Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Deutsch » Im Lichte der Wahrheit » Gralsbotschaft - 1931 » 28. Das Vater Unser. | 2020/09/25 17:38 | current
– angelegt Marek Ištvánek
+++ Česky » Ve Světle Pravdy » Poselství Grálu - 1931 » Plamen - 2021 » 28. Otčenáš. | 2021/03/16 23:07 | current
– vytvořeno Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Das Vater Unser. ======
+====== Otčenáš. ======
-Es sind nur wenige Menschen, welche sich bewußt zu machen suchen, //was// sie eigentlich wollen, wenn sie das Gebet „Vater — Unser“ sprechen. Noch weniger, die wirklich wissen, was der //Sinn// der Sätze ist, die sie dabei hersagen. Hersagen ist wohl die einzig richtige Bezeichnung für den Vorgang, den der Mensch in diesem Falle beten nennt.
+Jsou jen nemnozí lidé, kteří se snaží uvědomit si, //co// vlastně chtějí, když pronáší modlitbu „Otčenáš“. Ještě méně je těch, kteří skutečně ví, jaký je //smysl// vět, které při tom odříkávají. Odříkávat je asi jediné správné označení pro postup, který člověk v takovém případě nazývá modlením.
-Wer sich darin rücksichtslos prüft, //muß// dies zugeben, oder er legt sonst Zeugnis dafür ab, daß er sein ganzes Leben in gleicher Art verbringt … oberflächlich, und eines tiefen Gedankens nicht fähig ist, nie fähig war. Es gibt genug davon auf dieser Erde, die sich selbst wohl ernst nehmen, aber von den andern mit dem besten Willen nicht ernst genommen werden können.
+Kdo se v tomto bezohledně zkoumá, //musí// to uznat, nebo jinak předkládá vysvědčení o tom, že celý svůj život tráví stejným způsobem … povrchně a neschopen hlubokých myšlenek, kterých nikdy schopen nebyl. Na této zemi je dost těch, kteří sami sebe berou vážně, ale jiní je při nejlepší vůli vážně brát nemohou.
-Gerade der Anfang dieses Gebetes wird schon von jeher falsch empfunden, wenn auch in verschiedenen Arten. Die Menschen, die dieses Gebet ernst vorzunehmen versuchen, also mit einem gewissen guten Wollen daran gehen, fühlen in sich nach oder bei diesen ersten Worten ein gewisses Gefühl des Geborgenseins in sich aufsteigen, der seelischen Beruhigung! Und dieses Gefühl bleibt bei ihnen vorherrschend bis einige Sekunden nach dem Beten.
+Právě začátek této modlitby je již odedávna falešně pociťován, i když různými způsoby. Lidé, kteří se pokoušejí tuto modlitbu vážně provádět, tedy přistupují k tomu s určitým dobrým chtěním, cítí v sobě po prvních nebo při prvních slovech vystoupit jakýsi pocit bezpečného bytí, duševního uklidnění! A tento pocit u nich přetrvává ještě několik vteřin po modlitbě.
-Das erklärt zweierlei. Erstens, daß der Betende seinen Ernst nur die ersten Worte durchhalten kann, wodurch sie dieses Gefühl in ihm auslösen, und zweitens, daß gerade die Auslösung dieses Gefühles beweist, wie weit entfernt er davon ist, zu erfassen, was er damit sagt!
+To vysvětluje dvojí. Za prvé, že modlící si dokáže udržet svou vážnost jen při prvních slovech, čímž tento pocit vyvolal, a za druhé, že právě vyvolání tohoto pocitu dokazuje, jak velmi vzdálen je pochopení toho, co tím říká!
-Deutlich zeigt er seine Unfähigkeit darin mit tieferem Denken durchzuhalten, oder auch seine Oberflächlichkeit; denn sonst müßte bei den weiteren Worten sofort wieder ein //anderes// Gefühl entstehen, dem geänderten Inhalt der Worte entsprechend, sobald diese in ihm wirklich lebendig werden.
+Zřetelně ukazuje svoji neschopnost v tom setrvat s hlubokým myšlením nebo také svou povrchnost; neboť jinak by musel při dalších slovech ihned vzniknout opět //jiný// pocit, odpovídající změněnému obsahu slov, jakmile tato v něm skutečně ožijí.
-Also bleibt es in ihm bei dem, was nur die ersten Worte erwecken. Würde aber von ihm der richtige Sinn und die wahre Bedeutung der Worte erfaßt, so muß diese ein ganz anderes Empfinden in ihm auslösen als das eines behaglichen Geborgenseins.
+Tak zůstává to v něm u toho, co probudil pouze prvními slovy. Kdyby však byl jím pochopen správný smysl a skutečný význam slov, tak by to v něm muselo vyvolat úplně jiný cit, než je bezstarostné a bezpečné bytí.
-Anmaßendere Menschen wieder sehen in dem Worte „Vater“ die Bestätigung dafür, direkt von Gott abzustammen und damit bei richtiger Entwicklung zuletzt selbst göttlich zu werden, zur Zeit aber unbedingt schon Göttliches in sich zu tragen. Und so gibt es der Irrungen unter den Menschen über diesen Satz noch viele. Die meisten aber halten ihn einfach als die //Ansprache// im Gebet, den Anruf! Dabei brauchen sie am wenigsten zu denken. Und dementsprechend wird es auch gedankenlos dahingesprochen, trotzdem gerade auch in dem Anruf Gottes die ganze Inbrunst liegen müßte, deren eine Menschenseele überhaupt fähig werden kann.
+Domýšlivější lidé zase vidí ve slově „Otče“ potvrzení přímého původu z Boha s tím, že se při správném vývoji nakonec sami mohou stát božskými, a už nyní však v sobě bezpodmínečně božské nesou. A tak existuje mezi lidmi ještě mnoho omylů o této větě. Nejčastěji ji však prostě považují za //oslovení// v modlitbě, za zvolání! Při tom potřebují myslet co nejméně. A podle toho je to také bezmyšlenkovitě proneseno, přestože právě také ve volání Boha musela by spočívat celá vroucnost, které je lidská duše vůbec schopna dosáhnout.
-Aber das alles soll dieser erste Satz nicht sagen und nicht sein, sondern der Gottessohn legte in die Wahl der Worte gleichzeitig die Erklärung oder den Hinweis, //in welcher Art eine Menschenseele// zum Gebet schreiten soll, //wie// sie vor ihren Gott treten darf und muß, wenn ihr Gebet Erhörung finden soll. Er sagt genau, welche Beschaffenheit sie in dem Augenblicke besitzen muß, wie ihr Zustand der reinen Empfindung zu sein hat, wenn sie ihr Bitten an die Stufen des Gottesthrones legen will.
+Avšak to všechno tato první věta neříká a nemá tím být, nýbrž Syn Boží položil do volby slov současně výklad nebo poukaz, //jakým způsobem má lidská duše// přistupovat k modlitbě, //jak// smí a musí předstupovat před svého Boha, jestliže její modlitba má nalézt vyslyšení. Říká přesně, jaký postoj musí mít v těchto okamžicích, jaký má být její stav čistých citů, jestliže chce svou prosbu položit ke stupňům Božího trůnu.
-So teilt sich das ganze Gebet in drei Teile. Der erste Teil ist das ganze Sichbringen, Sichgeben der Seele ihrem Gotte gegenüber. Sie breitet sich bildlich gesprochen aufgeschlagen vor ihm aus, bevor sie mit einem Anliegen kommt, legt zuvor Zeugnis ab für ihre eigene reine Willensfähigkeit. Der Gottessohn will damit klarlegen, welches Empfinden allein die Grundlage bilden darf für eine Annäherung an Gott! Deshalb kommt es wie ein großes, heiliges Geloben, wenn am Anfange die Worte stehen: //„Vater Unser, der Du bist im Himmel!“// Bedenket, daß Gebet nicht gleichbedeutend ist mit Bitte! Sonst würde es ja kein Dankgebet geben, in dem keine Bitte enthalten ist. Beten ist nicht bitten. Schon darin ist das „Vater Unser“ bisher stets verkannt worden, aus der üblen Gewohnheit des Menschen heraus, nie vor Gott zu treten, wenn er nicht gleichzeitig etwas von ihm erwartet, oder gar verlangt; denn im Erwarten liegt ja das Verlangen. Und der Mensch erwartet tatsächlich dabei //immer// etwas, das kann er nicht leugnen! Sei es auch in großen Zügen gesprochen in ihm nur das nebelhafte Gefühl, einst einmal einen Platz im Himmel zu erhalten. Jubelnden Dank im freudigen Genießen seines ihm gewährten bewußten Seins in der von Gott gewollten oder von Gott mit Recht erwarteten Mitwirkung in der großen Schöpfung zum Wohle seiner Umgebung kennt der Mensch nicht! Er ahnt ja auch nicht, daß gerade das und //nur// das sein wirkliches eigenes Wohl in sich birgt, und seinen Fortschritt, seinen Aufstieg.
+Tak dělí se celá modlitba do tří částí. První část je celá přivedením, odevzdáním se duše vstříc svému Bohu. Pozdvižena se obrazně řečeno rozprostře před Ním a, dříve než přijde s prosbou, položí napřed důkaz pro vlastní čistou schopnost vůle. Syn Boží chce tím vyjasnit, jaký cit jedině smí tvořit základ pro přiblížení k Bohu! Proto přichází to jako velký, posvátný slib, když na začátku stojí slova: //„Otče náš, jenž jsi na nebesích!“// Uvažte, že modlitba není souznačná s prosbou! Jinak by přece nebylo žádných děkovných modliteb, ve kterých nejsou obsaženy žádné prosby. Modlit se neznamená prosit. Již v tom byl „Otčenáš“ doposud vždy nepochopen, vlivem špatného zvyku člověka nikdy nepředstupovat před Boha, pokud současně od Něho něco neočekává, nebo dokonce nepožaduje; vždyť již v očekávání spočívá přece požadavek. A člověk skutečně při tom //vždy// něco očekává, což nemůže popřít! Ať už je to v něm, obecně řečeno, jen mlhavý pocit, že jednou obdrží místo v nebi. Jásavý dík v radostném požívání jemu darovaného vědomého bytí, ve kterém Bůh chce nebo právem očekává jeho spolupůsobení ve velkém stvoření pro blaho svého okolí, to člověk již nezná! Vždyť také ani netuší, že přímo to a //jen// to v sobě skrývá jeho skutečné vlastní blaho, jeho pokrok a jeho vzestup.
-Auf solcher von Gott gewollten Grundlage aber steht in Wahrheit das Gebet „Vater Unser“! Anders hätte es der Gottessohn gar nicht geben können, der nur das Wohl der Menschen wollte, das allein in richtiger Gotteswillenbeachtung und Erfüllung ruht!
+Na takovém Bohem chtěném základě však stojí ve skutečnosti modlitba „Otčenáš“! Jinak nemohl by ji Syn Boží vůbec dát, jelikož chtěl jen dobro lidí, které spočívá jedině ve správném dodržování a plnění Boží vůle!
-Das von ihm gegebene Gebet ist also nichts weniger als ein Bittgebet, sondern ein großes, alles umfassendes Gelöbnis des Menschen, der sich seinem Gott darin zu Füßen legt! Jesus hat es seinen Jüngern gegeben, die damals bereit waren, in der reinen Gottesanbetung zu leben, Gott durch ihr Leben in der Schöpfung zu dienen, und in diesem Dienen seinen heiligen Willen zu ehren!
+Tato jím poskytnutá modlitba není tedy méně než modlitba prosebná, nýbrž velký, všeobsahující slib člověka, který se v něm pokládá k nohám svého Boha! Ježíš ji dal svým učedníkům, kteří byli tehdy připraveni žít v čistém uctívání Boha, svým životem ve stvoření sloužit a v této službě ctít Jeho svatou vůli!
-Der Mensch sollte es sich wohl und reiflich überlegen, ob er es wagen darf, dieses Gebet überhaupt zu verwenden und zu sprechen, sollte sich ernsthaft prüfen, ob er in der Verwendung nicht etwa versucht, seinen Gott zu belügen!
+Člověk by si měl dobře a důkladně rozmyslet, zda se smí odvážit tuto modlitbu vůbec používat a pronášet, a měl by se vážně zkoumat, zda se snad nesnaží při jejím používání obelhat svého Boha!
-Die einleitenden Sätze ermahnen deutlich genug, daß sich ein jeder prüfen soll, ob er auch wirklich so ist, wie er darin spricht! Ob er damit ohne Falsch vor Gottes Thron zu gehen wagt!
+Úvodní věty dost srozumitelně připomínají, že se má každý zkoumat, zda také je skutečně takový, jak v modlitbě říká! Zda se bez přetvářky odvažuje předstoupit před trůn Boží!
-//Erlebt Ihr aber die ersten drei Sätze// des Gebotes in Euch, so werden sie Euch vor die Stufen des Gottesthrones führen. //Sie sind der Weg dazu,// wenn sie in einer Seele zum Erleben kommen! Kein anderer führt dahin. Aber dieser sicher! Bei Nichterleben dieser Sätze jedoch kann von Euren Bitten keine dahinkommen.
+//Prožijete-li však v sobě první tři věty// modlitby, tak vás povedou před stupně Božího trůnu. //Jsou cestou k nim,// jestliže v duši přijdou k prožití! Žádná jiná tam nevede. Tato však jistě! Avšak v případě, že neprožijete tyto věty, nemůže tam dojít žádná z vašich proseb.
-Es soll ein ergebener und doch freudiger Ausruf sein, wenn Ihr zu sagen wagt: „Vater Unser, der Du bist im Himmel!“
+Má to být odevzdané, a přece radostné zvolání, odvažujete-li se pronést: „Otče náš, jenž jsi na nebesích!“
-In diesem Rufe liegt Eure aufrichtige Beteuerung: „Ich gebe Dir, o Gott, alle Vaterrechte über mich, denen ich mich kindlich beugend fügen will! Damit erkenne ich auch an Deine Allweisheit, Gott, in allem, was Deine Bestimmung bringt, und bitte, über mich so zu verfügen, wie ein Vater über seine Kinder zu verfügen hat! Hier bin ich, Herr, auf Dich zu hören, und Dir kindlich zu gehorchen!“
+V tomto zvolání spočívá vaše upřímné ujištění: „Odevzdávám Ti, ó Bože, všechna otcovská práva nad sebou, kterým se chci dětsky poslušen podrobit! Tím uznávám také Tvoji Všemoudrost, Bože, ve všem, co přináší Tvé určení, a prosím, abys se mnou nakládal tak, jako otec nakládá se svými dětmi! Zde jsem, Pane, Tobě naslouchám a Tebe jsem dětsky poslušen!“
-Der zweite Satz: //„Geheiliget werde Dein Name!“// Es ist dies die Versicherung der anbetenden Seele, wie ernst es ihr in allem ist, was sie zu Gott zu sprechen wagt. Daß sie mit voller Empfindung bei jedem der Worte und Gedanken ist, und nicht durch Oberflächlichkeit Mißbrauch des Gottesnamens treibt! Da ihr der Name Gottes viel zu heilig dazu ist! Bedenkt, Ihr Betenden, was Ihr damit gelobt! Wenn Ihr ganz ehrlich gegen Euch sein wollt, so müßt Ihr bekennen, daß Ihr Menschen Gott bisher gerade damit in das Angesicht gelogen habt; denn Ihr waret nie //so// ernst bei dem Gebet, wie es der Gottessohn voraussetzend in diesen Worten als //Bedingung// niederlegte!
+Druhá věta: //„Posvěť se jméno Tvé!“// Je to ujištění zbožné duše, jak vážné je to pro ni ve všem, co se odvažuje pronášet k Bohu. Že je s plným citem při každém slově a myšlence a nezneužívá svou povrchností Božího jména! Protože je jí k tomu Boží jméno příliš svaté! Uvažte, vy, kdož se modlíte, co tím slibujete! Jestliže chcete být vůči sobě zcela čestní, tak si musíte přiznat, že vy lidé jste doposud tím lhali Bohu přímo do tváře; neboť jste při modlitbě nikdy nebyli //tak// opravdoví, jak to Syn Boží předpokládal a v těchto slovech stanovil jako //podmínku!//
-Der dritte Satz: //„Zu uns komme Dein Reich!“// ist wieder keine Bitte, sondern nur ein weiteres Gelöbnis! Ein Sichbereiterklären dafür, daß es durch die Menschenseele auf der Erde //derart// werden soll, wie es im Gottes-Reiche ist! Deshalb das Wort: „Zu uns komme //Dein// Reich!“ Das heißt: wir wollen es auf Erden hier auch so weit bringen, daß Dein vollkommenes Reich sich bis hierher erstrecken kann! Der Boden soll von uns bereitet werden, daß alles nur in Deinem heiligen Willen lebt, also Deine Schöpfungsgesetze voll erfüllt, damit es //so// ist, wie es in Deinem Reiche, dem geistigen Reiche geschieht, wo die gereiften und von aller Schuld und Schwere freigewordenen Geister sich aufhalten, die nur dem Gotteswillen dienend leben, weil nur in dessen unbedingter Erfüllung durch die darin ruhende Vollkommenheit Gutes ersteht. Es ist also die Zusicherung, //so// werden zu wollen, daß auch die Erde durch die Menschenseele ein Reich der Erfüllung des Gotteswillens wird!
+Třetí věta: //„Přijď království Tvé!“// opět není žádná prosba, nýbrž jen další slib! Jasné odhodlání k tomu, aby to na zemi bylo prostřednictvím lidské duše //takové,// jaké to je v říši Boží! Proto slova: „Přijď království //Tvé!“// To znamená: Chceme to zde na zemi přivést rovněž tak daleko, aby se Tvá dokonalá říše mohla rozšířit až sem! Máme připravovat půdu, aby všechno žilo jen ve Tvé svaté vůli, tedy zcela naplňovalo Tvé zákony stvoření, a tím to bylo //takové,// jak se to děje ve Tvém království, duchovní říši, kde pobývají zralí a od veškeré viny a tíže osvobození duchové, kteří žijí jen službou Boží vůli, protože dobro nastává jen v jejím bezpodmínečném plnění skrze dokonalost v ní spočívající. Je to tedy ujištění, že se chceme stát //takovými,// aby se také země stala prostřednictvím lidské duše říší splňování Boží vůle!
-Diese Beteuerung wird durch den nächsten Satz noch verstärkt: //„Dein Wille geschehe, wie im Himmel, also auch auf Erden!“// Das ist nicht nur die Erklärung der Bereitwilligkeit, sich in den göttlichen Willen ganz einzufügen, sondern auch darin liegend das Versprechen, sich um diesen Willen zu kümmern, nach der Erkennung dieses Willens mit allem Eifer zu streben. Dieses Streben muß ja einer Einfügung in diesen Willen vorausgehen; denn solange ihn der Mensch nicht richtig kennt, vermag er sich auch nicht mit seinem Empfinden, Denken, Reden und Tun darnach zu richten! Welcher ungeheure, strafbare Leichtsinn ist es nun für jeden Menschen, diese Zusicherungen immer und immer wieder seinem Gott zu geben, während er sich in Wirklichkeit gar nicht darum kümmert, welcher Art der Gotteswille ist, der in der Schöpfung fest verankert ruht. Der Mensch lügt ja mit jedem Worte des Gebetes, wenn er es wagt zu sprechen! Er steht damit vor Gott als Heuchler und Betrüger! Häuft auf alte Schulden immer wieder neue, und fühlt sich schließlich noch beklagenswert, wenn er feinstofflich in dem Jenseits unter dieser Last zusammenbrechen muß. Den Gotteswillen richtig zu erkennen, dazu wurde ihm nun //dreimal// schon Gelegenheit! Einmal durch Moses, welcher dazu inspiriert ((erleuchtet.)) wurde. Das zweitemal durch den Gottessohn Jesus selbst, der ja die Wahrheit in sich trug, und nun das dritte und damit das //letztemal// in der Gralsbotschaft, die wiederum direkt aus der Wahrheit geschöpft ist. —
+Toto ujištění je posíleno ještě další větou: //„Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi!“// To není jen prohlášení ochoty zcela se vřadit do Boží vůle, nýbrž v tom také spočívá slib starat se o tuto vůli, usilovat o poznání této vůle s veškerou horlivostí. Toto úsilí musí přece předcházet vřazení se do této vůle; neboť pokud ji člověk správně nezná, není pak také schopen ve svém cítění, myšlení, v řeči a jednání se jí řídit! Jaká hrozná, trestuhodná lehkomyslnost je v každém člověku, který dává stále znovu toto ujištění svému Bohu, zatím co se ve skutečnosti vůbec nestará o to, jakého druhu je tato Boží vůle, která spočívá pevně zakotvena ve stvoření. Člověk přece lže každým slovem modlitby, jestliže se ji odvažuje pronášet! Stojí tím před Bohem jako pokrytec a lhář! Na staré viny hromadí stále znovu nové, a cítí se nakonec ještě politováníhodným, jestliže se musí jemnohmotně na onom světě pod tímto břemenem zhroutit. Aby mohl správně poznat Boží vůli, k tomu dostal příležitost již //třikrát!// Kdysi skrze Mojžíše, který byl k tomu inspirován. Po druhé skrze samotného Syna Božího Ježíše, který přece v sobě Pravdu nesl, a nyní po třetí a tím i //naposled// v Poselství Grálu, které je opět čerpáno přímo z Pravdy. —
-Erst wenn nun diese Sätze von einer Seele als Vorbedingung wirklich erfüllt sind, dann kann sie weiter sprechen: //„Unser täglich Brot gib uns heute!“// Das heißt soviel als: „Wenn ich erfüllt habe, was ich versicherte zu sein, so laß Deinen Segen auf meinem Erdenwirken ruhen, auf daß ich in Besorgung meiner grobstofflichen Notwendigkeiten immer Zeit behalte, Deinem Willen nachleben zu können!
+Teprve když jsou tyto věty jako předběžné podmínky duší skutečně naplněné, pak může pravit dále: //„Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“// To je totéž jako: „Jestliže jsem splnil to, o čem jsem Tě ujišťoval, tak nech nad mým pozemským působením spočinout Tvé požehnání, abych při obstarávání svých hrubohmotných potřeb měl vždy čas moci si v sobě uvědomit Tvou vůli!“
-//„Und vergib uns unsere Schuld, wie wir vergeben unsern Schuldigern!“// Darin liegt Wissen von der unbestechlichen, gerechten Wechselwirkung geistiger Gesetze, die den Willen Gottes geben. Gleichzeitig auch der Ausdruck der Versicherung vollen Vertrauens darauf; denn die Bitte um Vergebung, also Lösung aus der Schuld, baut sich //bedingungsweise// auf auf die //vorherige// Erfüllung durch die Menschenseele, des eigenen Vergebens alles Unrechtes, das Nebenmenschen an ihr taten. Wer aber //dessen// fähig ist, wer seinen Nebenmenschen alles schon vergeben hat, der ist auch //so// in sich geläutert, daß er selbst //mit Absicht// niemals Unrecht tut! Damit ist er vor Gott aber auch frei von aller Schuld, da dort nur alles das als Unrecht gilt, was //übelgewollt mit Absicht// getan wird. Nur dadurch wird es erst zum Unrecht. Ein großer Unterschied liegt darin mit allen zurzeit bestehenden Menschen-Gesetzen und Erdanschauungen.
+//„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“// V tom spočívá vědění o neúplatném, spravedlivém vzájemném působení duchovních zákonů, které vyjadřují Boží vůli. Současně je to také projev ujištění plné důvěry k nim; neboť prosba o odpuštění, tedy vykoupení z viny, je založena na //podmínce předcházejícího// splnění lidské duše, vlastního odpuštění veškerých křivd, které na ní spáchali druzí lidé. Kdo je však //toho// schopen, kdo svým bližním všechno již odpustil, ten je v sobě také //natolik// očištěn, že nikdy on sám nespáchá //úmyslnou// křivdu! Tím je však před Bohem také prost veškeré viny, protože tam platí za křivdu jen všechno to, co je činěno //úmyslně špatným chtěním.// Jen tímto stává se to teprve křivdou. V tom spočívá velký rozdíl oproti všem současně platným lidským zákonům a pozemským názorům.
-Somit ist also auch in diesem Satz als Grundlage wiederum ein Versprechen jeder nach dem Lichte strebenden Seele ihrem Gott gegenüber. Erklärung ihres wahren Wollens, für dessen Erfüllung sie in dem Gebet durch das Vertiefen und Sichklarwerden über sich selbst Kraft zu erhalten hofft, die ihr bei rechter Einstellung auch wird nach dem Gesetz der Wechselwirkung.
+Tak je tedy také v této větě jako základ opět slib každé ke Světlu usilující duše vůči jejímu Bohu. Vyznání jejího opravdového chtění, přičemž doufá, že pro jeho naplnění v modlitbě skrze prohloubení a ujasnění si sebe sama obdrží sílu, která jí při správném postoji také bude dána podle zákona vzájemného působení.
-//„Und führe uns nicht in Versuchung!“// Es ist ein falscher Begriff, wenn der Mensch in den Worten lesen will, daß er durch Gott versucht würde. Gott versucht niemand! In diesem Falle handelt es sich nur um eine unsichere Überlieferung, welche ungeschickterweise dieses Wort Versuchung wählte. In seinem rechten Sinne ist es einzureihen in Begriffe wie Verirren, Verlaufen, also falsch laufen, falsch suchen auf dem Wege dem Lichte entgegen. Es heißt soviel wie: „Laß uns nicht falsche Wege einschlagen, nicht falsch suchen, laß uns nicht die Zeit versuchen! Vertrödeln, vergeuden! Sondern halte uns, wenn nötig, //gewaltsam// davon zurück, auch wenn uns solche Notwendigkeit als Leid und Schmerz treffen muß.“ Diesen Sinn muß der Mensch auch schon heraushören durch den sich anschließenden und ja auch dem Wortlaute nach direkt dazu gehörenden Teilsatz: //„Sondern erlöse uns von dem Übel!“// Das „sondern“ zeigt deutlich genug die Zusammengehörigkeit. Der Sinn ist gleichbedeutend mit: Laß uns das Übel erkennen, um jeden Preis für uns, auch um den Preis des Leidens. Mache uns durch Deine Wechselwirkungen bei jedem Fehlen dazu fähig. In dem Erkennen liegt auch das Erlösen, für die, so guten Willens dazu sind!
+//„A neuveď nás v pokušení!“// Je to falešná představa, jestliže chce člověk z těchto slov vyčíst, že je Bohem pokoušen. Bůh nepokouší nikoho! V tomto případě se jedná jen o nejisté podání, které nevhodně zvolilo slovo pokušení. V jeho pravém smyslu se to týká pojmu zbloudění, ztracení se, tedy chybně jít, falešně hledat na cestě ke Světlu. Znamená to tolik jako: „Nenech nás ubírat se falešnou cestou a falešně hledat! Nenech nás promarnit a vyplýtvat čas pokušením! Nýbrž zadrž nás, bude-li to nutné, tak i //násilím// od toho zpět, i kdyby nás taková nutnost musela zasáhnout jako utrpení a bolest.“ Tento smysl musí člověk také již vytušit z následující, a přece také přímo k tomu náležející části věty: //„Ale osvoboď nás od zlého!“// To „ale“ ukazuje dosti zřetelnou souvislost. Smysl je stejného významu jako: Nechej nás poznat zlo, za každou cenu pro nás, také i za cenu utrpení. Učiň nás Tvým vzájemným působením k tomu schopnými při každém poklesku. V poznání spočívá také vykoupení pro ty, kdo k tomu mají dobrou vůli!
-Damit endet der zweite Teil, das Gespräch mit Gott. Der dritte Teil bildet den Schluß: //„Denn Dein ist das Reich und die Kraft und die Herrlichkeit, in Ewigkeit! Amen!“//
+Tím končí druhá část, rozhovor s Bohem. Třetí část tvoří závěr: //„Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky! Amen!“//
-Als ein jubelndes Bekenntnis des Sichgeborgenfühlens in der Allmacht Gottes bei Erfüllung alles dessen, was die Seele als Gelöbnis ihm in dem Gebet zu Füßen legt!—
+Je to jako jásavé vyznání cítění se v ochraně Všemohoucnosti Boží při splnění všeho toho, co duše v modlitbě jako slib pokládá Mu k nohám! —
-Dieses von dem Gottessohn gegebene Gebet hat also zwei Teile. Die Einleitung des Sichnahens und das Gespräch. Zuletzt ist durch Luther das jubelnde Bekenntnis des Wissens der Hilfe für alles das hinzugekommen, was das Gespräch enthält, des Erhaltens der Kraft für die Erfüllung dessen, was die Seele ihrem Gott gelobte. Und die Erfüllung //muß// die Seele dann hinauftragen in das Reich Gottes, das Land der ewigen Freude und des Lichtes! Damit wird das Vater Unser, wenn es wirklich erlebt ist, die Stütze und der Stab zum Aufstiege in das geistige Reich!
+Tato modlitba daná Synem Božím tedy má dvě části. Úvodní přiblížení se a rozmluvu. Nakonec je Lutherem připojené jasavé vyznání vědomí pomoci pro všechno, co rozmluva obsahuje, vědomí obdržení síly pro splnění toho, co duše slibuje svému Bohu. A splnění pak //musí// duši vynést vzhůru do říše Boží, země věčné radosti a Světla! Tím je Otčenáš, je-li skutečně prožit, oporou a pomocí ke vzestupu do duchovní říše!
-Der Mensch soll nicht vergessen, daß er sich in einem Gebet eigentlich nur die Kraft zu holen hat, //das selbst verwirklichen// zu können, was er erbittet! So soll er beten! Und so ist auch das Gebet gehalten, das der Gottessohn den Jüngern gab!
+Člověk nemá zapomínat na to, že si v modlitbě má jen dojít pro sílu, kterou může //sám uskutečnit to,// oč prosí! Tak se má modlit! A tak je míněna také modlitba, kterou dal Syn Boží učedníkům!