Vezměme příklad, který leží blízko lidskému chápání, před cítěním stojí čistý, a přece při použití strnulých paragrafů zákona a omezených názorů ukazuje se jako bezpráví:

Mladý, o ideál usilující člověk přijme za manželku dívku, která stojí vůči jeho cítění bez porozumění, protože pevně koření ve hmotném. To je častější, než se předpokládá. Právě přirozený následek dává pro to vysvětlení. Čím větší ideály v sobě mladý člověk nese, tím jistěji nebude poznávat duševní nedostatky ženského pohlaví. Bude o ženě uvažovat jen jako o ztělesnění nejideálnějšího, jakým přece také má ve skutečnosti být. Jak mnoho se v tom mýlí, dojde mu k pochopení buď teprve v manželství, nebo skrze různé zkušenosti v jeho životě.

Že naproti tomu dívka, která koření ve hmotném, si nepřeje žádného pohodlnějšího životního druha než takového idealistu, je lehce vysvětlitelné, za předpokladu, že také hospodářské poměry na její či na jeho straně souhlasí s jejich záměry. Ona se bude z přirozeného nutkání snažit získat ideálního člověka, aniž by při tom chtěla něco zlého, také vůbec ne s úmyslem mu uškodit.

Na její straně mohou při tom přivodit rozhodnutí různé okolnosti. Buď chladná vypočítavost, nebo smyslný pud, rovněž však také přání vůbec se stát chotí. Všechno je to však dlouhodobě neudržitelné a není to žádným základem pro manželství. Přirozeně také dochází k mnohým opačným případům, ve kterých jsou dívky ideálně založené a mladíci a muži zakořeněni v materiálním.

Vystřízlivění přijde pak velmi brzy. Ona materiální část bude posměšně všemi prostředky a nakonec až v nemilosrdné bezohlednosti chtít zničit to ideální v druhém. Pozvolna stoupá také někdy dokonce i nenávist tam, kde byla zprvu ještě domnělá láska nebo lhostejnost, jakmile materiální část cítí mít moc vůči světlému, ideálnímu. Tuto moc dává jí zákon a vědomí manželství.

To je zcela přirozený vývoj u dvou nestejných částí, u obou velmi často nevědomý a nechtěný. Nutný důsledek v poměru duchovně nižšího vůči vyššímu, temnějšího vůči světlejšímu, jakmile temnější část cítí, že se nemůže připojit k vyššímu vzletu toho druhého. Posílena a vybičována k tomu bude skrze temné centrály sil, s nimiž je svázána skrze zákon přitažlivosti duševní stejnorodosti.

Stupňování nenávisti až k brutální nespravedlnosti přichází nakonec skrze užší společný život v manželství a vědomí, že také ideální části náleží skrze zákon stejná moc. Protože však ideální nebojuje se stejnými zbraněmi jako materiální, nýbrž ve svém základním smýšlení zůstává vždy zdrženlivé, dobromyslně v první řadě myslí jen na druhé, tak muselo doposud téměř vždy podlehnout, protože také celý vnější svět uznává jen materiální za jedině správné.

Z této půdy má být nyní vzat příklad:

Mladý, ideálně založený manžel byl obchodně činný, tedy na půdě, která v sobě nese ostatně ten nejostřejší boj materiálních temnot. Se svými ideálními cíli a cítěním nedostal se tak mladý muž daleko. Bezohledně byl využíván od mnohých, kteří slídili po příležitostech dát mu ihned ránu, která ho měla vrhnout do bláta ulice, jakmile jim již neposkytoval žádné výhody.

Zatímco ho ještě vypočítavě obletovali a využívali jeho ideální lehkomyslnost, připravovali si chytře kalkulujíce takovou příležitost a při tom jejich ruce zvedaly kameny, aby se rychle připojili k prvnímu vržení, které by ho mohlo z nějaké temnoty zasáhnout, kdyby utrpěla náraz jeho důvěra v lidstvo, jehož slovům ve své bezstarostnosti bezpodmínečně důvěřoval. Okamžitě spoluházet je nejlepší způsob obrany pro takové, kteří se sami mají skutečně čeho obávat, jakmile jejich konání a snažení vyjde na světlo. Je tomu tak všude při tisícerých příležitostech.

Bezohledně vypočítavý materiální člověk označuje přece světlé, ideální až příliš rád za lehkomyslnost, z nesouhlasu, který mu přináší poznání, že on sám nebude nikdy schopen se vyšvihnout k takové výši. Takovýto přirozený vývoj se dá nyní vidět jako předehra v dramatech mnohých lidských životů.

Vlastní jednání nenechá pak také na sebe v tomto případě příliš dlouho čekat. Tak také v tom, který zde má být vzat za základ. Nejprve má být sledován jen zevní pochod v pozemských názorech, aby se později hledalo vzájemné působení.

Mnozí, kteří od tohoto mladého muže měli peníze a zboží, nezaplatili v okamžiku splatnosti, takže od sám přišel do potíží. Avšak pevně a jistě ho ujišťovali, že v určitý pozdější den své dluhy zaplatí. V této dobré víře půjčil si obchodník sám to, co v té době potřeboval pro svou ženu. Avšak při tom padl do rukou dvou obratných lichvářů, kteří přesně si vědomi sami své nepravosti, při svém jednání chytrým způsobem neustále sledovali vnější dodržování všech zákonů. Počítali tedy předem s nepravostí a mohli se tak tímto opatrně postavit nad zákony, jak to dělají všichni, kteří předem chtějí nepravost! Požadovali jako záruku „pro formu“ prodej části nábytku a poukázali, jak je to obvyklé, obzvláště na to, že tato „forma“ přece dál nic neznamená. Obrovskou náhradu za tuto „ochotu“ mohl muž unést, pokud by … jeho dlužníci zaplatili.

Dlužníci však nezaplatili. Vlastní den platby se blížil a nebylo tu žádného krytí pro směnky, které vydal. Muž uzavřel závazek k prodeji předmětů pro zajištění půjčky, protože s nimi mohl skutečně volně disponovat, a protože také jeho žena mohla lehce ihned obstarat mnohonásobek z majetku své matky, který jí sám z větší části patřil a se kterým také muž po předchozích rozhovorech mohl nakládat.

Z materiálního smýšlení ženy v protikladu k muži vzešla přesto již řada scén takového druhu, které platily za ty nejhorší v manželství, aniž by k tomu zavdala příčinu starost o živobytí. Muž se proto rozhodl nezávisle na ní vyrovnat dluh prací v jiném městě.

Nadešel den splatnosti, oba lichváři však nechtěli čekat, aniž by obdrželi v poměru k zapůjčené sumě dost značné odškodnění, a žalovali pro provedení zabavení „formálně“ prodaných předmětů, jejichž hodnota jim zaručovala trojnásobný zisk, čímž ovšem dosáhli ještě mnohem více, než by mohla dát nová náhrada škody.

Žena daleko pobývajícího muže ve svém materiálním stanovisku zkrátka prohlásila navzdory skutečnostem, že prodané předměty jsou její matky a muž k nim neměl žádné dispoziční právo. Hlavním hnacím momentem k tomu bylo, že nechtěla tak lehce přihrát do rukou lichvářů trojnásobný zisk za samu o sobě zcela nepatrnou sumu. Předně tím v dobrém chtění zamýšlela přimět lichváře ještě počkat nějaký čas, ve kterém by pak její muž našel příležitost dluh vyrovnat.

Muž tázán v jiném městě na toto tvrzení své ženy se domníval, že tuto svou výpověď odpřisáhla a mlčel, protože ji nechtěl nechat vystavit trestu křivopřísežnictví. Šel proto kvůli údajnému podvodu ihned do vazby a nemohl se proto z tohoto důvodu s ní také o tom promluvit. Domněnka křivé přísahy nechala ho i nadále mlčet.

Tak daleko dohnáno, cítili dokonce i lichváři lidský cit a chtěli počkat, pokud se žena zaručí za to, že její muž poměrně bezvýznamný, jen stovky čítající dluh uhradí během deseti let. Beztak sami žádnou žalobu na potrestání nepodali, nýbrž skrze skutečnost odporující výpovědi ženy během civilní žaloby o obnos byly spisy civilního procesu automaticky dány k prošetření státnímu zástupci, zcela bez přičinění obou věřitelů a proti jejich vlastní vůli.

Sám státní zástupce nechal výjimečně před zahájením žaloby tuto ženu zavolat ještě k sobě a nabádal ji v hezké lidskosti, aby tuto snadnou záruku vůči věřitelům převzala, upozornil ji obzvláště na nedozírné následky pro budoucnost jejího muže, jestliže setrvá ve svém pochybném postoji.

Skrze jediné, na pravdě se zakládající slovo mohla všechno obrátit k dobrému, avšak neučinila to!

Zřetelněji nyní nastoupilo vzrůstající nepřátelství materiálního rozumového člověka vůči ideálnímu, které muselo skončit vítězstvím člověka rozumu, protože prostředí na Zemi doposud nese převážně stejný druh, a tudíž má také jen proto více pochopení.

Žena si došla pro radu k jednomu ještě hůře materiálním zásadám holdujícímu vzdálenému příbuznému, který idealistu pro jeho názory už odjakživa nenáviděl, a jednala, navíc ne poprvé především ke škodě svému muži, podle jeho vnuknutí.

Státní zástupce pak nemohl navzdory svému lidskému citu dělat nic jiného než splnit své pozemsky zákonné povinnosti.

Mladý muž musel nyní být kvůli požadavku prvního lichváře žalován a odsouzen za podvod. Před rozsudkem bylo však výslovně oznámeno, že druhý, již také k žalobě přijatý případ by měl být považován za jednu věc, protože se při tom nejedná o žádné opakování, nýbrž o událost odehrávající se ve stejném čase a za stejných předpokladů.

Avšak když pak bylo jednání o pohledávce druhého lichváře, byl tento případ navzdory oznámení pokládán za opakování, přestože odsouzený mezitím vůbec nebyl na svobodě a jednalo se v podstatě skutečně také o současnou věc, která sestávala jen ze dvou oddílů, zcela nehledě na to, že posouzení nastalo za falešných předpokladů. Tak platil dnes muž tímto bez dalšího za dvakrát trestaného. Dluhy pak správně uhradil, takže škoda pro nikoho nevznikla, jen pro něj samotného.

Co to při pozemském pozorování omezeného lidského rozumu znamená, není třeba snad zvlášť zdůrazňovat. Každému zlovolnému je bezpodmínečně takový člověk vydán. Každému přisluhovači temnot teprve. Ať už tento je otrokem závisti, lakoty, chamtivosti, pomlouvačství nebo jiných lidstvem ještě za neškodné a nekompromitující považovaných nečistot. Neboť jedno slovo od něj o takzvané „pozemské minulosti“ druhého a tento je nejen morálně, nýbrž také hospodářsky ihned těžce poškozen, když ne dokonce pokaždé zcela zruinován.

Výše uvedený člověk došel ve svém dobrém chtění a své píli skutečně často opět do výše, byl vážen a ctěn, avšak vždy jen dokud z nějakého důvodu neprobudil nenávist či zlobu nějakého temného poctivce, omezence nebo moderního farizeje. Bez rozpaků a bez uvažování používá pak tento tak pohodlnou zbraň, aby z toho, komu závidí, učinil hravě oběť.

Zde se však zcela a zjevně ukázala hybná síla temných proudů; byla to žena sama, která bez ustání svého vlastního muže tím při každé vhodné příležitosti bičovala a používala to jako důtky, aby ho pod pohrůžkou veřejného ocejchování přinutila, aby se od ní nikdy neodloučil, po celou dobu života vykonával namáhavou robotu a trvale byl vystaven jejím do nezměrna se stupňujícím rozmarům. Smutný obraz v malém, jakož se ukazující i ve velkém, jakmile čistě materiální dosáhne neomezené moci nad ideálním. Celá nenávist temna dojde při tom k vyjádření proti všemu nepochopenému, co se nechce připojit stejným směrem.

Se zvláštním potěšením líbilo se ženě kromě ostatního také to, každému člověku, který se jí nebo také jejímu muži přiblížil, při první vhodné příležitosti „důvěrně“ oznámila, jak těžký životní úděl ona nese na Zemi, a poukázat svým způsobem na tyto události. Desetiletí snažila se křečovitě tímto způsobem hledat u lidí sympatie, které by jí jinak nebyly dány. Nakonec bylo její zamilovanou hrou podkopávání svého muže, přičemž se obklopovala vypůjčenou gloriolou tiché trpitelky, která statečně vytrvává po boku takového muže. Ale běda mu, když mluvil o rozchodu.

Pozlátko, kterým takto zahalovala temný vnitřní život, zůstalo zřídka kdy bez účinku na okolní svět, který tak uvěřil velkým lžím, protože se mu zdály srozumitelnější.

O při tom vždy nepřátelštěji se vyvíjejících průvodních jevech různých charakterů nemá být mluveno. Je jen přirozené, že se pod takovým tlakem vyvíjely vůči sobě neustále ostřeji a prudčeji, pokud jeden nepodlehl druhému. Rozkol stal se nakonec otevřenou trhlinou. Že takové nezdravé události mohou vyrůstat jen v bahně nesprávných názorů, není těžké říci. Avšak takový porost žene své květy ještě mnohem dál, protože všechno temné vždy bez ustání chce zničení a za tímto účelem bičuje své nástroje a žene je skrze pozemské bytí.

Neschopen osvobodit se od této ženy, snažil se za zdvojnásobení píle zvýšit své příjmy, jednou kvůli domácímu míru, byl-li ten vůbec možný, a potom také, aby ženu co možná nejméně nechal osobně v domácnosti něco dělat, aby alespoň tímto způsobem zajistil nezávislost.

Na radu přítele, na jehož schopnosti a dovednosti, jakož i na jeho mužné slovo se popisovaný muž plně spoléhal, dal k založení společnosti v cizině své úspory, aniž by se o její založení sám ještě staral. Tato společnost přišla však v krátkém čase do platebních potíží. Muž těmito událostmi měl bez svého přičinění velké ztráty. Podle ještě bonapartistických zákonů tamější země byl však zakladatel po určitý čas zodpovědný za celý podnik.

Přítel, kterému náš muž důvěřoval, byl však ctižádostivec nejvyššího druhu, který pod pláštíkem povrchního dodržování všech zákonů hledal v první řadě jen svůj prospěch, aniž by bral zřetel na jiné. Tak zřídil při tomto založení příliš lehký základ, který nevydržel bouři prvního vývoje. Při konkurzu této společnosti byly důkladně kontrolované zakládající spisy označeny za nezdravé, a proto potom zakladatelé voláni k odpovědnosti. Muž, který k tomu měl jen dát peníze, nevěděl ani o obsahu zakládajících spisů, ani o chodu společnosti. V oné zemi sám ani nežil. Výzvu soudu, aby tam přijel a zodpovídal se z toho, nevyslyšel, protože měl málo důvodů k velké důvěře v bezpodmínečné vykonání spravedlnosti. Ve své odpovědi se opíral pouze o skutečnost, že nechal peníze vyplatit skrze banku, která sama k tomu vystoupila jako svědek.

Navzdory tomuto důkazu však stačilo to, že tento muž kvůli takzvanému podvodu platil za již trestaného, aby ho také zde jako spoluzakladatele bez dalšího považovali za spoluviníka a také ho v jeho nepřítomnosti odsoudili. I když tento trest také nemusel odpykat, tak přesto platil u průměrných lidí, kteří ve své zjevné myšlenkové setrvačnosti netvoří si žádný vlastní úsudek, zkrátka za poznamenaného. Především však u tak mnohého soudce, který se předem při posuzování nejnevinnějších věcí podle toho řídil a takovému muži zřídka kdy věřil, i při nejprostších procesech. A všechno jeho jednání, které u každého druhého člověka platilo za zcela samozřejmé a neškodné, setkávalo se předem s nedůvěrou a bylo-li to jen trochu možné, byly mu podsouvány podvodné úmysly. Našly se také mnohé „vážené“ osoby, které si z toho k vlastnímu prospěchu snažily udělat sport.

Mnozí z prosté pohodlnosti bez dalšího vzali za základ vlastních úvah nevěrohodnost takového člověka.

Takový je tedy obraz vnějších pozemských forem a zvyklostí.

Avšak nyní pohlédněme, rubová strana toho všeho! Pohled na Boží spravedlnost skrze její zákon vzájemného působení, která neovlivněna lidskými názory jde železně vlastní cestou.

Jaké řetězy si takoví duchovně líní nakládají pro onen svět a jaké strašlivé vzájemné působení, jakož i všichni ti, kteří si v pošetilé povýšenosti troufali stavět se nad takového člověka, stavěli se proti němu, o tom nemají ani zdání, tím méně se toho obávají.

A přece by měli důvod třást se před tím, co tím vytvořili, v tom, že svému bližnímu přinesli škodu. Oni jsou v tomto případě zavržení a skrze své jednání pro onen svět již odsouzeni, ne ten, kterého potupili a na kterého se pokoušeli hledět svrchu.

Zajisté bude v tomto případě snad každý myslící člověk beze všeho muže považovat ve skutečnosti za nevinného, jakmile zjistí souvislosti a průběh, dokonce mu ještě projeví vřelé sympatie a soucit, v protikladu k těm, kteří s úmyslným zlým chtěním slepě využívali vnější zdání, aby dotyčnému jakýmkoliv způsobem způsobili škodu.

Avšak žel lidé to opomíjejí sami zkoumat, dříve než se nechají ovlivnit zlým žvaněním a pomluvami. Často jsou k tomu strhávány dokonce i ušlechtilé charaktery, aby o tom jako dobře míněné varování přidali pro druhé nějaké to slovo. A takových případů jsou tisíce!

Podle Boží spravedlnosti však vypadá tento obraz zcela jinak! Jedině nevinným zůstává při tom ten, který byl pozemsky prohlášen za viníka a na základě tohoto vyhlášení také lidmi za něj pokládán. Všichni ostatní zatížili se větší nebo menší vinou, které nemůžou zůstat ušetřeni, dokud ji do nejmenší části nevyrovnají.

Bude-li nyní muž tohoto případu správně chápán, tak v něm nemůže být nalezena ani jedna stopa viny.

Při žádném svém činu nevedla ho myšlenka způsobit škodu jiným lidem. Nechtěl si opatřit žádné výhody v úmyslu, aby proto druhým uškodil. I když nastalé poměry vzbudily zdání, tak se to navzdory tomu nestalo!

Skutečně vinným je jenom ten, který druhému škodí promyšleně a úmyslně. Jedině toto chtění skrývá život ke vzniku vlákna vzájemného působení, které musí původce jednou zasáhnout ve zpětném působení.

Neměl-li úmysl, tak není vůbec možné, aby byl vinen. Také žádného klidně uvažujícího a rozumného člověka nenapadne nazvat špatným člověka, který bez úmyslu poškození, tedy aniž by to chtěl, něco podnikne, což přinese zlé následky a čím druhý utrpí škodu. Takový člověk, který neúmyslně vyvolal škodu, bude se na rozdíl od druhých snažit všechno napravit, jakmile mu to bude umožněno.

Mnohým se to však žel činí nemožným skrze následek falešných názorů, jak zde bylo popsáno.

Nyní, protože to je vysloveno, stává se to pro mnohé pochopitelným, poněvadž v jednoduchosti spočívá Pravda. Člověk nemůže vůbec falešně usuzovat, jakmile správně myslí. Nesmí však při tom jít jen po povrchu, nýbrž musí proniknout hlouběji, aby se to nestalo jednostranně kusou činností. To vyžaduje ovšem námahu, jako všechno plnohodnotné. Opomenutí takové námahy neškodí, pokud se nerozhodne pro ani proti. Ale připojí-li se však bez uvažování k cizímu názoru nebo vytvoří-li si vlastní mínění, tak stává se toto opomenutí vinou, poněvadž jiným přímo nebo nepřímo tím přináší škodu.

Avšak i když také druhému žádná škoda nevznikne, zasáhne ho vzájemné působení z toho, co v sobě myslel a usuzoval, poněvadž se to v něm přece stalo živým a zplodilo to vlákno, jehož zpětně běžící účinek v něm nachází půdu stejného druhu.

Jedno zasahuje jako ozubené kolo do druhého. Jestliže by nebyla patřičná půda, tak by nemohl vzniknout tento druh mínění. Skrze toto mínění vytvořená karmická vlákna nachází zpětně působíce pak opět stejnorodou půdu a svým zpětným působením musí tím nést toho ovoce, to znamená působí zesíleně, citelně.

Kdo si alespoň trochu umí představit pevný běh vzájemného působení, tomu nebude těžké objevit, jakými živými vlákny se obtížila ona žena v tomto příběhu, která na ní visí jako nejsilnější řetězy. Tím má přirozeným způsobem mnohonásobně sklízet všechno to, co se snažila zasévat.

Nikdo nebude jí to závidět, avšak také nikdo jí nebude moci ulehčit, protože tato vlákna nejsou závislá jen na jednom, nejen na jejím muži, který by jí mohl odpustit. Příliš zhusta v jemnohmotnosti zakotvila a zavěsila se. Jsou zapletena do příliš mnoha malých i velkých událostí, svůj jed roztrousila v neprospěch muže mezi příliš mnoho lidí, od kterých vždy běží zpět vlákna nejen přímo k ní, nýbrž protože tito lidé od ní přijaté také rozmnožili a poslali do mnoha stran, tak běží také od nich ve stále větších kruzích síly početná další vlákna skrze ty, kteří jimi byli dále obetkáni, a nakonec na ni zpět! Odpuštění jejího muže samotného může ji tedy osvobodit jen z malé části.

A přece musí čekat a trpět, dokud také to nejvzdálenější a nejjemnější vlákno tkaniva, do kterého se zapletla a které vůbec všechno nezná, nebude uvolněno. Toto uvolnění nemůže přivodit ona sama, nýbrž je při tom ještě závislá na jiných, kteří se skrze její špatnou setbu nechali bludně vést a které ona sama musí opět vykoupit, pod přílivem jejich nebezpečí přinášejících výčitek a nepřátelství.

Pro mnohé strašlivá myšlenka neúprosné spravedlnosti.

Avšak lidé to nechtěli jinak; neboť kdyby v sobě žili podle Slova Božího, které varovně a také milujíc vedouc oznamuje svou vůli ve stvoření, tak by nemohli holdovat takovým falešným názorům, jak to většina dnes a již po tisíciletí dokazuje.

Při osočování, zlých pomluvách je samozřejmě chtěná újma ihned zjevná; neboť to se nedá při tom vůbec oddělit od jednání. Stejně tak při krádeži a při vloupání. To je něco zcela jiného. Podvodník je také zjevně ten, který špatné zboží druhým prodává jako dobré, nebo ten, kdo vydává méně hodnotnou práci za dokonalou. Podvod je to, když se někdo snaží získat práci nebo postavení, nebo také jen důvěru druhého, ve zdůraznění, že může konat něco takového, co ve skutečnosti zná nebo ovládá jen z malé části. V tom všem spočívá již předem vlastní vědomí klamání. A to je to, co navazuje vlákna ke zlému vzájemnému působení! Jedině v tomto ději spočívá důkaz skutečné viny! Jen takoví neobstojí před soudcovským stolcem Božím. Rozsudek a také vykonání spočívá jedině ve vzájemném působení. V jeho živoucí samočinnosti pronáší Stvořitel neustále svůj ortel. V tom spočívá jeho trest, odpuštění, ale také odměna! On sám osobně se proto nepotřebuje již více starat; neboť každá duše musí projít skrze toto neochvějně pracující vzájemné působení, dříve než se pak duch může vznést ke Světlu. Ono přináší očištění nebo zničení, podle vlastního chtění člověka, a jen zcela vytříbený a čistý duch přijde po odložení nízkého vzhůru až do říše Pána.

Nechť se proto každý vážně zkoumaje bije do vlastních prsou! Kdo je pak ještě tím, kdo se uzná za čistého stojícího nad druhými? Při správném poznání přijde pokora, která vše trestuhodně se povyšující sama od sebe zadusí. Kde má pokora v posuzování své vlastní hodnoty přístup, tam nezíská pomluva žádné místo a tím je také takový člověk současně uchráněn před těžkou vinou.

Syn Boží kdysi již k pobouřenému davu prohlásil: „Kdo mezi vámi je bez viny, ten nechť hodí první kámen!“

Lidstvo nevzalo si tato slova nikdy k srdci!

Žalobci a také soudci nejsou vyloučeni ze vzájemného působení. Podle stanoviska jejich cítění proudí to na ně zpět. Rozhodující pro zpětné působení jsou v každém případě druh a síla cítění.

Kdo se snaží jen na základě mrtvých paragrafů zákona s rozumovým chytráctvím zformovat nějakou vinu, z ješitnosti nebo ctižádosti, za potlačení lidského cítění jakožto nejvyššího daru svého Stvořitele, ten bude těžce pykat v zákoně vzájemného působení, který se ve většině případů, rozuzlení se domáhajíce, na něj spustí, buď v tomto, nebo teprve v příštím životě, zatímco v mnoha případech nastane toto rozuzlení také na takzvaném onom světě. O nějakém vzestupu nemůže být ani řeči, pokud tato vina nebyla v plném rozsahu přesně podle jejího druhu měřena vyrovnána. Měření jejího druhu spočívá ve stupni živoucího cítění při jednání obou částí, tedy vykonávajícího a také při tom dotčeného. Dokonce i následné účinky takového jednání během celého pozemského bytí takto postiženého padají zpět přitěžujíce původci.

Tak vede se zejména takovým lidem, kteří při posuzování druhých formovali buď zcela vědomě jen umělou rozumovou konstrukci, aniž by při tom odvažujíce zkoumali v čistém cítění, jen aby hodně rychle obdrželi ve svém povolání povýšení nebo vyznamenání.

I když při tom také chybělo jeho vlastní cítění, tedy nebylo dost síly, aby se navázala účinná karma, tak padne přece následně na ně zpět celá tíže prožitku těch lidí, kteří pod jejich nedostatečně projeveným správným cítěním trpěli.

Právě tak je tomu u těch, kteří z lenosti vyřadí každé cítění a lpí pouze na prázdné formě, přesně jako je tomu u slepé víry. Ti, kteří při tom neměli dostatek živých citů, aby jako duchovně mrtví sami navázali vzájemné působení, budou plně a naprosto zasaženi účinky cítění trpícího, který byl během celého bytí takovým jednáním dotčen, a ve kterém bylo skrze všechny následné účinky vyvolané. Zcela nehledě na vzájemné působení, které při tom vyvolala jejich zúčastněná ješitnost. Avšak spolupůsobí-li při posuzování chtěná zlovolnost nebo nenávist, ať už projevená osobě nebo věci, tak přichází k tomu mimo to ještě plná síla vzájemného působení této nenávisti, zlovolnosti nebo přehmatu. Všechno padne zpět, zlo, jakož i dobro. Nic nezůstane ve vzájemném působení nepotrestáno.

Avšak ještě hůře jsou na tom takoví lidé, kteří takové případy používají, aby takto dotčené stále znovu v očích bližních snižovali nebo jim jakkoliv škodili. Vzájemná působení takových pozemsky snadno viditelných jednání jsou natolik těžká, aby je mohla z říše ducha z velké části provždy vyloučit. Nechť se při tom myslí na podobenství o ztraceném synu. I kdyby byla skutečná vina došla u nějakého pozemského soudu k odsouzení, tak musela by být po potrestání skrze tento trest zcela z něho sňata, jestliže pozemský soud a i lidé chtějí mluvit o pozemské spravedlnosti; neboť trest znamená odpykání a odpykání vykoupení! Něco jiného nemůže a nesmí být, jinak by v tom pozemské soudy, jakož i jednotlivci popírali veškerou spravedlnost. Nebo chce člověk, když všechno na něm spočívající vzájemné působení vykoupil, navzdory tomu stát nadále před Bohem jako pošpiněný, jak to činí se svými spolubližními na Zemi?

Je-li vykoupeno nějaké zatěžující vzájemné působení, tím tedy vytrpěn a odpykán trest, tak také tato vina již tím více není, nýbrž je zcela uvolněna. Takový člověk stojí tu před Bohem právě tak čistý jako ten, který nikdy nechyboval. Vina nemůže mu být po vykoupení již více zazlívána, poněvadž to Boží spravedlnost nepřipouští. Pokud člověk není schopen jednat stejně jako Boží spravedlnost, nebude sám vpuštěn do říše Boží, poněvadž on tím činí těžkou křivdu a nakládá si vždy novou vinu, kterou má příležitost odpykat jen se změnou svého smýšlení, nijak jinak. Je jako muž v podobenství, kterému pán odpustil jeho dluhy, protože nemohl zaplatit. Avšak tento pak šel a požadoval od svých dlužníků všechno i s úroky a úroky z úroků. Jakmile mu však nemohli zaplatit, nechal je uvrhnout do žaláře. O tom se doslechl jeho pán. Nechal si zavolat služebníka, kterému prominul dluh, a kvůli jeho smýšlení ho nechal uvrhnout do žaláře. Kristus tím ostře označil a vážně varoval před již tehdy existujícími a dnes ještě vládnoucími falešnými názory lidí!

Proto nechť každý člověk usiluje o probuzení vlastní schopnosti v čistém procítění a ve zkoumání.

Veliké jsou rozdíly mezi Boží spravedlností skrze vzájemné působení a rozsudky pozemských lidí.

Zatímco však lze tak mnohý falešný rozsudek odvodit od nedostatečnosti a omezenosti na prostor a čas vázaného, zúženého rozumu, musí bezmyšlenkovitá nebo zlovolná pomluva platit za plně vědomé a chtěné přestoupení Božích zákonů, které také nemůže očekávat žádné zmírnění jejich ostrého vzájemného působení.

Bude pláč a skřípění zubů mezi zástupy těch, kteří se vždy skrze pomluvu snaží pozvednout nad své bližní. Kameny, které se snažili na ně pozvednout, vyrostou ve vzájemném působení ve skály, které je drtíce současně nakonec vytvoří jejich náhrobek, protože taková havěť nebude smět být vpuštěna do ráje.