Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Hlas, Zlín - 1996 » 30. Člověk a jeho svobodná vůle. | 2022/01/07 22:41 | current
– Marek Ištvánek
+++ Plamen - 2021 » 30. Člověk a jeho svobodná vůle. | 2021/03/16 23:25 | current
– Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
 ====== Člověk a jeho svobodná vůle. ======
-Aby se podal ucelený obraz o svobodné vůli člověka, musí býti připojeno mnohé z toho, co leží mimo, avšak uplatňuje více méně své vlivy na hlavní věc! Svobodná vůle! Jest to něco, před čím se v zamyšlení zastavují i význační lidé, protože podle zákonů spravedlnosti musí při zodpovědnosti býti zde nezbytně i možnost svobodného rozhodnutí.
+Aby o ní mohl být dán ucelený obraz, musí být připojené mnohé ležící mimo to, které svými účinky hlavní věc více nebo méně ovlivňuje!
-Ze všech stran slyšíme volání: „Kde se má v člověku vzíti svobodná vůle, když ve skutečnosti existuje Prozřetelnost, vedení, určení, vlivy hvězd a karma? Člověk jest postrkován, hoblován, formován, ať chce nebo nechce!“
+Svobodná vůle! Je to něco, před čím se dokonce i významní lidé zamyšleně pozastavují, protože při zodpovědnosti podle zákonů spravedlnosti musí také bezpodmínečně existovat možnost svobodného rozhodnutí.
-Opravdu hledající vrhají se s horlivostí na vše, co pojednává o svobodné vůli ve zcela správném poznání, že právě v této věci je nutně třeba vysvětlení. Dokud toho není, nemůže člověk také zaujmouti správné stanovisko, aby se ve velkém stvoření zdůraznil jako činitel, kterým vskutku jest. Nemá-li však správné stanovisko ke stvoření, zůstává v něm nutně cizincem, bude bloudit, nechá se strkat, hoblovat a formovat, protože mu chybí vědomí cíle. Z jednoho vyplývá pak druhé a přirozeným důsledkem stal se člověk konečně tím, čím je dnes a čím ve skutečnosti býti nemá!
+Kam se obrátíme, odevšad přichází volání: Jak má být v člověku svobodná vůle, když ve skutečnosti existuje prozřetelnost, vedení, předurčení, vlivy hvězd a karma (([[osud|Osud]]))? Člověk je tlačen, hoblován, formován, ať chce nebo ne!
-Velikým nedostatkem člověka jest, že neví, v čem vlastně záleží jeho svobodná vůle a jak se projevuje. Tato okolnost také nasvědčuje, že úplně ztratil cestu ke své svobodné vůli a neumí ji již nalézti.
+S horlivostí vrhají se vážně hledající na všechno, co hovoří o svobodné vůli, ve zcela správném poznání, že právě o ní je třeba nutně podat vysvětlení. Pokud toto schází, nemůže se člověk také správně postavit, aby se ve velkém stvoření udržel tím, čím skutečně je. Když však nemá ke stvoření správný postoj, musí v něm zůstat cizincem, bude bloudit a musí se nechat tlačit, hoblovat a formovat, protože mu schází vědomí cíle. Tak vyplývá pak z jednoho druhé a přirozeným důsledkem stal se nakonec člověk tím, čím je dnes, tím, čím však ve skutečnosti být nemá!
-Vstup na cestu pochopení není již znatelný pro navátý písek. Stopy jsou zaváty. Člověk běhá nerozhodně v kruhu, při tom se znavuje, pokud svěží vítr opět neuvolní cestu. Je přirozeno a samozřejmo, že pak veškerý navátý písek zvíří se v šílené smršti a dříve, než opět ulehne, oslepí mnohé oči, které žádostivě hledají dále vchod na cestu. Proto musí si každý počínati co nejopatrněji, aby si udržel volný rozhled, pokud i poslední prášek písku nebude odvanut. Jinak může se mu státi, že sice uvidí cestu, ale s lehce zkaleným zrakem učiní chybný krok stranou, klopýtne a padá, až zapadne, maje již cestu před sebou.
+Jeho velikou chybou je, že neví, kde vlastně spočívá jeho svobodná vůle a jak se projevuje. Tato skutečnost také ukazuje, že cestu ke své svobodné vůli úplně ztratil a neumí ji již více nalézt.
-Nepochopení, jaké lidé tvrdošíjně vždy znovu přinášejí vstříc skutečné existenci svobodné vůle, má kořeny hlavně v neporozumění tomu, co vlastně svobodná vůle jest.
+Počátek této cesty k pochopení již není nahromaděním navátého písku znatelným. Stopy jsou zaváty. Člověk pobíhá váhavě v kruhu, při tom se unavuje, dokud čerstvý vítr cestu konečně zase neuvolní. Že se při tom nejprve veškerý navátý písek zvedne ve zběsilém, zmatek odnášejícím víru a ještě než je odvanut, může zkalit mnohý zrak, který dychtivě hledá dál na tuto cestu vstup, je ovšem samozřejmé. Z tohoto důvodu musí být každý maximálně ostražitý, aby si svůj pohled udržel volný, dokud nebude také poslední prášek tohoto navátého písku odvanut. Jinak může se stát, že cestu snad uvidí, avšak lehce zkaleným zrakem šlápne vedle, klopýtne, upadne a je ztracen, maje cestu již před sebou. —
-Vysvětlení tkví sice již v označení samotném, ale jako všude, také zde nevidí se to skutečně jednoduché pro samou jednoduchost a hledá se na nepravém místě. Tím nepřichází se také k představě, co to je svobodná vůle.
+Nepochopení, kterým lidé stále znovu houževnatě prokazují skutečnou existenci svobodné vůle, tkví hlavně v neporozumění toho, čím skutečně svobodná vůle je.
-Vůlí rozumí dnes většina lidí ono násilné stanovisko pozemského mozku, kdy rozum, poutaný prostorem a časem, udává a stanoví nějaký určitý směr pro myšlení a cítění.
+Vysvětlení sice spočívá již v samotném názvu, avšak jako všude, tak také zde se nevidí to skutečně jednoduché pro samou jednoduchost, nýbrž hledá se na špatném místě, a nepřichází se tím také k možnosti si svobodnou vůli představit.
-To však není vůle svobodná, nýbrž vůle vázaná pozemským //rozumem!//
+Pod vůlí rozumí dnes největší počet lidí násilný postoj pozemského mozku, když rozum vázaný na prostor a čas udává a vymezuje určitý směr pro myšlení a cítění.
-Tato záměna, kterou mnozí lidé užívají, přináší velký omyl a staví zeď, která znemožňuje poznání a pochopení. Člověk se pak diví, když při tom nachází mezery, naráží na odpory a nedovede do toho vnésti žádné logiky.
+To však není svobodná vůle, nýbrž vůle svázaná pozemským //rozumem!//
-Svobodná vůle, která jediná vrývá se do vlastního života tak hluboko, že přesahuje daleko až do světa záhrobního, která vtiskuje svou pečeť duši a je schopna ji utvářeti, je zcela jiného druhu. Je mnohem větší a není proto tolik pozemská. Není také z toho důvodu v žádném spojení s pozemsky hrubohmotným tělem a tedy také ne s mozkem. Tkví jedině v samotném duchu, v duši člověka.
+Tato mnoha lidmi používaná záměna přináší velký omyl a staví zeď, která znemožňuje poznání a pochopení. Člověk se pak diví, když při tom nachází mezery, naráží na rozpory a není schopen do toho vnést žádnou logiku.
-Kdyby člověk vždy znovu a znovu nepřiznával neomezenou nadvládu rozumu, mohla by svobodná vůle jeho duchovního, vlastního „já“, která hledí dále, určovati jemným vycítěním směr rozumovému mozku. Pak musela by vázaná vůle, které je nutně třeba ku provádění všech pozemských účelů, vázaných na prostor a čas, velmi často nastoupiti jinou cestu, než je tomu dnes. Je snadno vysvětlitelno, že by tím i osud člověka nabyl jiného směru, protože následkem jinak nastoupené cesty splétá i karma jiné nitky a přináší jiné zvratné působení.
+Svobodná vůle, která sama tak pronikavě účinkuje ve vlastním životě, že daleko proniká na onen svět, která duši vtiskuje svou pečeť a je schopna ji zformovat, je zcela jiného druhu. Je mnohem větší, než aby byla tak pozemská. Nestojí proto také v žádném spojení s pozemským, hrubohmotným tělem, tedy také ne s mozkem. Spočívá výhradně v duchu samotném, v duši člověka.
-Toto vysvětlení nemůže samozřejmě ještě docíliti správného pochopení svobodné vůle. Má-li býti o této vůli nakreslen ucelený obraz, je nutno věděti, jak se svobodná vůle dosud projevovala. Nutno také věděti, jakým způsobem se dělo často tak mnohostranné splétání stávající karmy, které ve svém působení je schopno zakrýti svobodnou vůli tak, že často lze stěží ještě poznati její existenci. Často již vůbec ji poznati nelze.
+Kdyby člověk neuděloval rozumu znovu a znovu neomezenou nadvládu, tak mohla by daleko vidící svobodná vůle jeho duchovního, vlastního „já“ předepisovat jemným cítěním směr rozumovému mozku. Tím musela by pak vázaná vůle, která je bezpodmínečně nutná k provedení všech pozemských a na prostor a čas vázaných účelů, velmi často se dát jinou cestou, než je tomu nyní. Že tím také osud nabere jiný směr, je snadno vysvětlitelné, protože karma nastoupením jiných cest napíná také jiná vlákna a přináší jiné vzájemné působení.
-Takové vysvětlení možno však podati pouze tehdy, vrátíme-li se ke vzniku duchovního člověka. Jest nám vyjíti od chvíle, kdy se duchovní zárodek člověka po prvé noří do jemnohmotného obalu na nejzazším okraji hmotnosti.
+Toto vysvětlení nemůže samozřejmě přinést ještě žádné pravé porozumění pro svobodnou vůli. Má-li být o tom vykreslen celkový obraz, musíme vědět, jak se svobodná vůle již projevovala. Také jakým způsobem nastalo tak často mnohostranné spletení již stávající karmy, které je schopné ve svých účincích svobodnou vůli tak zastřít, že její existenci je možné poznat jen ztěží nebo zcela vůbec.
-Pak vidíme, že člověk zdaleka není tím, jak se domýšlí. Nemá bezpodmínečného práva na blaženost a věčný, trvalý osobní život. ((Přednáška: [[posledni_soud]])) Výrok: „Jsme všichni dítkami Božími“ v tom smyslu, jak ho lidé chápou nebo si myslí, je nesprávný! Každý člověk //není// dítětem Božím, nýbrž stává se jím jen tehdy, když se k němu vyvinul.
+Takovéto vysvětlení je však možné poskytnout pouze tehdy, jestliže přehlédneme zpět celý vývoj duchovního člověka, abychom vyšli až od okamžiku, ve kterém se duch - jádro člověka - poprvé noří do jemnohmotného obalu, nejzazšího okraje hmotnosti. —
-Člověk jest jako duchovní zárodek ponořen do stvoření. Tento zárodek nese v  sobě vše, aby se mohl vyvinouti k osobně vědomému dítěti Božímu. Při tom se však předpokládá, aby dotyčné schopnosti pěstoval a rozvinul a nedal jim zakrněti.
+Pak vidíme, že člověk naprosto není tím, čím se být domnívá. Nemá již více ve své kapse bezpodmínečné právo na blaženost a věčný trvale osobní život ((Přednáška: [[posledni_soud]])). Výrok: „Všichni jsme dětmi Božími“ je falešný v lidmi chápaném nebo zamýšleném smyslu! Dítětem Božím //není// každý člověk, nýbrž pouze tehdy, když se k tomu vyvine.
-Veliký a mocný je tento pochod a přece jest zcela přirozený na každém stupni dění. Všechno děje se logickým postupem, neboť logika je ve všem Božském působení. Toto působení je dokonalé a všechno dokonalé nemůže postrádati logiky. Každý z těchto zárodků ducha chová v sobě stejné schopnosti, protože všechny mají původ v jednom duchu. Každá z těchto jednotlivých schopností skrývá v sobě zaslíbení, jehož splnění nezbytně následuje ihned, jakmile se uplatní schopnost k vývoji. Ale také jen tehdy! To je vyhlídka //každého// zárodku při setbě. A přece …!
+Člověk je jakožto duchovní zárodek do stvoření vnořen. Tento zárodek nese všechno v sobě, aby se mohl vyvíjet k osobně vědomému dítěti Božímu. Přitom se však předpokládá, že příslušné schopnosti k tomu rozvine, bude je udržovat a nenechá je zakrnět.
-Vyšel rozsévač, aby rozséval: Tam, kde Božské, věčné, vznáší se nad stvořením a kde nejjemnohmotnější ve stvoření dotýká se bytostného, tam je pole k výsevu lidských duchovních zárodků. Jiskérky vyletují z bytostného přes jeho hranice a zapadají do panenské půdy jemnohmotné části stvoření jako při elektrických výbojích bouře. Jako když tvůrčí ruka Ducha Svatého rozsévá semena do hmoty.
+Veliký a mocný je tento proces, a přece zcela přirozený na každém stupni dění. Nic při tom nestojí mimo logický vývoj; neboť logika je ve všem Božím působení, protože je dokonalé a všechno dokonalé nesmí postrádat logiku. Kterýkoliv z těchto zárodků ducha nese v sobě stejné schopnosti, protože přece pochází z jednoho Ducha, a každá z těchto jednotlivých schopností skrývá zaslíbení, jehož splnění bezpodmínečně následuje, jakmile je schopnost přivedena k vývoji. Avšak také jen tehdy! To je výhled //každého// zárodku při setbě. A přece … !
-Zatím co osení roste a zraje zvolna, ke žním, zmaří se četná zrna. Nevzejdou, protože shnila, nebo uschla, to jest nevyvinula své vyšší schopnosti a musela se ztratiti ve hmotě. Ta, která vzešla a zdvihají se nad pole, budou při sklizni přísně tříděna a hluché klasy budou odděleny od plných. Po žních bude pak znovu pečlivě odloučena pleva od pšenice.
+Vyšel rozsévač, aby rozséval: Tam, kde se Božské, věčné vznáší nad stvořením, a kde nejjemnohmotnější ze stvoření dotýká se bytostného, je pole k výsevu lidských duchovních zárodků. Jiskřičky vychází z bytostného přes jeho hranici a noří se do panenské půdy jemnohmotné části stvoření, jako při elektrických výbojích bouřky. Je to, jako by tvůrčí ruka Ducha Svatého rozsévala semena do hmoty.
-Takový je obraz vývoje ve velkých rysech. Abychom poznali svobodnou vůli, musíme podrobněji sledovati vlastní vývoj člověka:
+Zatímco se osivo vyvíjí a pozvolna dozrává ke sklizni, mnohá semena se ztratí. Nevzešla, to znamená, že nerozvinula své vyšší schopnosti, nýbrž uschla nebo shnila a musela se ve hmotnosti ztratit. Avšak ta, která vzešla a pozdvihla se nad pole, budou při sklizni přísně tříděna a prázdné klasy budou odděleny od plných. Po sklizni bude pak ještě pečlivě oddělena pleva od pšenice.
-Jako nejvyšší a nejčistší je ve svém lesku věčně Božské, východisko všeho, začátek a konec, obklopené světlým bytostným.
+Takový je obraz vývoje ve velkém. Abychom nyní poznali svobodnou vůli, musíme podrobněji sledovat samotný vývoj //člověka://
-Když přeskočí duchovní jiskry z bytostného do půdy jemnohmotných výběžků hmotného stvoření, utvoří se kolem této jiskry ihned plynný obal stejného druhu hmoty této nejjemnější oblasti hmotného. Tím vstoupil duchovní zárodek člověka do stvoření, které jako všechno hmotné je podrobeno změně a zániku. Dosud je prost karmy a očekává věci, které mají přijít.
+Jako nejvyšší, jako nejčistší je ve svém lesku věčné, Božské, původ všeho, počátek a konec, obklopené světlým bytostným.
-Až do těchto nejzazších výběžků zasahují výchvěvy silného prožívání, které se nepřetržitě odehrává uprostřed stvoření ve veškerém bytí i zanikání.
+Když jiskra přeskočí z bytostného do půdy jemnohmotných výběžků hmotnosti stvoření, tak uzavře se kolem této jiskry ihned plynný obal ze stejně hmotného druhu této nejjemnější oblasti hmotnosti. Tím vstupuje duchovní zárodek člověka do stvoření, které je jako všechno hmotné podrobeno změně a zániku. Je ještě prost karmy a očekává věci, které mají přijít.
-I když jsou to jen nejjemnější náznaky, které jako dech procházejí touto plynovitou jemnohmotností, přece stačí, aby upozornily a probudily v duchovním zárodku citlivé chtění. Chce se mu „mlsati“ z toho nebo onoho záchvěvu a chce jíti za ním. Chceme-li to vyjádřiti jinak, chce se jím nechati vléci, což je tolik, jako dáti se přivábiti. V tom je první rozhodnutí mnohostranně nadaného duchovního zárodku, který je nyní přitahován podle své volby sem i tam. Při tom utvářejí se také již první nejjemnější nitky ke tkanivu, které má býti pro něho později kobercem života.
+Až do těchto nejzazších výběžků zasahují záchvěvy silných prožitků, které nepřetržitě probíhají uprostřed stvoření ve veškerém vývoji a zániku.
-Nyní však může rychle se vyvíjející zárodek použíti každého okamžiku, aby se oddal jinorodým záchvěvům, které jeho cestu trvale a mnohonásobně křižují. Jakmile to začne, tedy přeje si to, změní tím svůj směr a sleduje nově zvolený druh, nebo jinými slovy, nechá se jím vléci.
+I když jsou to také jen nejjemnější náznaky, které procházejí touto plynnou jemnohmotností jako dech, tak přece stačí, aby probudily v duchovním zárodku citové chtění a upoutaly jeho pozornost. Dožaduje se „mlsání“ z tohoto nebo onoho záchvěvu, následovat ho nebo, když se to má jinak vyjádřit, chce se jím nechat přitáhnout, což je totéž jako nechat se přivábit. V tom spočívá první rozhodnutí mnohostranně nadaného duchovního zárodku, který je nyní přitahován podle vlastního rozhodnutí sem nebo tam. Při tom navazují se již také první nejtenčí vlákna ke tkanivu, které má být pro něj později jeho kobercem života.
-Svým přáním může měniti v proudech směr jako kormidlem, jakmile se mu některý již nelíbí. Tak může tu i tam „ochutnávati“.
+Nyní může však rychle se vyvíjející zárodek využít každý okamžik, aby se oddal jiným záchvěvům trvale a rozličně křížícím jeho cestu. Jakmile s tím započne, tedy přeje si to, změní tím svůj směr a následuje nově zvolený druh nebo, jinak řečeno, nechá se jím přitahovat.
-Při tomto ochutnávání dozrává stále více, znenáhla získává schopnost rozlišování a na konec i schopnost úsudku. Konečně vždy vědoměji a jistěji sleduje určitější směry. Volba záchvěvů, které je ochoten následovati, nezůstává při tom bez hlubšího účinku na něho samotného. Přirozený důsledek toho, že svým svobodným chtěním takřka plave v těchto záchvěvech, jest, že tyto záchvěvy podle svého druhu ovlivňují ve zvratném účinku duchovní zárodek.
+Svým přáním je schopen jako kormidlem změnit směr v prouděních, jakmile se mu některé již nelíbí. Tak je schopen tu i tam „ochutnávat“.
-Duchovní zárodek sám má však v sobě //jen ušlechtilé a čisté// schopnosti! To je ta hřivna, se kterou má ve stvoření „lichvařiti“. Oddává-li se ušlechtilým záchvěvům, tu zvratným působením oživí schopnosti, v zárodku spočívající, vzpruží je, posílí a vypěstuje tak, že časem nesou bohaté úroky a šíří ve stvoření velké požehnání. Takový rostoucí duchovní člověk stává se tím dobrým hospodářem.
+Při tomto ochutnávání dozrává čím dál tím víc, získává pozvolna rozlišovací schopnost a konečně i schopnost úsudku, až nakonec stále vždy vědoměji a jistěji sleduje určitý směr. Jeho volba záchvěvů, které je ochoten následovat, nezůstává přitom bez hlubšího účinku na něj samotného. Je jen zcela přirozeným důsledkem, že tyto záchvěvy, ve kterých svým svobodným chtěním tak říkajíc plave, ovlivňují duchovní zárodek ve vzájemném působení odpovídajíce svému druhu.
-Rozhodne-li se převážně však pro záchvěvy neušlechtilé, mohou ho tyto záchvěvy časem ovlivniti tak silně, že jejich druh na něm ulpí a zahalí vlastní čisté schopnosti duchovního zárodku, že je zaplaví a nepřipustí jich k vlastnímu probuzení a rozvití. Tyto schopnosti platí pak nutně jako „zakopané“ a dotyčný člověk stává se tím špatným hospodářem s hřivnou, jemu svěřenou.
+Duchovní zárodek má však sám v sobě //jen ušlechtilé a čisté// schopnosti! To je ta hřivna, se kterou má ve stvoření „lichvařit“. Oddává-li se ušlechtilým záchvěvům, tak tyto záchvěvy ve vzájemném působení probudí schopnosti spočívající v duchovním zárodku, zburcují je, posílí a vypěstují, takže budou postupem času nést bohaté úroky a šířit velké požehnání ve stvoření. Takový dorůstající duchovní člověk stává se tím dobrým hospodářem.
-Duchovní zárodek nemůže býti tedy nečistým sám ze sebe, protože pochází z čistého a chová v sobě jen čistotu. Po svém ponoření se do hmotnosti může však svůj obal, rovněž hmotný, pošpiniti „ochutnáváním“ nečistých záchvěvů podle vlastního chtění, tedy pokušením, ba může si tím zevně //přivlastniti// toto nečisté do duše tak, že mu nechá silně přerůsti ušlechtilé. Tím nabývá tedy nečistých vlastností na rozdíl od zděděných schopností ducha, které si s sebou přinesl.
+Rozhodne-li se však převážně pro záchvěvy neušlechtilé, tak ho to může postupně ovlivnit tak silně, ža na něm jejich druh zůstává lpět a vlastní čisté schopnosti duchovního zárodku zahalí, přebují a nenechají dojít k vlastnímu probuzení a rozkvětu. Tyto schopnosti budou nakonec považovány za skutečně „zakopané“, čímž se dotyčný člověk stává špatným hospodářem s hřivnou mu svěřenou.
-Duše jest jen nejjemnohmotnější plynovitý obal ducha a existuje //jen// ve hmotném stvoření. Po možném návratu do výše položeného čistě-duchovně-bytostného je duše setřena a trvá pouze duch, který by jinak nemohl přes hranice hmotného stvoření vejíti do duchovna. Jeho opětovný vstup či návrat děje se pak ovšem v živé, vědomé formě, která na počátku při vycházející jiskře ještě nebyla.
+Duchovní zárodek není tedy schopen být sám od sebe nečistý, protože přichází z čistého a nese v sobě jen čistotu. Avšak po svém ponoření se do hmotnosti může pak také svůj hmotný obal „ochutnáváním“ nečistých záchvěvů podle vlastního chtění, tedy formou pokušení pošpinit, může si tím dokonce zevně //osvojit// duševní nečistotu jejím silným přebujením přes ušlechtilé vlastnosti, čímž nabývá nečistých vlastností, na rozdíl od přinesených a zděděných duchovních schopností. Duše je jen nejjemnohmotnější, plynný obal ducha a existuje //jen// v hmotném stvoření. Po případném návratu do výše ležícího čistě-duchovně-bytostného je duše odložena a zůstává už jen duch, který by jinak vůbec nemohl přes hranici hmotného stvoření vejít do duchovna. Jeho opětovný vstup, jeho návrat nastává však potom v živé, vědomé formě, kterou tato vycházející jiskra na počátku ještě neměla.
-Každá vina a veškerá karma jest //jen hmotná!// Je možná jen uvnitř hmotného stvoření a nikde jinde! Nemůže také přejíti na ducha, nýbrž může se na něho jen zavěsiti. Proto je možno //smýti// veškerou vinu.
+Každá vina a veškerá karma je //jen hmotná!// Existuje jen uvnitř hmotného stvoření, nijak jinak! Nemůže také přejít na ducha, nýbrž se na něj jen zavěsit. Proto je možné //očistně smýt// každou vinu.
-Toto poznání nic nepřevrací, ale jen potvrzuje vše, co říkají náboženství a církev obrazně. Především vždy více poznáváme velikou Pravdu, kterou Kristus přinesl lidstvu.
+Toto poznání nic nevyvrací, nýbrž jen potvrzuje vše, co náboženství a církve obrazně říkají. Především poznáváme vždy čím dál více velikou Pravdu, kterou Kristus přinesl lidstvu.
-Je také samozřejmo, že duchovní zárodek, který se ve hmotě obtížil nečistotou, nemůže se s tímto břemenem vrátiti do duchovna. Musí setrvati ve hmotě tak dlouho, dokud tuto tíhu nestřásl a od ní se uvolnil. Bude při tom nucen ovšem stále setrvávati v oblasti, do které ho nutí váha jeho zatížení, při čemž rozhoduje větší nebo menší množství nečistoty. Nepodaří-li se mu až do dne soudu zbaviti se břemene a odhoditi je, nemůže se vznésti vzhůru vzdor čistotě duchovního zárodku, který se ovšem nemohl rozvinouti podle svých schopností, protože zarostl býlím nečistoty. Tato nečistota zdržuje ho svou tíhou a strhuje ho do rozkladu všeho hmotného. ((Přednáška: [[posledni_soud]]))
+Je také samozřejmé, že duchovní zárodek, který se ve hmotnosti zatíží nečistým, nemůže s tímto břemenem opět nazpátek do duchovna, nýbrž musí zůstat ve hmotnosti tak dlouho, až tuto zátěž odloží, až se od ní může uvolnit. Při tom musí přirozeně zůstat vždy v oblastech, do kterých ho nutí tíže jeho břemene, k čemuž je směrodatná větší nebo menší míra znečištění. Nepodaří-li se mu zbavit se zátěže až do dne Soudu a odhodit ji, tak nemůže se i přes stále trvající čistotu duchovního zárodku, který se však nemohl vlivem přebujelosti nečistého odpovídaje svým vlastním schopnostem rozvinout, povznést vzhůru. Nečistota drží ho svou tíží zpět a táhne ho se vším hmotným do rozkladu ((Přednáška: [[posledni_soud]])).
-Čím vědomějším stává se duchovní zárodek ve svém vývoji, tím více nabývá jeho zevnější obal podoby vnitřního, svérázného druhu. Usiluje buď k ušlechtilému nebo neušlechtilému a nabývá tedy podoby krásné, nebo nepěkné.
+Čím je duchovní zárodek ve svém vývoji vědomější, tím více zachycuje jeho vnější obal vzhled vnitřního, osobitého druhu. Buď podle ušlechtilého úsilí, nebo neušlechtilého, tedy je pěkný, nebo nehezký.
-Každý zákrut a záhyb, kterými jde, tvoří uzel na nitkách, jež táhne za sebou. Tyto nitky na mnohých bludných cestách sem a tam, spletené v četná oka, mohou se státi sítí, do které se zaplete. Následkem toho duch v ní zajde, protože ho svírá, nebo se musí vytrhnouti násilím. Záchvěvy, kterým se oddal na svých cestách, mlsaje nebo užívaje, zůstávají s ním spojeny a táhnou se za ním jako nitky. Po těchto nitkách vysílají však za ním trvale své druhy záchvěvů. Zachová-li tedy po dlouhou dobu stejný směr, mohou jak vzdálenější, tak i bližší nitky působiti v neztenčené síle.
+Každý obrat, který učiní, vytváří uzel ve vláknech, která za sebou táhne, která při mnoha bludných cestách, při častém rozhodování se sem a tam, mohou se v hojnosti smyček stát sítí, do které se zaplete, čímž v ní buď zahyne, protože ho pevně drží, nebo se musí z ní vytrhnout násilím. Záchvěvy, kterým se na své cestě mlsaje nebo vychutnávaje poddal, zůstávají s ním svázané a táhnou se za ním jako vlákna, čímž mu však také trvale posílají své druhy záchvěvů. Zachová-li tedy dlouhou dobu vnitřně stejný směr, tak mohou daleko nazpět ležící vlákna působit v nezmenšené síle stejně jako ta bližší. Změní-li však svůj směr, tak stane se zkřížením ovlivňování nazpět ležícími záchvěvy pozvolna slabší, protože musí napřed projít uzlem, který na ně působí brzdícím účinkem, protože zauzlení přináší již spojení a splynutí s novým, jinorodým směrem. Následný nový směr ve svém jiném druhu působí na ten dosavadní i nadále rozkladně a rušivě, pokud nepatří k podobnému druhu jako ten první. Tak jde to stále dál. Vlákna stávají se s vzrůstem duchovního zárodku hustšími a silnějšími, tvoří karmu, jejímž důsledkem může být nakonec tak velké nabytí moci, že to k duchu přidruží ten či onen „sklon“, který je schopen nakonec omezit jeho svobodný úmysl a dát mu již předem odhadnutelný směr. Tím je pak svobodná vůle zatemněna a nemůže se již jako taková projevovat.
-Změní-li však svůj směr, nabudou vzdálenější záchvěvy zkřížením nitek znenáhla slabšího vlivu, protože musí dříve procházet uzlem, který na ně působí jako překážka. Zauzlení znamená již spojení a splynutí s novým jinorodým směrem. Další nový směr, nepatří-li ku podobnému druhu jako první, působí na dosavadní dále rozkladně a rušivě. Tak to jde dál a dále. Vzrůstem duchovního zárodku nitky houstnou, stávají se silnějšími a tvoří karmu, jejíž pozdější účinek může konečně nabýti takové moci, že přidruží k duchu ten či onen „sklon“, který je pak schopen omezovati jeho svobodné rozhodnutí a dáti jim již předem odhadnutelný směr. Tím se pak svobodná vůle zatemní a nemůže se již jako taková projevovati.
+Na počátku je tedy existující svobodná vůle a jen později je tak mnohá vůle zatížena takovým způsobem, že je již zmíněným postupem silně ovlivněna, a tudíž nemůže již více být vůlí svobodnou.
-Na počátku je tu svobodná vůle vždy. Později je mnohá vůle zmíněným již způsobem silně ovlivněna a tak zatížena, že nemůže již býti vůlí svobodnou.
+Tímto způsobem se musí přibližovat stále více a více se vyvíjející duchovní zárodek vždy blíže k zemi, protože od ní vycházejí nejsilnější záchvěvy a on stále vědoměji směřuje tyto následuje, nebo lépe řečeno nechá se jimi „přitahovat“, aby mohl podle své náklonnosti zvolené druhy vychutnávat stále silněji. Chce přejít od mlsání ke skutečnému „ochutnávání“ a k „užívání si“.
-Zárodek ducha, který se takto vyvíjí stále více, musí se při tom neustále více přibližovati k zemi, protože od země vycházejí záchvěvy nejsilnější. On stále vědoměji kormidluje za nimi, nebo, lépe řečeno, nechá se jimi „přitahovati“, aby stále silněji mohl vychutnávati druhy záchvěvů, které si podle své náklonnosti zvolil. Chce přejíti od mlsání ke skutečnému „chutnání“ a „užívání“.
+Záchvěvy od země jsou proto tak silné, protože zde k nim přistupuje něco nového, něco velmi silného: hrubohmotně-tělesná pohlavní síla ((Přednáška: [[pohlavni_sila_ve_svem_vyznamu_k_duchovnimu_vzestupu]]))!
-Záchvěvy od země jsou proto tak silné, že zde k nim přistupuje něco nového a velmi zesilujícího: Hrubohmotně tělesná pohlavní síla. ((Přednáška: [[pohlavni_sila_ve_svem_vyznamu_k_duchovnimu_vzestupu]]))
+Tato má za úkol a schopnost //„prožhavit“// celé duchovní cítění. Teprve tím dostává duch skutečné spojení s hmotným stvořením, a proto také teprve tím v něm může být činný v plné síle. Pak drží vše, co je nutné, aby si ve hmotnosti zjednal plné uplatnění, aby tím ve všech směrech stál pevně, mohl působit pronikavě a nutícím způsobem, být proti všemu vyzbrojen a také mít proti všemu ochranu.
-Tato má úkol a schopnost „prožhaviti“ celé duchovní cítění. Duchu dostává se teprve tím pravého spojení s hmotným stvořením a teprve pak může v něm býti činným s plnou silou.
+Proto ty nesmírné vlny síly, jež vychází z prožitků, které jsou dosahovány lidmi na zemi. Sahají však vždy jen tak daleko, kam dosahuje hmotné stvoření, avšak zachvívají se v něm až k nejjemnějším výběžkům.
-Potom chápe vše, čeho je třeba, aby si ve hmotnosti zjednal plnou platnost. Aby v ní v každém směru pevně stál a mohl pronikavě působiti tak, aby ji zdolal, byl proti všemu obrněn a měl také proti všemu ochranu.
+Člověk na zemi, který by byl vysoce duchovní a ušlechtilý a přistupoval by proto ke svým bližním s vysokou, duchovní láskou, musel by jim zůstat cizí, nemohl by se jim vnitřně přiblížit, jakmile by byla vyloučena jeho pohlavní síla. Chyběl by tím most k porozumění a duševnímu procítění, tudíž by byla propast.
-Proto ty nesmírné vlny síly, jež vycházejí z prožívání a zážitků lidí na zemi. Sahají ovšem vždy jen tak daleko, kam dosahuje jemnohmotné stvoření, ale v něm se zachvívají až k nejjemnějším výběžkům.
+Avšak v okamžiku, kdy tato duchovní láska vchází do čistého spojení s pohlavní silou a je od ní prožhavena, dostává proud pro veškerou hmotnost úplně jiný život, stává se tím pozemsky skutečnější a je tím schopna plně a srozumitelně působit na pozemské lidi a celou hmotnost. Teprve tak je jimi přijata a procítěna a může přinést požehnání do stvoření, které má lidský duch přinášet.
-Člověk na zemi, který by byl duchovně povznesený a ušlechtilý a přicházel by proto ke svým bližním s vysokou duchovní láskou, zůstal by lidem cizí a nemohl by se jim niterně přiblížiti, pokud by jeho pohlavní síla byla vyloučena. Scházel by tu most k pochopení a duševnímu procítění a vznikla by tedy propast. Avšak v okamžiku, kdy tato duchovní láska vchází v čisté spojení s pohlavní silou a jest jejím vlivem prožhavena, nabývá vyzařováním pro všechnu hmotnost zcela jiného života, stává se pozemsky skutečnější a může tím na pozemšťany a celou hmotnost působiti plně a srozumitelně. Teprve pak může býti jimi také přejímána a prociťována. Potom může toto vyzařování vnášeti do stvoření požehnání, které duch člověka má přinášeti.
+Něco mocného spočívá v tomto spojení. //To// je také vlastní cíl a alespoň //hlavní účel// tohoto pro mnohé tak tajemného a mocného přirozeného pudu tím, že nechá duchovní ve hmotnosti rozvinout se k plné síle působení! Bez něj by zůstalo hmotnosti příliš cizí, než aby se mohlo správně projevovat. Účel plození přichází teprve v //druhé// řadě. Hlavní věcí je, aby tímto spojením v lidech nastal rozmach. Tím dostává lidský duch také svou plnou sílu, svou vřelost a životnost a je s tímto dějem tak říkajíc hotov. //Proto však nastává také teprve zde jeho plná zodpovědnost!//
-Je něco mocného v tomto spojení. To jest také vlastním a //hlavním účelem,// mnohým tak záhadného a nezměrného přirozeného pudu. Má napomáhati duchu k rozvoji do plné síly působení ve hmotnosti. Bez něj zůstalo by duchovno hmotnosti příliš cizí a nemohlo by se proto správně projeviti. Účel plození přichází teprve //v druhé řadě.// Hlavní věcí jest rozmach, který nastane v člověku tímto spojením. Tím nabývá lidský duch i své plné síly, své vřelosti a životnosti. Možno říci, že tímto postupem je hotov a připraven. //Ale právě proto začíná zde také teprve jeho plná zodpovědnost!//
+Moudrá spravedlnost Boží dává však také člověku na tomto významném bodu obratu současně nejen možnost, nýbrž dokonce i přirozený impulz k tomu, aby veškerou karmu, se kterou svou svobodnou vůli až doposud zatížil, lehce setřásl. Tím je člověk schopen vůli opět úplně osvobodit, aby se pak stal vědomým dítětem Božím, mocně stojícím ve stvoření, působícím v jeho významu a stoupajícím k výšinám v čistých, vznešených citech, kam ho to pak přitahuje, jakmile odloží své hrubohmotné tělo.
-Moudrá spravedlnost Boží dává však člověku na tomto důležitém bodu obratu zároveň nejen možnost, ale i přirozený popud k tomu, aby se lehce zhostil veškeré karmy, kterou dosud zatížil svou svobodnou vůlí. Tak může člověk znovu vůli úplně osvoboditi, aby pak vědomě mocně stál ve stvoření a stal se dítětem Božím. Aby působil ve smyslu Božím a stoupal v čistých vznešených citech k výšinám, kam potom později, až odloží své hrubohmotné tělo, bude i váben.
+Když to člověk neučiní, tak je to jeho vina; neboť se vstupem pohlavní síly pohne se v něm v první řadě mocná síla rozmachu směrem vzhůru k ideálům, ke krásnému a čistému. U nezkaženého mládí obojího pohlaví je možné to vždy zřetelně pozorovat. Odtud dospělými žel často jen zesměšňované blouznění mládí, které nelze zaměňovat s dětskými léty. Proto přichází také v těchto letech nevysvětlitelné lehce zádumčivé, vážností prodchnuté city. Hodiny, ve kterých se zdá, jako by jinoch či dívka měli nést celou bolest světa, kdy k nim přistupuje tušení hluboké vážnosti, nejsou neopodstatněné. Také ten často se vyskytující pocit nepochopení nese v sobě ve skutečnosti mnoho pravdy. Je to dočasné poznání falešného utváření okolního světa, který nechce ani nemůže chápat posvátné nakročení k čistému vzletu do výše a je spokojen teprve tehdy, když jsou tyto tak silně napomínající city ve zrající duši strženy dolů, do jim lépe srozumitelné „reálnosti“ a střízlivosti, což považují za lidstvu lépe se hodíci a což ve svém jednostranném rozumovém smyslu pokládají za jedině normální.
-Nečiní-li to člověk, je to jeho vina. Vstupem pohlavní síly probudí se v něm v první řadě mocná vzpruha a touha vzhůru k ideálu, ke krásnému a čistému. U nezkaženého mládí obojího pohlaví lze to pozorovati velmi zřetelně. Odtud pramení ono blouznění mladistvých let, která nesmíme zaměňovati s lety dětskými. Dorostlí mají však pro to často žel jen úsměv. Proto přichází v těchto letech i ony nevysvětlitelné city, lehce zádumčivé s nádechem vážnosti. Hodiny, ve kterých se zdá, jako by jinoch nebo dívka měli nésti veškerý bol světa, kdy se jich zmocňují předtuchy hluboké vážnosti, nejsou neodůvodněny. I ta častá domněnka pocitu nepochopení, kdy si myslí, že jim nikdo nerozumí, má v sobě ve skutečnosti mnoho pravdy. Je to dočasné poznání falešné tvářnosti okolního světa, který nechce, ba ani nemůže chápati tento posvěcený rozběh k čistému vzletu do výše. Tento svět je spokojen teprve tehdy, když silně se ozývající city v uzrávajících duších nezkaženého mládí jsou strženy do „reálnosti“ a střízlivosti, které svět lépe chápe. Svět soudí, že se to pro lidstvo lépe hodí a ve svém jednostranném rozumovém smyslu má to za jedině normální.
+Přesto však jsou nesčetní zkostnatělí materialisté, kteří ve stejném období svého bytí pocítili právě takové vážné napomínání a dokonce tu i tam někdy rádi hovoří s lehkým nádechem určité citovosti o zlaté době první lásky, dokonce i o lítosti, která bezděčně vyjadřuje určitou bolest nad něčím ztraceným, co nejde blíže označit. A všichni v tom mají pravdu! Bylo jim vzato to nejvzácnější, nebo to sami lehkomyslně zahodili, když v šedi práce všedního dne nebo za posměchu takzvaných „přátel“ a „přítelkyň“ či špatnou četbou i příklady bázlivě zahrabali klenot, jehož lesk přesto tu a tam během dalšího života opět proniká ven a nechá při tom na okamžik rozbušit neuspokojené srdce v nevysvětlitelné záplavě tajemného smutku a touhy.
-Přesto jsou však nesčetní zkostnatělí materialisté, kteří ve stejném období svého bytí měli právě takové city jako vážnou připomínku. Někdy mluví dokonce i rádi o zlaté době první lásky s lehkým nádechem jisté citlivosti, ba i lítosti, která bezděky vyjadřuje bolest nad čímsi ztraceným, čeho nelze blíže označiti. A mají v tom všichni pravdu! Byli připraveni o nejdrahocennější, nebo to sami lehkomyslně zahodili. V šedi práce všedních dnů nebo za výsměchu tak zvaných „přátel a přítelkyň“, či špatnými knihami a příklady zakopali plaše klenot, jehož lesk tu a tam přesto proniká v jejich pozdějším životě. Neukojené srdce bije při tom na chvíli prudčeji v nevysvětlitelném záchvatu záhadného smutku a touhy.
+Jestliže tyto city vždy opět také rychle zaženou a drsně se vysmějí jim i sobě samým, tak to svědčí přece o existenci tohoto pokladu, a jsou naštěstí jen nemnozí, kteří mohou potvrdit, že takové city nikdy neměli. Takové je možné také jen litovat; neboť nikdy nežili.
-I když tyto pocity vždy zase rychle hned potlačí a drsně se jim sami vysmějí, svědčí přece o existenci tohoto pokladu. Na štěstí je málo těch lidí, kteří mohou tvrdit, že takových citů nikdy neměli. Takové možno pak jen litovat, protože vlastně nikdy nežili.
+Avšak právě takto zkažení, nebo řekněme politováníhodní, cítí pak touhu, když se jim naskytne příležitost setkat se s člověkem, který tuto sílu vzletu správným postojem využívá, který tedy se tím stal čistým a již na zemi vnitřně vysoko stojícím. Následkem tohoto druhu touhy u těchto lidí je však ve většině případů nejprve nechtěné poznání vlastní nízkosti a promeškání, což pak přechází v nenávist, která je schopna se vystupňovat až ke slepému vzteku. Nezřídka také dochází k tomu, že nápadně duševně již vysoce stojící člověk přitáhne na sebe nenávist celých davů, aniž by k tomu sám skutečně poskytl zevně znatelný důvod. Takové davy neumí pak nic jiného než křičet: „Ukřižujte, ukřižujte ho!“. Z tohoto důvodu tak veliká řada mučedníků, kterou zaznamenaly dějiny lidstva.
-Ale i takoví zkažení nebo řekněme politování hodní lidé pociťují touhu, když se jim naskytne příležitost, že se setkají s člověkem, který správným stanoviskem správně využívá síly této vzpruhy a stal se tím čistým a již na zemi stojí niterně vysoko. Takováto touha u podobných lidí vede většinou zprvu k nechtěnému doznání vlastní nízkosti a zameškání, což pak přechází v nenávist, stupňovanou někdy až k slepému vzteku. Také se nezřídka stává, že duševně nápadně již vysoko stojící člověk přivodí si nenávist celých davů, aniž k tomu sám skutečně dal zevně viditelnou příčinu. Tyto davy neumí pak nic jiného, než volati: „Ukřižujte, ukřižujte ho!“ Z toho důvodu ta veliká řada mučedníků, zaznamenaná v historii lidstva.
+Příčinou je divoká bolest nad tím, že vidí u jiných něco drahocenného, co oni sami ztratili. Je to bolest, kterou znají jen jako nenávist. U lidí s větší vnitřní vřelostí, kteří byli jen strhováni špatnými příklady nebo zataženi do špíny, projeví se při setkání s vnitřně vysoce stojícím člověkem touha po tom, co sami nedosáhli, také často v bezmezné lásce a úctě. Kamkoliv také takovýto člověk přijde, jsou druzí jen pro, nebo proti němu. Lhostejnost není schopna obstát.
-Příčinou tohoto jednání je divoká bolest nad tím, že vidí u jiných něco drahocenného, co oni sami ztratili. Je to bolest, kterou poznávají jen jako nenávist. U lidí s větší vnitřní vřelostí, kteří byli špatnými příklady zdrženi nebo strženi do bláta, mění se tato touha při setkání s niterně vysoko stojícím člověkem často v bezmeznou lásku a úctu. Kam přijde takový člověk, jsou lidé vždy jen pro něho nebo proti němu. Lhostejnost tu neobstojí.
+Tajemně vyzařující půvab nezkažené dívky nebo nezkaženého jinocha není nic jiného než jejich okolím skrze silné záchvěvy pociťované //čisté// vzedmutí probuzené pohlavní síly v zasnoubení s duchovní silou k vyššímu, nejušlechtilejšímu! Pečlivě Stvořitel pamatoval na to, aby toto u člověka nastalo teprve ve věku, kdy si může být plně vědom svého chtění a jednání. Pak nastává doba, ve které je schopen hravě setřást a měl by setřást ve spojení s plnou silou v něm spočívající vše, co leží nazpět. Mohlo by to dokonce samo od sebe odpadnout, pokud by si člověk uchoval chtění k dobru, k čemuž ho to neustále v této době tlačí. Pak by mohl, jak cítění zcela správně naznačuje, snadno se vznést ke stupni, na který jako člověk patří! Povšimněte si zasněnosti nezkaženého mládí! Není to nic jiného než cit vzedmutí, chtění se odtrhnout ode vší špíny, žhavá touha po ideálu. Ženoucí neklid je však znamením nepromeškat čas, nýbrž energicky setřást karmu a započít se vzestupem ducha.
-Tajemně vyzařující půvab nezkažené dívky neb jinocha není nic jiného, než čisté vzklíčení probouzející se pohlavní síly v zasnoubení se silou ducha v touze po vyšším a nejušlechtilejším. Silnými výchvěvy spolucítí to i jejich okolí! Pečlivě přihlížel Stvořitel k tomu, aby to nastalo u člověka ve věku, kdy si může býti plně vědom svého chtění a konání. Pak je tu doba, kdy dovede a měl by hravě setřásti všechno, co je za ním. Může to snadno učiniti v tomto spojení s plnou silou, která je nyní v něm. Uchová-li si člověk vůli k dobru, jak ho to v této době neustále pudí, odpadne to samo sebou. Mohl by pak pomocí správně ukazujících citů bez námahy dospěti vzhůru na ten stupeň, na který patří jako člověk! Všimněte si zasněnosti nezkaženého mládí. Není to nic jiného než vyciťování nátlaku touhy po odtržení se ode vší špíny a vřelá touha po ideálu. Pobádající neklid je však znamením, aby se nepromeškal čas, nýbrž aby se energicky setřásla karma a bylo započato se vzestupem ducha.
+Proto ten velký význam, ten velký bod obratu, kterým země pro člověka je!
-Proto ten dalekosáhlý význam a velký bod obratu, jakým je země pro člověka!
+Je to něco nádherného, stát v této uzavřené síle a v ní a s ní působit! Pokud je dobrý směr, který člověk zvolil. Není však také nic žalostnějšího, než tyto síly jednostranně vyplýtvat ve slepém opojení smyslů, a svého ducha tím ochromit a sebrat mu velkou část podnětů, které tak nutně potřebuje, aby se vzchopil.
-Je něco nádherného státi v této uzavřené síle a působiti v ní a s ní! Dokud je dobrý směr, který člověk zvolil. Není však také nic ubožejšího, než vyplýtvati tyto síly jednostranně ve slepém opojení smyslů, ochromiti tím svého ducha a ztratit velikou část popudu a podnětu, kterých je mu tak naléhavě třeba ke vzestupu.
+A přece ve většině případů člověk promešká toto tak cenné přechodné období, nechá se „vědoucím“ okolím zavést na falešné cesty, které ho drží nízko, a žel příliš často ho dokonce i vedou dolů. Tím není schopen odvrhnout s ním svázané zakalené záchvěvy, jimž se naopak dostává jen nového přílivu sil, a omotávají tak jeho svobodnou vůli stále více a více, až ji pak není schopen rozpoznat.
-A přece ve většině případů zmešká člověk tuto přechodnou dobu, tak drahocennou. Nechá se „vědoucím“ okolím svésti na falešné cesty, které ho zdržují a žel až příliš často vedou do hlubin. Pak není schopen odvrhnouti pochmurné výchvěvy, které na něm lpí a jimž se naopak dostává nového přílivu sil. Tím zapřádá stále více svou svobodnou vůli, až ji pak nedovede již ani poznati.
+Tak je tomu při //první// inkarnaci na zemi. Při dalších nutně nastávajících inkarnacích přináší si člověk s sebou mnohem silnější karmu. Možnost jejího odvržení je však navzdory tomu dána pokaždé znovu a žádná karma nemůže být silnější než v plné síle přicházející duch člověka, jakmile se mu dostane prostřednictvím pohlavní síly úplného spojení s hmotností, ke které přece patří i karma.
-Tak je tomu při //prvním// vtělení na zemi. Při dalších vtěleních, která se stanou nutnými, přináší si člověk s sebou mnohem silnější karmu. Po každé znovu jest tu však dána možnost svržení této karmy. Žádná karma nemůže býti silnější než duch člověka, který dospěl k plné síle tím, že se mu pohlavní silou dostává nerušeného spojení se hmotností, ke které patří také karma.
+Promeškal-li však člověk tyto doby k odvržení své karmy a s tím spojené znovunabytí své svobodné vůle, zapletl-li se ještě více, klesl-li snad dokonce hluboko, tak se mu přesto nabízí také nadále mocný spojenec ke zdolání karmy a ke vzestupu. Největší vítěz, který existuje a který je schopen všechno přemoci. Moudrost Stvořitelova přinesla s sebou do hmotnosti to, že uvedené doby nejsou jedinými, ve kterých může člověk najít možnost rychlé pomoci, ve kterých je schopen nalézt sám sebe a svou vlastní hodnotu, a dokonce k tomu dostane i neobvykle silný impulz, aby byl na to upozorněn.
-Zmeškal-li však člověk tyto doby vymanění se ze své karmy a zmeškal-li s tím spojené znovunabytí svobodné vůle, zapletl-li se ještě dále a klesl-li dokonce hodně hluboko, nabízí se mu přesto i nadále mocný spojenec k potření karmy a ke vzestupu. Je to největší vítěz, který jest a který jest schopen přemoci vše. Moudrost Stvořitelova zařídila to ve hmotnosti tak, že uvedené doby nejsou jedinými, ve kterých člověk může najíti možnost rychlé pomoci, kdy dovede najíti sebe sama a svou vlastní cenu, kdy dokonce dostane se mu za tím účelem neobyčejně silného popudu, aby byl na to upozorněn.
+Tato kouzelná moc, která je každému člověku během celého jeho pozemského bytí neustále ochotně připravená ku pomoci, která však také vzniká spojením pohlavní síly se silou duchovní a může přivodit odvržení karmy, je //láska!// Ne žádostivá láska hrubohmotného, nýbrž vysoká, čistá láska, která nezná a nechce nic jiného než dobro milovaného člověka, která nikdy nemyslí na sebe. Ona patří také do hmotného stvoření a nevyžaduje žádného odříkání, žádnou askezi, ale chce vždy jen to nejlepší pro druhého, strachuje se o něj, trpí s ním, avšak sdílí s ním také radost.
-Tato kouzelná moc, která je každému člověku po celé jeho pozemské bytí stále pohotově ku pomoci a službám a která vzniká opět z téhož spojení pohlavní síly se silou ducha a může přivoditi vyproštění z karmy, je //láska!// Není to však žádostivá láska hrubohmotného, ale vznešená, čistá láska, která nechce a nezná nic jiného, než blaho milovaného člověka a při tom nikdy nemyslí na sebe. Tato láska patří také do hmotného stvoření a nevyžaduje žádného odříkání a žádného kajícnictví. Přeje milovanému člověku vždy jen to nejlepší, chvěje se o něho a trpí s ním, ale sdílí s ním také radost.
+Jako základ má podobné ideální toužebné city nezkaženého mládí při vstupu pohlavní síly, avšak odpovědného, tedy zralého člověka vybičuje také k plné síle celé jeho dovednosti až k hrdinství, takže tvůrčí a bojovná síla je napjata k nejvyšší intenzitě. Při tom není stanovena žádná věková hranice! Jakmile člověk poskytne prostor čisté lásce, ať již muže k ženě či naopak, nebo k příteli, k přítelkyni, k rodičům a k dítěti, na tom nezáleží, jen je-li čistá, tak přináší jako první dar příležitost k odvržení veškeré karmy, která se pak uvolní už jen „symbolicky“ ((Přednáška: [[symbolika_v_lidskem_osudu]])), k rozkvětu svobodné a vědomé vůle, která může směřovat //jen// vzhůru. Jako přirozený následek začíná pak vzestup, vykoupení z nedůstojných pout, která ho drží dole.
-Základem takové lásky jsou podobné ideální, roztoužené city nezkaženého mládí při vstupu pohlavní síly. Zodpovědného, tedy zralého člověka vybičuje však k  plné síle veškeré jeho možnosti až k hrdinství, takže i tvůrčí a bojovná síla jest co nejmocněji vypjata. Není při tom žádné hranice stáří! Jakmile dopřeje člověk místa čisté lásce, buď muže k ženě nebo naopak, k příteli nebo přítelkyni, k rodičům, k dítěti, tu přináší tato čistá láska jako první dar příležitost k odvržení veškeré karmy. Tato karma vyčerpává a rozuzluje se pak jen čistě „symbolicky“ ((Přednáška: [[symbolika_v_lidskem_osudu]])) k rozkvětu svobodné a vědomé vůle, která může býti usměrněna //jenom// vzhůru. Jako přirozený následek začíná pak vysvobození z nedůstojných pout, která ho zdržují, a vzestup.
+První cit, který se pohne při probuzení čisté lásky, je domněnka bezcennosti oproti milované osobě. Jinými slovy lze tento děj označit jako nastupující skromnost a pokoru, tedy přijetí dvou velkých ctností. Pak připojuje se k tomu touha chtít nad druhým držet ochrannou ruku, aby se mu nestala ze žádné strany křivda, nýbrž aby jeho cesta vedla přes rozkvetlé a slunné pláně. „Chci tě nosit na rukou“ není žádný prázdný výrok, nýbrž zcela správně označuje vzrůstající cit. V tom však spočívá vzdání se vlastní osoby, velká vůle sloužit, která by sama mohla stačit k odvržení veškeré karmy v krátké době, pokud však vůle trvá a nevytváří snad místo čistě smyslným pudům. Nakonec přichází při čisté lásce ještě vroucí přání moci učinit pro milovaného něco skutečně velkého v ušlechtilém smyslu, nezranit nebo nezarmoutit ho žádným posunkem, žádnou myšlenkou, žádným slovem a ještě mnohem méně nepěkným skutkem. Nejněžnější ohleduplnost stává se živoucí.
-První cit, který se ozve při probouzející se čisté lásce, je dojem, že člověk se má za nehodna vůči milované osobě. Tento děj může se jinými slovy označiti jako nastalá skromnost a pokora. Jest to tedy získání dvou velkých ctností. K tomu přidružuje se touha chtíti nad druhým držeti ochrannou ruku, aby mu nebylo ze žádné strany ublíženo, nýbrž aby jeho cesta vedla slunnými, květnatými luhy. „Chci tě nositi na rukou“ není žádné prázdné rčení. Označuje to zcela správně vzrůstající cit. V tom spočívá však vzdání se vlastní osobnosti, velká vůle k službě, která samojediná mohla by stačiti k oproštění z veškeré karmy v krátké době, pokud trvá tato vůle a neustoupí snad čistě smyslným pudům. Na konec přistupuje k čisté lásce také vřelé přání moci vykonati pro milovaného něco skutečně velikého v ušlechtilém smyslu. Nezraniti a nezarmoutiti ho ani posunkem, ani myšlenkou, ani slovem, tím méně nepěkným činem. Probouzí se tu k životu nejněžnější ohleduplnost.
+Jde pak o to, tyto čisté city pevně udržet a postavit je nade vše ostatní. Nikdy pak člověk nebude chtít nebo dělat něco zlého. On toho jednoduše není schopen, nýbrž má v tom naopak nejlepší ochranu, největší sílu, rádce a pomocníka s nejlepšími záměry.
-Jedná se pak o to, uchovati si pevně tyto čisté city tak, aby převyšovaly všechno ostatní. Takový člověk nebude pak již nikdy chtíti nebo konati něco špatného. On prostě ani nemůže. Naopak, má v těchto citech největší ochranu, největší sílu, rádce a pomocníka, který to s ním nejlépe míní.
+Proto poukazoval také Kristus opět znovu na všemocnost lásky! Jen tato vše přemáhá, všechno dovede. Avšak vždy jen za předpokladu, že to není pozemsky žádostivá láska, která v sobě nese žárlivost a jí podobné neřesti.
-Proto zdůrazňoval Kristus vždy znovu všemoc lásky! Jen láska všechno přemáhá a všechno dovede. Ovšem vždy jen v předpokladu, že to není pozemsky žádostivá láska, která chová v sobě žárlivost a s ní příbuzné nepravosti.
+Stvořitel tím ve své moudrosti vhodil do stvoření záchranný kruh, který nejednou narazí na //každého// člověka v pozemském životě, aby se ho přidržel a povznesl se vzhůru!
-Stvořitel ve své moudrosti dal tím do stvoření záchranný pás, který nejednou v pozemském životě narazí na každého člověka, aby se jej mohl zachytiti a vyšvihnouti se vzhůru.
+Tato pomoc je zde pro všechny. Nedělá žádného rozdílu, ani ve stáří, ani v pohlaví, ani u chudých, ani bohatých, u vznešených nebo u prostých. Proto je láska také největším darem Božím. Kdo to pochopil, ten je jist záchranou z každé nouze a každé hlubiny! Osvobozuje se, dosahuje tím opět co nejrychleji a nejsnáze nezkalenou svobodnou vůli, která ho vede směrem vzhůru.
-Tato pomoc je zde pro všechny. Nečiní žádného rozdílu ani ve stáří, ani v pohlaví, u chudého ani bohatého, u vznešeného nebo nízkého. Proto je také láska největším darem Božím. Kdo to pochopil, je jist záchranou z každé tísně a z každé hlubiny! Láskou se osvobozuje a získává si opět nejrychleji a nejsnáze nezkalenou svobodnou vůli, která ho nese vzhůru.
+I kdyby ležel v hlubinách, které ho musí dohnat k zoufalství, láska je schopná ho bouřlivou mocí vytrhnout vzhůru ke Světlu, k Bohu, který je sám Láska. Jakmile v člověku vlivem nějakého podnětu ožije čistá láska, má také bezprostřední spojení s Bohem, prapůvodem veškeré lásky, a má tudíž také tu nejsilnější pomoc. Kdyby však člověk všechno získal, a lásku by //neměl,// tak by byl přece jen kov zvučící nebo zvon znějící, tedy bez tepla, bez života … nic!
-Kdyby i ležel v hlubinách, které ho nutně přivádějí k zoufalství, láska jest schopna mocí bouře vytrhnouti ho ke Světlu, k Bohu, který sám je Láska. Jakmile se v člověku z nějakého podnětu probudí čistá láska, má také již bezprostřední spojení s Bohem, zdrojem veškeré lásky a tím získává i nejsilnější pomoc. Ale „Kdyby člověk všechno získal, lásky pak by //neměl,// učiněn jest kovem zvučícím a zvoncem znějícím,“ tedy bez tepla, bez života … nic!
+Nalezne-li však k některému svému bližnímu opravdovou lásku, která se pak snaží druhému milovanému člověku přinášet jen světlo a radost, a ne ho nesmyslnou žádostí strhávat dolů, nýbrž ho povznášet v ochraně vzhůru, čímž mu //slouží,// aniž si je při tom vlastní služby vědom, protože se tím více stává nezištným poskytovatelem a dárcem. A tato služba ho osvobozuje!
-Zahoří-li však k některému ze svých bližních pravou láskou, která se jen snaží, aby milovanému člověku přinášela radost a jas, aby ho nestrhovala dolů nesmyslnou žádostí, nýbrž povznášela ho v ochraně, tedy mu //slouží,// aniž je si při tom vědom vlastní služby. Stává se tím spíše nesobeckým dárcem. A tato služba ho osvobozuje!
+Mnozí si tu řeknou: Přesně to přece já dělám, nebo o to přinejmenším usiluji! Za vynaložení všech prostředků hledím ulehčit své ženě nebo rodině pozemský život, poskytnout jim požitky, přičemž se snažím zajistit tak mnoho prostředků, aby si mohli dovolit mít pohodlný, příjemný život a byli bez starostí. Tisíce budou se bít v prsa, cítit se povýšeně a pokládat se za kdovíjak dobré a ušlechtilé. Mýlí se! //To není// živá láska! Ta není tak pozemsky jednostranná, nýbrž nutí současně mnohem silněji k vyššímu, ušlechtilejšímu, ideálnímu. Zajisté, že nikdo nesmí beztrestně, tedy beze škody, opomíjet pozemsky nutné potřeby, nemá je nechávat bez povšimnutí, avšak tyto se mu nesmí stát hlavním předmětem myšlení a jednání. Nad tím vznáší se veliké a silné, pro mnohé tak tajuplné přání, aby skutečně mohl //být// před sebou samým //tím,// zač platí před tím, od něhož je milován. A toto přání je pravá cesta! Vede vždy jen vzhůru.
-Mnozí si zde řeknou: Právě tak to já dělám, nebo aspoň již o to usiluji! S  vynaložením všech prostředků hledím usnadniti své ženě nebo rodině pozemský život a dopřáti jim požitků. Namáhám se opatřiti jim vše, aby mohli vésti pohodlný a příjemný život a byli bez starostí. Tisíce lidí bude se bíti v prsa, budou se cítiti povzneseni a považovati se za dobré a šlechetné. Mýlí se! //To není// živá láska! Ta není tak jednostranně pozemská, nýbrž usiluje zároveň mnohem silněji o vyšší, ušlechtilejší, o ideál. Nesmí zajisté nikdo bez trestu zapomínati na pozemské potřeby, nesmí jich nedbati, avšak ony nemají se státi hlavním předmětem myšlení a jednání. Nad tím vznáší se veliké a silné, pro mnohého tak tajuplné přání: Aby mohl //býti před sebou// samým skutečně takovým, za jakého //platí u toho,// od něhož je milován. A toto přání je pravá cesta! Vede vždy jen vzhůru.
+Opravdová, čistá láska nepotřebuje být teprve ještě blíže vysvětlována. Každý člověk zcela přesně cítí, jak je uzpůsobena. Často se jen snaží, klamaje sám sebe, odvrátit se od ní, když při tom vidí a jasně cítí své chyby a jak je vlastně ještě od toho velmi vzdálen, aby skutečně a čistě miloval. Musí se však vzchopit, nesmí se váhavě zastavit a nakonec dojít k selhání; neboť není pro něj již žádné svobodné vůle bez opravdové lásky!
-Pravá, čistá láska, nepotřebuje, aby ji teprve někdo blíže vysvětloval. Každý člověk cítí zcela přesně, jak je uzpůsobena. Snaží se pouze často oklamati sám sebe, vidí-li své chyby a jasně cítí, jak dalek vlastně je toho, aby opravdu čistě miloval. Ale tu musí se pak vzchopit, nesmí se váhavě zastaviti, až by konečně nastalo selhání. Není pro něho již žádné svobodné vůle bez pravé lásky!
+Jak mnoho příležitostí ke vzchopení se a rozmachu vzhůru je tedy lidem nabídnuto, aniž by je využili. Jejich nářky a hledání nejsou u většiny pravé! Oni ani nechtějí, jakmile k tomu mají něčím přispět, ať již také jen malou změnou svých zvyklostí a názorů. Z velké části to je lež a sebeklam! Bůh má přijít k nim a pozvednout je k sobě, aniž by měli zapotřebí se vzdát milého pohodlí a svého sebezbožňování. Pak by se také mohli uvolit připojit se, avšak ne bez toho, aby od Boha neočekávali ještě zvláštní dík.
-Jak mnoho příležitostí je tedy dáno lidem, aby se vzchopili a povznesli, aniž jich však lidé používají. Jejich žaloby a hledání nejsou tedy u většiny pravé! Oni ani nechtějí, jakmile sami mají k tomu něčím přispěti, i kdyby to byla jen změna názorů a zvyků. Z veliké části je to lež a sebeklam! Bůh má přijíti k  nim a povznésti je k sobě, aniž by jim bylo třeba vzdáti se milého pohodlí a sebezbožňování. Pak snad by se přece uvolnili jíti, ale očekávali by za to od Boha ještě zvláštní dík.
+Nechte tyto trubce jít ke zkáze jejich cestou! Nestojí za to, aby si někdo kvůli nim dával námahu. Znovu a znovu budou naříkavě a žadonivě míjet nabízející se příležitosti. Měl-li by se jí však takový člověk přece jednou chopit, tak by ji jistě oloupil o její nejvznešenější ozdobu, čistotu a nezištnost, aby tento nejvzácnější statek strhl dolů do bahna vášní.
-Nechť jdou tito trubci svou cestou k zahynutí! Nejsou hodni, aby se někdo o ně namáhal. Půjdou vždy kolem příležitostí, jež se jim nabízejí, s žalobou a žadoněním. Kdyby se však takový člověk přece uchopil příležitosti, zbavil by ji jistě jejího nejušlechtilejšího šperku, čistoty a nesobeckosti, aby strhl tento nejdrahocennější statek do bláta náruživostí.
+Hledající a vědoucí měli by se konečně pohnout k tomu, aby se vyhýbali takovýmto lidem! Nemají se domnívat, že tím konají dílo Bohu milé, když Jeho Slovo a Jeho svatou vůli rozdávají neustále tak lacino a poučováním se je snaží nabízet, že to skoro budí zdání, jako by Stvořitel musel prostřednictvím svých věřících chodit žebrat, aby rozšířil okruh stoupenců. Je to pošpinění, když je to nabízeno takovým, kteří po tom sáhnou špinavýma rukama. Nesmí se zapomínat na slova, která zakazují „házet perly sviním“.
-Ti, kdo hledají a vědí, měli by se konečně vzchopit, aby se vyhýbali takovýmto lidem! Nesmí se domnívat, že konají bohulibé dílo, když v ponaučování snaží se jim nabídnouti své vědění a nesou na trh slovo Boží a jeho svatou vůli tak lacino, že to skoro budí zdání, jako by Stvořitel musel choditi za svými věřícími po žebrotě, aby rozšířil kruh svých stoupenců. Je to pošpinění, když se to nabízí takovým lidem, kteří po tom sahají špinavýma rukama. Nesmí se zapomínati na slovo, které zapovídá „házeti perly sviním“.
+A nic jiného to v takových případech není. Je to zbytečné mrhání časem, který se takovým způsobem už nebude moci promarnit, aniž by to nakonec zpětně neškodilo. Má být pomoženo jen hledajícím.
-Nic jiného to v takových případech není. Je to zbytečné mrhání času, který se již v takové míře promarňovati nesmí, poněvadž by to na konec zvratným působením škodilo. Má býti pomoženo jen těm, kdo hledají.
+Všude se vynořující neklid v mnohých lidech, hloubání a hledání pozůstatků svobodné vůle jsou zcela oprávněny a jsou znamením, že je k tomu nejvyšší čas. Je to posíleno neuvědomělou předtuchou, že k tomu jednou může být příliš pozdě. To nyní udržuje hledání trvale živým. A přece je to z velké části nadarmo. //Většina lidí dneška nemůže více projevit svobodnou vůli, protože se příliš hluboce zapletli!//
-Neklid, který se u mnohých lidí všude vynořuje, ono bádání a hledání, kde že zůstala svobodná vůle, jsou úplně oprávněny. Je to znamení, že je nejvyšší čas. Je to zesilováno neuvědomělou touhou, že možná jednou bude příliš pozdě. To udržuje teď hledání trvale živoucím. Je to však ponejvíce nadarmo. //Většina dnešních lidí nemůže již projeviti svobodnou vůli, protože se příliš hluboce zapletli!//
+Zaprodali a zašantročili ji … pro nic!
-Zaprodali a zašantročili ji … pro nic a za nic!
+Nemohou za to však nyní učinit zodpovědným Boha, jak se tak často stále znovu pokouší všemi možnými výklady, aby si sami rozmluvili myšlenky na vlastní na ně čekající zodpovědnost, nýbrž musí obvinit sami sebe. A kdyby tato sebeobžaloba byla také sebetrpčí a prostoupená nejhorší bolestí, tak by nemohla být dost silná, aby byla i jen částečným vyrovnáním za hodnotu ztraceného statku, který byl nesmyslně potlačen a promarněn.
-Nemohou za to činiti teď zodpovědným Boha, jak vždy znovu se o to pokoušejí všemožnými výklady, aby si sami vymluvili myšlenku na vlastní zodpovědnost, která na ně čeká. Musí obviniti jen sebe! A kdyby tato sebeobžaloba byla plna nejtrpčí hořkosti a prosycena největší bolestí, nemohla by přece nikdy býti dosti prudkou, aby se stala aspoň částečným vyrovnáním za cenu ztraceného statku, který byl nesmyslně potlačen nebo promarněn.
+Přesto však může člověk ještě najít cestu k jeho znovunabytí, jakmile se o to opravdově snaží. Ovšem vždy jen tehdy, pokud si to přeje z nejhlubšího nitra. Když toto přání v něm skutečně //žije// a nikdy neumdlévá. Musí v sobě nést k tomu to nejtoužebnější přání. A musel by k tomu nasadit celé své pozemské bytí, čímž by mohl přitom jedině získat; neboť znovunabytí svobodné vůle je pro člověka nanejvýš vážné a nezbytné! Namísto znovunabytí můžeme také říci vyhrabání nebo očistné omytí. To je samo o sobě právě totéž.
-Člověk může však přesto ještě najíti cestu ke znovuzískání svobodné vůle, jakmile se o to vážně snaží. Ovšem jen tehdy, přeje-li si to z nejhlubšího nitra a když toto přání v něm skutečně //žije// a nikdy neumdlévá. Člověk musí míti nejtoužebnější žádost po znovuzískání své svobodné vůle. I kdyby nasadil na to celý svůj pozemský život, mohl by při tom jen získati. Znovuzískání svobodné vůle je pro člověka velmi vážné a nutné! Místo znovuzískání můžeme také říci vyhrabání nebo omytí. O sobě je to přece totéž.
+Pokud však člověk o tom jen //přemýšlí// a //hloubá,// ničeho nedosáhne. Největší námaha a vytrvalost musí při tom selhat, protože s myšlením a hloubáním není schopen překročit hranici času a prostoru, nemůže se tedy dostat až tam, kde spočívá řešení. A protože se myšlení a hloubání současně považuje za hlavní cestu k veškerému bádání, tak také není žádná vyhlídka k tomu, aby se mohl očekávat pokrok, kromě čistě pozemských věcí. Ledaže by se lidé v tomto od základu změnili.
-Pokud však člověk na to jen //myslí// a o tom hloubá, nedosáhne ničeho. Největší námaha a vytrvalost při tom nutně selžou, protože člověk myšlením a hloubáním nemůže se nikdy dostati za hranice prostoru a času, nemůže se tedy dostati až tam, kde je řešení. A poněvadž na myšlení a hloubání pohlíží se v  naší době jako na hlavní cestu ke všemu bádání, není také vyhlídky, že by bylo možno očekávati pokrok jinde, než v čistě pozemských věcech. Leč tehdy, že by se lidé v tomto směru změnili od základu.
+Využijte času pozemského bytí! Myslete na velký bod obratu, který s sebou přináší vždy plnou zodpovědnost!
-Využijte času pozemského života! Myslete na veliký bod obratu, který s sebou přináší vždy plnou zodpovědnost!
+Dítě je z tohoto důvodu ještě duchovně nedospělé, protože u něj ještě není vytvořeno spojení mezi duchovním a hmotným prostřednictvím pohlavní síly. Teprve s okamžikem vstupu této síly dosahují jeho city takové intenzity, že mohou pronikavě prostupovat, přetvářet a nově formovat hmotné stvoření, čímž samočinně přebírá plnou a celou zodpovědnost. Před tím také vzájemné působení není tak silné, protože citová schopnost účinkuje mnohem slaběji. Při první inkarnaci na zemi nemůže být proto karma tak mocná, nýbrž nanejvýš má význam při zrození v tom, do jakých poměrů se zrození uskuteční, čímž duchu pomohou v jeho pozemském životě k rozuzlení karmy poznáním jeho vlastností. Přitažlivé body stejných druhů při tom sehrály velkou roli. Avšak všechno jen ve //slabém// smyslu. Vlastní plná síla a pronikavost karmy nastává teprve tehdy, jakmile se v člověku spojí pohlavní síla s jeho silou duchovní, čímž se stane ve hmotném stvoření nejen plnohodnotný, nýbrž je může ve všech směrech daleko převýšit, jestliže se postaví odpovídajícím způsobem.
-Dítě jest z toho důvodu duchovně dosud nezletilé, protože není u něho ještě vytvořeno spojení mezi duchovnem a hmotou -- vstupem pohlavní síly. Teprve okamžikem nastoupení této síly nabývají jeho city takové mohutnosti, že mohou pronikavě prouditi hmotným stvořením a přetvořovati je. Tím přejímá dítě samočinně plnou a celou zodpovědnost. Před tím není ani zvratné působení tak silné, protože schopnost citu účinkuje mnohem slaběji. Při první inkarnaci nemůže proto ani karma býti tak mocná. Může padati na váhu nanejvýš při zrození a spolupůsobit na tom, do jakých poměrů se dítě narodí, aby tyto poměry napomáhaly pak duchu při jeho pozemském životě k vyčerpání karmy tím, že jsou poznány její vlastnosti. Hrály při tom velkou úlohu body přitažlivosti stejnorodých druhů. Ale všechno jen v //slabém// smyslu. Vlastní, silná a pronikavá karma začíná teprve tehdy, když se v člověku spojí pohlavní síla s jeho silou duchovní. Tím stává se nejen plnocenným ve hmotném, ale může hmotnost v každém ohledu daleko převýšiti, zaujme-li k ní správné stanovisko.
+Až do té doby se také nemůže temno a zlo k člověku bezprostředně přiblížit. Dítě je před tím chráněno mezerou ke hmotnému. Je jako odděleno. Chybí tu most.
-Až do této doby nemůže se také k člověku bezprostředně přiblížiti temno a zlo. Dítě je před tím ochráněno mezerou ke hmotnému. Je jako odděleno. Chybí most.
+Proto bude mnohým posluchačům také srozumitelné, proč děti požívají mnohem větší ochrany před zlem, což je přece příslovečné. Avšak po stejné cestě, která tvoří vstupující pohlavní síle most a přes kterou může člověk kráčet ve své plné bojovné síle, je schopno pak přirozeně vstupovat k němu i všechno ostatní, pokud není dostatečně pozorný. V žádném případě se to však nemůže stát dříve, než má také on nutnou obrannou sílu. Ani na okamžik zde neexistuje žádná nerovnost, která by připouštěla omluvu.
-Proto porozumí mnozí posluchači a čtenáři nyní lépe, proč děti těší se mnohem větší ochraně před zlem, což jest i příslovečné. Nastoupení pohlavní síly utvoří most přes tuto mezeru. Cestou po tomto mostě může kráčeti člověk v plné své bojovné síle, avšak může pak k němu také touže cestou všechno jiné, není-li dosti dbalým. V žádném případě nemůže se tak státi dříve, dokud nemá k tomu potřebné síly k obraně. Není tu ani na okamžik nerovnost, která by pak připouštěla omluvu.
+Tím narůstá zodpovědnost rodičů do nezměrna! Běda těm, kteří vlastním dětem berou příležitost k odhození jejich karmy a ke vzestupu nemístnou ironií nebo falešnou výchovou, ne-li dokonce špatnými příklady, ke kterým také patří veškeré šplhounství v nejrůznějších oblastech. Pokušení pozemského života lákají beztak již k tomu či onomu. A protože se dospívajícím lidem neujasní jejich vlastní mocenské postavení, nevyužijí jeho sílu naprosto vůbec nebo jen velmi málo anebo ji promarní nezodpovědným způsobem, pokud ji nepoužijí dokonce chybně a špatně.
-Tím roste zodpovědnost rodičů do obrovské míry! Běda těm, kdo vlastním dětem berou příležitost k oproštění se z karmy a ke vzestupu buď nemístným posměchem, špatnou výchovou, nebo dokonce zlým příkladem, k němuž patří i všechno šplhounství v nejrůznějších oborech. Pokušení pozemského života beztak již dosti vábí k  tomu či onomu. Protože se dospívajícím lidem nevysvětlí vlastní jejich mocenské postavení, nepoužijí pak své síly buď vůbec, nebo jí použijí jen málo. Nepromarní-li ji nezodpověditelným způsobem nebo nepoužijí-li jí nesprávně a špatně.
+Tak působí potom při neznalosti neodvratná karma ve stále větší síle, vrhá své předem ovlivňující záření nějakým sklonem tím či oním směrem a svírá tím vlastní svobodnou vůli při rozhodování, takže se tato stává nesvobodnou. Z toho rovněž vzešlo, že //většina// lidstva dnes již nemůže projevit žádnou svobodnou vůli. Tato většina se svázala, spoutala a zotročila vlastní vinou. Jak dětinsky a nedůstojně se lidé projevují tím, když se snaží odmítat myšlenky na bezpodmínečnou zodpovědnost a raději obviní Stvořitele z nespravedlnosti! Jak směšně zní výmluva, že oni přece dokonce žádnou vlastní svobodnou vůli nemají, nýbrž jsou řízeni, strkáni, hoblováni a formováni, aniž by proti tomu mohli něco dělat.
-Při neznalosti působí neodvratná karma vždy s větší silou. Vrhá své ovlivňující paprsky pomocí některého sklonu nebo náklonnosti tím neb oním směrem a tísní vlastní svobodnou vůli při rozhodování tak, že tato vůle stává se nesvobodnou. Z toho pak vzniklo, že //většina// lidstva nemůže dnes již projevovati svobodnou vůli. Lidstvo se svázalo, spoutalo a ujařmilo vlastní vinou. Jak dětinskými a nehodnými jeví se lidé, když se snaží odmítnouti myšlenku na bezpodmínečnou zodpovědnost a vyčítají raději Stvořiteli nespravedlnost! Jak směšně zní výmluva, že prý oni přece nemají žádné vlastní svobodné vůle, nýbrž jsou vedeni, strkáni, hoblováni a formováni, aniž by mohli něco proti tomu dělat.
+Kdyby si chtěli jen na okamžik uvědomit to, jak žalostnou roli skutečně hrají při takovém jednání. Kdyby chtěli především sami sebe jednou konečně kriticky pozorovat se zřetelem na jim propůjčené mocenské postavení, aby poznali, jak je nesmyslně vyplýtvali na drobnosti a nicotné pomíjivosti, jak za to povyšují tretky k opovrženíhodné důležitosti a cítí se být velkými ve věcech, ve kterých se musí jevit tak malými v poměru k jejich vlastnímu určení jakožto člověka ve stvoření. Člověk dneška je jako muž, kterému byla dána říše, a který dává přednost tomu, aby svůj čas promarnil s nejprostšími dětskými hračkami!
-Kdyby jen si chtěli na okamžik uvědomit, jakou žalostnou roli vlastně hrají při takovém počínání! Kdyby se především chtěli konečně skutečně kriticky pozorovat vzhledem na moc jim propůjčenou, aby poznali, jak nesmyslně promarňují tuto moc na maličkosti a nicotné pomíjejícnosti. Jak místo toho povyšují tretky k  opovržlivé důležitosti a jak se cítí velikými ve věcech, ve kterých se přece musí jeviti zcela nepatrnými v poměru k vlastnímu svému určení, člověka ve stvoření! Člověk dneška je jako muž, kterému je dána říše a který raději svůj čas promarní nejhloupějšími dětskými hračkami.
+Je jen samozřejmé a nelze nic jiného očekávat, že mocné síly, které jsou člověku dány, musí ho rozdrtit, pokud je nedovede řídit.
-Je samozřejmo a nelze očekávati jinak, nežli že mocné síly, které jsou člověku dány, musí ho rozdrtit, když jich nedovede řídit.
+Je nejvyšší čas ke konečnému probuzení! Člověk by měl plně zužitkovat čas a milost, které jsou mu darovány každým pozemským životem. Ještě netuší, jak je to již naléhavě nutné. V okamžiku, kdy nyní nesvobodnou vůli opět osvobodí, bude mu sloužit vše, co nyní se často zdá být proti němu. Právě i ta tak mnohými obávaná záření hvězd jsou tu jen k tomu, aby mu sloužila a pomáhala. Lhostejno, jakého jsou druhu.
-Je nejvyšší čas ke konečnému probuzení! Člověk měl by plně využíti času a milosti, které jsou mu darovány každým pozemským životem. Dosud netuší, jak naléhavě je to již nutné. V okamžiku, kdy znovu osvobodí svou vůli, nyní tak nesvobodnou, bude mu sloužiti vše, co dnes tak často zdá se býti proti němu. I ta vyzařování hvězd, mnohými tak obávaná, jsou tu jen proto, aby mu sloužila a pomáhala. Nezáleží na tom, jakého jsou druhu.
+A každý to dokáže, a to také když na něm karma ještě mocně lpí! Také když se záření hvězd zdá být převážně nepříznivé. Nepříznivě to všechno účinkuje jen při nesvobodné vůli. Avšak také tam jen zdánlivě; neboť ve skutečnosti je to pro něj přece spásou, když si sám nijak jinak již neumí pomoci. Je tím donucen k obraně, k probuzení a bdění.
-Dovede to každý, i kdyby karma doléhala na něho sebe tíživěji! I tehdy, když se záření hvězd zdá býti převážně nepříznivé. To všechno vyvíjí se nepříznivě pouze při vůli nesvobodné.
+Strach ze záření hvězd není však na místě, protože průvodní jevy, které se tímto způsobují, jsou vždy jen karmickými vlákny, kterými to pro příslušného člověka proudí. Záření hvězd tvoří jen průplavy, do kterých je vtažena všechna karma, která se toho času kolem nějakého člověka vznáší, pokud se svým druhem hodí k příslušným stejnorodým zářením. Jsou-li tedy záření hvězd nepříznivá, tak bude pro člověka do těchto průplavů proudit jen vznášejíci se nepříznivá karma, která přesně odpovídá druhu záření, a nic jiného. Stejně tak při příznivém záření. Takto soustředěně vedená může se také člověku vždy citelně projevit. Kde však již nevyvstává žádná špatná karma, nebudou moci také nepříznivá záření hvězd špatně působit. Jedno nelze oddělit od druhého. Také v tom lze rozpoznat opět velkou lásku Stvořitele. Hvězdy hlídají nebo řídí účinky karmy. Špatná karma tudíž není schopna působit bez přerušení, nýbrž musí také ponechat člověku čas k oddechu, protože hvězdy září proměnlivě a špatná karma se v době příznivějších záření nemůže projevit! Musí se pak přerušit a čekat, až opět dojde k nepříznivým zářením, a nemůže tedy člověka tak snadno zcela utlačit. Neexistuje-li vedle špatné karmy člověka také karma dobrá, která se projeví při příznivém záření hvězd, tak je vynuceno příznivým zářením přece alespoň to, že v době příznivého záření nastane přerušení utrpení.
-Ale i v tomto případě jest to jen zdánlivé, protože ve skutečnosti je to pro něho přece spásou, když si sám neví již rady a nedovede si nijak pomoci. Je tím donucen k obraně, k probuzení a ke vzpružení.
+Tak také při tom zasahují kola dění do sebe. Jedno pohání druhé v přísné důslednosti a současně střeží, aby se nemohly vyskytnout žádné nesrovnalosti. Tak jde to dále, jako u velkého soukolí. Ze všech stran zasahují ozubení kol ostře a přesně do sebe, vším dále pohybují a ženou vpřed k vývoji.
-Strach před zářením hvězd není nijak odůvodněný, protože průvodní jevy, které se jimi vyvolávají, jsou vždy pouze nitky karmy dotyčného člověka. Záření hvězd tvoří jen průplavy, do kterých je vedena všechna karma, v této době obklopující člověka, pokud se svým druhem hodí k stejnorodým zářením, jež jsou v té době v činnosti. Působí-li tedy nepříznivá záření hvězd, vplyne do těchto průplavů jen ta nepříznivá karma, vznášející se nad člověkem, která se přesně hodí ke druhu záření. Nic jiného. Stejně je tomu u záření příznivých. Takto soustředěně řízená karma může se rozuzliti a projeviti u člověka stále citelněji. Kde však není žádné špatné karmy, nebudou moci ani nepříznivá záření hvězd působiti špatně a neblaze. Jedno nelze odloučiti od druhého. I zde poznává se znovu veliká láska Stvořitelova. Hvězdy řídí působení karmy a bdí nad ní. Následkem toho nemůže špatná karma účinkovati bez přerušení, ale musí člověku dopřáti mezi tím času k vydechnutí, protože hvězdy ozařují střídavě příznivě a nepříznivě a zlá karma nemůže působiti v dobách příznivého záření! Taková karma musí se pak přerušiti a vyčkati, až nastoupí opět záření nepříznivé. Nemůže proto tak snadno úplně člověka zkrušiti. Nevznáší-li se vedle zlé karmy člověka také karma dobrá, která působí za příznivého záření hvězd, tu se příznivými paprsky způsobí aspoň to, že v dobách příznivého záření bude přerušeno utrpení.
+Uprostřed toho celého stojí však člověk s jemu svěřenou nesmírnou mocí a svým chtěním stanovuje směr tomuto mocného soukolí. //Avšak vždy jen pro sebe sama!// Může ho to vést vzhůru nebo dolů. Postoj samotný je rozhodující pro konečný cíl.
-Tak i zde zasahují kola dění přesně do sebe. Jedno pohání druhé v přísné důslednosti a zároveň je střeží, aby nemohly nastati žádné nepravidelnosti. Tak to jde dále jako při obrovském soukolí. Ze všech stran zasahují do sebe ozubení kol ostře a přesně a pohybují vším dále, ženouce to kupředu, k vývoji.
+Avšak soukolí stvoření není z tuhého materiálu, nýbrž to jsou všechno živé formy a bytosti, které spolupůsobíce vytváří tím mocnější vliv. Celé to podivuhodné tkaní slouží však pouze k tomu, aby člověku pomáhalo a sloužilo mu, dokud mezi ně nevrhá brzdivě v dětinském promarňování a falešném použití poskytnutou mu moc. On se musí konečně vřadit jinak, aby se stal tím, čím být má. Poslouchat neznamená ve skutečnosti nic více než chápat! Sloužit znamená pomáhat. Pomáhat však znamená vládnout. V krátké době může každý osvobodit svou vůli, jakou také má být. A tím se pro něj všechno obrátí, protože se napřed vnitřně obrátil on.
-Uprostřed celku stojí však člověk s nezměrnou mocí, mu svěřenou, aby svou vůlí udával tomuto mocnému soukolí směr a cíl. //Ale vždy jen pro sebe samého!// Může ho to vésti nahoru nebo dolů. Stanovisko, jaké zaujme, jest jedině rozhodující pro jeho konec.
+Avšak pro tisíce, pro statisíce, ba pro miliony lidí bude příliš pozdě, protože to nechtěly jinak. Je to přece pouze přirozené, že špatně usměrněná síla rozbije stroj, kterému by jinak sloužila, aby vykonala požehnanou práci.
-Avšak soukolí stvoření není z tuhého materiálu, ale jsou to vesměs živé formy a bytosti, které ve vzájemném působení tvoří tím mocnější vliv. Veškeré to podivuhodné tkaní slouží však jedině k tomu, aby člověku pomáhalo a sloužilo, pokud do toho nevrhá rušivě v dětinském promarňování a falešném používání moc, jemu danou. Musí se již konečně do všeho vpraviti a vřaditi, jinak než dosud, aby se stal tím, čím býti má. Poslouchat neznamená ve skutečnosti nic jiného než rozumět! Sloužit znamená pomáhat! Pomáhat však znamená vládnout! V krátké době může každý svou vůli osvoboditi tak, jak býti má. A tím se pro něho obrátí všechno, protože se on obrátil první.
+A až to pak nastane, tak rozpomenou se všichni liknaví náhle opět na modlitbu, avšak už k tomu nebudou moci najít správný způsob, který jedině by byl schopen přinést pomoc. Zjistí-li pak, že to selhalo, tak přejdou od zoufalství rychle k proklínání a budou obviňujíce tvrdit, že není žádného Boha, když něco takového připouští. Nechtějí věřit v neochvějnou Spravedlnost a právě tak v to, že jim byla dána moc všechno včas ještě změnit. A že jim to bylo také dosti často připomínáno.
-Ale pro tisíce, statisíce, ba miliony lidí bude příliš pozdě, protože tomu jinak nechtějí. Jest úplně přirozeno, že špatně usměrněná síla rozbije stroj, kterému by jinak byla sloužila, aby vykonala požehnanou práci.
+Avšak s dětinským vzdorem požadují pro sebe milujícího Boha podle jejich mínění, který všechno odpustí. Jen v tom chtějí uznat Jeho velikost! Jak by měl tento Bůh podle jejich mínění pak jednat s těmi, kteří Ho vždy opravdově hledali, avšak právě pro toto hledání byli utiskováni, vysmíváni a pronásledováni od těch, kteří nyní očekávají odpuštění?
-Až to nastane, rozpomenou se všichni váhaví pojednou opět na modlení, ale nebudou již moci najíti pravý způsob, který by jedině dovedl přinésti pomoc. Poznají-li, že to selhalo, přejdou k zoufalství a pak rychle ke kletbám a budou v žalobě tvrdit, že nemůže býti žádného Boha, když toto dopouští. Nechtějí věřit v železnou spravedlnost, tím méně na to, že jim byla dána moc, aby vše zavčas ještě změnili. A že se jim to také dosti často říkalo.
+Blázni, kteří se ve své vždy nově chtěné slepotě a hluchotě řítí do zkázy, kteří si svou zkázu sami s horlivostí tvoří. Nechť zůstanou ponecháni temnotám, k nimž ve svém chtění vědět všechno lépe tvrdohlavě usilují. Jen skrze vlastní prožití mohou ještě přijít k vědomí. Proto je temnota také jejich nejlepší školou. Přece však přijde den, hodina, kdy také na tuto cestu je příliš pozdě, protože nebude již stačit čas, aby se ještě po konečném poznání skrze prožití odtrhli od temnot a povznesli vzhůru. Z tohoto důvodu je na čase konečně se vážně zabývat Pravdou.
-V dětinském vzdoru vyžadují pro sebe milujícího Boha podle svého smyslu a své představy. Chtějí míti Boha, který vše odpouští. Jen v tom chtějí uznávati jeho velikost! Jak by měl tento Bůh jejich představ jednati pak s těmi, kteří ho povždy vážně hledali, ale právě pro toto hledáni byli šlapáni, posmíváni a pronásledováni od těch, kteří teď očekávají odpuštění? Blázni, kteří ve své vždy nově chtěné slepotě a hluchotě vrhají se ve zkázu a s horlivostí sami si tuto zkázu tvoří! Nechť jsou přenecháni temnotám, k nimž tvrdošíjně se ženou v domněnce, že vědí všechno lépe! Mohou se vzpamatovati jen vlastním prožitím. Proto bude také temnota jejich nejlepší školou. Přijde však den a hodina, kdy i na tuto cestu bude pozdě, protože pak nestačí již čas na odtrhnutí se od temna po konečném poznání a prožití. Bude již pozdě stoupati vzhůru. Z toho důvodu je nejvyšší čas zabývati se konečně vážně Pravdou!