Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Deutsch » Im Lichte der Wahrheit » Gralsbotschaft - 1931 » 28. Das Vater Unser. | 2020/09/25 17:38 | current
– angelegt Marek Ištvánek
+++ Česky » Ve Světle Pravdy » Poselství Grálu - 1931 » Hlas, Zlín - 1996 » 28. Otčenáš. | 2021/01/24 01:06 | current
– ↷ Stránka přesunuta z 'cs:poselstvi_gralu:1932:otcenas' do 'cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:otcenas' Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Das Vater Unser. ======
+====== Otčenáš. ======
-Es sind nur wenige Menschen, welche sich bewußt zu machen suchen, //was// sie eigentlich wollen, wenn sie das Gebet „Vater — Unser“ sprechen. Noch weniger, die wirklich wissen, was der //Sinn// der Sätze ist, die sie dabei hersagen. Hersagen ist wohl die einzig richtige Bezeichnung für den Vorgang, den der Mensch in diesem Falle beten nennt.
+Jest jen málo lidí, kteří se snaží uvědomiti si, co vlastně chtějí, když odříkávají modlitbu „Otčenáš“. Ještě méně jest těch, kdo skutečně vědí, jaký je smysl vět, jež odříkávají. Odříkávat jest asi jedině správné označení pro výkon, který člověk v tomto případě jmenuje modlením.
-Wer sich darin rücksichtslos prüft, //muß// dies zugeben, oder er legt sonst Zeugnis dafür ab, daß er sein ganzes Leben in gleicher Art verbringt … oberflächlich, und eines tiefen Gedankens nicht fähig ist, nie fähig war. Es gibt genug davon auf dieser Erde, die sich selbst wohl ernst nehmen, aber von den andern mit dem besten Willen nicht ernst genommen werden können.
+Kdo se v tomto směru bezohledně zkoumá, musí to přiznati, nebo si jinak dává vysvědčení, že celý svůj život tráví stejným způsobem … povrchně. Že není a nikdy nebyl schopen hluboké myšlenky. Na zemi je dosti takových lidí, kteří sebe berou sice vážně, ale jiní při nejlepší vůli jich vážně bráti nemohou.
-Gerade der Anfang dieses Gebetes wird schon von jeher falsch empfunden, wenn auch in verschiedenen Arten. Die Menschen, die dieses Gebet ernst vorzunehmen versuchen, also mit einem gewissen guten Wollen daran gehen, fühlen in sich nach oder bei diesen ersten Worten ein gewisses Gefühl des Geborgenseins in sich aufsteigen, der seelischen Beruhigung! Und dieses Gefühl bleibt bei ihnen vorherrschend bis einige Sekunden nach dem Beten.
+Právě začátek této modlitby pociťoval se ode vždy nesprávně, třeba i různými způsoby. Lidé, kteří se snaží bráti tuto modlitbu vážně a přistupují k ní proto s jistou dobrou vůlí, cítí v sobě po prvních nebo při prvních slovech určité vědomí bezpečného úkrytu a duševního uklidnění! Tento pocit převládá u nich ještě několik vteřin po modlitbě.
-Das erklärt zweierlei. Erstens, daß der Betende seinen Ernst nur die ersten Worte durchhalten kann, wodurch sie dieses Gefühl in ihm auslösen, und zweitens, daß gerade die Auslösung dieses Gefühles beweist, wie weit entfernt er davon ist, zu erfassen, was er damit sagt!
+Tím vysvětluje se dvojí: Předně, že ten, kdo se modlí, vydrží býti vážným jen přes první slova, kterými se tento pocit v něm probudí. Právě probuzení tohoto pocitu dokazuje, jak vzdálen je pochopení toho, co říká!
-Deutlich zeigt er seine Unfähigkeit darin mit tieferem Denken durchzuhalten, oder auch seine Oberflächlichkeit; denn sonst müßte bei den weiteren Worten sofort wieder ein //anderes// Gefühl entstehen, dem geänderten Inhalt der Worte entsprechend, sobald diese in ihm wirklich lebendig werden.
+Ukazuje zřetelně svou neschopnost vytrvati v modlitbě s hlubokým přemýšlením, nebo projevuje tak svou povrchnost. Jinak musel by při dalších slovech ihned povstati jiný pocit, odpovídající změněnému obsahu slov, jakmile tato slova v něm vskutku nabudou života.
-Also bleibt es in ihm bei dem, was nur die ersten Worte erwecken. Würde aber von ihm der richtige Sinn und die wahre Bedeutung der Worte erfaßt, so muß diese ein ganz anderes Empfinden in ihm auslösen als das eines behaglichen Geborgenseins.
+Tak zůstává v člověku jen pocit probuzený prvními slovy.
-Anmaßendere Menschen wieder sehen in dem Worte „Vater“ die Bestätigung dafür, direkt von Gott abzustammen und damit bei richtiger Entwicklung zuletzt selbst göttlich zu werden, zur Zeit aber unbedingt schon Göttliches in sich zu tragen. Und so gibt es der Irrungen unter den Menschen über diesen Satz noch viele. Die meisten aber halten ihn einfach als die //Ansprache// im Gebet, den Anruf! Dabei brauchen sie am wenigsten zu denken. Und dementsprechend wird es auch gedankenlos dahingesprochen, trotzdem gerade auch in dem Anruf Gottes die ganze Inbrunst liegen müßte, deren eine Menschenseele überhaupt fähig werden kann.
+Kdyby však pochopil správný smysl a pravý význam slov, muselo by v něm vzniknouti zcela jiné cítění než pocit příjemného a bezpečného útulku.
-Aber das alles soll dieser erste Satz nicht sagen und nicht sein, sondern der Gottessohn legte in die Wahl der Worte gleichzeitig die Erklärung oder den Hinweis, //in welcher Art eine Menschenseele// zum Gebet schreiten soll, //wie// sie vor ihren Gott treten darf und muß, wenn ihr Gebet Erhörung finden soll. Er sagt genau, welche Beschaffenheit sie in dem Augenblicke besitzen muß, wie ihr Zustand der reinen Empfindung zu sein hat, wenn sie ihr Bitten an die Stufen des Gottesthrones legen will.
+Náročnější lidé vidí opět ve slově „Otče“ potvrzení svého přímého původu od Boha. Domnívají se, že při správném vývoji na konec sami stanou se Božskými a již nyní nezbytně Božské v sobě nosí. Mezi lidmi panuje ještě mnoho omylů o této větě. Většina považuje ji však prostě za //oslovení// k modlitbě, za zvolání! Přitom je jim třeba mysleti co nejméně. Podle toho se to také bezmyšlenkovitě odříkává, ačkoliv právě v tomto vzývání Boha by měla býti veškerá vroucnost, jaké jest lidská duše vůbec schopna.
-So teilt sich das ganze Gebet in drei Teile. Der erste Teil ist das ganze Sichbringen, Sichgeben der Seele ihrem Gotte gegenüber. Sie breitet sich bildlich gesprochen aufgeschlagen vor ihm aus, bevor sie mit einem Anliegen kommt, legt zuvor Zeugnis ab für ihre eigene reine Willensfähigkeit. Der Gottessohn will damit klarlegen, welches Empfinden allein die Grundlage bilden darf für eine Annäherung an Gott! Deshalb kommt es wie ein großes, heiliges Geloben, wenn am Anfange die Worte stehen: //„Vater Unser, der Du bist im Himmel!“// Bedenket, daß Gebet nicht gleichbedeutend ist mit Bitte! Sonst würde es ja kein Dankgebet geben, in dem keine Bitte enthalten ist. Beten ist nicht bitten. Schon darin ist das „Vater Unser“ bisher stets verkannt worden, aus der üblen Gewohnheit des Menschen heraus, nie vor Gott zu treten, wenn er nicht gleichzeitig etwas von ihm erwartet, oder gar verlangt; denn im Erwarten liegt ja das Verlangen. Und der Mensch erwartet tatsächlich dabei //immer// etwas, das kann er nicht leugnen! Sei es auch in großen Zügen gesprochen in ihm nur das nebelhafte Gefühl, einst einmal einen Platz im Himmel zu erhalten. Jubelnden Dank im freudigen Genießen seines ihm gewährten bewußten Seins in der von Gott gewollten oder von Gott mit Recht erwarteten Mitwirkung in der großen Schöpfung zum Wohle seiner Umgebung kennt der Mensch nicht! Er ahnt ja auch nicht, daß gerade das und //nur// das sein wirkliches eigenes Wohl in sich birgt, und seinen Fortschritt, seinen Aufstieg.
+První věta však nepraví tyto věci. Vždyť Syn Boží vložil do zvolených slov zároveň prohlášení nebo poukaz, //jakým způsobem// má //lidská duše// přikročiti k modlitbě. //Jak// smí a musí předstupovati před svého Boha, má-li její modlitba dojíti vyslyšení. Říká přesně, jak má býti v tom okamžiku lidská duše utvářena, jaký má býti její stav čistého citu, když chce své prosby složiti u stupňů Božího trůnu.
-Auf solcher von Gott gewollten Grundlage aber steht in Wahrheit das Gebet „Vater Unser“! Anders hätte es der Gottessohn gar nicht geben können, der nur das Wohl der Menschen wollte, das allein in richtiger Gotteswillenbeachtung und Erfüllung ruht!
+Tak dělí se celá modlitba ve tři díly. První díl je celý odevzdáním se duše Bohu. Obrazně řečeno, rozprostírá se duše před Bohem dříve, než přichází s prosbou a dosvědčuje zprvu vlastní, čistou schopnost vůle. Syn Boží chce tím vyložiti, jaké cítění jedině smí tvořiti základ pro přiblížení se k Bohu. Proto jest to jako veliká svatá přípověď, stojí-li na začátku slova: //„Otče náš, jenž jsi na nebesích!“// Uvažte, že modlitba není totéž jako prosba! Jinak nebylo by žádné modlitby děkovné, ve které není obsažena žádná prosba. Modliti se neznamená prositi. Ze špatného zvyku člověka, který nepředstupuje nikdy před Boha, jestliže současně od něho něco neočekává, nebo dokonce nepožaduje, byl Otčenáš dosud vždy zneuznán. V očekávání je vlastně již požadavek. A člověk vskutku při modlitbě //vždy// něco očekává! Toho nemůže popříti! I když je to jen mlhavý pocit, že se mu jednou dostane místa v nebi. Člověk nezná jásavý dík v radostném prožitku vědomého bytí, jehož mu bylo dopřáno za spolupůsobení ve velkém stvoření, působí-li ku blahu celého svého okolí, jak to Bůh chtěl a právem od něho očekává! Člověk ani netuší, že právě to //a jedině// to chová v sobě jeho skutečné vlastní blaho, jeho pokrok a vzestup.
-Das von ihm gegebene Gebet ist also nichts weniger als ein Bittgebet, sondern ein großes, alles umfassendes Gelöbnis des Menschen, der sich seinem Gott darin zu Füßen legt! Jesus hat es seinen Jüngern gegeben, die damals bereit waren, in der reinen Gottesanbetung zu leben, Gott durch ihr Leben in der Schöpfung zu dienen, und in diesem Dienen seinen heiligen Willen zu ehren!
+Na takovém Bohem chtěném základě stojí v pravdě modlitba Otčenáš! Syn Boží nebyl by ani mohl dáti ji jinak. Vždyť on chtěl jen dobro lidí, které spočívá jedině ve správném hledání a plnění vůle Boží.
-Der Mensch sollte es sich wohl und reiflich überlegen, ob er es wagen darf, dieses Gebet überhaupt zu verwenden und zu sprechen, sollte sich ernsthaft prüfen, ob er in der Verwendung nicht etwa versucht, seinen Gott zu belügen!
+Jím daná modlitba není tedy modlitbou prosebnou, nýbrž velikým, všeobsáhlým příslibem člověka, který se v modlitbě klade k nohám svého Boha! Ježíš dal tuto modlitbu svým učedníkům, kteří tehdy byli ochotni žíti v čistém uctívání Boha, sloužiti Bohu svým životem ve stvoření a v této službě ctíti jeho svatou vůli!
-Die einleitenden Sätze ermahnen deutlich genug, daß sich ein jeder prüfen soll, ob er auch wirklich so ist, wie er darin spricht! Ob er damit ohne Falsch vor Gottes Thron zu gehen wagt!
+Člověk měl by si dobře a zrale rozmysleti, smí-li se odvážit, aby vůbec užíval této modlitby a vyslovoval ji. Měl by se vážně zkoumat, zdali se při tom nepokouší obelhati svého Boha!
-//Erlebt Ihr aber die ersten drei Sätze// des Gebotes in Euch, so werden sie Euch vor die Stufen des Gottesthrones führen. //Sie sind der Weg dazu,// wenn sie in einer Seele zum Erleben kommen! Kein anderer führt dahin. Aber dieser sicher! Bei Nichterleben dieser Sätze jedoch kann von Euren Bitten keine dahinkommen.
+Úvodní věty nabádají dosti zřejmě, že se každý má zkoumati, je-li také vskutku takovým, jak mluví! Odvažuje-li se bez falše předstoupiti před Boží trůn!
-Es soll ein ergebener und doch freudiger Ausruf sein, wenn Ihr zu sagen wagt: „Vater Unser, der Du bist im Himmel!“
+//Prožijete-li však v sobě první tři věty// modlitby, povedou vás ke stupňům Božího trůnu. Dospěje-li duše k tomu, aby je prožila, jsou //cestou// k tomuto trůnu. Žádná jiná cesta, tam nevede. Tato však jistě! Neprožijete-li těchto vět, nedojde tam však žádná z vašich proseb.
-In diesem Rufe liegt Eure aufrichtige Beteuerung: „Ich gebe Dir, o Gott, alle Vaterrechte über mich, denen ich mich kindlich beugend fügen will! Damit erkenne ich auch an Deine Allweisheit, Gott, in allem, was Deine Bestimmung bringt, und bitte, über mich so zu verfügen, wie ein Vater über seine Kinder zu verfügen hat! Hier bin ich, Herr, auf Dich zu hören, und Dir kindlich zu gehorchen!“
+Odvážíte-li se říci „Otče náš, jenž jsi na nebesích,“ pak má to býti oddané a přece radostné zvolání!
-Der zweite Satz: //„Geheiliget werde Dein Name!“// Es ist dies die Versicherung der anbetenden Seele, wie ernst es ihr in allem ist, was sie zu Gott zu sprechen wagt. Daß sie mit voller Empfindung bei jedem der Worte und Gedanken ist, und nicht durch Oberflächlichkeit Mißbrauch des Gottesnamens treibt! Da ihr der Name Gottes viel zu heilig dazu ist! Bedenkt, Ihr Betenden, was Ihr damit gelobt! Wenn Ihr ganz ehrlich gegen Euch sein wollt, so müßt Ihr bekennen, daß Ihr Menschen Gott bisher gerade damit in das Angesicht gelogen habt; denn Ihr waret nie //so// ernst bei dem Gebet, wie es der Gottessohn voraussetzend in diesen Worten als //Bedingung// niederlegte!
+V tomto zvolání jest vaše upřímné ujištění: Dávám ti, ó Bože, všechna otcovská práva nad sebou a chci se jim s dětskou pokorou podrobiti! Uznávám, Bože, tvou všemoudrost ve všem, co přinese mně tvé určení a prosím, abys naložil se mnou tak, jako otec se svými dětmi! Zde jsem, Pane, abych tě slyšel a byl tebe dětsky poslušen!
-Der dritte Satz: //„Zu uns komme Dein Reich!“// ist wieder keine Bitte, sondern nur ein weiteres Gelöbnis! Ein Sichbereiterklären dafür, daß es durch die Menschenseele auf der Erde //derart// werden soll, wie es im Gottes-Reiche ist! Deshalb das Wort: „Zu uns komme //Dein// Reich!“ Das heißt: wir wollen es auf Erden hier auch so weit bringen, daß Dein vollkommenes Reich sich bis hierher erstrecken kann! Der Boden soll von uns bereitet werden, daß alles nur in Deinem heiligen Willen lebt, also Deine Schöpfungsgesetze voll erfüllt, damit es //so// ist, wie es in Deinem Reiche, dem geistigen Reiche geschieht, wo die gereiften und von aller Schuld und Schwere freigewordenen Geister sich aufhalten, die nur dem Gotteswillen dienend leben, weil nur in dessen unbedingter Erfüllung durch die darin ruhende Vollkommenheit Gutes ersteht. Es ist also die Zusicherung, //so// werden zu wollen, daß auch die Erde durch die Menschenseele ein Reich der Erfüllung des Gotteswillens wird!
+Druhá věta: //„Posvěť se jméno Tvé!“// Je to ujištění modlící se duše, jak vážně jedná se jí o všechno, oč se odvažuje modliti se k Bohu. Potvrzuje, že v každém slově a myšlence jest s plným citem a nebere s povrchností jména Božího nadarmo. Ujišťuje, že jméno Boží jest jí příliš svatým! Vy, kdo se modlíte, uvažte, co tím slibujete. Chcete-li býti k sobě zcela poctivými, musíte doznat, že vy lidé dosud jste právě tím lhali Bohu do očí. Nikdy nebyli jste při modlitbě //tak// vážní, jak to Syn Boží stanovil v těchto slovech jako //podmínku!//
-Diese Beteuerung wird durch den nächsten Satz noch verstärkt: //„Dein Wille geschehe, wie im Himmel, also auch auf Erden!“// Das ist nicht nur die Erklärung der Bereitwilligkeit, sich in den göttlichen Willen ganz einzufügen, sondern auch darin liegend das Versprechen, sich um diesen Willen zu kümmern, nach der Erkennung dieses Willens mit allem Eifer zu streben. Dieses Streben muß ja einer Einfügung in diesen Willen vorausgehen; denn solange ihn der Mensch nicht richtig kennt, vermag er sich auch nicht mit seinem Empfinden, Denken, Reden und Tun darnach zu richten! Welcher ungeheure, strafbare Leichtsinn ist es nun für jeden Menschen, diese Zusicherungen immer und immer wieder seinem Gott zu geben, während er sich in Wirklichkeit gar nicht darum kümmert, welcher Art der Gotteswille ist, der in der Schöpfung fest verankert ruht. Der Mensch lügt ja mit jedem Worte des Gebetes, wenn er es wagt zu sprechen! Er steht damit vor Gott als Heuchler und Betrüger! Häuft auf alte Schulden immer wieder neue, und fühlt sich schließlich noch beklagenswert, wenn er feinstofflich in dem Jenseits unter dieser Last zusammenbrechen muß. Den Gotteswillen richtig zu erkennen, dazu wurde ihm nun //dreimal// schon Gelegenheit! Einmal durch Moses, welcher dazu inspiriert ((erleuchtet.)) wurde. Das zweitemal durch den Gottessohn Jesus selbst, der ja die Wahrheit in sich trug, und nun das dritte und damit das //letztemal// in der Gralsbotschaft, die wiederum direkt aus der Wahrheit geschöpft ist. —
+Třetí věta: //„Přijď království Tvé!“// Není to opět žádná prosba, ale další slib! Je to prohlášení ochoty, že prostřednictvím lidské duše má býti na zemi //tak,// jako je tomu v království Božím! Proto slova: „Přijď království //Tvé!“// To znamená: Chceme to zde na zemi dovésti také tak daleko, aby se tvé dokonalé království rozšířilo až sem! Chceme mu připravovati půdu tak, aby vše žilo jen v tvé svaté vůli a plnilo tvé tvůrčí zákony. Aby tomu bylo //tak,// jako je tomu v tvém království, v duchovní říši, kde sídlí zralí a veškeré viny a tíhy zbavení duchové, kteří žijí jen v tom, že slouží Boží vůli, protože dobro vzniká jen v bezpodmínečném plnění této vůle skrze dokonalost, v ní spočívající. V této větě je tedy ujištění, že se chceme státi takovými, aby i země prostřednictvím lidské duše stala se královstvím naplnění Boží vůle!
-Erst wenn nun diese Sätze von einer Seele als Vorbedingung wirklich erfüllt sind, dann kann sie weiter sprechen: //„Unser täglich Brot gib uns heute!“// Das heißt soviel als: „Wenn ich erfüllt habe, was ich versicherte zu sein, so laß Deinen Segen auf meinem Erdenwirken ruhen, auf daß ich in Besorgung meiner grobstofflichen Notwendigkeiten immer Zeit behalte, Deinem Willen nachleben zu können!
+Toto ujištění je ještě zesíleno větou následující: //„Buď vůle Tvá jako v  nebi, tak i na zemi!“// Není to jen prohlášení ochoty vpraviti se zcela do Boží vůle, ale je v tom i slib dbáti o tuto vůli a usilovati se vší horlivostí o poznání této vůle. Toto úsilí o poznání musí předcházeti vpravení se do této vůle. Neboť dokud ji člověk správně nezná, nemůže se ve svém cítění, myšlení, v řeči a konání podle ní řídit! Jaká nesmírná trestuhodná lehkomyslnost jest to u každého člověka, když opětovně a stále ujišťuje svého Boha, zatím co se ve skutečnosti nijak nestará o to, jakého druhu jest tato Boží vůle, která je tak pevně zakotvena ve stvoření. Vždyť člověk lže každým slovem modlitby, opovažuje-li se ji říkat! Stojí tak před Bohem jako pokrytec a podvodník! Na staré dluhy hromadí stále nové a na konec cítí se ještě politování hodným, musí-li se pod tímto břemenem v záhrobí jemnohmotně zhroutit. Již //třikrát// byla mu dána příležitost, aby správně poznal Boží vůli! Jednou Mojžíšem, který byl k tomu inspirován. Po druhé samotným Ježíšem, Synem Božím, který nesl v sobě Pravdu. Po třetí //a naposled// v poselství Grálu, které rovněž je čerpáno přímo z Pravdy.
-//„Und vergib uns unsere Schuld, wie wir vergeben unsern Schuldigern!“// Darin liegt Wissen von der unbestechlichen, gerechten Wechselwirkung geistiger Gesetze, die den Willen Gottes geben. Gleichzeitig auch der Ausdruck der Versicherung vollen Vertrauens darauf; denn die Bitte um Vergebung, also Lösung aus der Schuld, baut sich //bedingungsweise// auf auf die //vorherige// Erfüllung durch die Menschenseele, des eigenen Vergebens alles Unrechtes, das Nebenmenschen an ihr taten. Wer aber //dessen// fähig ist, wer seinen Nebenmenschen alles schon vergeben hat, der ist auch //so// in sich geläutert, daß er selbst //mit Absicht// niemals Unrecht tut! Damit ist er vor Gott aber auch frei von aller Schuld, da dort nur alles das als Unrecht gilt, was //übelgewollt mit Absicht// getan wird. Nur dadurch wird es erst zum Unrecht. Ein großer Unterschied liegt darin mit allen zurzeit bestehenden Menschen-Gesetzen und Erdanschauungen.
+Teprve když duše skutečně splnila tyto věty jako přední podmínky, může mluviti dále: //„Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“// To znamená: Když jsem splnil a stal jsem se takovým, jak jsem sliboval, nechť spočine tvé požehnání na mé pozemské činnosti tak, abych při obstarávání svých hrubohmotných potřeb měl vždy čas žíti podle tvé vůle!
-Somit ist also auch in diesem Satz als Grundlage wiederum ein Versprechen jeder nach dem Lichte strebenden Seele ihrem Gott gegenüber. Erklärung ihres wahren Wollens, für dessen Erfüllung sie in dem Gebet durch das Vertiefen und Sichklarwerden über sich selbst Kraft zu erhalten hofft, die ihr bei rechter Einstellung auch wird nach dem Gesetz der Wechselwirkung.
+//„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům!“// V této větě je vědomost o neúplatném, spravedlivém zvratném působení duchovních zákonů, které nesou Boží vůli. Je to zároveň projev ujištění plné důvěry v tyto zákony. Neboť prosba za odpuštění, tedy vysvobození z viny, je založena //podmínečně na předchozím// splnění duše lidské, že tato sama odpouští všechnu křivdu, bližním na ní páchanou. Kdo však jest schopen //toho,// kdo svým bližním již všechno odpustil, ten je v sobě očistěn již tak, že nikdy sám //zúmyslně// nečiní křivdu! Ale tím je také před Bohem prost vší viny, protože za bezpráví platí pouze to, co se spáchalo úmyslně ve zlé vůli. Teprve tím stává se čin bezprávím. V tom jest veliký rozdíl vůči všem dnes stávajícím lidským zákonům a světským názorům.
-//„Und führe uns nicht in Versuchung!“// Es ist ein falscher Begriff, wenn der Mensch in den Worten lesen will, daß er durch Gott versucht würde. Gott versucht niemand! In diesem Falle handelt es sich nur um eine unsichere Überlieferung, welche ungeschickterweise dieses Wort Versuchung wählte. In seinem rechten Sinne ist es einzureihen in Begriffe wie Verirren, Verlaufen, also falsch laufen, falsch suchen auf dem Wege dem Lichte entgegen. Es heißt soviel wie: „Laß uns nicht falsche Wege einschlagen, nicht falsch suchen, laß uns nicht die Zeit versuchen! Vertrödeln, vergeuden! Sondern halte uns, wenn nötig, //gewaltsam// davon zurück, auch wenn uns solche Notwendigkeit als Leid und Schmerz treffen muß.“ Diesen Sinn muß der Mensch auch schon heraushören durch den sich anschließenden und ja auch dem Wortlaute nach direkt dazu gehörenden Teilsatz: //„Sondern erlöse uns von dem Übel!“// Das „sondern“ zeigt deutlich genug die Zusammengehörigkeit. Der Sinn ist gleichbedeutend mit: Laß uns das Übel erkennen, um jeden Preis für uns, auch um den Preis des Leidens. Mache uns durch Deine Wechselwirkungen bei jedem Fehlen dazu fähig. In dem Erkennen liegt auch das Erlösen, für die, so guten Willens dazu sind!
+Tak jest i v této větě základem slib každé duše, usilující o Světlo, vůči jejímu Bohu. Je to prohlášení opravdového chtění. Doufá, že prohloubením a ujasněním si sama sebe v modlitbě dosáhne síly, aby mohla splniti toto chtění. Při správném stanovisku podle zákona zvratného působení také se jí této síly dostane.
-Damit endet der zweite Teil, das Gespräch mit Gott. Der dritte Teil bildet den Schluß: //„Denn Dein ist das Reich und die Kraft und die Herrlichkeit, in Ewigkeit! Amen!“//
+//„A neuvoď nás v pokušení.“// Je to nesprávné pochopení, chce-li člověk vyčísti z těchto slov, že ho Bůh pokouší. Bůh nepokouší nikoho! V tomto případě jedná se jen o nejisté podání, které nevhodně volilo slovo „pokušení“. Jeho pravý smysl jest týž jako zbloudění, odchýlení se, tedy sejití z cesty, falešné hledání na cestě za Světlem. Znamená tolik: Nedopusť, abychom šli falešnými cestami, abychom hledali falešně. Nenech nás ztráceti čas hledáním a tak jej zmrhati a promarniti. Bude-li to nutno, zdrž nás však od toho i //násilím,// i když nám taková nutnost způsobí utrpení a bolest. **<sup>_</sup>** Tento smysl musí člověk již vycítit také z další věty, která se k předcházející připojuje a také celým zněním přímo k ní patří: //„Ale zbav nás od zlého!“// Slovo „ale“ znamená dosti zřetelně sounáležitost. Smysl má tento význam: Poznávejme zlo za každou cenu pro nás, i za cenu utrpení. Svým zvratným působením učiň nás k tomu schopnými při každém poklesku. V poznání je i vykoupení pro ty, kdo jsou dobré vůle.
-Als ein jubelndes Bekenntnis des Sichgeborgenfühlens in der Allmacht Gottes bei Erfüllung alles dessen, was die Seele als Gelöbnis ihm in dem Gebet zu Füßen legt!—
+Tím končí druhý díl, rozmluva s Bohem. Třetí díl tvoří zakončení: //„Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky! Amen!“//
-Dieses von dem Gottessohn gegebene Gebet hat also zwei Teile. Die Einleitung des Sichnahens und das Gespräch. Zuletzt ist durch Luther das jubelnde Bekenntnis des Wissens der Hilfe für alles das hinzugekommen, was das Gespräch enthält, des Erhaltens der Kraft für die Erfüllung dessen, was die Seele ihrem Gott gelobte. Und die Erfüllung //muß// die Seele dann hinauftragen in das Reich Gottes, das Land der ewigen Freude und des Lichtes! Damit wird das Vater Unser, wenn es wirklich erlebt ist, die Stütze und der Stab zum Aufstiege in das geistige Reich!
+Je to jako jásavé doznání, že při splnění všeho toho, co duše klade Bohu k  nohám v modlitbě jako slib, cítíme se v ochraně všemohoucnosti Boží!
-Der Mensch soll nicht vergessen, daß er sich in einem Gebet eigentlich nur die Kraft zu holen hat, //das selbst verwirklichen// zu können, was er erbittet! So soll er beten! Und so ist auch das Gebet gehalten, das der Gottessohn den Jüngern gab!
+Tato modlitba daná Synem Božím má tedy dvě části. Přibližování se v úvodu a rozmluvu. K tomu připojil Luther jásavé vyznání vědění o pomoci pro všechno, co rozmluva obsahuje, vědění, že se dostane síly ke splnění toho, co duše slibovala svému Bohu. A splnění //musí// pak nésti duši vzhůru do království Božího, do země věčné radosti a Světla. Tím stává se Otčenáš, je-li vskutku prožit, oporou a pomocí ke vzestupu do duchovní říše!
+Člověk nemá zapomínat, že z modlitby má si vlastně přinésti jen sílu, //aby sám mohl uskutečniti to,// oč prosí! Tak se má modliti! A taková je také modlitba, kterou dal Syn Boží učedníkům.