Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 43. Křest. | 2021/01/24 01:05 | current
– ↷ Stránka přesunuta z 'cs:poselstvi_gralu:1932:krest' do 'cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:krest' Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 43. Křest. | 2021/03/20 22:46 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Křest. ======
-Vykonává-li křest dítěte duchovní, který na to hledí jen jako na úřední povinnost, jest křest naprosto bezvýznamný. Nepřináší ani užitek ani škodu. Při křtu dospělého přispívá však jeho vnitřní ochota k přijetí podle své síly a čistoty, že se mu skutečně dostává něčeho duchovního. U dítěte může přijíti v úvahu pouze víra toho, kdo křtí, jako prostředek k účelu. Podle jeho síly a čistoty dostává se výkonem takového křtu dítěti jisté duchovní posily a ochranné hradby proti zlým proudům.
+Je-li křest dítěte proveden duchovním, který ho považuje pouze za úřední povinnost, tak je za všech okolností bezvýznamný a nepřináší ani užitek, ani škodu. Při křtu dospělého naproti tomu přispívá jeho vnitřní ochota k přijetí, podle jejíž síly a čistoty skutečně obdrží nebo neobdrží něco duchovního.
-Křest jest úkon, který nemůže účinně prováděti každý člověk, ustanovený k  tomu pozemským církevním vedením. Musí to býti člověk, který jest ve spojení se Světlem. Jen takový dovede zprostředkovávati Světlo. Této schopnosti se však nedocílí ani světským studiem, ani církevním posvěcením nebo dosazením v úřad. Není vůbec v souvislosti se světskými obyčeji, nýbrž jest jedině darem samotného Nejvyššího.
+U dítěte může přicházet v úvahu jen víra křtícího jako prostředek k účelu. Podle její síly a čistoty obdrží dítě tímto úkonem určité duchovní posílení, jakož i ochrannou stěnu proti zlým proudům.
-Tím stává se takto obdarovaný povolaným! Není jich veliký počet. Předpokladem daru jest příslušná půda v člověku samotném. Není-li mu dána tato podmínka, nemůže býti docíleno spojení se Světlem. Do půdy nezkypřené nebo od Světla uchýlené nemůže se Světlo vnořiti. I tento děj jako všechno ostatní jest podroben prazákonům, které vším proudí.
+Křest je úkon, který nemůže účinně provádět kdokoliv, kdo je k tomu ustanoven pozemským vedením církve. To náleží jen tomu, kdo je ve spojení se Světlem. Jen takový je uschopněn Světlo zprostředkovat. Avšak tato schopnost nedosáhne se pozemským studiem, církevním zasvěcením nebo úředním dosazením. Vůbec nesouvisí s pozemskými zvyky, nýbrž je jedině darem samotného Nejvyššího.
-Takový povolaný člověk může však úkonem křtu skutečně přenésti ducha a sílu. Křtu dostává se tak //té// hodnoty, kterou symbolicky vyjadřuje. Vzdor tomu má se vždy dáti přednost tomu, aby křest byl udělen jen takovým lidem, kteří jsou si sami plně vědomi účinku tohoto úkonu a cítí po něm toužebné přání. Křest vyžaduje tedy jistý zralý věk a dobrovolné přání křtěncovo. Jako křtitele jest zapotřebí povolaného člověka, má-li se takový křest skutečně státi plnohodnotným.
+Takto obdarovaný se tím stává povolaným! Jimi jsou však nemnozí; neboť tento dar vyžaduje jako podmínku odpovídající půdu v člověku samotném. Není-li v něm splněna tato podmínka, tak nemůže být přivedeno spojení ze Světla. Do nezkypřené nebo od Světla odvrácené půdy nemůže Světlo sestoupit, protože také tento děj, stejně jako všechno ostatní, je přísně podroben všepronikajícím prazákonům.
-Jan Křtitel, kterého ještě dnes všechny křesťanské církve uznávají za skutečně povolaného, měl své největší protivníky právě mezi zákoníky a farizey. Tito považovali se tehdy za nejpovolanější k rozhodování. Tehdejší národ izraelský sám //byl// povolaným. O tom není pochybnosti. V jeho středu měl Syn Boží vykonati své pozemské dílo. Ale tímto splněním pohaslo vyvolení celého národa. Povstane nový Izrael k novému splnění. Za časů Janových byl však tehdejší Izrael dosud národem povolaným. Podle toho měli by i kněží tohoto národa v této době býti nejpovolanějšími ke křtu. Ale přes to musel přijíti Jan Křtitel, aby jako jedině povolaný pokřtil Syna Božího v jeho pozemské schráně, na počátku jeho skutečné pozemské působnosti. Tato událost dokazuje rovněž, že pozemské dosazování v úřad nemá nic společného s povoláním od Boha. Ale úkony ve jménu Božím, tedy z jeho příkazu tak, jak tomu má býti u křtu, mohou účinně prováděti jen Bohem povolaní. Bohem povolaný Jan Křtitel, neuznaný tehdejším veleknězem povolaného národa, nazýval tyto své protivníky „plemenem ještěrčím“. Upíral jim právo, aby k němu přicházeli.
+Avšak takovýto povolaný je uschopněn prostřednictvím úkonu křtu skutečně přenášet Ducha a sílu, takže křest dostává //tu// hodnotu, kterou symbolicky vyjadřuje. Přesto lze vždy ještě upřednostnit to, aby byl křest poskytnut jen takovým, kteří jsou si sami účinku tohoto úkonu plně vědomi a cítí po něm toužebné přání. Křest tedy vyžaduje určitou věkovou zralost a dobrovolné přání křtěného, jakož i povolaného jako křtícího, aby byl poskytnut skutečně plnohodnotně.
-Právě tito kněží vyvoleného národa neuznali ani samotného Syna Božího. Vytrvale ho pronásledovali a pracovali k jeho pozemskému zničení, protože nad ně vynikal a byl jim nepohodlný. Kdyby dnes Kristus přišel v nové podobě mezi lidi, setkal by se beze vší pochyby s tímže nepřátelstvím a odmítáním, jako tomu bylo tehdy. Stejně vedlo by se i jeho vyslanci. Tím spíše proto, že lidstvo se dnes domnívá, že jest „pokročilejší“.
+Jan Křtitel, jenž je ještě dnes pokládán a uznáván křesťanskými církvemi za skutečně povolaného, měl své největší odpůrce právě mezi zákoníky a farizeji, kteří se tehdy považovali za nejpovolanější k nějakému úsudku. Tehdejší národ Izraele //byl// sám povolaný. O tom není žádných pochyb. Uprostřed něj měl Syn Boží vykonat své pozemské dílo. Avšak v tomto splnění zaniklo povolání celého národa. Povstane nový Izrael k novému splnění. Avšak v Janově době byl tehdejší Izrael ještě povolaným národem. Proto měli být také kněží tohoto národa v této době těmi nejpovolanějšími ke křtu. Přesto však musel přijít Jan Křtitel, aby jako jediný povolaný pokřtil Syna Božího v jeho pozemské schránce na počátku jeho samotného pozemského působení. Tato událost rovněž ukazuje, že pozemské dosazení do úřadu nemá nic společného s Božím povoláním. Avšak úkony ve jménu Boha, tedy v Jeho pověření, jak tomu má být u křtu, mohou účinně provádět opět jen Boží povolanci. Tehdejší vysocí kněží povolaného národa neuznali Boží povolání Jana Křtitele, který tyto své protivníky nazval „hadím plemenem“. Odepřel jim právo k němu přicházet.
-Nejen z tohoto jednoho případu Jana Křtitele, nýbrž i z četných podobných případů vychází zcela určitě najevo důkaz, že pozemsky církevní svěcení a dosazování v úřad nemohou nikdy přinášeti větší schopnosti k duchovním výkonům, není-li k nim člověk sám již povolán. Patří vždy pouze „k organisaci církve“.
+Titíž kněží tehdy povolaného národa neuznali přece také samotného Syna Božího, trvale ho pronásledovali a usilovali o jeho pozemské zničení, protože je převyšoval a tím jim byl nepohodlným. Kdyby dnes Kristus v nové podobě vstoupil mezi lidstvo, tak by ho potkalo zcela nepochybně to stejné odmítání a nepřátelství, jak tomu bylo tehdy. Právě tak by se vedlo i jeho vyslanci. O to spíše, že se lidstvo dnes považuje za „pokročilejší“.
-Správně posuzováno, není tedy křest od zástupců církve nic jiného, než předběžný akt přijetí do sdružení náboženské obce. Není to přijetí u Boha, nýbrž pouze přijetí do příslušné //církevně pozemské// obce. Pozdější konfirmace a biřmování možno pokládati jen za opětovné potvrzení tohoto přijetí a rozšířené připuštění k obyčejům těchto obcí. Farář jedná jako „nařízený sluha církve“, tedy zcela pozemsky. Neboť církev a Bůh nejsou jedno.
+Nejen z tohoto případu Jana Křtitele, nýbrž i z nesčetných podobných případů vzniká pádný důkaz toho, že pozemsky - církevní svěcení a úřední dosazení, které přece vždy náleží jen k „církevní organizaci“ jako takové, nemůže nikdy přinést větší způsobilost k duchovním úkonům, není-li člověk sám již k tomu povolán.
+Správně pozorováno není tedy také křest církevních představitelů ničím jiným než předběžným přijetím - aktem přidružení k náboženskému společenství. Není přijetím u Boha, nýbrž přijetím do příslušného //církevně - pozemského// společenství. Na později následující konfirmaci a biřmování lze nahlížet jen jako na opakované potvrzení a rozšíření připuštění k obyčejům tohoto společenství. Farář jedná jako „ustanovený sluha církve“, tedy čistě pozemsky, protože církev a Bůh nejsou jedno.