Abd-ru-shin

This page is read only. You can view the source, but not change it. Ask your administrator if you think this is wrong.
====== To je mé tělo! To je má krev! ======

„Kdo mé Slovo přijímá, ten mne přijímá“, pravil Syn Boží ke svým učedníkům, „ten jí ve skutečnosti mé tělo a pije mou krev!“

Tak zní smysl slov, která pronesl Syn Boží při ustanovení večeře Páně a která obrazně vyjádřil hostinou ke vzpomínce na jeho pozemskou pouť. Jak mohlo tu dojít k tomu, že vzplanuly o tom mocné spory mezi učenci a církvemi. Vždyť smysl je tak prostý a tak jasný, pokud člověk bere za základ, že Syn Boží Ježíš Kristus byl //ztělesněné// Boží Slovo.

Jak mohl o tom mluvit zřetelněji než prostými slovy: „Kdo mé Slovo přijímá, ten jí mé tělo a pije mou krev!“ Také když řekl: „Slovo je vskutku mé tělo a má krev!“ On to tak přece musel říci, protože on sám byl živoucí Slovo v těle a krvi. Při všech dalších podáních se jen vždy znovu vynechávala hlavní věc: Poukaz na //Slovo,// které //kráčelo// po zemi! Protože to nebylo pochopeno, tak se to považovalo za vedlejší. Tím však bylo celé poslání Krista nepochopeno, zkresleno a zkomoleno.

Také pro učedníky Syna Božího nebyla tehdy navzdory jejich víře žádná možnost, aby slova svého Mistra správně pochopili, jako tak mnohé jím řečené, které nikdy správně nepochopili. Kristus sám přece nad tím dosti často projevoval svůj smutek. Prostě zformovali smysl večeře Páně do //takového// způsobu, jakým to ve své dětské jednoduchosti pochopili. Při tom je samozřejmé, že slova, která jim nebyla úplně jasná, předávali dál také ve svém vlastním smyslu odpovídajícím způsobem, ne však tak, jak je mínil Syn Boží. —

Ježíš byl tělem učiněné Slovo Boží! Kdo tedy jeho Slovo do sebe správně přijal, přijal tím jeho samotného.

A nechá-li člověk jemu nabízené Slovo Boží pak v sobě ožít tak, že se mu stane samozřejmostí v myšlení a konání, tak oživuje tím se Slovem v sobě i ducha Kristova, protože Syn Boží byl tělem učiněné živé Slovo Boží!

Člověk se pouze musí snažit, aby konečně jednou do tohoto myšlenkového postupu //správně// pronikl. Nesmí ho jen číst a tlachat o něm, nýbrž se musí snažit také tento myšlenkový postup učinit obrazně živým, to znamená tiše prožít tento smysl v živých obrazech. Pak prožije také večeři Páně //skutečně,// za předpokladu, že v ní pozná přijímání živého Slova Božího, jehož smysl a to, co po něm žádá, musí přirozeně předem důkladně znát.

Není to tak pohodlné, jak si to mnozí věřící představují. Tupé přijímání večeře Páně jim nemůže přinést žádný užitek; neboť co je živé, jako Slovo Boží, vyžaduje a musí být také živě //bráno.// Církev není schopna vdechnout večeři Páně žádný život pro někoho jiného, pokud tento, kdo večeři Páně přijímá, sám v sobě již dříve nepřipravil místo, aby ji //správně// přijal.

Lze spatřit také obrazy, které chtějí vyjádřit krásný výrok: „Já klepám!“ Obrazy jsou zcela správné. Syn Boží stojí u dveří chatrče, klepá a žádá o vstup. Avšak člověk k tomu již opět přidal něco ze svého vlastního myšlení tím, že pootevřenými dveřmi dává v chatrči vidět prostřený stůl. Tím vzniká myšlenka, že nemá být odmítnut nikdo, kdo prosí o jídlo a pití. Myšlenka je to krásná a odpovídá slovům Krista, avšak vyložena je v nich příliš malicherně. To „Já klepám“ znamená víc! Dobročinnost je jen malou částí obsahu Slova Božího.

Jestliže Kristus řekl: „Já klepám“, tak tím mínil, že jím ztělesněné Slovo Boží klepá na lidskou duši, avšak //neprosí// o vstup, nýbrž vstup //žádá! Slovo// se má přijímat v celém jeho obsahu daného lidem. //Duše// má otevřít své dveře ke vpuštění Slova! Následuje-li tohoto požadavku, tak jsou pak hrubohmotné činy pozemského člověka jako samozřejmost takové, jak to „Slovo“ vyžaduje.

Člověk hledá vždy jen rozumové pochopení, což znamená roztříštění a tím také zmenšení a vtěsnání do úzkých hranic. Tím přichází vždy opět do nebezpečí, že pozná jen zlomky ze všeho velikého, jak se to při tomto opět stalo.

Tělem učiněné, tedy vtělené, živoucí Slovo Boží bude muset navždy zůstat pozemským lidem tajemstvím, protože počátek těchto událostí se odehrál v Božském. Avšak až do Božského nedovede proniknout schopnost chápání lidských duchů, a proto zůstává první článek pro pozdější učinění tělem lidskému chápání uzavřen. Proto také není překvapující, že právě //tento// symbolický akt Syna Božího, spočívající v rozdělování chleba a vína, nemohl být až doposud lidstvem ještě pochopen. Kdo však po tomto vysvětlení, které mu umožňuje představit si obraz, chce ještě proti tomu horlit, ten dává jen důkaz, že hranice jeho chápání končí v duchovním. Jeho zastávání dosavadního nepřirozeného vysvětlení těchto Kristových slov by dosvědčovalo jen bezohlednou zatvrzelost.