de:gralsbotschaft:1931:abgeschieden
Differences
This shows you the differences between two page versions.
Deutsch » Im Lichte der Wahrheit » Gralsbotschaft - 1931 » 41. Abgeschieden. | 2020/09/25 22:14 | current – angelegt Marek Ištvánek | Česky » Ve Světle Pravdy » Poselství Grálu - 1931 » Plamen - 2021 » 41. Zesnulý. | 2021/03/20 22:42 | current – vytvořeno Marek Ištvánek | ||
---|---|---|---|
Line 1: | Line 1: | ||
- | ====== | + | ====== |
- | Verständnislos, | + | Bez porozumění a osaměle stojí duše v úmrtním pokoji. Bez porozumění, protože se člověk, který leží na lůžku, bránil ve svém pozemském životě věřit na další život po odložení hrubohmotného těla, a který se proto těmito myšlenkami nikdy vážně nezabýval a vysmíval se všem, kteří o tom mluvili. Zmateně pohlíží kolem sebe. Vidí sebe sama na své smrtelné posteli, vidí kolem stát jemu známé lidi s pláčem, slyší jejich slova, která mluví a vnímá také i bolest, kterou při tom pociťují v nářku, že právě zemřel. Chce se smát a volá, že přece ještě žije! Volá! A musí udiveně vidět, že ho nikdo neslyší. Znovu a znovu nahlas volá a vždy hlasitěji. Lidé to však neslyší a naříkají dál. Začíná v něm vzrůstat úzkost. Slyší přece svůj hlas zcela jasně a cítí také zřetelně své tělo. Zakřičí v úzkosti ještě jednou. Nikdo na něj nedbá. Pohlížejí s pláčem na ztichlé tělo, které poznává jako své vlastní, a přece ho nečekaně vnímá jako něco cizího, co mu již zjevně nepatří; neboť stojí se svým tělem přece vedle, zbaven veškeré bolesti, kterou doposud pociťoval. |
- | Mit Liebe ruft er nun den Namen seines Weibes, die an seinem bisherigen Lager kniet. Das Weinen aber läßt nicht nach, kein Wort, keine Bewegung zeigt, daß sie ihn hörte. Verzweifelt tritt er auf sie zu und rüttelt derb an ihrer Schulter. Sie merkt es nicht. Er weiß ja nicht, daß er den feinstofflichen Körper seiner Frau berührt und diesen rüttelt, nicht den grobstofflichen, und daß die Frau, welche gleich ihm nie daran dachte, daß es mehr gibt als den Erdenleib, seine Berührung ihres feinstofflichen Körpers auch nicht fühlen kann. | + | S láskou volá nyní jméno své ženy, která klečí u jeho dosavadního lože. Pláč však neustává, žádné slovo a žádný posunek nenaznačuje, že by ho slyšela. Zoufale k ní přistoupí a hrubě jí zatřese ramenem. Ona nic nepozoruje. On přece neví, že se dotýká jemnohmotného a tímto třese, a ne hrubohmotného těla své ženy a že jeho žena, která stejně jako on nikdy nemyslela na to, že existuje něco víc než pozemské tělo, nemůže také cítit dotek jeho jemnohmotného těla. |
- | Ein unsagbares Furchtgefühl läßt ihn erschauern. Schwäche des Verlassenseins drückt ihn zu Boden, sein Bewußtsein schwindet. | + | Rozechvěje ho nevýslovný pocit strachu. Slabost opuštěnosti tiskne ho k zemi, jeho vědomí mizí. |
- | Durch eine Stimme, die er kannte, wacht er langsam wieder auf. Er sieht den Körper, den er auf der Erde trug, mitten in Blumen liegen. Fort will er, doch es wird ihm unmöglich, von diesem stillen, kalten Körper loszukommen. Deutlich fühlt er, daß er noch mit ihm verbunden ist. Aber da klingt diese Stimme wieder, die ihn aus dem Schlummer weckte. Es ist sein Freund, welcher zu einem Menschen spricht. Sie haben beide einen Kranz gebracht und bei dem Niederlegen dieses Kranzes sprechen sie zusammen. Niemand ist sonst bei ihm. Der Freund! Dem will er sich bemerkbar machen und dem andern, der mit dem Freund oft sein lieber Gast gewesen ist! Er muß es ihnen sagen, daß das Leben sonderbarerweise ja noch in ihm ist, daß er noch hören kann, was diese Menschen sprechen. Er ruft! Doch ruhig wendet sich sein Freund zu dem Begleiter und spricht weiter. Doch //was// er spricht, geht wie ein Schreck durch seine Glieder. //Das// ist sein Freund! So spricht er jetzt von ihm. Er lauscht erstarrt den Worten dieser Menschen, mit denen er so oft gezecht, gelacht, die ihm nur Gutes sagten, während sie an seiner Tafel saßen und in seinem gastfreundlichen Haus verkehrten. | + | Hlas, který znal, ho opět zvolna probouzí. Vidí tělo, které nosil na zemi, ležet uprostřed květin. Chce pryč, avšak nemůže se odpoutat od tohoto ztichlého a chladného těla. Zřetelně cítí, že je s ním ještě svázán. Avšak zní tu znovu tento hlas, který ho probudil ze spánku. Je to jeho přítel, který mluví k jinému člověku. Oba přinesli věnec a při ukládání tohoto věnce spolu hovoří. Nikdo jiný tu není. Přítel! Chce na sebe upoutat jeho pozornost i pozornost toho druhého, který býval často s přítelem jeho milým hostem! Musí jim říci, že je v něm kupodivu přece ještě život, že ještě může slyšet, co tito lidé říkají. Volá! Avšak jeho přítel se klidně obrátí ke svému průvodci a mluví dál. Avšak |
- | Sie gingen, andere kamen wieder. //Wie// konnte er die Menschen jetzt erkennen! So viele, die er hoch geschätzt hatte, ließen jetzt Ekel in ihm aufsteigen und Zorn und manchem, den er nie beachtete, hätte er gern mit Dank die Hand gedrückt. Aber sie hörten ihn ja nicht, fühlten ihn nicht, trotzdem er raste, schrie, um zu beweisen, daß er lebte! — | + | Odešli a jiní opět přichází. //Jak// nyní mohl lidi poznávat! Tak mnozí, kterých si vysoce cenil, vzbuzují v něm nyní odpor a hněv a mnohému, jehož si nikdy nevšímal, by rád s díkem stiskl ruku. Avšak oni ho přece neslyší, necítí, přestože zuří a křičí, aby dokázal, že žije! — |
- | In großem Zuge fuhr man dann den Körper zu der Gruft. Rittlings saß er auf seinem Sarge. Verbittert und verzweifelt konnte er jetzt nur noch lachen, lachen! Das Lachen aber machte schnell wieder tiefster Verzagtheit Platz, und große Einsamkeit kam über ihn. Er wurde müde, schlief. — — — — | + | Ve velikém průvodu vezli pak jeho tělo ke hrobu. Obkročmo seděl na jeho rakvi. Rozhořčený a zoufalý se mohl nyní již jen smát a smát! Avšak smích velmi brzy ustoupil opět nejhlubší sklíčenosti a obklopila ho velká samota. Byl unaven a usnul. — — — — |
- | Bei dem Erwachen war es dunkel um ihn her. Wie lange er geschlafen hatte, war ihm unbekannt. Doch fühlte er, daß er nicht mehr wie bisher mit seinem Erdenkörper verbunden sein konnte; denn er war frei. Frei in der Finsternis, die eigenartig drückend auf ihm lastete. | + | Když se probudil, byla kolem něj tma. Jak dlouho spal, nevěděl. Avšak necítil, že by byl jako doposud svázán se svým pozemským tělem; neboť byl volný. Volný ve tmě, která ho zvlášť těžce tísnila. |
- | Er rief. Kein Laut. Er hörte seine eigene Stimme nicht. Stöhnend sank er zurück. Doch schlug er dabei mit dem Kopfe hart auf einen scharfen Stein. Als er nach langer Zeit wieder erwachte, war immer noch dieselbe Finsternis, dasselbe unheilvolle Schweigen. Er wollte aufspringen, aber die Glieder waren schwer, sie wollten ihm den Dienst versagen. Mit aller Kraft der angstvollsten Verzweiflung raffte er sich auf und schwankte tastend hin und her. Oft stürzte er zu Boden, schlug sich wund, stieß sich auch rechts und links an Ecken, Kanten, aber es ließ ihm keine Ruhe abzuwarten; denn ein starker Drang trieb ihn dazu, sich dauernd fortzutasten und zu suchen. Suchen! Aber was? Sein Denken war verwirrt, müde und hoffnungslos. Er suchte etwas, das er nicht begreifen konnte. Suchte! | + | Volal. Žádný zvuk. Neslyšel svůj vlastní hlas. Zasténal a klesl zpět. Avšak při tom tvrdě udeřil hlavou o ostrý kámen. Když se po dlouhé době opět probudil, byla stále ještě tatáž tma a totéž tísnivé ticho. Chtěl vyskočit, ale údy měl těžké a chtěly mu vypovědět službu. Se vší silou nejúzkostlivější beznaděje se vzchopil a potácivě tápal sem a tam. Často upadl na zem, bolestivě se udeřil a narážel také vpravo i vlevo na hrany a rohy, avšak nedopřávalo mu to žádného klidu k vyčkávání; neboť silná touha ho hnala k tomu, aby trvale tápal kupředu a hledal. Hledal! Ale co? Jeho myšlení bylo zmatené, znavené a zoufalé. Hledal něco, co nemohl pochopit. Hledal! |
- | Es trieb ihn weiter, dauernd weiter! Bis er wieder niedersank, um wiederum emporzufahren und die Wanderungen aufzunehmen. Jahre vergingen so, Jahrzehnte, bis er endlich Tränen fand, Schluchzen seine Brust erzitterte und …. ein Gedanke sich auslöste, eine Bitte, als Aufschrei einer müden Seele, die ein Ende wünscht der dunklen Hoffnungslosigkeit. Der Schrei maßlosester Verzweiflung und des hoffnungslosen Schmerzes aber brachte die Geburt des ersten Denkens in dem Wunsche, diesem Zustand zu entrinnen. Er suchte zu erkennen, was ihn in diesen so entsetzensvollen Zustand brachte, was ihn so grausam in der Dunkelheit umherzuwandern zwang. Er fühlte um sich: starre Felsen! War es die Erde oder etwa doch die andere Welt, an die er niemals glauben konnte? Die andre Welt! Dann war er irdisch tot und lebte doch, wenn er den Zustand leben nennen wollte. Das Denken fiel unendlich schwer. So taumelte er suchend weiter. Wiederum vergingen Jahre. Heraus, heraus aus dieser Finsternis! Der Wunsch wurde zum ungestümen Drange, aus dem sich Sehnsucht formte. Sehnsucht aber ist das reinere Empfinden, das sich aus dem groben Drange löst und in der Sehnsucht wuchs ganz schüchtern ein Gebet. Dieses Gebet der Sehnsucht brach zuletzt gleich einem Quell aus ihm heraus und stiller, wohltuender Friede, Demut und Ergebung zog damit in seine Seele ein. Doch als er sich erhob, um seine Wanderungen fortzusetzen, da ging ein Strom heißen Erlebens durch seinen Körper; denn Dämmerung umgab ihn jetzt, er konnte plötzlich schauen! Fern, ganz fern erkannte er ein Licht, gleich einer Fackel, das ihn grüßte. Jauchzend streckte er die Arme darnach aus, voll tiefen Glückes sank er wieder nieder und dankte, dankte dem aus übervollem Herzen, der ihm das Licht gewährte! Mit neuer Kraft schritt er dann diesem Lichte zu, das ihm nicht näher kam, aber das er nach dem Erlebten doch noch zu erreichen hoffte und wenn es auch Jahrhunderte in Anspruch nehmen sollte. Das, was ihm jetzt geschehen war, konnte sich wiederholen und ihn zuletzt hinausführen aus den Gesteinsmassen in wärmeres und lichtbestrahltes Land, wenn er demütig darum bat. | + | Hnalo ho to dál, stále dál! Až opět klesl, aby se opět vzchopil a pokračoval v cestě. Tak plynula léta, desetiletí, až konečně našel slzy a pláč rozechvěl jeho hruď … vynořila se myšlenka, prosba, jako výkřik znavené duše, která si přeje konec temné beznaděje. Avšak výkřik nejnesmírnějšího zoufalství a beznadějné bolesti přinesl zrození první myšlenky v přání uniknout tomuto stavu. Snažil se poznat, co ho přivedlo do tohoto tak děsuplného stavu, co ho tak krutě nutilo bloudit v temnotách. Hmatal kolem sebe: tvrdé skály! Byla to země, nebo snad přece jiný svět, ve který nemohl nikdy uvěřit? Jiný svět! Byl tedy pozemsky mrtvý, a přece žil, lze-li takový stav nazvat životem. Myslet bylo pro něj nekonečně těžké. Tak potácivě hledal dál. Opět uplynula léta. Ven, ven z této tmy! Přání stalo se prudkým tlakem, ze kterého se zformovala touha. Touha je však čistší cit, který se uvolňuje hrubým tlakem, a v touze vyrůstá zcela nesměle modlitba. Tato modlitba touhy z něj nakonec vytryskla jako pramen a do jeho duše tím zavítal tichý blahodárný mír, pokora a odevzdanost. Avšak když se zvedl, aby pokračoval ve svém putování, tu projel jeho tělem proud vroucího prožití; neboť nyní ho obklopovalo šero a on náhle mohl vidět! Daleko, velmi daleko rozpoznával světlo, jako pochodeň, která ho zdravila. Jásavě vztáhl k němu své ruce, pln hlubokého štěstí opět klesl a děkoval a děkoval z přeplněného srdce Tomu, jenž mu světlo poskytl! S novou silou vykročil pak k tomuto světlu, které se mu nepřibližovalo, |
- | „Mein Gott, hilf mir dazu!“ kam es gepreßt aus der hoffnungserfüllten Brust. Und, welche Wonne, er hörte seine Stimme wieder! Wenn auch nur schwach erst, doch er hörte! Das Glück darüber gab ihm neue Kraft und hoffend ging er wieder vorwärts. — — | + | „Můj Bože, pomoz mi k tomu!“ vyšlo stísněně z hrudi naplněné nadějí. A, jaká blaženost, opět uslyšel svůj hlas! I když nejprve také jen slabě, avšak slyšel! Štěstí z toho dalo mu novou sílu a důvěřivě šel opět kupředu. — — |
- | So die Anfangsgeschichte einer Seele in der feinstofflichen Welt. Die Seele war nicht schlecht zu nennen. Auf Erden hatte man sie sogar als sehr gut befunden. Ein Großindustrieller, viel beschäftigt, treubedacht, die irdischen Gesetze alle zu erfüllen. — | + | Takový je počáteční příběh duše v jemnohmotném světě. Tuto duši nebylo možné nazvat špatnou. Na zemi byla dokonce uznávaná jako velmi dobrá. Byl to velkoprůmyslník, velmi zaměstnaný, dbající na to, aby dodržel všechny pozemské zákony. — |
- | Nun zu dem Vorgang noch eine Erklärung: Der Mensch, welcher in seinem Erdenleben nichts davon wissen will, daß es auch Leben nach dem Tode gibt und er all sein Tun und Lassen einmal zu verantworten gezwungen ist, in seiner Art, die mit der Erdanschauung heute nicht im Einklang steht, ist in der Feinstofflichkeit blind und taub, sobald er einst hinübergehen muß. Nur während er mit seinem abgelegten grobstofflichen Körper noch verbunden bleibt, die Tage oder Wochen, vermag er zeitweise auch wahrzunehmen, was um ihn her geschieht. | + | K tomuto ději ještě vysvětlení: Člověk, který ve svém pozemském životě nechce vědět nic z toho, že také existuje život po smrti a že bude nucen se jednou zodpovídat z veškerého svého jednání, způsobem, který není v souhlasu s dnešním pozemským nazíráním, je v jemnohmotnosti slepý a hluchý, jakmile musí jednou přejít na druhou stranu. Pouze pokud je ještě spojen se svým odloženým hrubohmotným tělem, což trvá dny nebo týdny, je schopen dočasně také pozorovat, co se kolem něj děje. |
- | Ist er aber dann frei von dem sich auflösenden grobstofflichen Körper, so geht ihm diese Möglichkeit verloren. Er hört und sieht nichts mehr. Das ist aber nicht Strafe, sondern ganz natürlich, weil er nichts hören und sehen //wollte// von der feinstofflichen Welt. Sein eigner Wille, der das Feinstoffliche schnell entsprechend formen kann, verhindert es, daß dieser feinstoffliche Körper sehen und auch hören kann. Solange, bis in dieser Seele langsam eine Veränderung ersteht. Ob diese nun Jahre oder Jahrzehnte, vielleicht Jahrhunderte währt, ist die eigene Sache eines jeden Menschen. Ihm wird sein Wille vollständig gelassen. Auch Hilfe kommt ihm erst, wenn er es selbst ersehnt. Nicht früher. Nie wird er dazu gezwungen. | + | Je-li však potom uvolněn od rozkládajícího se hrubohmotného těla, tak se mu tato možnost ztrácí. Neslyší a nevidí již nic. Avšak to není trest, nýbrž je to zcela přirozené, protože |
- | Das Licht, das diese Seele sehend werdend mit so großer Freude grüßte, es war immer da. Sie konnte es nur vorher noch nicht sehen. Es ist auch klarer, stärker, als die bisher blinde Seele es zuerst erblickt. //Wie// sie es sieht, ob stark, ob schwach, liegt wiederum nur ganz allein an ihr. Es kommt ihr keinen Schritt entgegen, aber es ist da! Sie kann es jederzeit genießen, wenn sie ernsthaft und demütig will. | + | Světlo, které tato duše začala vidět a které zdraví s tak velkou radostí, tu bylo vždy. Nemohla je jen doposud ještě vidět. Ono je také jasnější a silnější, než je zpočátku vidí doposud slepá duše. //Jak// je vidí, zda silně, zda slabě, záleží opět jen zcela na ní. Neudělá jí vstříc ani krok, avšak je zde! Avšak ona z něj může mít kdykoliv užitek, pokud vážně a pokorně chce. |
- | Doch trifft das, was ich hier erkläre, nur für diese //eine Art// von Menschenseelen zu. Nicht etwa auch für andere. Im Dunkel selbst und seinen Ebenen ist nicht etwa das Licht. Dort gilt es nicht, daß der, der in sich vorwärts kommt, plötzlich das Licht erschauen kann, sondern er muß dazu erst fortgeführt werden aus der Umgebung, die ihn hält. | + | To, co zde vysvětluji, však platí jen pro tento //jeden druh// lidských duší. Ne snad také pro jiné. V temnotě samotné a jejích úrovních není takové světlo. Tam neplatí to, že ten, který se v sobě posune kupředu, může náhle spatřit světlo, nýbrž musel by být k němu nejdříve odveden z prostředí, které ho zdržuje. |
- | Gewiß ist dieser hier geschaute Zustand einer Seele schon qualvoll zu nennen, namentlich da sie eine große Angst erfüllt und keine Hoffnung in sich trägt, aber sie hat es selbst nicht anders haben wollen. Sie erhält nur das, was sie für sich erzwang. Sie wollte nichts von dem bewußten Leben nach dem Erdabscheiden wissen. Das Fortleben selbst kann die Seele damit nicht für sich ertöten; denn darüber darf sie nicht verfügen, aber sie baut sich eine feinstoffliche unfruchtbare Ebene, lähmt die Sinnesorgane des feinstofflichen Körpers, so daß sie feinstofflich nicht sehen und nicht hören kann, bis … //sie// sich endlich eines anderen besinnt. | + | Nepochybně lze tento zde ukázaný stav duše nazvat strastiplným, zejména proto, že je naplněna velkým strachem a nenese v sobě žádnou naději, avšak ona sama to nechtěla jinak. Obdrží jen to, co si pro sebe vynutila. Nechtěla vědět nic o vědomém životě po pozemském odloučení. Samotný další život tím v sobě duše umrtvit nemůže; neboť s ním nemůže nakládat, avšak staví si neplodnou jemnohmotnou úroveň, ochromuje smyslové orgány jemnohmotného těla, takže jemnohmotně nemůže nic vidět ani slyšet, dokud … se //ona// konečně nerozhodne jinak. |
- | Es sind die Seelen, die man heute auf der Erde zu Millionen sehen kann, die außer dem Nichtswissenwollen von der Ewigkeit oder von Gott noch //anständig// zu nennen sind. Den Übelwollenden geht es natürlich schlimmer, von diesen aber soll hier nicht gesprochen sein, sondern nur von den sogenannten | + | To jsou duše, kterých lze dnes na zemi spatřit miliony a které kromě toho, že nechtějí vědět nic o věčnosti nebo o Bohu, je možné nazvat ještě |
- | Wenn es nun heißt, daß Gott zur //Hilfe// seine Hand ausstreckt, so ist dies //in dem Wort,// das er den Menschen sendet, worin er ihnen zeigt, wie sie sich lösen können von der Schuld, in die sie sich verstrickten. Und seine Gnade liegt von vornherein in all den großen Möglichkeiten, die den Menschengeistern in der Schöpfung zur Benutzung freigegeben sind. Das ist so ungeheuer viel, wie sich der Mensch von heute gar nicht denken kann, weil er sich nie damit beschäftigte, nicht ernst genug; denn dort, wo es geschah, war es bisher nur spielerisch, oder zum Zwecke eitler Selbsterhebung! | + | Jestliže se říká, že Bůh podává svou ruku ku //pomoci,// tak je to //ve Slově,// které lidem posílá, čímž jim ukazuje, jak se mohou oprostit od viny, do které se zapletli. A Jeho milost spočívá především ve všech velkých možnostech, které byly lidským duchům dány k použití ve stvoření. To je tak nesmírně mnoho, více, než si člověk dneška může vůbec představit, protože on se tím nikdy nezabýval, ne dost vážně; neboť tam, kde to nastalo, bylo to dosud jen hříčkou nebo za účelem bláhového sebepovýšení! |
- | Sobald die Menschengeister aber in dem Gotteswort den rechten Wert erkennen, seinen tiefen Ernst, werden sie Großes leisten in der ganzen Schöpfung! Bis jetzt zogen sie immer nur ihr eigenes Wissen vor und es blieb deshalb alles Stückwerk des niedersten Grades im Verhältnisse zu dem Inhalt des Gotteswortes, das sie auch heute wieder unerkannt zur Seite schieben wollen; denn kein Mensch weiß von dem //wahren// Wert der Gralsbotschaft. Nicht einer auf der Erde. Auch wenn er wähnt, den Sinn zu kennen, auch wenn er geistig schon die Vorteile empfindet, welche er im Teilerkennen sich erwarb | + | Avšak jakmile lidští duchové poznají v Božím Slově pravou hodnotu a jeho hlubokou vážnost, vykonají v celém stvoření velké věci! Až doposud upřednostňovali vždy jen své vlastní vědomosti, a proto zůstalo všechno kusým dílem nejnižšího stupně v poměru k obsahu Božího Slova, které chtějí také dnes opět nepoznané odsunout stranou; neboť žádný člověk neví o //pravé// hodnotě Poselství Grálu. Ani jeden na zemi. I když se domnívá, že zná jeho význam, také když již duchovně cítí užitek, který získal v částečném poznání |
- | Sie ist der Weg, das Tor und auch der Schlüssel, welcher Euch //zum Leben// führt. Zum Leben, das mit allen Schätzen dieser Erde, allen Schätzen des gesamten Weltalls nicht zu werten, nicht zu kaufen ist! //Schöpfet// nun aus der Botschaft, die Euch dargeboten wird. //Nehmt// von dem Gut, dem kostbarsten, | + | Ono je cestou, bránou a také i klíčem, které vás vedou //k životu.// K životu, který nelze docenit ani koupit všemi poklady této země, ani všemi poklady celého vesmíru! //Čerpejte// tedy z Poselství, které je vám poskytováno. //Berte// z nejdrahocennějšího statku, který můžete potkat. Chopte se ho tak, jak je, avšak nesnažte se kolem něj a //o// něm mudrovat. Snažit se //o něm// mudrovat nepřináší žádnou hodnotu. Nikoliv toto //Poselství// si máte učinit srozumitelným, nýbrž vaší prací je, opatřit mu prostě |
de:gralsbotschaft:1931:abgeschieden
Last modified: 2020/09/25 22:14 - Marek Ištvánek
Last modified: 2020/09/25 22:14 - Marek Ištvánek