Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 64. Co dělí dnes tak mnoho lidí od Světla? | 2021/01/24 01:05 | current
– ↷ Stránka přesunuta z 'cs:poselstvi_gralu:1932:co_deli_dnes_tak_mnoho_lidi_od_svetla' do 'cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:co_deli_dnes_tak_mnoho_lidi_od_svetla' Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 64. Co dnes odděluje tak mnoho lidí od Světla? | 2021/03/23 22:40 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Co dělí dnes tak mnoho lidí od Světla? ======
+====== Co dnes odděluje tak mnoho lidí od Světla? ======
-Jako hluboká noc spočívá jemnohmotné temno nad touto zemí! Již velmi dlouho. Chová zemi v dusivém sevření, tak hutně a pevně, že každý stoupající světlý cit podobá se plameni, který bez kyslíku pozbývá síly, rychle bledne, klesá do sebe a pohasíná. Strašlivý jest tento jemnohmotný stav, který se dnes projevuje ve svém nejhorším účinku. Kdo jen na pět vteřin by směl viděti toto dění, tomu by hrůza vzala všechnu naději na záchranu.
+Jako hluboká noc spočívá jemnohmotná temnota nad touto zemí! Již velmi dlouho. Drží zemi v dusivém sevření, tak těsně a pevně, že každý stoupající světlý cit se podobá plameni, který bez kyslíku ztrácí sílu a rychle pohasíná zhroucen sám v sobě. Strašný je tento jemnohmotný stav, který se právě nyní projevuje ve svém nejhorším účinku. Kdo by tyto události směl spatřit jen na pět vteřin, tomu by zděšení vzalo veškerou naději na záchranu! —
-A to vše přivodilo provinění lidí. Vinou sklonu k nízkosti. Největším nepřítelem bylo si při tom lidstvo samo. I ti nemnozí, kteří znovu vážně usilují do výše, ociťují se v nebezpečí, že budou spolustrženi do hlubin, k nimž ostatní dnes dozrávají s příšernou rychlostí.
+A toto všechno je způsobeno vinou lidí samotných. Vinou sklonu k nízkému. Největším nepřítelem bylo si lidstvo při tom samo. Dokonce ještě i těm nemnohým, kteří opět vážně usilují k výšinám, hrozí nebezpečí, že budou //spolustrženi// do hlubin, k nimž ostatní nyní spějí s příšernou rychlostí.
-Jest to jako obejmutí, po kterém nevyhnutelně následuje smrtelné vyssávání. Vstřebání do dusného, vláčného bahna, ve kterém vše bez hlesu zahyne. Není to již zápas, ale jen tiché, němé příšerné rdoušení.
+Je to jako obejmutí, za kterým bezpodmínečně následuje smrtelné vysávání. Vstřebávání do dusivé a husté bažiny, v níž všechno tiše zahyne. Není to již žádný zápas, nýbrž ještě jen tiché, němé a příšerné rdoušení.
-A člověk to nepoznává. Duchovní lenost činí ho slepým vůči zhoubnému dění.
+A člověk to nepoznává. Duchovní lenost ho oslepuje vůči zhoubným událostem.
-Avšak bahno trvale vysílá své jedovaté výpary, kterými zvolna umdlévají i ti dosud silní a bdělí, aby také usínajíce, spolu klesli bez moci.
+Bažina však trvale vysílá své jedovaté záření, které znavuje ještě silné a bdělé, aby se také oni zaspávajíce vysílením bezmocně ponořili.
-Tak vypadá to dnes na této zemi. Není to žádný obraz, který zde rozvíjím, nýbrž //život!// Protože všechno jemnohmotné má formy, které jsou utvářeny a oživeny city lidí, odehrává se takové dění skutečně a trvale. A to jest prostředí, které čeká lidi, až jim bude opustiti tuto zemi a nebudou moci býti vedeni vzhůru ke světlejším a krásnějším nivám.
+Takto to nyní vypadá na této zemi. Není to žádný obraz, který tím rozvíjím, nýbrž //život!// Protože všechno jemnohmotné nese formy vytvořené a oživené cítěním člověka, odehrávají se takovéto události skutečně a trvale. A to je prostředí, které čeká člověka, když z této země musí odejít a nemůže být veden na světlejší a krásnější pláně.
-Ale temno se stahuje stále //více.//
+Avšak temno se stahuje stále //více.//
-Blíží se proto čas, kdy tato země po nějakou dobu musí býti přenechána vládě tmy bez přímé pomoci ze Světla, protože si to lidstvo svým chtěním tak vynutilo. Následky chtění většiny lidstva //musely// přivoditi tento konec. Jest to doba, kterou směl kdysi viděti Jan, doba, kdy Bůh zahaluje svou tvář. --
+Blíží se proto čas, kdy tato země musí zůstat po určitou dobu ponechána nadvládě temna, bez přímé pomoci ze Světla, protože to lidstvo svým chtěním takto vynutilo. Tento konec //musely// přinést následky chtění jeho většiny. – Je to doba, kterou směl kdysi spatřit Jan, doba, kdy Bůh zahaluje svoji tvář. —
-Noc je všude vůkol. Ale v největší tísni, kdy všechno, i to nejlepší hrozí býti strženo, svítá současně také ranní zoře! Ale ranní zoře přinese zprvu bolesti veliké očisty, která jest neodvratná, dříve než může začíti záchrana všech vážně hledajících. Neboť všem těm, kdo usilují o nízké, nemůže býti podána ruka ku pomoci! Musí se propadnout až do oněch děsných hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení mukami, kterými se musí zhnusit sobě samým. Ti, kdo dosud mohli s posměchem a zdánlivě beztrestně klásti překážky těm, kdo usilují vzhůru, umlknou a zamyslí se, až konečně budou žebrat a sténavě prosit o Pravdu.
+Kolem dokola je noc. Avšak v nejvyšší nouzi, kdy hrozí, že všechno, i to nejlepší, utone, objevují se současně také ranní červánky! Avšak ranní červánky nejprve přináší bolesti velké očisty, která je nevyhnutelná, než může započít záchrana všech vážně hledajících; neboť všem těm, kteří usilují o nízké, //nemůže// být nabídnuta ruka ku pomoci! Mají klesnout až do oněch hrůzyplných hlubin, kde jedině mohou ještě doufat v probuzení utrpením, které v nich musí vzbudit hnus vůči sobě samým. Ti, kteří mohli doposud posměšně a zdánlivě beztrestně vytvářet překážky usilujícím vzhůru, zmlknou, zamyslí se, až nakonec budou žebrat a sténavě prosit o Pravdu.
-Nebude to pro ně potom tak lehké. Dostanou se nezadržitelně mezi mlýnské kameny železných zákonů Boží spravedlnosti, až //v prožití// dospějí k uznání svých omylů. --
+Tak snadné to pak pro ně nebude, neboť budou nezadržitelně vedeni mlýnskými kameny neúprosných zákonů Boží spravedlnosti, až v //prožití// dospějí k poznání svých omylů. —
-Na svých cestách mohl jsem seznati, že byla vnesena hořící pochodeň mezi líné lidské duchy mým slovem, které prohlašuje, že žádný člověk nemůže zváti svým Božské. Právě teď jeví se však veliká snaha objeviti Boha //v sobě// a tím státi se sám také Bohem!
+Na svých cestách jsem mohl poznat, že mezi líné lidské duchy vletěla pochodeň s mým Slovem, které objasňuje, že žádný člověk nemůže Božské nazývat svým vlastním, zatímco právě nyní mnohé jeho snahy usilují o objevení Boha //v// sobě, a tím nakonec také, aby se sám stal Bohem!
-Mnohonásobný neklid se vzbudil mým slovem. Lidstvo chce se proti tomu vzepřít, protože chce slyšet jen uspávající a uklidňující slova, která mu //lahodí!//
+S mým Slovem se proto namnoze probudil neklid, čemuž chce lidstvo vzepřením se zabránit, protože chce slyšet jen uspávající a uklidňující slova, která se mu zdají být //příjemná!//
-Ti, kdo se takto bouří, jsou jen zbabělci, kteří se nejraději skrývají sami před sebou. Jen aby zůstali v šeru, kde se to tak krásně a klidně sní podle vlastního přání.
+Ti, kdo se takto vzpírají, jsou jen zbabělci, kteří se nejradši skrývají sami před sebou, jen aby zůstali v přítmí, ve kterém se dá tak krásně a tiše snít, podle vlastního přání.
-Ne každý dovede snésti, aby byl vydán Světlu Pravdy, které jasně a nemilosrdně ukazuje nedostatky a skvrny obleku. Úsměvem, šprýmem nebo nepřátelstvím chtějí takoví lidé zabrániti příchodu dne, který dá zřetelně poznat hliněné nohy neudržitelné výstavby bůžka jejich „já“. Pošetilci, hrají sami se sebou jen maškarádu, po které bude neúprosně následovati šedivá popeleční středa. Ve svých falešných názorech chtějí se přece jen zbožňovati. V tom cítí se pozemsky blaženi a volni. Již předem mají za nepřítele //toho,// kdo je vyrušuje z jejich líného klidu!
+Ne každý může snést to, aby byl vystaven Světlu Pravdy, která jasně a nemilosrdně ukazuje chyby a skvrny oděvu.
-Ale všechno vzpírání jim //tentokráte// nepomůže!
+Úsměvem, posměchem nebo nepřátelstvím chtějí tací zabránit příchodu dne, který nechá zjevně poznat hliněné nohy vratkých staveb bůžka jejich „já“. Tak si hrají pošetilci sami před sebou jen maškarádu, kterou bude neúprosně následovat šedá popeleční středa. Ve svých falešných názorech se přece chtějí jen sami zbožňovat, a v tom se cítí pozemsky blažení a bezstarostní. Předem považují za nepřítele //toho,// kdo je vyruší z tohoto líného klidu!
-Sebezbožštění, které se jeví ve tvrzení, že v člověku je Božské, jest špinavým dotýkáním se vznešenosti a čistoty vašeho Boha. Tím //hanobí// se vám to nejsvětější, k němuž vzhlížíte s nejblaženější důvěrou. --
+Avšak veškeré vzpírání jim //tentokrát// nijak neprospěje!
-Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužiti k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem jest vaše schopnost cítění. Je-li tato schopnost cítění čistá, má přímé spojení s duchovnem a tím i s rájem. Pak jsou chvíle, kdy i vy můžete plně procítiti blízkost svého Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a největší radosti!
+Sebezbožňování, které se projevuje tvrzením, že v člověku je Božské, je špinavým saháním po vznešenosti a čistotě vašeho Boha, //čímž// se vám //zneuctívá// to nejsvětější, k čemuž vzhlížíte v nejblaženější důvěře! —
-Jeho blízkost cítíte pak stejným způsobem, jak ji trvale prožívají v ráji věční čistě duchovní, se kterými jste v takových chvílích těsně spojeni. Silný výchvěv rozryvem veliké radosti, tak jako hluboké bolesti; zatlačuje na vteřinu všechno pozemsky nízké daleko do pozadí a tím se uvolňuje čistota citů a tvoří se ihned most ke stejnorodé čistotě, která oživuje ráj!
+Ve vašem nitru stojí oltář, který má sloužit k uctívání vašeho Boha. Tímto oltářem je vaše schopnost cítění. Je-li čistá, má bezprostřední spojení s duchovnem a tím s rájem! Pak jsou okamžiky, ve kterých také vy můžete plně cítit blízkost vašeho Boha, jak se to často stává v nejhlubší bolesti a v nejvyšší radosti!
-To jest nejvyšší blaho lidského ducha, této koruny všeho stvoření. Věční v  ráji žijí v něm trvale. Ono přináší nádhernou jistotu bezpečného úkrytu. Věční jsou si tak plně vědomi blízkosti svého velikého Boha, v jehož síle stojí. Při tom však uznávají také jako samozřejmost, že jsou na své největší výši a že nikdy nemohou se státi schopnými, aby uzřeli Boha.
+Cítíte pak Jeho blízkost stejným způsobem, jak ji trvale prožívají věční, čistě duchovní v ráji, s nimiž jste v takovýchto okamžicích těsně spojeni. Silné záchvěvy způsobené návalem velké radosti, stejně jako hluboké bolesti zatlačí všechno pozemsky nízké na několik vteřin do pozadí, a tím uvolní čistotu cítění, čímž ihned vytváří most ke stejnorodé čistotě, která oživuje ráj!
-To jich však netísní, ale v uznání jeho nepřístupné velikosti nacházejí jásavý dík za jeho bezmeznou milost, kterou nechává vždy vládnouti vzhledem k osobivému tvoru.
+To je nejvyšší štěstí lidského ducha, této koruny celého stvoření. Věční v ráji v něm trvale žijí. Přináší nádhernou jistotu bezpečí. Jsou si pak plně vědomi blízkosti svého velikého Boha, v Jehož síle stojí, avšak při tom jako samozřejmost také nahlíží, že na své nejvyšší výši nejsou a nikdy se nebudou moci stát schopnými, aby Boha spatřili.
-A z tohoto blaha může se těšit již pozemský člověk. Říká se zcela správně, že pozemský člověk v posvátných okamžicích tuší blízkost svého Boha. Ale stává se to rouháním, chce-li někdo z tohoto zázračného mostu uvědomění si Božské blízkosti vyvoditi tvrzení, že sám má v sobě jiskru Božství.
+To je však netísní, nýbrž v poznání Jeho nepřístupné velikosti nalézají jásavý dík za Jeho nevýslovnou milost, kterou neustále nechává vládnout vůči troufalému tvoru.
-Ruku v ruce s tímto tvrzením jde i snižování Božské lásky. Jak může kdo odměřovati Božskou lásku měřítkem lásky lidské? Ba ještě více, stavěti ji podle hodnoty //pod// tuto lidskou lásku? Podívejte se na lidi, kteří Božskou lásku, nejvyšší ideál, představují si jen jako zcela tiše všechno trpící a k tomu všechno odpouštějící! Chtějí viděti Božské v //tom,// že ono nechá si od mnohem nižších //tvorů// líbiti všechnu nezvedenost! Tak, jak jest tomu pouze u největšího slabocha, u nejzbabělejšího člověka, kterým proto opovrhujeme. Přemýšlejte přece o tom, jaká v tom tkví nesmírná potupa!
+A toto štěstí může požívat již pozemský člověk. Je zcela správné, když se říká, že pozemský člověk v posvátných okamžicích cítí blízkost svého Boha. Avšak stává se rouháním, chce-li se z tohoto zázračného mostu uvědomění si blízkosti Boží odvodit tvrzení, že sám má v sobě jiskru Božství.
-Lidé chtějí bez trestu hřešit, aby na konec připravili svému Bohu radost tím, že si nechají od něho odpustiti své viny bez vlastního odpykání! K takovému názoru patří buď bezmezná omezenost, trestuhodná lenost, nebo uznání beznadějné vlastní slabosti pro dobré chtění a úsilí vzhůru. Jedno jest však stejně zavržitelné jako druhé.
+Ruku v ruce s tímto tvrzením jde také strhávání Boží lásky. Jak se může měřit Boží láska měřítkem lásky lidské? A navíc ji dokonce v její hodnotě stavět //pod// tuto lidskou lásku? Pohleďte na lidi, kteří si Boží lásku jakožto nejvyšší ideál představují jen jako zcela tiše všechno trpící a k tomu všechno promíjející! Chtějí Božské poznávat //v tom,// že si nechá líbit od mnohem nižších //tvorů// veškerou nevychovanost, jako je tomu jen u největšího slabocha nebo u nejzbabělejšího člověka, kterým se za to opovrhuje. Přemýšlejte přece o tom, jaká v tom tkví příšerná potupa!
-Představte si Božskou lásku! Křišťálově jasnou, zářící, čistou a velikou! Můžete si při tom myslet, že může býti tak sladce slabošskou a neuctivě povolnou, jak by ji lidé rádi měli? Chtějí vystavěti falešnou velikost tam, kde si //přejí// slabost! Kreslí falešný obraz jen proto, aby si při tom ještě sami něco předstírali, aby se uklidnili nad vlastní vadností, která je ochotně zanechává ve službách temnoty. Kde jest při tom svěžest a síla, která nezbytně patří ke křišťálové čistotě Božské lásky? Božská láska jest neodlučitelna od největší přísnosti Božské spravedlnosti. Ona jest dokonce sama spravedlností. Spravedlnost jest láska a láska jest opět jen ve //spravedlnosti.// V tom také spočívá Božské odpuštění.
+Lidé chtějí hřešit beztrestně, aby pak ještě nakonec připravili svému Bohu radost tím, že si od Něj bez vlastního odpykání nechají svou vinu odpustit! Něco takového přijmout, to vyžaduje buď bezmeznou omezenost, trestuhodnou lenost nebo poznání vlastní beznadějné nedostatečnosti pro dobré chtění k úsilí vzhůru: Avšak jedno je stejně zavrženíhodné jako to druhé.
-Jest správné, když církve praví, že Bůh //všechno// odpouští! A //skutečně// odpouští! V opak k člověku, který má za trvale nehodného ještě i toho, kdo odpykal nějakou malou vinu. Takovými myšlenkami uvaluje na sebe dvojnásobnou vinu, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde chybí lidské lásce spravedlnost.
+Představte si Boží lásku! Křišťálově jasnou, zářící, čistou a velikou! Můžete si při tom myslet, že může být tak nasládle slabošská, nedůstojně ústupčivá, jak by lidé tak rádi chtěli? Chtějí vybudovat falešnou velikost tam, kde si //přejí// slabost, a vytvářejí falešný obraz, jen aby sami sobě při tom ještě něco předstírali, uklidnili se nad vlastní vadností, která je ochotně nechá postavit do služby temnu. Kde je při tom svěžest a síla, která ke křišťálové čistotě Boží lásky bezpodmínečně patří? Boží láska je neoddělitelná od největší přísnosti Boží spravedlnosti. Ona je jí dokonce i sama. Spravedlnost je láska a láska opět spočívá jen ve //spravedlnosti.// Jedině v tom spočívá také Boží odpuštění.
-Působení Božské vůle očisťuje každého lidského ducha z jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usiluje vzhůru.
+Je správné, když církve říkají, že Bůh //všechno// odpouští! A //skutečně// odpouští! Na rozdíl od člověka, který sám ještě toho, kdo odpykal nějakou malou vinu, trvale považuje za nehodného, a s takovými myšlenkami se zatěžuje dvojnásobnou vinou, protože v tom nejedná podle vůle Boží. Zde schází lidské lásce spravedlnost.
-Vrátí-li se z těchto mlýnů ve hmotnosti zpět k duchovnu, stojí čistý v říši svého Stvořitele a nehraje žádnou roli, v //čem// kdy chybil! Jest právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Ale působením Božských zákonů //předchází// nechybující vždy toho, kdo chyboval. V této skutečnosti jest záruka Božského odpuštění a jeho milosti!
+Působení Boží vůle ve Stvoření očišťuje každého lidského ducha od jeho viny ve vlastním prožití nebo v dobrovolném polepšení, jakmile usiluje vzhůru.
-Což neslyšíme dnes častokrát zděšenou otázku: Jak mohla nadejíti léta takové bídy s vůlí Boží? Kde zůstává při tom láska, kde spravedlnost? Tak ptá se //lidstvo,// ptají se //národové,// často celé rodiny a jednotliví lidé! Nemělo by jim to spíše býti důkazem, že Božská láska jest //přece jen jiná,// než si tak mnohý myslí? Pokuste se přece jednou //až do konce// domysliti vše odpouštějící Božskou lásku tak, jak se lidé křečovitě snaží si ji představovati! Má všechno bez odpykání strpěti a konečně ještě všechno velkomyslně odpouštěti! Musel by to býti žalostný výsledek! Má se člověk za tak cenného, že tím má trpěti jeho Bůh? Má se snad ještě za cennějšího než Bůh? Co všechno jest skryto v této domýšlivosti lidí!
+Vrátí-li se zpět do duchovna z těchto mlýnů ve hmotnosti, tak stojí čistý v říši svého Stvořitele a nehraje žádnou roli, //čím// kdysi pochybil! Je přesně tak čistý jako někdo, kdo nikdy nechyboval. Avšak //napřed// vede jeho cesta účinky Božích zákonů a v //této// skutečnosti spočívá záruka Božího odpuštění a Jeho milosti!
-Při takovém myšlení musíte klopýtati přes tisíc překážek a k závěru můžete dojíti jen //tehdy,// když Boha snížíte a učiníte ho nedokonalým.
+Dnes tak často slýcháme zděšenou otázku: Jak mohla z vůle Boha nastat léta takovéto bídy? Kde při tom zůstává láska a kde spravedlnost? Ptá se //lidstvo,// ptají se //národy,// často rodiny a jednotliví lidé! Nemělo by jim to být spíše důkazem, že Boží láska je //přece// jen //jiná,// než by si tak mnohý chtěl domýšlet? Pokuste se přece jednou až do //konce// domyslet tu všeodpouštějící Boží lásku //tak,// jak se snaží si ji lidé křečovitě představovat! Bez příslušného odpykání má všechno strpět a nakonec ještě velkoryse odpustit. Musel by to být žalostný výsledek! Považuje se člověk za tak cenného, že tím má trpět jeho Bůh? Tudíž za ještě cennějšího než Bůh? Co všechno spočívá v této domýšlivosti lidí. —
-Ale on byl, jest a zůstává dokonalým, lhostejno, jak se k tomu staví lidé.
+Při klidném zamyšlení musíte klopýtat přes tisíceré překážky a k nějakému závěru můžete dojít pouze //tehdy,// když snížíte Boha a učiníte Ho nedokonalým.
-Jeho odpuštění spočívá ve //spravedlnosti.// Ne jinak. A v této neochvějné spravedlnosti jest také jedině veliká, dosud tak zneuznávaná láska!
+On však byl, je a zůstává dokonalým, lhostejno, jak se k tomu lidé staví.
-Odvykněte si měřiti při tom podle pozemského. Boží spravedlnost a Boží láska platí lidskému //duchu!// Hmotnost nijak při tom nerozhoduje. Vždyť jest //zformována// jen lidským duchem samotným a bez ducha nemá života.
+Jeho odpuštění spočívá ve //spravedlnosti.// Nijak jinak. A jedině v této neposunutelné spravedlnosti spočívá také veliká, doposud tak nepoznaná láska!
-Proč se tak často mučíte čistě pozemskými maličkostmi, které pociťujete jako vinu, ačkoliv ve skutečnosti žádným proviněním nejsou! Jen to, co //duch// při činu //chce,// jest rozhodující pro Božské zákony ve stvoření. Tato duchovní vůle není však činnost myšlenková, nýbrž jest to nejvnitřnější cítění vlastního chtění v člověku. Jedině toto cítění může uvésti v pohyb zákony záhrobí a také je samočinně v pohyb uvádí.
+Odvykněte si při tom měřit podle pozemského. Boží spravedlnost a Boží láska platí lidskému //duchu.// Hmotné při tom nehraje vůbec žádnou roli. To je přece //zformováno// jen samotným lidským duchem a bez ducha nemá žádného života.
-Božská láska nenechá se lidmi strhnouti. V ní spočívají ve stvoření také železné zákony Boží vůle, která jest nesena láskou. A tyto zákony projevují se tak, jak se jim člověk vzdává. Mohou ho přivésti až v blízkost Boží, nebo utvoří přehradu, kterou nelze rozbořiti jinak, než konečným podřízením se člověka. To jest pak totéž jako poslušnost, ve které jedině může najíti svou spásu a své štěstí. Jest to //jednotná// slitina. Veliké dílo stvoření nevykazuje žádných mezer, žádných nedostatků, žádné trhliny. Každý pošetilec a každý blázen, který chce něco jiného, roztříští si při tom hlavu! --
+Proč se tak často mučíte čistě pozemskými maličkostmi, které prožíváte jako vinu, i když to vina vůbec není.
-Božská láska činí jen to, co každému lidskému duchu //prospívá.// Nezáleží na tom, působí-li to na zemi člověku radost a jeví-li se mu to příjemným. Sahá daleko nad to, protože ovládá celé bytí. --
+Pouze to, co //duch chce// při nějakém konání, je rozhodující pro Boží zákony ve stvoření. Tato duchovní vůle však není myšlenková činnost, nýbrž nejvnitřnější cítění, skutečné chtění v člověku, které jedině může uvést do pohybu zákony onoho světa a také samočinně do pohybu uvádí.
-Mnozí lidé dnes velmi často myslí: Čekají-li nás bědy a zničení, aby se přivodilo velké očistění, musí přece býti Bůh tak spravedliv a vyslati dříve hlasatele pokání. Člověk musí přece býti předem varován! Kde jest Jan, který oznámí příští?
+Boží láska se nenechá lidmi strhnout; neboť ve stvoření v ní spočívají také neúprosné zákony Jeho vůle, která je nesena láskou. A tyto zákony působí tak, jak se v nich člověk projevuje. Mohou ho spojit až s blízkostí Boží, nebo vytvořit překážku, kterou nelze nikdy rozbít jinak než konečným vřazením se člověka, což je totožné s poslušností, ve které jedině může nalézt své blaho a své štěstí. Je to //jednolitý// celek, veliké dílo, které nevykazuje žádné chyby a žádné mezery. Každý blázen, každý pošetilec, který tomu chce jinak, roztříští si při tom hlavu. —
-Neblazí ve své myšlenkové prázdnotě, která chce býti velikou! Za takovým voláním skrývá se jen domýšlivost největší prázdnoty. Vždyť byste ho vyhnali, do žaláře uvrhli!
+Boží láska působí jen tím, co každému lidskému duchu //prospívá,// avšak ne tím, co mu na zemi činí radost a projevuje se příjemně. Jde //daleko// nad to, protože ovládá celé bytí. —
-Otevřte přece oči a uši! Není dosti vážných výstrah v hromadících se úkazech přírodních a katastrofách? Nemluví stav v Rusku a Číně vážnou řečí? Vždyť i Němci z blízkých pohraničních krajů často žalují na útisk svých nepřátel! Ale //v tanci// přechází se přes všechnu bídu a hrůzy bližních lehkomyslně dále! Lidé //nechtějí// viděti ani slyšeti!
+Nyní mnozí lidé velmi často uvažují takto: Jestliže lze očekávat strasti a zničení, aby se přivodila velká očista, tak musí být Bůh tak spravedlivý, že vyšle před tím hlasatele pokání. Člověk musí být přece předem varován. Kde je Jan, který ohlásí nadcházející?
-Také hlasatel pokání vyšel již před dvěma tisíci lety a Slovo učiněné tělem šlo v patách za ním. Ale lidé horlivě se přičinili, aby smazali a zatemnili čistý lesk Slova, aby pomalu uhasla přitažlivá síla jeho záření.
+Jsou to nešťastníci ve své rádoby velké myšlenkové prázdnotě! Jen troufalost největší prázdnoty skrývá se za takovýmto voláním. Vždyť by ho umlčeli a uvrhli do žaláře!
-A všichni ti, kdo chtějí vyprostiti Slovo tam, kde zarostlo býlím, záhy seznají, jak vyslanci temnot křečovitě usilují, aby zamezili každé radostné probuzení!
+Otevřete přece oči a naslouchejte! Nejsou hromadící se přírodní jevy a katastrofy dosti vážným napomenutím? Nemluví poměry v Rusku a Číně vážnou řečí? Sami Němci z blízkých příhraničních oblastí posílají své stížnosti často pod útlakem svých, //našich// nepřátel! Avšak v //tanci// se lehkovážně přechází přes veškerou bídu a zděšení svých bližních! Není //snaha// vidět a slyšet! —
-//Ale dnes nebude se opakovati žádné dění tak, jako za dob Kristových!// Tehdy přišlo Slovo! Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a rozhodlo se tenkrát pro odmítnutí hlavní věci a tím pro zavržení! Od té doby byli lidé podrobeni zákonům, které se samočinně přičlenily k tomuto svobodnému rozhodnutí, jak tehdy bylo projeveno. Lidé shledali se na cestě, kterou si zvolili sami, s veškerým ovocem svého vlastního chtění.
+Také hlasatel pokání přišel předem, již před 2000 lety, jehož těsně následovalo Slovo, které se stalo člověkem. Avšak lidé se opět horlivě snažili odstranit a zatemnit čistý lesk Slova, aby přitažlivá síla jeho záření postupně pohasla. —
-Kruh se nyní brzy uzavře. Hromadí se to stále silněji a skládá jako zeď, která se brzy zřítí nad lidstvem, které nic netušíc, žije v duchovní tuposti. Na konci, v době naplnění, nezbude jim ovšem již žádná svobodná volba!
+A všichni, kteří chtěli Slovo vyprostit z popínavých rostlin, museli brzy pocítit, jak se poslové temnot křečovitě snaží zabránit každému radostnému probuzení!
-Musí konečně sklidit, co tehdy i na pozdějších svých cestách rozsévali.
+//Avšak dnes se nebudou znovu opakovat žádné události jako v Kristově době!// Tehdy přišlo Slovo! Lidstvo mělo svou svobodnou vůli a tehdy se v podstatě rozhodlo k odmítnutí, k zavržení! Od toho okamžiku byli lidé podrobeni zákonům, které se samočinně přidružily k tehdejšímu takto učiněnému svobodnému rozhodnutí. Lidé pak nalezli na cestách, které si sami zvolili, veškeré ovoce svého vlastního chtění.
-Všichni ti, kteří kdysi za časů Kristových zavrhovali Slovo, jsou dnes opět vtěleni na této zemi. Dnes nemají již nároků na předchozí výstrahu a opětovné rozhodnutí. Za těch dva tisíce let měli dosti času rozmysleti se jinak! Také člověk, který přijímá Boha a jeho stvoření ve falešném výkladu a nesnaží se čistěji je pochopiti, nepřijal jich //vůbec!// Jest to dokonce mnohem horší, protože nesprávná víra zdržuje v poznání Pravdy.
+Nyní se brzy uzavře kruh. Hromadí se to stále silněji a tyčí se jako hradba, která se brzy zhroutí na lidstvo, které si nic netušíc pohodlně žije v duchovní tuposti. Nakonec, v době splnění, jim ovšem nezůstane více žádná svobodná volba!
-Ale běda tomu, kdo Pravdu //falšuje nebo mění// proto, aby se k němu sbíhali lidé, poněvadž jest jim to v pohodlnější formě příjemnější. Takový člověk neuvaluje na sebe jenom vinu falšování a zavádění, ale nese také ještě všechnu zodpovědnost za ty, které k sobě přivábil tím, že Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. Až přijde jeho hodina odplaty, //nebude// mu pak pomoženo. Zřítí se do hlubin, které ho již nikdy nemohou vydati! A to právem! Také to směl spatřovati Jan a varovati před tím ve svém Zjevení.
+Musí nyní konečně sklidit to, co zaseli tehdy a také na pozdějších cestách. K zúčtování jsou dnes opět vtěleni na této zemi všichni ti, kteří kdysi za dob Kristových Slovo zavrhovali. Nemají dnes více právo na včasné varování a opětovné rozhodnutí. Během dvou tisíc let jim zůstal dostatek času, aby se rozmysleli jinak! Také ten, kdo přijímá falešné výklady Boha a Jeho stvoření a nesnaží se je pochopit čistěji, ten je //nepřijal vůbec.// To je dokonce daleko horší, protože falešná víra vzdaluje od pochopení Pravdy.
-Až začne jednou veliká očista, nezbude člověku tentokráte času, aby se vzpínal nebo se jakýmkoliv způsobem stavěl proti tomuto dění. Božské zákony, o kterých si člověk tak rád dělá nesprávný obraz, naplní se pak neúprosně.
+Avšak běda tomu, kdo Pravdu //falšuje// nebo //upravuje// proto, aby tím dosáhl shromažďování lidí, protože je jim to v pohodlnější formě také příjemnější. Zatíží se nejen vinou falšování a uvádění v omyl, nýbrž ponese také ještě veškerou zodpovědnost za ty, které mohl strhnout na sebe, když Pravdu činil pohodlnější nebo přijatelnější. //Nebude// mu pak pomoženo, když přijde jeho hodina odplaty. Zřítí se do hlubin, které ho nikdy nemohou vydat zpět, a to právem! – Také to směl spatřit Jan a varovat před tím ve svém Zjevení.
-Právě v největších hrůzách doby, jakých kdy zažila země, zví konečně lidstvo, že Boží láska jest daleka měkkosti a slabosti, kterou si lidé jí dovolili připisovati.
+A když jednou započne velká očista, tak nezůstane tentokrát člověku žádný čas, aby se vzpíral, nebo dokonce stavěl proti těmto událostem. Boží zákony, o kterých si člověk tak rád dělá falešný obraz, projeví se pak neúprosně.
-Více než polovina všech lidí v přítomnosti nepatří vůbec na tuto zemi!
+Právě v největší hrůzostrašnosti doby, kterou kdy země zažila, bude se lidstvo konečně učit, že Boží láska je daleko vzdálená měkkosti a slabosti, které si jí dovoluje připisovat.
-Již po tisíciletí lidstvo pokleslo a žije //tak// silně v temnotách, že ve svém nečistém chtění nastavělo mnoho mostů k temným sférám, které jsou hluboko //pod// zemskou úrovní. Tam žijí hluboce kleslí, jichž jemnohmotná váha nepřipouštěla nikdy možnost, dostati se nahoru na tuto zemskou pláň.
+Více než polovina všech lidí v současnosti vůbec nepatří na tuto zemi!
-V tom byla //ochrana// pro všecky lidi žijící na zemi, i pro ony temné bytosti samotné. Jsou odloučeny přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole mohou se vyzuřiti ve svých náruživostech a všech nízkostech, aniž tím způsobí škodu. Naopak. Jejich nezřízené vyžití najde tam jen stejnorodé. Právě tak vyžití těchto stejnorodých dotýká se také jich. Trpí tím navzájem, což vede k uzrávání, ne však k další vině. Utrpením může se probuditi jenom hnus před sebou samým a s hnusem i přání dostati se z této říše. Přání však vede časem k mučivému zoufalství, které může konečně míti za následek nejvroucnější modlitbu a tím i vážnou vůli k polepšení.
+Již před tisíciletími toto lidstvo tak pokleslo a //tak// silně žije v temnotách, že ve svém nečistém chtění vystavělo mnohé mosty k temným sférám, které jsou hluboko //pod// touto pozemskou plání. Tam žijí hluboce pokleslí, jejichž jemnohmotná tíže by nikdy nepřipustila, aby přišli vzhůru na tuto pozemskou úroveň.
-//Tak se mělo díti. Ale falešným chtěním lidí stalo se jinak!//
+V tom spočívala //ochrana// pro všechny žijící na zemi, jakož i pro tyto temné samotné. Jsou odděleni přirozeným zákonem jemnohmotné tíže. Tam dole se mohou vyřádit ve svých vášních, všech nízkostech, aniž by tím způsobovali škodu. Naopak. Jejich nezadržované vyžívání se zasáhne tam jen ty, co jsou stejného druhu, a stejně tak vyžívání těchto stejnorodých zasáhne také je samotné. Tím trpí vzájemně, což vede k dozrávání, ne však k další vině. Neboť utrpením může se jednou probudit hnus před sebou samým a s tímto hnusem také přání odejít z této říše. Přání vede časem k strastiplnému zoufalství, které může nakonec mít za následek nejvroucnější modlitby, a tím vážné chtění k polepšení.
-Lidé svým //temným// chtěním zřídili mosty do oblasti temna. Podali tam žijícím ruku a umožnili jim přitažlivou silou stejného druhu, aby se dostali vzhůru na zemi. Zde našli tito temní také ovšem příležitost k nové inkarnaci, která pro ně podle normálního světového dění nebyla dosud předurčena.
+//Tak se to mělo odehrávat. Avšak vlivem falešného chtění lidí to probíhalo jinak!//
-Na pozemské úrovni, kde mohou prostřednictvím hrubohmotného žíti //společně// se světlejšími a lepšími, působí jen škodu a uvalují tím na sebe //novou// vinu. To nemohou činit ve svých nížinách, neboť jejich stejnorodým přináší nízkost jen užitek. Snad v tom konečně přece jen poznají sama sebe a naučí se míti k tomu odpor, což přispěje k polepšení.
+Lidé vystavěli svým //temným// chtěním most do oblastí temna. Tím podali ruku tam žijícím a umožnili jim skrze přitažlivou sílu stejného druhu přijít vzhůru na tuto zemi. Zde nalezli přirozeně také příležitost k nové inkarnaci, která pro ně podle normálního světového dění ještě nebyla předurčena.
-Tuto normální cestu vývoje //přerušil// člověk nízkým použitím své svobodné vůle, kterou utvořil jemnohmotné mosty k oblasti temna. Následkem toho ti, kdo byli uvrženi do těchto oblastí, mohli se jako smečka vrhnouti na pozemskou úroveň a s jásotem zalidniti větší její část.
+Neboť na pozemské úrovni, kde mohou prostřednictvím hrubohmotného žít //společně// se světlejšími a lepšími, působí jen škodu a tím na sebe uvalují //novou// vinu. To ve svých nížinách nemohou; neboť těm, kteří jsou s nimi stejnorodí, přináší nízkost jen užitek, protože v ní přece nakonec poznají jen sami sebe a naučí se mít před tím odpor, což přispívá k polepšení.
-Poněvadž světlé duše musí prchati před temnem tam, kde temno nabylo pevné půdy, bylo snadno těmto temnějším duším, které tak neprávem přišly na pozemskou úroveň, dospěti k vtělení. A to někdy i tam, kde by se jinak byla vtělila jen světlá duše. Temná duše zachytila se prostřednictvím někoho v okolí nastávající matky a tak jí bylo umožněno, aby se udržela a zapudila světlou, i když matka nebo otec patřili ke světlejším.
+Tuto normální cestu veškerého vývoje člověk //porušil// nízkým využitím své svobodné vůle, se kterou vytvořil jemnohmotný most k oblastem temna, takže pokleslí mohli odtud jako divoká smečka vtrhnout na pozemskou pláň a s jásotem osídlit její větší část.
-Tím vysvětluje se také hádanka, že tak mnohá černá ovce mohla přijíti k dobrým rodičům. Dbá-li však budoucí matka lépe na sebe a na své nejbližší okolí, na své styky, pak se to //nemůže// státi.
+Protože světlé duše musí ustoupit před temnem tam, kde temno získalo pevnou oporu, bylo snadné pro tyto temnější duše, které neprávem přišly na pozemskou úroveň, také mnohdy proniknout k inkarnaci tam, kde by jinak přišly jen duše světlé. Temná duše při tom nalezla oporu skrze někoho v okolí nastávající matky, kdo jí umožnil, aby se udržela a vytlačila duši světlou, i když matka nebo otec ke světlejším patřili.
-Možno v tom poznati tedy jen //lásku,// když konečně naplnění zákonů v plné spravedlnosti smete s pozemské úrovně ty, kdo sem //nepatří,// aby se zřítili do oné říše temna, kam svým druhem přísluší. Pak nebudou již moci světlejším duším brániti ve vzestupu a na sebe uvalovati novou vinu. Snad přece ještě dozrají k zošklivění si vlastního prožívání. -- --
+Tím se vysvětluje také záhada, že tak mnohá černá ovce mohla přijít k dobrým rodičům. Dbá-li však lépe nastávající matka na sebe a na své nejbližší okolí, na své styky, tak se to //nemůže// stát.
-Přijde samozřejmě doba, která železným spárem uchopí srdce //všech// lidí a kdy se strašlivou neúprosností bude vyhlazena duchovní pýcha z každého lidského tvora. Potom zmizí i každá pochybnost, která nyní brání lidskému duchu v poznání, že Božské není //v něm,// nýbrž vysoko //nad// ním. Že může státi pouze jako nejčistší //obraz// na oltáři jeho vnitřního života. Obraz, ke kterému vzhlíží v pokorné modlitbě! --
+Lze tedy poznávat jen //lásku// v tom, když závěrečný důsledek zákona v plné spravedlnosti smete z pozemské úrovně konečně ty, kteří sem //nepatří,// aby klesli do oné říše temna, kam také svým druhem patří. Nebudou tím moci již více překážet světlejším ve vzestupu a sami na sebe uvalovat novou vinu, nýbrž snad přece jen dozrají hnusem svého vlastního prožívání. — —
-Není to blud, nýbrž vina, přiznává-li se lidský duch k tomu, že chce býti také Božským. Takové vypínání musí přivoditi pád, protože rovná se pokusu vyrvati Bohu žezlo z ruky a strhnouti ho na týž stupeň, který zaujímá člověk. Ba kterého dosud ani nedosáhl, protože chtěl býti //více// a hledí k výšinám, kterých nemůže nikdy dosáhnouti, ba ani poznati. Tak přehlížel člověk nevšímavě všechnu skutečnost a učinil se nejen zcela neprospěšným ve stvoření, nýbrž stal se jeho //škůdcem,// což jest mnohem horší!
+Přijde samozřejmě doba, která železným stiskem sevře srdce //všech// lidí, kdy se strašlivou neúprosností bude v každém lidském tvoru vyhlazena duchovní pýcha. Pak zmizí také každá pochybnost, která nyní lidskému duchu brání v poznání, že Božské není //v něm,// nýbrž vysoko //nad// ním. Že může stát jen jako nejčistší //obraz// na oltáři jeho vnitřního života, ke kterému vzhlíží v pokorné modlitbě. —
-V důsledku jeho vlastního nesprávného stanoviska dokáže se mu konečně s příšernou zřetelností, že ve své nynější, tak hluboko pokleslé utvářenosti neznamená ani stín Božskosti. Celý poklad pozemského vědění, který pracně za tisíciletí nashromáždil, zjeví se pak jeho ustrnulému zraku jako //nic.// Bezmocně zažije sám na sobě, jak ovoce jeho jednostranného pozemského úsilí stává se zbytečným, ba jest mu i kletbou. //Pak si může vzpomínati na svou Božskost, dovede-li to! -- --//
+Není to omyl, nýbrž vina, když se lidský duch přiznává k tomu, že chce být také Božský. Taková vychloubačnost musí přivodit jeho pád; neboť je to totožné s pokusem vytrhnout svému Bohu žezlo z ruky, strhnout Ho dolů na stejný stupeň, který člověk zaujímá a který doposud vůbec nenaplnil, protože chtěl být //více// a hleděl do výšin, kterých přece nikdy nedosáhne a nikdy je nemůže poznat. Tak přehlédl nevšímavě veškerou skutečnost a neučinil sám sebe ve stvoření jen zcela neužitečným, nýbrž i //škůdcem,// což je daleko horší!
-Nutně zahřmí mu vstříc: „Na kolena, tvore, před tvým Bohem a Pánem! Nepokoušej se rouhavě povznést sebe na Boha!“ -- --
+Nakonec mu bude, prostřednictvím jeho vlastního falešně přivozeného stanoviska, dokázáno se strašlivou zřetelností, že ve svém dnešním tak hluboce pokleslém stavu neznamená ani stín Božství. Celý poklad pozemských vědomostí, které v průběhu tisíciletí pracně nashromáždil, ukáže se pak před jeho zděšeným zrakem jako //nic// a bezmocně prožije sám na sobě, jak se ovoce jeho jednostranného pozemského úsilí stává zbytečným, někdy dokonce i jeho prokletím. //Pak se může rozpomenout na své vlastní Božství, pokud bude moci!// — —
-Domýšlivost líného lidského ducha nejde dále. -- --
+Nutně mu zahřmí vstříc: Na kolena, tvore, před tvým Bohem a Pánem! Nezkoušej se rouhavě povyšovat na Boha! — —
-Teprve pak může lidstvo pomýšleti na vzestup. To jest pak také doba, ve které strženo bude vše, co nestojí na pevné půdě. Klamné existence, falešní proroci a sdružení kolem nich rozpadnou se sami v sobě! Tím budou pak i zjeveny dosavadní falešné cesty. Tak mnohý samolibec pozná potom s úžasem, že stojí nad propastí a jsa falešně veden, zřítí se rychle dolů, zatím, co se on pyšně domníval, že stoupá a blíží se k Světlu! Že otevřel bránu, aniž měl za ní plnou sílu obrany. Že na sebe přivodil nebezpečí, kterým by byl v přirozeném dění unikl. Blaze tomu, kdo pak najde pravou cestu k obratu!
+Podivínství líného lidského ducha nebude pokračovat. — —
+Teprve pak může lidstvo také pomýšlet na vzestup. To je pak také doba, v níž bude strženo to, co nestojí na pravé půdě. Zdánlivé existence, falešní proroci a sdružení, která vznikla kolem nich, zhroutí se sami v sobě! Tím budou pak zjeveny také dosavadní falešné cesty. Tak mnohý samolibý pak sice také zděšeně pozná, že stojí nad propastí a že byl falešně veden, avšak zřítí se rychle dolů, zatímco se pyšně domníval, že již stoupá vzhůru a blíží se ke Světlu! Že otevřel ochrannou bránu, aniž také za ní měl plnou sílu obrany. Že na sebe přitáhl nebezpečí, které by ho bývalo v přirozeném dění minulo. Blaze těm, kteří potom najdou pravou cestu k obratu!