Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 84. Lidský tvor. | 2021/01/24 01:09 | current
– ↷ Links adapted because of a move operation Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 84. Lidský tvor. | 2021/03/24 23:21 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Lidský tvor. ======
-Vždy znovu vzdouvají se nové vlny rozhořčení a vrhají své kruhy přes země a státy. Byly vyvolány mým prohlášením, že lidstvo nemá v sobě nic Božského. Jest to důkaz, jak hluboko zapustila domýšlivost kořeny v lidských duších a jak lidé neradi chtějí se s ní rozloučit, i když jejich cítění se varovně tu a tam probouzí a dává jim poznati, že konečně přece tomu tak býti musí.
+Stále znovu vzdouvají se nové vlny rozhořčení a vrhají své kruhy přes země a státy, vyvolané mým prohlášením, že lidstvo v sobě nenese nic Božského. Ukazuje to, jak hluboko zapustila domýšlivost v lidských duších své kořeny a jak nerady se chtějí od ní odloučit, i když jejich cítění se již tu a tam varovně vzpíná a dává poznat, že to přece nakonec musí tak být.
-Zdráhání nemění však nic na věci. Lidští duchové jsou dokonce //ještě// menší a nepatrnější, než se domnívají, když se konečně vnitřně dopracovali k přesvědčení, že všechno Božské v nich chybí.
+Vzpírání se však na věci nic nemění. Lidští duchové jsou dokonce //ještě// menší, ještě nepatrnější, než se sami domnívají, i když se konečně vnitřně již probojovali k přesvědčení, že cokoliv Božského v nich chybí.
-Proto chci jíti ještě dále než dosud a chci odděliti stvoření ještě poněkud dále od sebe, abych ukázal, na který stupeň patří člověk. Není ani dobře možno, aby začal se vzestupem, když předem přesně neví, //co jest a co může.// Má-li to jednou ujasněno, konečně pak také ví, co činiti //má!//
+Proto chci jít ještě dál než doposud a stvoření ještě poněkud více rozprostřít, aby se ukázalo, který stupeň člověku náleží. Není přece dost dobře možné, aby mohl začít se vzestupem, aniž by napřed přesně věděl, čím //jest// a co //může.// Je-li mu to tedy jednou jasné, tak konečně i ví, co //má// činit!
-To však jest veliký rozdíl od toho, co dnes chce! A jaký rozdíl!
+Avšak to je velký rozdíl od všeho, co dnes chce! A jaký rozdíl!
-Již to ani nebudí soucit u toho, komu jest dopřáno jasné nazírání. Nemíním tu „nazíráním“ nazírání vidoucího, nýbrž vědoucího. Místo soucitu a útrpnosti musí se dnes probudit již jen //hněv.// Hněv a opovržení nad nesmírným povyšováním se na Boha, kterého se denně, ba každou hodinu ve své domýšlivosti dopouštějí statisícové. V domýšlivosti, ve které není ani stínu vědění! Nestojí za námahu ztráceti o tom třeba jediné slovo.
+Již více to nebudí soucit u toho, komu je dopřáno jasně vidět. Tím „viděním“ nemíním vidění vidoucího, ale vědoucího. Místo milosrdenství a soucitu musí dnes vyvstat jen //hněv.// Hněv a opovržení nad obludným povyšováním se vůči Bohu, jehož se statisíce ve své domýšlivosti denně, každou hodinu nově dopouštějí. V domýšlivosti, v níž se neskrývá ani nádech vědění. Za námahu však nestojí o tom ztratit také jen jediné slovo.
-Co pravím dále, platí těm nemnohým, kdo v čisté pokoře mohou ještě dospěti k nějakému způsobu poznání, dříve než by byli předem tak rozdrceni, jak se podle Božských zákonů záhy stane, aby se konečně dostalo vstupu //pravému// slovu Božímu a otevřela se pro ně úrodná půda!
+Co nyní následně pravím, platí těm několika, kteří v čisté pokoře ještě mohou přijít k nějakému druhu poznání, aniž by museli být předem tak zlomeni, jak se to bude podle Božích zákonů brzy dít, aby se konečně zjednal vstup Jeho //pravému// Slovu a otevřela se pro ně úrodná půda!
-Všechno prázdné, jen na slova bohaté špatné dílo pozemšťanů, kteří se považují za vědoucí, rozpadne se v trosky současně s dnešní neplodnou půdou!
+Všechno prázdné a na slova bohaté špatné dílo těch, co se pozemsky považují za vědoucí, vejde současně s nynější zcela neúrodnou půdou v trosky!
-Jest také nejvyšší čas, aby tento jalový žvást, který na všechno usilující vzhůru působí jako jed, zhroutil se v sobě v celé své prázdnotě. --
+Je také nejvyšší čas, aby tento jalový příval slov, který na všechno vzhůru se snažící působí jako jed, zhroutil se sám v sobě v celé své prázdnotě. —
-Sotvaže jsem stanovil rozlišení mezi Synem Božím a Synem Člověka jako dvěma osobnostmi, vynořují se pojednání, která v theologicko-filosofických spleteninách chtějí //objasniti,// že tomu tak není. Aniž se pouštějí věcně do mého poukazu, snaží se udržeti starý blud //za každou cenu// i za cenu logické věcnosti v nejasném způsobu dosavadních dogmat. Odvolávají se tvrdošíjně na jednotlivé věty starých písem s vyloučením každé vlastní myšlenky. A tím i s nevyslovenou podmínkou, že posluchači a čtenáři nesmí rovněž nic myslet a tím méně pociťovati. Vždyť pak by se ihned poznalo, že těmi mnohými slovy není odůvodněno nic, protože dopředu i dozadu zůstává nemožným správný důsledek. Ještě viditelněji chybí však těmto mnohým slovům souvislost se skutečným děním.
+Sotva jsem stanovil rozdíl mezi Synem Božím a Synem Člověka jakožto dvěma osobnostmi, tak vynořila se pojednání, která v teologicko - filozofických zmotaninách chtějí //objasnit,// že tomu tak není. Aniž by se přistupovalo věcně k mému poukazu, snaží se udržet v platnosti starý omyl, //za každou cenu,// i za cenu logické nevěcnosti, v nejasném způsobu dosavadních dogmat. Tvrdošíjně se poukazuje na jednotlivé věty starých spisů s vyloučením každé vlastní myšlenky, a tím také s nevyslovenou podmínkou, že posluchači a čtenáři rovněž nesmějí nic myslet, tím méně pociťovat; neboť jinak by se přece rychle poznalo, že těmi mnoha slovy není zdůvodněné nic, protože při pohledu dopředu i dozadu zůstává správný závěr nemožný. Ještě očividněji však schází těmto mnohým slovům souvislost se skutečným děním.
-Kdo je při tom konečně schopen otevříti uši a oči, ten musí beze všeho poznati nicotnost takových „poučení“. Jest to poslední křečovité přimknutí se, které nelze již ani označiti jako ulpění na dosavadní opoře, která se v příštím dění osvědčí jako //nic.//
+Kdo je při tom schopen konečně otevřít svůj zrak i sluch, musí bez dalšího poznat nicotnost takového „poučení“; neboť to je poslední křečovité přimknutí se, které již více nelze označit za přidržení se dosavadní opory, která se nyní brzy v nadcházejících událostech osvědčí jako //nic.//
-Jediné jejich odůvodnění tvoří věty, jichž správné podání nelze dokázati. Tyto věty naopak nemožností logického přivtělení k světovému dění ukazují zcela zřejmě, že jejich smysl byl v dalším podání znetvořen lidským mozkem. Ani jedna z nich nedá se bez mezer vpraviti do dění a cítění. Avšak jen tam, kde se všechno uzavírá //v celistvý kruh,// bez fantastičnosti a beze slov slepé víry, //jen tam// jest všechno dění vysvětleno //správně! --//
+Jediné opodstatnění tvoří věty, jejichž správné podání nelze dokázat, které ale naopak skrze nemožnost logického přivtělení do světového dění zcela jasně ukazují, že jejich smysl při předávání doznal zkreslení lidským mozkem. Ani jedna z nich se nedá bez mezer připojit k dění a cítění. Avšak jen tam, kde se všechno uzavírá //v jeden celistvý kruh,// bez fantastičnosti a beze slov slepé víry, //tam// je veškeré dění vysvětlováno //správně! —//
-Ale nač se namáhat, když člověk //nechce// upustit od takové zarputilosti! Nechť se tedy klidně stane to, co se za těchto poměrů státi //musí.// Jenom několik let to všechno konečně a bezpodmínečně změní. --
+Avšak proč se namáhat, když člověk //nechce// být oproštěn od takovéto zarputilosti! Nechť proto klidně nastane to, co za těchto poměrů nyní nastat //musí.// Jen několik let změní všechno konečně a bezvýhradně. —
-S hrůzou odvracím se od věřících a ode všech těch, kdo ve své falešné pokoře pro samo lepší vědění nepoznávají prostou Pravdu, ba dokonce se jí posmívají nebo blahosklonně ji chtějí ještě opravovati. Jak rychle budou právě oni tak malými, tak zcela malinkými a ztratí veškerou oporu, protože ji nemají ani ve víře, ani ve svém vědění. //Bude// to pro ně cestou, po které vytrvale chtěli jíti a po které se již nemohou nikdy navrátiti k životu. Právo volby nebylo jim nikdy zadržováno. --
+S hrůzou odvracím se od věřících a ode všech těch, kteří ve své falešné pokoře před samým lepším věděním nepoznají prostou Pravdu, dokonce se jí posmívají nebo ji blahosklonně chtějí ještě i vylepšovat. Jak rychle stanou se právě oni tak malými, zcela maličkými a ztratí jakoukoliv oporu, protože ji nemají ani ve víře, ani ve svém vědění. //Stane// se jim to cestou, které se chtěli vytrvale držet a po které se již více nemohou navrátit k životu. Právo volby jim nikdy nebylo upíráno. —
-Ti, kdo mne dosud sledovali, vědí, že člověk má svůj původ v nejvyšším oddílu stvoření: V duchovnu. Avšak jest nutno zaznamenati mnoho rozdílů v oblasti duchovna. Pozemský člověk, který si troufá chtít býti velikým, který se často neleká ani toho, aby snížil svého Boha až na nejvyšší //na tom stupni,// na který patří //sám,// člověk, který se někdy dokonce osměluje Boha zapírat nebo i urážet, není ve skutečnosti ani tím, čím se mnohý plný pokory v nejlepším smyslu býti domnívá. Pozemský člověk není //žádný stvořený,// nýbrž jen //vyvinutý.// To jest rozdíl, jak si ho člověk nedovede domysleti. Rozdíl, se kterým nebude hotov nikdy, aby ho mohl přehlédnouti.
+Ti, kteří mě doposud sledovali, ví, že člověk pochází z nejvyššího oddílu stvoření: z duchovna. Avšak je ještě třeba popsat mnoho rozdílů v oblasti duchovna. Pozemský člověk, který si troufá chtít být velikým, který se často ani nezalekne před tím, aby svého Boha strhl na nejvyššího na //onom// stupni, který //jemu// přísluší, který se někdy dokonce i osměluje Jeho zapírat nebo také urážet, není ve skutečnosti ani tím, za co se mnohý pokorný v nejlepším domnění považuje. Pozemský člověk není //žádný stvořený,// nýbrž jen //vyvinutý.// To je rozdíl, který člověk nedovede domyslet. Rozdíl, s nímž nikdy nebude hotov, aby ho mohl volně přehlédnout.
-Krásná jsou slova a vítána mnohým, jak je mají na rtech četní učitelé proto, aby rozmnožili počet stoupenců. Avšak tito nevědomí učitelé jsou dokonce ještě sami přesvědčeni o všech bludech, které šíří a nevědí, jak velikou škodu tím způsobují lidem!
+Krásná jsou to slova a mnohým vítaná, která mají na rtech mnozí učitelé, aby rozmnožili počet stoupenců. Avšak tito nevědomí učitelé jsou dokonce i sami ještě přesvědčeni o všech omylech, které šíří, a neví, jak velká je škoda, kterou tím lidem způsobují!
-//Ke vzestupu// může vésti jen jistota v oné veliké otázce: „Co jsem!“ Není-li tato otázka předem zcela bezohledně rozřešena a poznána, pak jest vzestup trpce těžký, neboť //dobrovolně// nepodvolí se lidé takové pokoře, která by jim dopomohla na správnou cestu, po které také skutečně mohou jíti dále. To dokázalo jasně všechno dění až po dnešní dobu. Pokora učinila z těchto lidí buď otroky, což jest stejně nesprávné jako povýšenost, anebo v této pokoře přestřelili daleko za vlastní cíl a postavili se na cestu, k jejímuž konci nemohou dojíti nikdy, protože jim k tomu nestačí podstata ducha. Řítí se proto do hlubin, které je roztříští, protože dříve chtěli býti příliš vysoko. --
+Ke //vzestupu// může vést jen jistota v oné velké otázce: //„Co jsem?“// Není-li předem zcela bezohledně vyřešena a poznána, pak je vzestup hořce obtížný; neboť lidé se neskloní //dobrovolně// k takové pokoře, která by jim dopomohla na správnou cestu, po které také skutečně jít mohou! To jasně dokázaly veškeré události až po nynější dobu. Samotná pokora učinila tyto lidi buď otrockými, což je právě tak falešné jako vypínavost, nebo sáhli také v této pokoře daleko nad samotný cíl a postavili se na cestu, k jejímuž konci nikdy nemohli dojít, protože podstata ducha k tomu nestačí. Zřítí se proto do hlubin, kde se roztříští, protože předtím chtěli být příliš vysoko. —
-//Jen stvoření// jsou obrazy Boží. To jsou Prastvoření čistě duchovní v  onom vlastním skutečném stvoření, ze kterého se mohlo vyvinouti všechno ostatní. V jejich rukou spočívá hlavní vedení všeho duchovního. Oni jsou ideály, věčnými vzory pro všechno lidstvo. Naproti tomu pozemský člověk mohl se vyvinouti teprve napodobováním z tohoto hotového stvoření. Od nevědomého zárodku ducha k sebe vědomé osobnosti.
+Jen //stvoření// jsou věrné obrazy Boží. Jsou to Prastvoření, čistě duchovní, v onom vlastním stvoření, ze kterého se všechno ostatní mohlo vyvíjet. V jejich rukou spočívá hlavní vedení veškerého duchovna. Jsou ideály, věčnými vzory pro všechno lidství. Pozemský člověk naproti tomu se mohl vyvinout napodobováním teprve z tohoto hotového stvoření. Od nevědomého duchovního zárodku k sebevědomé osobnosti.
-//Zdokonalen tím, že se přidrží správné cesty ve stvoření, stane se teprve pak podobou obrazů Božích.// Člověk sám není nikdy ve skutečnosti obrazem! Mezi tím jest ještě veliká propast až dolů k němu!
+//Zdokonalen dodržováním správné cesty ve stvoření stane se jen odrazem věrných obrazů Božích!// On sám nikdy není skutečným věrným obrazem! Mezi tím je ještě velká propast až k němu dolů!
-Avšak i od skutečných obrazů není nejbližší krok dávno ještě k Bohu. Proto měl by pozemský člověk konečně jednou poznat, co všechno jest mezi ním a vznešeností Boží, kterou si tak usiluje přivlastniti. Pozemský člověk se domýšlí, že se v budoucí dokonalosti stane jednou Božským nebo částí Božství. Zatím však na své nejvyšší výši stane se jen //podobou obrazu// Božího. Smí až na nádvoří, do předsíní vlastního hradu Grálu, což je nejvyšší vyznamenání, jehož se může dostati lidskému duchu. --
+Avšak ani od skutečně věrných obrazů také ještě zdaleka není jen krůček k Bohu. Proto měl by pozemský člověk konečně jednou poznat, co všechno leží mezi ním a vznešeností Boží, o kterou tak troufale usiluje. Pozemský člověk se domýšlí, že se v budoucí dokonalosti stane jednou Božským nebo alespoň částečně Božským, zatímco se ve své největší výši stane jen //odrazem věrných obrazů// Božích! Smí až do předsíně, do předsálí samotného hradu Grálu, což je nejvyšší vyznamenání, jehož se lidskému duchu může dostat.
-Odvrhněte konečně tuto domýšlivost, která vám může býti jen na překážku, protože tak zbloudíte se světlé cesty. Záhrobní bytosti, které ve spiritistických kroužcích chtějí udělovati dobře míněná poučení, //nejsou// o tom zpraveny. Jim samotným chybí ještě potřebná k tomu znalost. Mohly by jásati, kdyby směly o tom slyšeti. Také u nich dostaví se jistě veliký nářek, až jim vzejde poznání o promeškaném čase v malichernostech a svéhlavosti.
+Odvrhněte konečně tuto domýšlivost, která vás může jen brzdit, protože tím minete světlou cestu. Obyvatelé onoho světa, kteří chtějí ve spiritistických kruzích udělovat dobře míněná poučení, neví o tom //nic;// neboť jim samotným k tomu ještě schází nezbytné poznání. Mohli by jásat, kdyby o tom mohli slyšet. Také mezi nimi nastane velký nářek, když přijde poznání o promeškaném čase v hříčkách a svéhlavosti.
-Jak jest tomu v oblasti duchovní, tak jest tomu i v bytostném. Zde jsou vůdcové všech živlů bytostně //Prastvoření.// Všichni bytostní tvorové, kteří se stávají vědomými, jako rusálky, víly, skřítkové, salamandři atd., //nejsou// stvořeni, nýbrž jen vyvinuti ze stvoření. Vyvinuli se tedy z bytostné části, z nevědomého //bytostného// seménka k vědomě bytostnému. Stávajíce se vědomými, berou na sebe i lidské formy. Toto přijímání formy jde vždy stejnoměrně s uvědomováním. Zde v bytostném jest to totéž odstupnění jako výše v duchovním. Prastvoření živlů v bytostném jsou právě tak jako Prastvoření v duchovním podle způsobu své činnosti mužské nebo ženské formy. Odtud ve starověku pojem //bohů a bohyň.// Na to jsem již poukázal ve své přednášce „Bohové -- Olymp -- Walhalla“ ((Přednáška: [[bohove-olymp-walhalla]])). --
+Jak je tomu v oblasti duchovní, tak je tomu také v bytostném. Zde jsou vůdci všech živlů bytostně //Prastvoření.// Všichni bytostní, kteří se stali vědomými, jako rusalky, elfové, skřítci, salamandři atd., //nejsou// stvoření, nýbrž jen vyvinutí ze stvoření. Vyvinuli se tedy z bytostné části, z nevědomě //bytostného// semene k vědomě bytostnému, čímž v nastalém uvědomění přijali také lidskou formu. To jde vždy současně s uvědoměním. Je to stejné odstupnění zde v bytostném jako výše v duchovním. Prastvoření živlů v bytostném jsou, jakož i Prastvoření v duchovním, podle druhu své činnosti v mužské a ženské formě. Odtud v dávných dobách pojem //bohů// a //bohyň.// To je to, nač jsem poukázal již ve své přednášce: „[[bohove-olymp-walhalla|Bohové – Olymp – Walhalla]]“ ((Přednáška: [[bohove-olymp-walhalla]])). —
-Velký jednotný rys jde celým stvořením a světem! Posluchač i čtenář mých přednášek nechť pracuje stále v sobě. Nechť klade zkoumadla a mosty od jedné přednášky ke druhé a nechť je klade i ven do velikého i malého světového dění! //Teprve pak// může porozuměti poselství Grálu a shledá, že se časem uzavírá v jediný, dokonalý celek a nezanechává mezer. Vždy znovu vrací se čtenář ve všem dění k základním rysům. Všechno může vysvětliti, všechno dovozovati, aniž jest nutno měniti jen jedinou větu. Kdo vidí mezery, tomu chybí plné porozumění. Kdo nepoznává velkou hloubku, ono všeobsáhlé, ten jest povrchní a nepokoušel se nikdy, aby živě vnikl do ducha přinášené zde Pravdy.
+Velký jednotný rys táhne se skrze stvoření a svět!
-Nechť se přidruží k oněm masám, které jdou širokou cestou samolibosti a domýšlivosti, že již mají největší vědění. Domýšlivost vědění zdržuje takto ztracené, aby v tom, co je jim sdělováno, viděli životnost, která dosud chybí jejich zdánlivému vědění. Kamkoliv hledí, cokoliv slyší, všude staví se před to jejich vlastní uspokojení na tom, co se domnívají, že drží pevně v ruce. Teprve pak, když přijdou k oné hranici, která neúprosně zavrhuje všechno nepravé a všecko zdání, poznají při otevření ruky, že v ní nemají //nic,// co umožňuje pokračování cesty a tím konečně vstup do říše ducha. Ale pak jest již příliš pozdě jíti cestou zpět a sbírati pohozené a nepovšimnuté. Nestačí již k tomu čas. Brána ke vchodu jest zavřena. Poslední možnost zmeškána. --
+Posluchač a čtenář mých přednášek nechť neustále v sobě pracuje, vkládá sondy a mosty od jedné přednášky k druhé, jakož i od velkých i malých světových událostí! //Teprve pak// může chápat Poselství Grálu a shledá, že se časem uzavírá v jeden dokonalý celek, aniž zanechává mezer. Stále znovu vrací se čtenář v událostech k základním rysům. Všechno může objasnit, všechno odvozovat, aniž by se musela změnit i jen jedna věta. Kdo vidí mezery, tomu schází plné pochopení. Kdo nepoznává velkou hloubku, všeobsáhlost, je povrchní a nikdy se nesnažil živě proniknout do ducha zde přinesené Pravdy.
-Dokud se člověk nestane //takovým,// jakým má //býti,// nýbrž zůstává lpěti na tom, jak si to přeje, nemůže mluviti o pravém lidství. Musí vždy pomýšleti na to, že vyšel teprve //ze s////tvoření// a ne bezprostředně z ruky Stvořitelovy.
+Nechť se přidruží k oněm masám, které v samolibosti a v domýšlivosti, že již mají největší vědění, táhnou širokou ulicí. Domýšlivost vědění zdržuje takto ztracené od toho, aby v jinak řečeném spatřovali živoucnost, která jejich zdánlivému vědění ještě schází. Kamkoliv hledí, cokoliv slyší, všude staví se před to vlastní uspokojení v tom, co se domnívají, že pevně drží v ruce. Teprve když přijdou k oné hranici, která neúprosně všechno nepravé a všechno zdánlivé zavrhuje, poznají při otevření své ruky, že tato neobsahuje //nic,// co umožňuje pokračování cesty a tím nakonec vstup do říše ducha. Pak je však již příliš pozdě na cestu zpět i na to ještě přijmout odmítnuté a nepovšimnuté. Čas k tomu již nestačí. Brána ke vstupu je zavřena. Poslední možnost promeškána. —
-„Slovíčkářství, vždyť je to v podstatě jedno, jest to jen jinak vyjádřeno.“ Tak říkají ti, kdo se povyšují a shnilé, hluché plody tohoto lidství, protože budou vždy neschopni pociťovati ten veliký rozdíl, jaký v tom jest. Prostota slov působí, že se opět klamou.
+Dokud se člověk nestane //takovým,// jaký //být má,// nýbrž ještě zůstane lpět na tom, jak si to přeje, nemůže mluvit o pravém lidství. Musí vždy pamatovat na to, že vyšel teprve ze //stvoření,// ne však bezprostředně z ruky Stvořitele.
-Jen ten, kdo jest v sobě živý, nepřejde to nedbale, nýbrž vycítí nezměrné vzdálenosti a ostrá ohraničení.
+„Jen slovíčkářství, vždyť je to v podstatě jedno, jen jinak vyjádřeno“, říkají ti, co sami sebe povyšují a jsou shnilými, prázdnými plody tohoto lidství, protože budou vždy neschopní pociťovat ten velký rozdíl, který v tom spočívá. Jednoduchost slov nechává je se opět šálit.
-Kdybych již nyní chtěl ukázati //na všechny// rozdíly ve stvoření, ležel by mnohý, dnes „v sobě“ veliký člověk záhy zoufale na zemi při poznání, že slova ta chovají v sobě Pravdu. Byl by zkrušen pochopením své nicotnosti a malosti. Často používaný výraz „pozemský červ“ není tak nevhodný pro tyto „duchovně povznešené“, kteří se ještě dnes honosí moudrostí, ale brzo, velmi brzo, budou nutně nejnižšími v celém stvoření, nebudou-li dokonce patřiti k zavrženým. --
+Jen ten, kdo je v sobě živý, neprojde kolem toho lhostejně, nýbrž pocítí nesmírné vzdálenosti a ostrá ohraničení.
-Jest nyní na čase, poznati svět správně jako takový. Ne neprávem odděluje se i v pozemském životě světské od duchovního. Tato označení vznikla asi ze správné schopnosti předtuchy mnohých lidí, neboť ukazují jako v zrcadle také rozdíl v celém stvoření. Také stvoření můžeme rozděliti v ráj a ve svět, tedy v duchovní a ve světské. I zde není ve světském vyloučeno duchovní, ale v duchovním jest vyloučeno světské.
+Kdybych chtěl již nyní ukázat //všechna// rozčlenění ve stvoření, tak by mnohý dnes „v sobě“ velký člověk při poznání, že tato slova chovají v sobě Pravdu, brzy jen zoufale ležel na zemi. Tísněn pochopením své nicotnosti a malosti. Ten často tak používaný výraz „pozemský červ“ není neoprávněným pro tyto dnes ještě se chytrostí chlubící „duchovně povznesené“, kteří se brzy, velmi brzy budou muset stát těmi nejnižšími v celém stvoření, pokud nebudou náležet přímo k zavrženým. —
-Svět jest nutno nazývati hmotností, kterou probíhá také duchovno jako tep. Duchovno jest duchovní říše, ráj, ze kterého jest vyloučeno všechno hmotné. Máme tedy ráj a svět, duchovní a hmotné, prvotní stvoření a vývoj, který možno nazvati také samočinným napodobením.
+Je nyní na čase správně poznat svět jako takový. Ne neprávem se odděluje světské od duchovního i v pozemském životě. Tato označení snad vzešla ze správné předvídavosti mnohých lidí; neboť jako v zrcadle ukazují opět také rozdílnost v celém stvoření. Také stvoření můžeme rozdělit na ráj a na svět, tedy na duchovní a světské. Také při tom není ve světském vyloučeno duchovní, avšak v duchovním světské.
-Vlastní skutečné stvoření jest pouze ráj, dnešní duchovní říše. Všechno ostatní jest jen //vyvinuté,// ne tedy již stvořené. A co se //vyvinulo,// jest nutno označiti výrazem //svět.// Svět jest pomíjivý, vyvíjí se z výronů Prastvořených, obrazně je napodobí a je poháněn a udržován duchovními výrony. Dozrává, aby pak v přezrálosti opět se rozpadl. Avšak duchovno nestárne spolu s ním, nýbrž zůstává věčně mladé, nebo jinými slovy: Jest věčně v sobě stejné.
+Svět musíme nazývat hmotností, skrze kterou také pulzuje duchovno. Duchovno je duchovní říše stvoření, ráj, ve kterém je vyloučeno všechno hmotné. Máme tedy ráj a svět, duchovní a hmotné, prvotní stvoření a vývoj, který lze nazvat samočinným pozdějším formováním.
-Jen ve //světě// jsou možny viny a odpykání! To nese s sebou nedostatečnost pozdějšího vývoje. Vina jakéhokoliv druhu jest v říši ducha zcela nemožná.
+Vlastní stvoření je pouze ráj, dnešní duchovní říše. Všechno ostatní je jen //vyvinuté.// A //vyvinuté// se musí označit výrazem //svět.// Svět je pomíjející, vyvíjí se z výronů stvoření, které obrazně napodobuje, a je poháněn a udržován výrony duchovními. Dozrává, aby se pak v přezrálosti opět rozpadl. Duchovno s ním však nestárne, nýbrž zůstává věčně mladé, nebo jinak řečeno: Je věčně v sobě stejné.
-Kdo četl vážně moje přednášky, tomu jest to úplně jasné. Ví, že nic ze všeho duchovního, co proudí světem, nemůže zpět do čistě duchovního, dokud na tomto duchovním lpí z putování jen //prášek,// jinorodý. Nejmenší prášek znemožňuje překročení hranice do duchovna. Zdržuje, i když duch pronikl až k prahu. S tímto posledním práškem nemůže dále, protože tento prášek jinou a nízkou podstatou nedovoluje vstup tak dlouho, dokud ještě lpí na duchovnu. Teprve v okamžiku, kdy se tento prášek uvolní a odpadne, jest duch zcela svoboden a dostává se mu téže lehkosti, která se nalézá //v nejnižší// vrstvě duchovna. Tato lehkost jest zákonem pro tuto nejnižší vrstvu duchovní. Lidský duch pak nejen //může,// nýbrž //musí// přes práh, na kterém byl zprvu ještě zdržován posledním práškem.
+Jen ve //světě// jsou možné viny a odpykávání! To přináší s sebou nedostatečnost pozdějšího vývoje. Vina jakéhokoliv druhu je v říši ducha zcela nemožná.
-Postup může býti pozorován a líčen z mnoha stran. Jest lhostejno, jakými slovy se obrazně podává, o sobě zůstává to totéž. Mohu to vyzdobiti nejfantastičtějšími povídkami, mohu použíti k lepšímu porozumění mnohých podobenství, skutečnost sama o sobě jest přece prostá, zcela jednoduchá a jest vyvolána projevem tří často mnou jmenovaných zákonů.
+Kdo vážně četl mé přednášky, tomu je to zcela jasné. On ví, že nic ze všeho duchovna, které protéká světem, nemůže zpět do čistě duchovního, pokud na duchovním z putování ještě lpí i jen //zrnko// jiného druhu. Nejmenší zrnko učiní překročení hranice do duchovna nemožným. Zadržuje, i kdyby duch pronikl až k prahu. S tímto posledním zrnkem tam nemůže, protože toto zrnko nepřipouští vstup následkem jiné, nižší podstaty, pokud ještě na duchovním pevně lpí. Teprve v okamžiku, kdy se takovéto zrnko uvolní a odpadne, stane se duch zcela svobodný, obdrží tím tutéž lehkost, která se nachází v //nejspodnější// vrstvě duchovna, a tudíž je pro tuto nejspodnější vrstvu duchovna zákonem, a on pak nejen že //může,// nýbrž i //musí// dovnitř přes práh, na kterém byl posledním zrnkem ještě předtím zdržován.
-Může se také konečně právem říci, že v ráji, tedy v čistě duchovním, nemůže nikdy povstati hřích, že není dotčen žádnou vinou, protože ho stvořil sám Duch Svatý. Podle toho jest stvořené jedině plně hodnotné. V tom, co se z něho vyvinulo dále, tedy svět, jako napodobenina Božského stvoření, která zůstává úplně přenechána lidskému duchu jako rejdiště k jeho výcviku a posile, může nesprávným chtěním těchto líných lidských duchů vzniknouti vina, která musí býti opět smírně vyrovnána dříve, než jest duchovno schopno návratu. Semena ducha puzena samovolnou touhou vycházejí tedy ze stvoření čili z ráje, aby proputovala tento svět. Samozřejmě, že může se obrazně říci, že děti odcházejí z domova, aby se učily a vrátily se pak v úplné zralosti. Tento výraz má své oprávnění, pokud se bere //obrazně.// Avšak všechno to musí zůstati stále obrazným a nesmí býti přetvořeno v osobní, jak se všude jeví o to snaha. Protože lidský duch teprve ve světě uvalí na sebe vinu, ježto něco takového v duchovnu není možno, nemůže se samozřejmě také vrátiti domů do duchovní říše, dokud se nevyprostí z této viny, která ho tíží. Mohl bych k tomu použíti na tisíce obrazů, //všechny// mohly by však míti v sobě jen ten jediný základní smysl, který jsem již často uváděl v projevech prostých tří základních zákonů.
+Tento děj můžeme pozorovat a vylíčit z mnoha stran, lhostejno, jakými slovy se to obrazně podává, zůstává to samo o sobě stále týmž. Mohu to okrášlit nejfantastičtějším vyprávěním, mohu použít mnohá podobenství, abych to učinil srozumitelnějším, avšak skutečnost je sama o sobě jednoduchá, zcela prostá, a je vyvolána účinky tří zákonů, které jsem často zmiňoval.
-Zní to mnohému cize, když líčím postup //věcně,// protože obrazné lichotí jeho ješitnosti a samolibosti. Chce býti raději ve svém světě snů, neboť tam se to mnohem krásněji naslouchá. On si tam připadá něčím mnohem více, než skutečně jest. Při tom dělá pak chybu, že nechce v tom viděti věcné. Vystupňuje se to do fantastičnosti, člověk ztratí tím cestu i svou oporu a jest v úžase snad i rozhořčen, ukáže-li se mu prostě a střízlivě, //jaké// stvoření skutečně jest a jakou on v něm hraje vlastně úlohu. Jest to pro něho takový přechod jako u malého dítěte, které v něžných rukou matky nebo babičky mohlo naslouchati se zářícím okem a s tvářemi planoucími nadšením blaženě pohádkám, aby pak konečně spatřilo svět a lidi ve skutečnosti. Zcela jinak, než to zní v krásných pohádkách a přece při bystřejším zpětném pozorování těchto pohádek v základě totéž. Jest to hořký okamžik, ale nutný. Jinak by dítě nemohlo jíti kupředu a zašlo by ve velkém utrpení jako „odcizené světu“.
+Může se konec konců právem také říci, že v ráji, tedy v čistě duchovním, nemůže nikdy povstat hřích, že není dotčen žádnou vinou, protože je stvořen samotným Duchem Svatým. Tudíž jedině stvořené je plnohodnotné, zatímco pak později v tom, co se z něj dále vyvinulo jakožto napodobenina Božského stvoření, která zůstává zcela přenechána lidskému duchu jako cvičiště k jeho vývoji a zesílení, může vlivem falešného chtění těchto líných lidských duchů povstat vina, která musí být opět odpykáním vyrovnána, než je duchovno schopné se vrátit. Když ze stvoření, tedy z ráje, vychází duchovní semena následujíce samovolnou touhu, aby podnikla putování tímto světem, tak lze samozřejmě obrazně říci, že děti odchází z domova, aby se učily a potom se zcela zralé vrátily. Tento výraz má své oprávnění, pokud se bere //obrazně.// Všechno to však musí zůstat stále obrazným a nesmí to být přetvořeno do osobního, jak je všude o to snaha. Protože teprve ve světě se lidský duch zatíží vinou, poněvadž něco takového v duchovnu není možné, tak také samozřejmě nemůže opět domů do duchovní říše dříve, než se od této viny, která ho zatěžuje, neoprostí. Mohl bych pro to použít tisíceré obrazy, a //všechny// by mohly mít v sobě jen jeden základní smysl, který jsem již často podával v účincích tří jednoduchých základních zákonů.
-Nejinak jest tomu zde. Kdo chce dále vzhůru, musí konečně poznati stvoření v celé jeho //skutečnosti.// Musí státi pevně na nohách, nesmí se již vznášeti v pocitech, které se hodí snad pro nezodpovědné dítě, ne však pro zralého člověka, jehož síla chtění proniká do stvoření nápomocně nebo rušivě a tím je buď povznáší nebo ničí.
+Tak mnohému to zní cize, když tento děj líčím //věcně,// protože obrazné lichotí jeho domýšlivosti a samolibosti. Raději chce být ve svém světě snů; neboť tam se to mnohem krásněji poslouchá, připadá si tam sám před sebou mnohem větším, než skutečně je. Při tom pak dělá chybu, že v tom nechce vidět to věcné, vyvyšuje se do fantastičnosti, čímž ztrácí cestu i svou oporu, a je zděšený, možná snad i rozhořčený, když mu nyní ukáži ve vší jednoduchosti a střízlivosti, //jaké// stvoření jest a co v něm on vlastně hraje za roli. Je to pro něj takový přechod jako u malého dítěte, které v něžných rukách matky nebo babičky mohlo se zářícím zrakem a tvářemi planoucími nadšením naslouchat blaženě pohádkám, aby pak konečně spatřilo svět a lidi ve skutečnosti. Zcela jinak, než to zní v krásných pohádkách, a přece při ostřejším zpětném pozorování těchto pohádek v podstatě právě tak. Je to hořký okamžik, avšak nutný, jinak by přece dítě nemohlo jít dále kupředu a zašlo by za velikého utrpení jako „světu odcizené“.
-Dívky, které čtou romány, jež v nepravém líčení jen zahalují skutečný život, zakusí v blouznění, které se tím probudí, velmi rychle v životě trpká zklamání. Velmi často bývají zlomeny pro celý svůj pozemský čas jako snadná kořist nesvědomité falše, ke které se s důvěrou blížily. Při postupu lidského ducha ve stvoření není to nic jiného.
+Nejinak zde. Kdo chce dále vzhůru, ten musí konečně znát stvoření v celé jeho //skutečnosti.// Musí nohama pevně kráčet, nesmí se již vznášet ve vnímání, které se snad hodí pro nezodpovědné dítě, avšak ne pro zralého člověka, jehož síla chtění proniká přínosně nebo rušivě do stvoření, a tím ho buď povznáší nebo ničí.
-Proto pryč se vším obrazným, kterému se člověk nikdy nenaučil rozumět, protože byl příliš pohodlným pro vážnost správného výkladu. Nyní jest na čase, aby padly závoje a on viděl jasně, odkud přišel, jaké povinnosti ukládá mu jeho úkol a také kam musí opět jíti. //Potřebuje k tomu cestu!// A tuto cestu vidí jasně před sebou naznačenou v mém poselství Grálu, ovšem za předpokladu, že ji viděti //chce.// Slovo poselství Grálu jest živé a nechává se najíti přehojně jen takovým lidem, kteří chovají v duši skutečně poctivou touhu. Všechno ostatní samočinně odvrhuje.
+Dívky, které čtou romány, jež skutečný život jen zastírají nesprávným líčením, zakusí v tím probuzeném blouznění velmi rychle v životě hořká zklamání a velmi často jsou dokonce zlomeny pro celý svůj pozemský čas, jako snadná kořist nesvědomité falešnosti, které se důvěřivě přiblížily. Při vývojovém pochodu lidského ducha ve stvoření to není nic jiného.
-Domýšlivcům a těm, kdo hledají jen povrchně, zůstává poselství knihou o sedmi pečetích!
+Proto pryč se vším obrazným, kterému se člověk nikdy nenaučil rozumět, protože byl příliš pohodlný pro vážnost správného výkladu. Nyní nastal čas, aby závoj spadl a on viděl jasně, odkud přišel, co mu jeho úkol ukládá za povinnosti a také kam musí opět jít. //K tomu potřebuje cestu!// A tuto cestu vidí v mém Poselství Grálu jasně naznačenou, za předpokladu, že ji vidět //chce.// Slovo Poselství Grálu je živoucí, takže nechává hojně nalézt jen takovým lidem, kteří ve své duši nesou skutečně poctivou touhu! Všechny ostatní to samočinně odpuzuje.
-Jen ten, kdo se ochotně otvírá, také obdrží. Přistupuje-li hned od počátku ke čtení s přímou a nefalšovanou myslí, vykvete mu vše, co hledá, v nádherném splnění! Ale toto slovo odvrhuje ty, kdo nejsou zcela čistého srdce, nebo se uzavírá před falešnými zraky. Ti nenajdou nic! Tak bude rozsouzeno každému úplně podle jeho stanoviska k tomuto slovu. --
+Poselství zůstává domýšlivým a jen povrchně hledajícím knihou o sedmi pečetích!
-Minul čas snění. //Slovo přináší soud!// Samočinně rozděluje lidské duchy v různorodosti jejich pochopení. Toto dění jest opět tak prosté a přirozené, že bude pro největší počet lidí až příliš prosté. Proto zase v něm nepoznají velký a mocný soud, který tím začíná.
+Jen ten, kdo se ochotně otevře, také obdrží. Přistupuje-li ke čtení od začátku s přímou, nefalšovanou myslí, tak mu rozkvete všechno, co hledá, v nádherném splnění! Avšak ti, kteří nejsou zcela čistého srdce, budou od tohoto Slova odpuzeni nebo se uzavře před falešnými zraky. Ti nenajdou nic! Takový bude pro každého rozsudek, zcela podle toho, jak se postaví vůči tomuto Slovu. —
-Soud jest //ve dnech tohoto prvního rozdělení// všech lidských duchů a způsob přijetí nového Božího slova provede toto rozdělení! Soud není teprve v pozdějších následcích, které se připojí k rozdělení. Pak musí každý dokonati cestu, ke které se rozhodl, načež najde svou odměnu nebo trest.
+Doba snění je pryč. //Slovo přináší soud.// Samočinně rozděluje lidské duchy v rozdílnosti podle jejich chápání. Toto dění je nyní opět tak jednoduché a přirozené, že bude pro největší počet lidí příliš prosté, takže v něm opět nepoznají velký a mocný soud, který tím začíná.
-Avšak aby se všichni lidé //ještě jednou// předem vyburcovali a dala se jim příležitost k vážnému přemýšlení, ve kterém mnohý snad přece ještě sáhne po //onom// záchranném laně, které jedině vede z těchto nížin, nastanou události a dění tak těžkého rázu, jak se o nich zatvrzelému lidstvu ani nesní, že by byla tak blízko. Jak snadno bylo by se dalo tak mnohé ještě uspořiti! Ale teď jest již příliš pozdě. Kéž jest mnohým toto zdrcující dění ještě ke spáse. Jen když při tom konečně nahlédnou nicotnost falešných proroků a vůdců, na které se dnes tak silně spoléhají. Nastávající dobu přetrvá vítězně jen Pravda a záhy dá poznati vůdce určeného Bohem, kterému jedině jest dána síla, aby pomohl v  duchovní i pozemské bídě, plné zoufalství.
+Soud spočívá //ve dnech tohoto prvního rozdělení// všech lidských duchů, které proběhne nad každým jednotlivcem příslušným přijetím nového Božího Slova! Nespočívá teprve v pozdějších následcích, které se k roztřídění připojí, zatímco každý pak musí dokončit cestu, ke které se rozhodl a na níž nalezne svou odměnu nebo trest.
+Aby se však všichni lidé předtím //ještě jednou// vyburcovali, podala se jim příležitost k vážnému zamyšlení, ve kterém se snad tak mnohý přece jen chytí //onoho// záchranného lana, které jako jediné vede z těchto nížin, přijdou události tak těžkého druhu, o jakých se zatvrzelému lidstvu ani nesní, že by byly tak blízko. Jak snadno by se dalo od tak mnohého z toho ještě uchránit! Avšak nyní je příliš pozdě. Nechť je mnohým toto zdrcující dění ještě ke spáse, jakmile při tom konečně nahlédnou nicotnost falešných proroků a také vůdců, na které se nyní tak silně spoléhají; neboť nastávající dobu přetrvá vítězně jen Pravda a brzy dá poznat vůdce určeného Bohem, kterému jedině je dána síla, ve které pomůže ze zoufalství plné duchovní a také pozemské bídy! —