Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Deutsch » Im Lichte der Wahrheit » Gralsbotschaft - 1931 » 46. Die Regionen des Dunkels und die Verdammnis. | 2021/01/09 02:39 | current
– Marek Ištvánek
+++ Česky » Ve Světle Pravdy » Poselství Grálu - 1931 » Plamen - 2021 » 46. Oblasti temnoty a zavržení. | 2021/03/20 22:55 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Die Regionen des Dunkels und die Verdammnis. ======
+====== Oblasti temnoty a zavržení. ======
-Wenn man Bilder sieht, die das Leben in der sogenannten Hölle wiedergeben sollen, so geht man achselzuckend darüber hinweg mit halb ironischem, halb mitleidsvollem Lächeln, und dem Gedanken, daß nur eine angekränkelte Phantasie oder eine fanatische Blindgläubigkeit Szenen solcher Art erdenken können. Selten wird es jemand geben, der auch nur das kleinste Wahrheitskörnchen darin sucht. Und doch kann wohl die grauenvollste Phantasie kaum annähernd ein Bild zusammenstellen, das den Qualen des Lebens in den dunklen Regionen dem Ausdrucke nach nahekommt. Arme Verblendete, die wähnen, mit einem spöttischen Achselzucken leichtsinnig darüber hinweggehen zu können! Der Augenblick kommt, wo Leichtsinn sich bitter rächt mit dem erschütternden Eintreten der Wahrheit. Da hilft kein Sträuben, kein Sichabwenden, sie werden hineingezogen in den Strudel, der ihrer wartet, wenn sie nicht rechtzeitig diese Überzeugung eines Nichtwissens abwerfen, die immer nur die Hohlheit und die Beschränktheit eines solchen Menschen kennzeichnet.
+Pohlíží-li se na obrazy, které mají znázorňovat život v takzvaném pekle, tak se přes to přechází s pokrčením ramen a napůl ironickým a napůl soustrastným úsměvem a myšlenkou, že výjevy takového druhu může vymyslet jen chorá fantazie nebo fanatická slepá víra. Málokdy je tu někdo, kdo v nich také hledá alespoň nejmenší zrnko pravdy. A přece může ta nejhrůznější fantazie stěží sestavit přibližný obraz, který by svým vyjádřením přiblížil muka života v temných oblastech. Ubozí zaslepenci, kteří se domnívají, že přes to mohou lehkomyslně přejít s výsměšným pokrčením ramen! Přijde okamžik, kdy se lehkomyslnost hořce vymstí s otřásajícím příchodem Pravdy. Tu nepomůže žádné vzpírání, žádné odvracení se, protože budou vtaženi do víru, který je čeká, pokud včas neodvrhnou toto přesvědčení nevědomosti, které vždy jen ukazuje prázdnotu a omezenost takovýchto lidí.
-Kaum ist die Loslösung des feinstofflichen Körpers von dem grobstofflichen Körper erfolgt ((Vortrag: [[de:gralsbotschaft:1931:der_tod]])), so finden sie schon die erste große Überraschung in dem Erlebnis, daß das bewußte Sein und Leben damit noch nicht beendet ist. Die erste Folge ist Verwirrung, dem sich ungeahnte Bangigkeit anschließt, die oft in dumpfe Ergebung oder angstvollste Verzweiflung übergeht! Vergebens ist dann das Sichsträuben, vergebens alles Klagen, vergebens aber auch das Bitten; denn sie müssen ernten, was sie in dem Erdenleben säeten.
+Jakmile nastane odloučení jemnohmotného těla od těla hrubohmotného ((Přednáška: [[smrt]])), tak nadejde jim již první velké překvapení v prožitku, že vědomé bytí a život tím ještě neskončil. Prvním následkem je zmatek, ke kterému se připojuje nečekaná úzkost, která často přechází do tupé odevzdanosti nebo nejúzkostlivějšího zoufalství! Marné je pak vzpírání se, marné jsou všechny žaloby, marné jsou však také prosby; neboť musí sklízet to, co zasévali v pozemském životě.
-Verlachten sie das Wort, das ihnen von Gott gebracht wurde, welches auf das Leben nach dem irdischen Tode und die damit verbundene Verantwortung eines jeden starken Denkens und Handelns hinweist, so ist das mindeste, was sie erwartet, das, was sie wollten: //tiefe Dunkelheit!// Ihre feinstofflichen Augen, Ohren und Münder sind verschlossen durch das eigene Wollen. Sie sind taub, blind und stumm in ihrer neuen Umgebung. Das ist das Günstigste, was ihnen geschehen kann. Ein jenseitiger Führer und Helfer kann sich ihnen nicht verständlich machen, weil sie sich selbst davor verschlossen halten. Ein trauriger Zustand, dem nur das langsame innere Reifen des Betreffenden selbst, das durch die sich steigernde Verzweiflung führt, eine allmähliche Änderung bringen kann. Mit der wachsenden Sehnsucht nach Licht, die wie ein ununterbrochener Hilferuf aus solchen gedrückten und gequälten Seelen steigt, wird es dann endlich nach und nach heller um ihn, bis er auch andere sehen lernt, die gleich ihm der Hilfe bedürfen. Hat er nun das Bestreben, diese noch in tieferer Finsternis Harrenden zu unterstützen, damit es auch bei denen heller werden kann, so erstarkt er in dieser Tätigkeit des Versuches zum Helfen durch die dazu erforderliche Anstrengung immer mehr, bis ein anderer zu ihm treten kann, der schon weiter vorgeschritten ist, um auch ihm weiter zu helfen, den lichteren Regionen entgegen.
+Pokud se vysmívali Slovu, které jim bylo přineseno od Boha a které poukazuje na život po pozemské smrti a s tím spojenou odpovědnost za každé silné smýšlení a konání, tak je to nejmenší, co je očekává, to, co chtěli: //Hluboká temnota!// Jejich jemnohmotné oči, uši i ústa jsou uzavřena vlastním chtěním. Jsou hluší, slepí a němí ve svém novém okolí. To je to nejpříznivější, co se jim může stát. Vůdce a pomocník na onom světě se jim nemůže učinit srozumitelným, protože se sami před tím drží uzavřeni. Je to smutný stav, který může být postupně změněn jen pozvolným vnitřním dozráváním samotného dotyčného, což vede skrze stupňující se zoufalství. Se vzrůstající touhou po Světle, která stoupá z takto stísněných a zmučených duší jako nepřetržité volání o pomoc, rozjasňuje se pak konečně pozvolna kolem něj, až se učí vidět také jiné, kteří tak jako on potřebují pomoci. Má-li snahu tyto ještě v hlubší tmě čekající podporovat, aby se také u nich mohlo rozjasnit, tak stále více sílí v této činnosti pokusů o pomoc k tomu potřebnou námahou, až k němu může přistoupit někdo jiný, který je již více pokročilý, aby také jemu pomohl kupředu, vstříc světlejším oblastem.
-So hocken sie trübselig herum, da ihre feinstofflichen Körper durch das Nichtwollen auch zu kraftlos sind, zu gehen. Ein mühseliges, unsicheres Am-Boden-kriechen bleibt es daher, wenn es einmal zu einer Bewegung kommt. Andere wieder tappen wohl in diesem Dunkel herum, straucheln, stürzen, raffen sich immer wieder auf, um bald hier, bald da anzuecken, wobei schmerzende Wunden nicht ausbleiben; denn da eine Menschenseele immer nur durch die Art ihrer eigenen Dunkelheit, die Hand in Hand geht mit der mehr oder weniger starken Dichtheit, die wiederum ein entsprechendes Schwergewicht nach sich zieht, in die Region sinkt, die ihrer feinstofflichen Schwerkraft genau entspricht, also von gleicher Art der Feinstofflichkeit ist, so wird ihre neue Umgebung für sie ebenso greifbar, fühlbar und undurchdringlich, wie es einem grobstofflichen Körper in grobstofflicher Umgebung ergeht. Jeden Stoß, jeden Sturz, oder jede Verletzung fühlt sie deshalb dort so schmerzlich, als es ihr grobstofflicher Körper während der Erdenlaufbahn auf der grobstofflichen Erde empfand.
+Tak se zde sklíčeně povalují, protože jejich jemnohmotné tělo vlivem tohoto nechtění je také vysílené k chůzi. Jestliže někdy dojde k pohybu, zůstává to proto namáhavým a nejistým plazením se po zemi. Jiní sice tápou sem a tam v těchto temnotách, klopýtají, padají, vzchopují se stále znovu, aby zde brzy zase narazili, což se neobejde bez bolestivých ran; neboť lidská duše vždy jen vlivem druhu své vlastní temnosti, která jde ruku v ruce s více či méně silnou hutností, jež má opět za následek odpovídající těžkou hmotnost, klesá do oblasti, která přesně odpovídá její jemnohmotné tíži, je tedy stejného druhu jemnohmotnosti, a tudíž je pro ni její nové okolí právě tak hmatatelné, citelné a neproniknutelné jako pro hrubohmotné tělo v hrubohmotném okolí. Každý náraz, každý pád nebo každé zranění se tam proto cítí tak bolestivě, jak to pociťuje její hrubohmotné tělo během pozemského putování na hrubohmotné zemi.
-So ist es in jeder Region, gleichviel welcher Tiefe oder Höhe sie angehört. Gleiche Stofflichkeit, gleiche Fühlbarkeit, gleiche gegenseitige Undurchdringlichkeit. Jede höhere Region jedoch, oder jede andere Stoffart kann durch die niedere, dichtere Stoffart ungehindert hindurch, wie jedes Feinstoffliche durch das anders geartete Grobstoffliche.
+Tak je tomu v každé oblasti, lhostejno, do jaké hloubky nebo výšky patří. Stejná hmotnost, stejná citelnost, stejná vzájemná neproniknutelnost. Avšak jakákoliv vyšší oblast nebo jakýkoliv jiný druh hmoty může nižším, hustším druhem hmoty neomezeně pronikat, jako cokoliv jemnohmotného proniká skrze jinak uzpůsobené hrubohmotné.
-Anders nun mit solchen Seelen, die außerdem irgendein begangenes Unrecht abzulösen haben. Die Tatsache selbst ist eine Sache für sich. Sie kann gelöst werden in dem Augenblicke, wo der Täter von dem betroffenen Teile volle, ehrlich gemeinte Verzeihung erlangt. Was eine Menschenseele aber //schwerer// bindet, das ist der //Drang,// oder der //Hang,// der die Triebfeder zu einer Tat oder mehreren Taten bildet. Dieser Hang lebt in der Menschenseele fort, auch nach dem Hinübergehen, nach der Loslösung vom grobstofflichen Körper. Er wird sogar im feinstofflichen Körper sofort noch stärker zur Geltung kommen, sobald die Einengung alles Grobstofflichen wegfällt, da dann die Empfindungen viel lebendiger und rückhaltloser wirken. Ein derartiger Hang ist es auch wiederum, der maßgebend für die Dichtheit und also Schwere des feinstofflichen Körpers wird. Das hat zur Folge, daß der feinstoffliche Körper nach Freiwerdung vom grobstofflichen Körper sofort in die Region sinkt, die genau seiner Schwere und demnach gleichen Dichtheit entspricht. Dort wird er demnach auch alle finden, die dem gleichen Hange huldigen. Durch deren Ausstrahlungen wird der seine noch genährt, gesteigert, und er wird dann in Ausübung dieses Hanges förmlich rasen. Ebenso natürlich auch die anderen mit ihm dort Befindlichen. Daß derartige, hemmungslose Austobungen für die Umgebung eine Qual sein müssen, ist nicht schwer verständlich. Da dies aber in solchen Regionen immer nur auf Gegenseitigkeit beruht, so wird jeder einzelne unter den anderen bitter zu leiden haben, alles das, was er wiederum den anderen dauernd selbst zuzufügen sucht. So wird das Leben dort zur Hölle, bis eine derartige Menschenseele nach und nach ermattet und Ekel davor empfindet. Dann wird nach langer Dauer endlich allmählich der Wunsch erwachen, herauszukommen aus solcher Art. Der Wunsch und Ekel ist Beginn der Besserung. Er wird sich bis zum Hilfeschrei und zuletzt zum Gebet verstärken. Erst dann kann ihm die Hand zum Aufstiege geboten werden, was oft Jahrzehnte und Jahrhunderte, manchmal auch noch länger auf sich warten läßt. Der Hang in einer Menschenseele ist also das schwerer Bindende.
+Jinak je tomu s dušemi, které mají kromě toho vyrovnat nějakou spáchanou křivdu. Samotný skutek je věcí sám pro sebe. Ten může být vykoupen v okamžiku, kdy původce činu získá od dotčené osoby poctivě míněné odpuštění. Co však lidskou duši váže //tížeji,// je //nutkání// nebo //sklon,// který tvoří hybnou sílu k jednomu nebo mnoha činům. Tento sklon žije v lidské duši i nadále, i po přechodu na druhou stranu, po odloučení od hrubohmotného těla. V jemnohmotném těle dokonce dochází ihned k jeho ještě silnějšímu uplatnění, jakmile pomine omezení vším hrubohmotným, protože poté cítění působí mnohem živěji a nepokrytěji. Takovýto sklon je také opět to, co je směrodatné pro hutnost, a tedy tíži jemnohmotného těla. To má za následek, že jemnohmotné tělo po uvolnění od těla hrubohmotného ihned klesne do oblasti, která přesně odpovídá jeho tíži, a tudíž stejné hutnosti. Tam proto najde také všechny, kteří holdují stejnému sklonu. Jejich vyzařováním bude tento jeho sklon ještě živen a stupňován a on bude pak při jeho provádění doslova řádit. Stejně tak přirozeně i ti ostatní, kteří jsou tam s ním. Že takovéto zuření bez zábran musí být pro okolí mukou, není těžko srozumitelné. Protože se to však v takovýchto oblastech zakládá vždy jen na vzájemnosti, tak bude každý jednotlivec hořce trpět mezi ostatními všechno to, co on sám se snaží neustále zase způsobovat ostatním. Tak je tamní život peklem, dokud se duše tohoto druhu pozvolna neunaví a nepocítí k tomu odpor. Pak se po dlouhé době konečně probudí postupné přání vymanit se z takovéhoto způsobu chování. Přání a odpor je počátkem polepšení. Zesilují se k výkřiku o pomoc a nakonec k modlitbě. Teprve pak mu může být nabídnuta ruka ke vzestupu, což často na sebe nechává čekat desetiletí a staletí, někdy ještě i déle. Co tedy poutá tížeji je sklon v lidské duši.
-Daraus geht hervor, //daß eine unbedachte Tat viel leichter und viel schneller abzulösen ist, als ein in einem Menschen ruhender Hang, gleichviel, ob dieser zu einer Tat geworden ist oder nicht!//
+Z toho je zřejmé to, //že neuvážený čin lze mnohem snáze a mnohem rychleji odčinit než sklon spočívající v člověku, lhostejno, zda se stal skutkem či nikoliv!//
-Ein Mensch, der einen unsauberen Hang in sich trägt, ohne diesen je zu einer Tat werden zu lassen, weil ihm die irdischen Verhältnisse günstig sind, wird deshalb schwerer büßen müssen als ein Mensch, der unbedachter Weise durch irgendeine oder mehrere Taten gefehlt hat, ohne böse Absicht dabei gehabt zu haben. Die unbedachte Tat kann letzterem sofort verziehen sein, ohne übles Karma zu entwickeln, der Hang aber erst dann, wenn er vollkommen in dem Menschen ausgelöscht wurde. Und deren gibt es viele Arten. Sei es nun Habsucht und der ihr verwandte Geiz, sei es schmutzige Sinnlichkeit, Drang zu Diebstahl oder Mord, Brandstiftung oder auch nur zu Übervorteilung und zu leichtsinnigen Nachlässigkeiten, gleichviel, ein derartiger Hang wird den Betreffenden immer dorthin sinken lassen oder ziehen, wo seinesgleichen ist. Lebensbilder davon wiederzugeben, hat keinen Zweck. Sie sind oft so fürchterlicher Art, daß ein Menschengeist auf Erden kaum an derartige Wirklichkeiten glauben kann, ohne sie zu sehen. Und auch dann würde er noch denken, es müßten nur Gebilde grenzenlos erhitzter Fieberphantasien sein. So mag er sich begnügen, sittliche Scheu vor allem derartigen zu empfinden, die ihn frei macht von den Banden alles Niederen, damit dem Aufstiege zum Lichte keine Hemmung mehr im Wege steht.
+Člověk, který v sobě nese nečistý sklon, aniž by ho kdy nechal se stát skutkem, protože jsou mu pozemské poměry příznivé, bude proto muset pykat hůře než člověk, který se prohřešil jedním nebo více neuváženými skutky, aniž by měl při tom zlý úmysl. Neuvážený čin může být dokonce ihned prominut, aniž by se rozvinula zlá karma, avšak sklon teprve tehdy, když v člověku zcela pohasl. A těch je velmi mnoho druhů. Ať již to je chamtivost a jí příbuzná lakota, ať již špinavá smyslnost, nutkání ke krádeži nebo vraždě, žhářství, nebo také jen k přelstění a k lehkovážné nedbalosti, na tom nesejde, neboť takovýto sklon nechá dotyčného vždy klesnout nebo ho táhne tam, kde jsou jemu rovní. Podávat o tom živé obrazy by nemělo žádný smysl. Bývají často tak strašlivého druhu, že by lidský duch na zemi mohl sotva uvěřit takovýmto skutečnostem, aniž by je viděl. A také potom by si mohl ještě myslet, že to musely být jen výplody neomezeně rozpálené blouznivé fantazie. Nechť se spokojí s tím, že před vším takovým cítí mravní odpor, který ho osvobozuje z pout všeho nízkého, aby vzestupu ke Světlu nestály v cestě více žádné překážky.
-So sind die dunklen Regionen als Auswirkungen des Prinzips, das Luzifer einzuführen sucht. Der ewige Kreislauf der Schöpfung rollt und kommt an den Punkt, an dem die Zersetzung beginnt, in der alles Stoffliche die Form verliert, um in Ursamen zu verfallen, und damit im Weiterrollen neue Mischung, neue Formen bringt mit frischer Kraft und jungfräulichem Boden. Was sich bis dahin aus dem Grob- und Feinstofflichen noch nicht lösen konnte, um über die höchste, feinste und leichteste Grenze, alles Stoffliche zurücklassend, in das Geistig-Wesenhafte einzutreten, das wird unweigerlich in die Zersetzung mit hineingezogen, wodurch auch seine Form und das Persönliche an ihm vernichtet wird. Das ist dann erst die ewige Verdammnis, das Auslöschen alles bewußt Persönlichen!
+Takové jsou temné oblasti jakožto důsledky principu, který se Lucifer snaží zavést. Věčný koloběh stvoření se valí a přichází do bodu, ve kterém začíná rozklad, v němž všechno hmotné ztratí formu, aby se rozpadlo v prasemena, a tím přineslo v dalším pohybu nové směšování, nové formování s čerstvou silou a panenskou půdou. Co se až doposud ještě nemohlo z hrubohmotného a jemnohmotného uvolnit, aby dosáhlo nejvyšší, nejjemnější a nejlehčí hranici do duchovně - bytostného a zanechalo zpět vše hmotné, bude nevyhnutelně strženo do rozkladu, čímž bude u něj zničena také jeho forma a osobnost. To je pak teprve věčné zatracení, vyhasnutí všeho vědomě osobního!