové formy se svěží silou a panenskou půdou. Co se do té doby nemohlo vyprostiti z hrubohmotného i jemnohmotného, aby, zanechávajíc zpět všechno hmotné, mohlo přes nejvyšší, nejjemnější a nejlehčí hranici vejíti do duchovně bytostného, to bude neodvratně strženo do rozkladu. Tím bude zničena i jeho forma a osobnost. To jest pak teprve věčné zavržení, vyhasnutí všeho vědomě osobního!