de:gralsbotschaft:1931:abgeschieden
Differences
This shows you the differences between two page versions.
| Deutsch » Im Lichte der Wahrheit » Gralsbotschaft - 1931 » 41. Abgeschieden. | 2020/09/25 22:14 | current – angelegt Marek Ištvánek | Česky » Ve Světle Pravdy » Poselství Grálu - 1931 » Hlas, Zlín - 1996 » 41. Zesnulý. | 2021/01/24 01:06 | current – ↷ Page moved from cs:poselstvi_gralu:1932:zesnuly to cs:poselstvi_gralu:1931:hlas:zesnuly Marek Ištvánek | ||
|---|---|---|---|
| Line 1: | Line 1: | ||
| - | ====== | + | ====== |
| - | Verständnislos, | + | Nechápavě a osaměle stojí duše v úmrtním pokoji. Nechápavě proto, že člověk, který spočívá na lůžku, vzpíral se ve svém pozemském životě víře v další život po odložení hrubohmotného těla. Nikdy se vážně nezabýval touto myšlenkou a vysmíval se všem, kdo o tom mluvili. Rozhlíží se zmateně. Vidí sama sebe na úmrtním loži, vidí známé mu lidi plačící státi kolem něho. Slyší jejich slova, která oni mluví a vnímá také i bolest, kterou oni pociťují v nářku, že právě zemřel. Chce se mu smáti a zavolati, že přece dosud žije! Volá. A s údivem vidí, že oni ho neslyší. Volá znovu a znovu, vždy hlasitěji a hlasitěji. Lidé ho však neslyší a naříkají dále. Začíná se ho zmocňovat úzkost. Přece slyší sám svůj hlas zcela zřetelně a zřejmě pociťuje i své tělo! Vzkřikne v tísni ještě jednou. Nikdo na něho nedbá. Všichni hledí s pláčem na tiché tělo na lůžku, které on poznává jako svoje a jež přece připadá mu pojednou jako něco cizího, co k němu již nepatří. Vždyť on stojí se svým tělem vedle, prost veškeré bolesti, kterou zprvu pociťoval. |
| - | Mit Liebe ruft er nun den Namen seines Weibes, die an seinem bisherigen Lager kniet. Das Weinen aber läßt nicht nach, kein Wort, keine Bewegung zeigt, daß sie ihn hörte. Verzweifelt tritt er auf sie zu und rüttelt derb an ihrer Schulter. Sie merkt es nicht. Er weiß ja nicht, daß er den feinstofflichen Körper seiner Frau berührt und diesen rüttelt, nicht den grobstofflichen, und daß die Frau, welche gleich ihm nie daran dachte, daß es mehr gibt als den Erdenleib, seine Berührung ihres feinstofflichen Körpers auch nicht fühlen kann. | + | Láskyplně volá teď jméno své ženy, která klečí u jeho dosavadního lože. Ale ona neustává v pláči. Ani slovem, ani pohybem neprojevuje, že by ho slyšela. V zoufalství přistupuje k ní a zatřese jí drsně ramenem. Ona toho nepozoruje. On neví, že se dotýká jemnohmotného těla své ženy a ne jejího těla hrubohmotného. Neví, že jeho žena, která tak jako on nikdy nemyslela na to, že existuje něco víc než pozemské tělo, také nemůže cítit dotek jeho jemnohmotného těla. |
| - | Ein unsagbares Furchtgefühl läßt ihn erschauern. Schwäche des Verlassenseins drückt ihn zu Boden, sein Bewußtsein schwindet. | + | Zachvěje se v nevýslovném pocitu strachu. Slabost v opuštěnosti kruší ho k zemi. Jeho vědomí mizí. |
| - | Durch eine Stimme, die er kannte, wacht er langsam wieder auf. Er sieht den Körper, den er auf der Erde trug, mitten in Blumen liegen. Fort will er, doch es wird ihm unmöglich, von diesem stillen, kalten Körper loszukommen. Deutlich fühlt er, daß er noch mit ihm verbunden ist. Aber da klingt diese Stimme wieder, die ihn aus dem Schlummer weckte. Es ist sein Freund, welcher zu einem Menschen spricht. Sie haben beide einen Kranz gebracht und bei dem Niederlegen dieses Kranzes sprechen sie zusammen. Niemand ist sonst bei ihm. Der Freund! Dem will er sich bemerkbar machen und dem andern, der mit dem Freund oft sein lieber Gast gewesen ist! Er muß es ihnen sagen, daß das Leben sonderbarerweise ja noch in ihm ist, daß er noch hören kann, was diese Menschen sprechen. Er ruft! Doch ruhig wendet sich sein Freund zu dem Begleiter und spricht weiter. Doch //was// er spricht, geht wie ein Schreck durch seine Glieder. //Das// ist sein Freund! So spricht er jetzt von ihm. Er lauscht erstarrt den Worten dieser Menschen, mit denen er so oft gezecht, gelacht, die ihm nur Gutes sagten, während sie an seiner Tafel saßen und in seinem gastfreundlichen Haus verkehrten. | + | Pomalu a zvolna probouzí ho hlas, který kdysi znal. Vidí tělo, které zde na zemi nosil, ležeti uprostřed květin. Chce odtud pryč, ale není mu možno odtrhnouti se od tohoto zmlklého, studeného těla. Zřetelně cítí, že je s ním dosud spojen. Ale tu zní znovu ten hlas, který ho probudil ze spánku. Je to jeho přítel, který mluví k jinému člověku. Oba přinesli věnce a mluví spolu, když je ukládají. Není tu nikoho jiného. Přítel! Chce upoutati jeho pozornost i pozornost jeho společníka, který býval s jeho přítelem často jeho milým hostem! Musí jim říci, že život ku podivu jest ještě v něm, že ještě může slyšet, co si ti lidé povídají. Volá. Ale přítel obrací se klidně ke svému průvodci a mluví dále. Ale //co// mluví, projde údy zemřelého leknutím. //To// je jeho přítel? Tak o něm teď mluví! Ztrnule naslouchá slovům těchto lidí, se kterými tak často hodoval a smál se, kteří mu říkali jen dobré, pokud sedávali u jeho stolu a chodili do jeho pohostinného domu. |
| - | Sie gingen, andere kamen wieder. //Wie// konnte er die Menschen jetzt erkennen! So viele, die er hoch geschätzt hatte, ließen jetzt Ekel in ihm aufsteigen und Zorn und manchem, den er nie beachtete, hätte er gern mit Dank die Hand gedrückt. Aber sie hörten ihn ja nicht, fühlten ihn nicht, trotzdem er raste, schrie, um zu beweisen, daß er lebte! — | + | Odešli a přicházeli jiní. //Jak// nyní dovedl poznávati lidi! Mnozí, kterých si dříve vysoce cenil, budili v něm nyní ošklivost a zlost. Mnohému, kterého si nikdy nevšímal, byl by rád nyní s díkem stiskl ruku. Ale vždyť oni ho neslyšeli a netuší, ač zuřil a křičel, aby dokázal, že žije! |
| - | In großem Zuge fuhr man dann den Körper zu der Gruft. Rittlings saß er auf seinem Sarge. Verbittert und verzweifelt konnte er jetzt nur noch lachen, lachen! Das Lachen aber machte schnell wieder tiefster Verzagtheit Platz, und große Einsamkeit kam über ihn. Er wurde müde, schlief. — — — — | + | Ve velikém průvodu vezli pak jeho tělo do hrobu. Seděl na rakvi. Rozhořčený a zoufalý mohl se teď jen ještě smáti! Ale smích záhy ustoupil opět nejhlubší skleslosti a trpěl velkou osamělostí. Unavil se a usnul. -- |
| - | Bei dem Erwachen war es dunkel um ihn her. Wie lange er geschlafen hatte, war ihm unbekannt. Doch fühlte er, daß er nicht mehr wie bisher mit seinem Erdenkörper verbunden sein konnte; denn er war frei. Frei in der Finsternis, die eigenartig drückend auf ihm lastete. | + | Když se probudil, byla kolem něho tma. Jak dlouho spal, nebylo mu známo. Ale cítil, že již nemohl jako dosud býti ve spojení se svým pozemským tělem, neboť byl volný. Volný ve tmě, která na něm zvláště tísnivě spočívala. |
| - | Er rief. Kein Laut. Er hörte seine eigene Stimme nicht. Stöhnend sank er zurück. Doch schlug er dabei mit dem Kopfe hart auf einen scharfen Stein. Als er nach langer Zeit wieder erwachte, war immer noch dieselbe Finsternis, dasselbe unheilvolle Schweigen. Er wollte aufspringen, aber die Glieder waren schwer, sie wollten ihm den Dienst versagen. Mit aller Kraft der angstvollsten Verzweiflung raffte er sich auf und schwankte tastend hin und her. Oft stürzte er zu Boden, schlug sich wund, stieß sich auch rechts und links an Ecken, Kanten, aber es ließ ihm keine Ruhe abzuwarten; denn ein starker Drang trieb ihn dazu, sich dauernd fortzutasten und zu suchen. Suchen! Aber was? Sein Denken war verwirrt, müde und hoffnungslos. Er suchte etwas, das er nicht begreifen konnte. Suchte! | + | Volal. Žádný zvuk. Neslyšel vlastního hlasu. Zasténal a klesl zpět. Avšak při tom udeřil hlavou prudce o ostrý kámen. Když se po dlouhé době znovu probudil, byla dosud táž tma a totéž příšerné mlčení. Chtěl vyskočit, ale měl těžké údy a vypovídaly mu službu. S veškerou silou nejúzkostlivějšího zoufalství se vzchopil a tápaje, potácel se kolem. Často padal k zemi, zraňoval se, vpravo i vlevo narážel o hrany a rohy, ale neměl klidu aby vyčkával. Silná touha hnala ho k tomu, aby hledal a dohmatal se. Hledal! Ale co? Jeho myšlení bylo zmatené, mdlé a beznadějné. Hledal něco, čeho nemohl pochopiti. Hledal! |
| - | Es trieb ihn weiter, dauernd weiter! Bis er wieder niedersank, um wiederum emporzufahren und die Wanderungen aufzunehmen. Jahre vergingen so, Jahrzehnte, bis er endlich Tränen fand, Schluchzen seine Brust erzitterte und …. ein Gedanke sich auslöste, eine Bitte, als Aufschrei einer müden Seele, die ein Ende wünscht der dunklen Hoffnungslosigkeit. Der Schrei maßlosester Verzweiflung und des hoffnungslosen Schmerzes aber brachte die Geburt des ersten Denkens in dem Wunsche, diesem Zustand zu entrinnen. Er suchte zu erkennen, was ihn in diesen so entsetzensvollen Zustand brachte, was ihn so grausam in der Dunkelheit umherzuwandern zwang. Er fühlte um sich: starre Felsen! War es die Erde oder etwa doch die andere Welt, an die er niemals glauben konnte? Die andre Welt! Dann war er irdisch tot und lebte doch, wenn er den Zustand leben nennen wollte. Das Denken fiel unendlich schwer. So taumelte er suchend weiter. Wiederum vergingen Jahre. Heraus, heraus aus dieser Finsternis! Der Wunsch wurde zum ungestümen Drange, aus dem sich Sehnsucht formte. Sehnsucht aber ist das reinere Empfinden, das sich aus dem groben Drange löst und in der Sehnsucht wuchs ganz schüchtern ein Gebet. Dieses Gebet der Sehnsucht brach zuletzt gleich einem Quell aus ihm heraus und stiller, wohltuender Friede, Demut und Ergebung zog damit in seine Seele ein. Doch als er sich erhob, um seine Wanderungen fortzusetzen, da ging ein Strom heißen Erlebens durch seinen Körper; denn Dämmerung umgab ihn jetzt, er konnte plötzlich schauen! Fern, ganz fern erkannte er ein Licht, gleich einer Fackel, das ihn grüßte. Jauchzend streckte er die Arme darnach aus, voll tiefen Glückes sank er wieder nieder und dankte, dankte dem aus übervollem Herzen, der ihm das Licht gewährte! Mit neuer Kraft schritt er dann diesem Lichte zu, das ihm nicht näher kam, aber das er nach dem Erlebten doch noch zu erreichen hoffte und wenn es auch Jahrhunderte in Anspruch nehmen sollte. Das, was ihm jetzt geschehen war, konnte sich wiederholen und ihn zuletzt hinausführen aus den Gesteinsmassen in wärmeres und lichtbestrahltes Land, wenn er demütig darum bat. | + | Hnalo ho to dále, pořád dále! Až opět klesl, aby se znovu vzchopil a pokračoval v bloudění. Uplynula léta a desítiletí, až konečně našel slzy. Jeho prsa zachvěla se vzlykotem a … vynořila se myšlenka, prosba, jako výkřik znavené duše, která si přeje konec této temné beznadějnosti. Výkřik bezměrného zoufalství a beznadějného bolu zrodil první pomysl v přání uniknouti tomuto stavu. Snažil se rozpoznati, co ho uvedlo v tento strašlivý stav, co ho nutilo tak krutě, aby bloudil v temnotě. Hmatal kolem sebe. Drsné skály! Byla to země nebo přece onen jiný svět, ve který nikdy nemohl věřiti? Onen svět! Byl tedy pozemsky mrtev a přece žil, chtěl-li tento stav nazvati životem. Myšlení bylo mu nekonečně těžké. Potácel se tedy dále a hledal. Opět míjela léta. Ven, ven z těchto temnot! Přání stalo se prudkým tlakem, z něhož se vytvořila touha. Ale touha je čistší cit, který se prodírá z hrubého tlaku. Z touhy zcela nesměle vyrůstala modlitba. Tato modlitba touhy vytryskla konečně z jeho nitra jako pramen a do duše zavítal tichý, blahodárný mír, pokora a odevzdanost. Když povstal, aby pokračoval ve své pouti, projel mu tělem proud vroucího prožití, neboť nyní obklopovalo ho šero a mohl pojednou viděti! Daleko, ve veliké dálce uzřel světlo jako pochodeň, která ho vítala. Jásavě rozepjal proti němu náruč. Klesl znovu pln hlubokého štěstí a děkoval, děkoval z přeplněného srdce tomu, kdo mu poskytl světlo! S novou silou kráčel pak k tomuto světlu. Světlo se mu nepřibližovalo, ale doufal po svém prožití, že ho dosáhne i kdyby to mělo trvati staletí. To, co se mu stalo nyní, mohlo se opakovati a vyvésti ho nakonec ze skalnatých spoust do teplejšího a ozářenějšího kraje, bude-li o to prosit. |
| - | „Mein Gott, hilf mir dazu!“ kam es gepreßt aus der hoffnungserfüllten Brust. Und, welche Wonne, er hörte seine Stimme wieder! Wenn auch nur schwach erst, doch er hörte! Das Glück darüber gab ihm neue Kraft und hoffend ging er wieder vorwärts. — — | + | „Můj Bože, pomoz mi k tomu!“ Tak vyšlo stísněně z prsou naplněných nadějí. A jaká slast. Opět slyšel svůj hlas! Třeba zprvu jen slabě, přece jen slyšel! Štěstí z toho dodalo mu nové síly a s nadějí šel znovu kupředu. -- |
| - | So die Anfangsgeschichte einer Seele in der feinstofflichen Welt. Die Seele war nicht schlecht zu nennen. Auf Erden hatte man sie sogar als sehr gut befunden. Ein Großindustrieller, viel beschäftigt, treubedacht, die irdischen Gesetze alle zu erfüllen. — | + | Takový jest počáteční příběh duše v jemnohmotném světě. Tuto duši není možno nazvati špatnou. Na zemi uznávali ji dokonce jako velmi dobrou. Byl to velkoprůmyslník, mnoho zaměstnaný, věrně dbalý, aby plnil všecky světské zákony. -- |
| - | Nun zu dem Vorgang noch eine Erklärung: Der Mensch, welcher in seinem Erdenleben nichts davon wissen will, daß es auch Leben nach dem Tode gibt und er all sein Tun und Lassen einmal zu verantworten gezwungen ist, in seiner Art, die mit der Erdanschauung heute nicht im Einklang steht, ist in der Feinstofflichkeit blind und taub, sobald er einst hinübergehen muß. Nur während er mit seinem abgelegten grobstofflichen Körper noch verbunden bleibt, die Tage oder Wochen, vermag er zeitweise auch wahrzunehmen, was um ihn her geschieht. | + | K tomuto ději jen ještě vysvětlení. Člověk, který ve svém pozemském životě nechce nic věděti o tom, že je také život po smrti a že jest povinen zodpovídati se jednou ze všeho svého konání způsobem, který není dnes ve shodě s pozemským nazíráním, takový člověk jest v jemnohmotném světě slepý a hluchý, jakmile musí jednou odejíti z hrubohmotného světa. Pouze v době, kdy zůstává ještě ve spojení se svým odloženým hrubohmotným tělem, může ještě dočasně pozorovati, co se kolem něho děje. To trvá dny, ba i týdny. |
| - | Ist er aber dann frei von dem sich auflösenden grobstofflichen Körper, so geht ihm diese Möglichkeit verloren. Er hört und sieht nichts mehr. Das ist aber nicht Strafe, sondern ganz natürlich, weil er nichts hören und sehen //wollte// von der feinstofflichen Welt. Sein eigner Wille, der das Feinstoffliche schnell entsprechend formen kann, verhindert es, daß dieser feinstoffliche Körper sehen und auch hören kann. Solange, bis in dieser Seele langsam eine Veränderung ersteht. Ob diese nun Jahre oder Jahrzehnte, vielleicht Jahrhunderte währt, ist die eigene Sache eines jeden Menschen. Ihm wird sein Wille vollständig gelassen. Auch Hilfe kommt ihm erst, wenn er es selbst ersehnt. Nicht früher. Nie wird er dazu gezwungen. | + | Ale když pak je oproštěn od hrubohmotného těla, které se rozkládá, pozbývá této možnosti. Neslyší a nevidí již nic. To však není trest, ale jest to zcela přirozené, protože |
| - | Das Licht, das diese Seele sehend werdend mit so großer Freude grüßte, es war immer da. Sie konnte es nur vorher noch nicht sehen. Es ist auch klarer, stärker, als die bisher blinde Seele es zuerst erblickt. //Wie// sie es sieht, ob stark, ob schwach, liegt wiederum nur ganz allein an ihr. Es kommt ihr keinen Schritt entgegen, aber es ist da! Sie kann es jederzeit genießen, wenn sie ernsthaft und demütig will. | + | Světlo, které tato duše v době, když se stávala vidoucí, vítala s tak velkou radostí, bylo zde vždy. Nemohla je dosud ovšem viděti. Ono je také jasnější a silnější, než je zpočátku vidí duše, dosud slepá. Záleží opět pouze a úplně na ní, //jak// je vidí, zda silně či slabě. Nevychází jí ani na krok vstříc, ale je tu! V každou dobu může se těšit z tohoto světa, jen když vážně a pokorně chce. |
| - | Doch trifft das, was ich hier erkläre, nur für diese //eine Art// von Menschenseelen zu. Nicht etwa auch für andere. Im Dunkel selbst und seinen Ebenen ist nicht etwa das Licht. Dort gilt es nicht, daß der, der in sich vorwärts kommt, plötzlich das Licht erschauen kann, sondern er muß dazu erst fortgeführt werden aus der Umgebung, die ihn hält. | + | To co zde vysvětluji, platí pouze pro tento //jeden druh// lidských duší. Ne však i pro jiné. V samotné temnotě a na jejích úrovních není světlo. Tam neplatí, že ten, který v sobě pokračuje, může pojednou spatřiti světlo. Nejdříve musel by býti odveden z okolí, které ho zdržuje. |
| - | Gewiß ist dieser hier geschaute Zustand einer Seele schon qualvoll zu nennen, namentlich da sie eine große Angst erfüllt und keine Hoffnung in sich trägt, aber sie hat es selbst nicht anders haben wollen. Sie erhält nur das, was sie für sich erzwang. Sie wollte nichts von dem bewußten Leben nach dem Erdabscheiden wissen. Das Fortleben selbst kann die Seele damit nicht für sich ertöten; denn darüber darf sie nicht verfügen, aber sie baut sich eine feinstoffliche unfruchtbare Ebene, lähmt die Sinnesorgane des feinstofflichen Körpers, so daß sie feinstofflich nicht sehen und nicht hören kann, bis … //sie// sich endlich eines anderen besinnt. | + | Stav duše, na který jsme zde zírali, možno jistě nazvati již mučivým. Hlavně proto, že duši naplňuje veliká úzkost a nechová v sobě žádné naděje. Avšak nechtěla tomu sama jinak. Dostává se jí jen toho, co si pro sebe vynutila. Nechtěla nic vědět o vědomém životě po odloučení od země. Další život samotný duše v sobě umrtviti nemůže. To není v její moci. Tvoří si však jemnohmotnou neplodnou úroveň a ochromuje smyslové orgány jemnohmotného těla tak, že nemůže jemnohmotně slyšeti a viděti, pokud se konečně nerozmyslí jinak. |
| - | Es sind die Seelen, die man heute auf der Erde zu Millionen sehen kann, die außer dem Nichtswissenwollen von der Ewigkeit oder von Gott noch //anständig// zu nennen sind. Den Übelwollenden geht es natürlich schlimmer, von diesen aber soll hier nicht gesprochen sein, sondern nur von den sogenannten | + | To jsou duše, jakých dnes na světě můžeme viděti miliony. Kromě toho, že nechtějí nic věděti o věčnosti nebo o Bohu, možno je ještě nazvati |
| - | Wenn es nun heißt, daß Gott zur //Hilfe// seine Hand ausstreckt, so ist dies //in dem Wort,// das er den Menschen sendet, worin er ihnen zeigt, wie sie sich lösen können von der Schuld, in die sie sich verstrickten. Und seine Gnade liegt von vornherein in all den großen Möglichkeiten, die den Menschengeistern in der Schöpfung zur Benutzung freigegeben sind. Das ist so ungeheuer viel, wie sich der Mensch von heute gar nicht denken kann, weil er sich nie damit beschäftigte, | + | Praví-li se, že Bůh podává svou ruku ku //pomoci,// tedy je to ve //slově,// které lidem posílá. V tomto slově jim ukazuje, jak se mohou zprostiti viny, do které se zapletli. Jeho milost jest předem ve všech velkých možnostech, které byly dány lidským duchům k použití ve stvoření. To jest tak nesmírně mnoho, že dnešní člověk si to ani představiti nedovede, protože se tím nikdy dosti vážně nezabýval. Tam, kde se o to pokoušel, bylo to dosud jen hříčkou nebo za účelem marnivé sebepovýšenosti! |
| - | Sobald die Menschengeister aber in dem Gotteswort den rechten Wert erkennen, seinen tiefen Ernst, werden sie Großes leisten in der ganzen Schöpfung! Bis jetzt zogen sie immer nur ihr eigenes Wissen vor und es blieb deshalb alles Stückwerk des niedersten Grades im Verhältnisse zu dem Inhalt des Gotteswortes, das sie auch heute wieder unerkannt zur Seite schieben wollen; denn kein Mensch weiß von dem //wahren// Wert der Gralsbotschaft. Nicht einer auf der Erde. Auch wenn er wähnt, den Sinn zu kennen, auch wenn er geistig schon die Vorteile empfindet, welche er im Teilerkennen sich erwarb … er weiß ihn //nicht,// den eigentlichen Wert, hat ihn noch nicht zu dem hundertsten Teile erfaßt! Das sage ich, der diese Botschaft bringt. Ihr wißt //nicht,// was Ihr damit in den Händen haltet! | + | Jakmile však lidští duchové poznají pravou cenu Božího slova a jeho hlubokou vážnost, dokážou ve stvoření veliké věci! Dosud dávali přednost vždy jen vlastnímu vědění a proto zůstávalo všechno kusým dílem nejnižšího stupně vůči obsahu Božího slova, které i dnes chtějí znovu odsunouti stranou jako nepoznané. Žádný člověk neví //o pravé// ceně Poselství Grálu. Ani jeden na zemi. I když se domnívá, že zná smysl, i když duchovně již cítí výhody, kterých získal v částečném poznání, //nezná// pravé ceny a nepochopil ji ani stým dílem! To pravím já, který toto Poselství přináším. //Nevíte, co tím máte v rukou!// |
| - | Sie ist der Weg, das Tor und auch der Schlüssel, welcher Euch //zum Leben// führt. Zum Leben, das mit allen Schätzen dieser Erde, allen Schätzen des gesamten Weltalls nicht zu werten, nicht zu kaufen ist! //Schöpfet// nun aus der Botschaft, die Euch dargeboten wird. //Nehmt// von dem Gut, dem kostbarsten, | + | Ono jest cestou, branou i klíčem, vedoucí vás k životu. K životu, jehož nelze doceniti všemi poklady tohoto světa, ani koupiti všemi poklady celého vesmíru! //Čerpejte// tedy z Poselství, které se vám podává. //Berte// z nejdrahocennějšího statku, s nímž se můžete setkati. Chopte se ho tak jak je, ale nemudrujte a nerozumujte |
de:gralsbotschaft:1931:abgeschieden
Last modified: 2020/09/25 22:14 - Marek Ištvánek
Last modified: 2020/09/25 22:14 - Marek Ištvánek