Differences

This shows you the differences between two page versions.

Swap left and right side | Link to this comparison view

--- Poselství doznívá - 1931-1936 - Hlas - 1997 » 33. Budiž Světlo. | 2022/03/05 22:37 | current
– ↷ Page moved from cs:doznivani:poselstvi_dozniva_hlas:budiz_svetlo to cs:doznivani:hlas:budiz_svetlo Marek Ištvánek
+++ 1934-1936 - Plamen - 2015 » Díl I » 57. Budiž Světlo! | 2022/03/05 22:41 | current
– ↷ Page moved from cs:doznivani:1934:plamen:budiz_svetlo to cs:doznivani:plamen:dil_i:budiz_svetlo Marek Ištvánek
@@ Line 1: / Line 1: @@
-====== Budiž Světlo. ======
+====== Budiž Světlo! ======
-Budiž Světlo! Jak nesmírně vzdálen je ještě člověk od pochopení tohoto velikého tvůrčího slova! Je vzdálen dokonce i pravé snahy pochopiti tento děj. A přece již po tisíciletí se tím stále zaměstnává. Ale jen //svým// způsobem. Všechno chce sám jen rozumem vymudrovat, ale jiskru poznání z Pravdy nechce čistě a v pokoře přijmout.
+Budiž Světlo! Jak nesmírně vzdálen je ještě člověk od pochopení těchto velkých tvůrčích slov! Vzdálen je dokonce i od opravdového chtění naučit se pochopit tento děj. A přece se tím zaměstnává stále znovu celá tisíciletí. Avšak jen podle //svého// druhu. Nechce v pokoře převzít jiskru poznání z Pravdy a čistě ji přijmout, nýbrž jen sám všechno rozumově vymudrovat.
-Každou myšlenku, kterou si při tom vyvolal, chce bezpodmínečně odůvodniti způsobem a nutností svého pozemského mozku. Je to úplně správné pro //pozemské věci// a pro vše, co patří ke hrubohmotnosti tak, jako mozek sám, z něhož vzniká rozum. Vždyť rozum není nic jiného než hrubohmotné chápání. Proto také lidé, kteří se podřizují jen rozumu a kteří uznávají za oprávněné jen to, co může býti bezpodmínečně odůvodněno rozumem, jsou všichni velmi omezení a neodlučitelně připoutáni na hrubohmotnost. Tím jsou však nejvíce vzdáleni od pravého vědění, ba od vědění vůbec, přesto, že právě oni se domnívají býti vědoucími.
+Každou větu, kterou si při tom vytvoří, chce bezpodmínečně umět zdůvodnit způsobem a potřebou svého pozemského mozku. To je zcela správné pro //pozemské// věci a pro všechno, co patří ke hrubohmotnosti, k níž přece náleží i mozek, kde vzniká rozum; neboť rozum není nic jiného než jen hrubohmotné chápání. Proto jsou také všichni ti lidé, kteří se podřídili jen rozumu a chtějí uznat za oprávněné a správné jen to, co lze bezpodmínečně rozumově zdůvodnit, velmi //úzce omezení// a beznadějně připoutáni na hrubohmotnost. Tím jsou však také daleko vzdáleni od pravého vědění, ba od vědění vůbec, přestože se právě oni za vědoucí považují!
-V této žalostnosti((<del>ubohosti</del>)) jeví se nám dnes veškerá věda, posuzujeme-li ji správně. Omezuje sama sebe, drží se křečovitě dole a úzkostlivě odmítá všechno, co nemůže vtlačit do svých omezených hranic k zemi připoutaného porozumění. Odmítá to opravdu se strachem, protože tito učenci vzdor své strnulosti nemohou popřít, že jest cosi //více// než to, co mohou srovnat do hrubohmotné registratury mozku a co proto patří bezpodmínečně na hrubohmotnou úroveň, která je nejzazším výběžkem tohoto velikého stvoření!
+V této ubohosti stojí dnes před námi veškerá věda, pokud ji pozorujeme správně. Sama sebe omezuje, křečovitě se drží dole a úzkostlivě odmítá všechno to, co také nemůže vtlačit do svých úzkých hranic k zemi tak připoutaného chápání. Odmítá to skutečně se strachem, protože tito učenci navzdory své strnulosti nemohou přece popřít, že je i něco //víc// než jen to, co mohou zatřídit do hrubohmotného registru mozku, a co tudíž bezpodmínečně patří také ještě k hrubohmotné úrovni, nejzazšímu výběžku na nejspodnějším konci tohoto velkého stvoření!
-Ve své úzkosti stávají se pak mnozí zlomyslnými a dokonce i nebezpečnými všem těm, kteří se nechtějí dát zahalit touto strnulostí, nýbrž očekávají od lidského ducha //více.// Z toho důvodu jim nestačilo jen bádání k zemi připoutaného rozumu. Pátrali svým duchem i nad hrubohmotným děním tak, jak je důstojné zdravého lidského ducha. Je to i jeho povinností v tomto stvoření.
+Ve své úzkostlivosti stávají se tím mnozí zlomyslnými, a dokonce i nebezpečnými všem těm, kteří se nechtějí dát zahalit do této strnulosti, nýbrž očekávají od lidského ducha //více// a z tohoto důvodu pátrali nad hrubohmotnými ději nejen k zemi připoutaným rozumem, nýbrž i //duchem,// tak, jak je to hodné ještě zdravého lidského ducha a jak je to i jeho povinností v tomto stvoření.
-//Za každou cenu// chtějí rozumoví lidé potlačit //bdělé// duchy. Tak bylo tomu po tisíciletí. Temno, rozšiřující se stále rychleji převahou rozumových lidí, mohlo v důsledku takové hrubohmotné omezenosti vytvořiti časem půdu pro možnost rozvinutí pozemské moci rozumu.
+Rozumoví lidé chtějí //za každou cenu// potlačit //bdělé// duchy. Tak tomu bylo celá tisíciletí. A temno stále rychleji se rozšiřující zejména skrze rozumové lidi vytvořilo jako následek takovéhoto hrubohmotného zúžení časem půdu k možnosti rozvoje pozemské moci rozumu.
-Co nemohlo býti rozumově vyzkoumáno, bylo napadáno a pokud možno zesměšněno, aby nenalezlo ohlasu a nemohlo znepokojovat rozumové lidi.
+Co nemohlo být rozumově zdůvodněno, bylo napadáno a, bylo-li to jen trochu možné, i zesměšňováno, aby to nenalezlo žádného ohlasu a lidi rozumu to nemohlo znepokojovat.
-Již předem snažili se rozšířit jako vědění, že vše to, co nelze odůvodniti a vyzkoumati rozumem, patří jen k neudržitelným theoriím!
+Předem snažili se jako vědění rozšířit to, že vše, co nelze vyzkoumat a dokázat rozumem, patří jen k neudržitelným teoriím!
-Takto postavený základ rozumových lidí jest jejich pýchou, zbraní i štítem a během tisíciletí stal se dokonce trůnem, který se již na počátku //duchovního// probuzení musí zřítit! Duchovní probuzení ukáže, že tento základ byl úplně převrácen a otočen s takovou bezmeznou neomaleností jen proto, aby tím byla chráněna k zemi připoutaná omezenost a lidský duch byl tak udržen v nečinném spánku.
+Takto postavený základ rozumových lidí je jejich pýchou, rovněž byl jejich zbraní i štítem celá tisíciletí, dokonce i jejich trůnem, který nyní musí dojít k pádu již na počátku //duchovního// probuzení! Duchovní probuzení ukazuje, že tento základ byl zcela převrácen a otočen s bezmeznou drzostí, jen aby tím byla pozemsky vázaná omezenost chráněna a lidský duch byl udržován v nečinném spánku.
-Nikdo neviděl, že právě v tomto odůvodnění byl podán současně i důkaz, jak nesmírně musí býti vzdálena rozumová práce od opravdového vědění.
+Nikdo neviděl, že právě v tomto zdůvodnění byl současně také podán důkaz, jak velmi vzdálena musí ležet rozumová práce od pravého vědění.
-Rozbijte tyto úzké hranice, které byly vytvořeny chytrostí, abyste nemohli přerůst nafoukanou pozemskou učenost lidského rozumu! Pak rychle vycítíte, že právě všechno to, co se dá rozumově vyzkoumat, jest //theorií,// neboť jen pozemsky vybudovaná theorie dá se odůvodniti jako stavba, //pravé vědění však nikdy!//
+Rozbijte tyto úzké hranice, které vám byly stanoveny jen z chytrosti, abyste se nestali schopnými přerůst tuto nafoukanou pozemskou učenost lidského rozumu! Pak se budete rychle učit vycítit, že právě všechno to, co se dá rozumově zdůvodnit, patří k //teorii//; neboť jen pozemsky vybudovaná teorie se dá jako konstrukce zdůvodnit, //pravé vědění však nikdy!//
-I zde je tomu právě naopak, než se dosud tvrdilo. I zde musí se teď státi všechno novým, jak to Pán lidem zaslíbil! --
+Také zde je tomu právě naopak, než doposud bylo tvrzeno. Také v tomto musí být nyní všechno nové, jak to lidem zaslíbil Pán! —
-Co se dá //odůvodnit// rozumem, je pouze pozemská theorie a nic jiného! A o to se opírá dnešní učenost, //takovou// se nám dnes jeví. To však nemá nic společného s vědou, tedy s opravdovým věděním! Jsou učenci, kteří podle zákonů stvoření, tedy podle skutečnosti, patří k //nejomezenějším// lidským duchům, i když jsou pozemsky proslulí a lidmi vysoce ctěni a váženi. Oni sami hrají ve stvoření jen směšnou úlohu. Avšak mnohý z nich může býti pro lidské duchy zde na zemi opravdu nebezpečným, poněvadž zavádí na falešné, úzké cesty, na nichž se duch nemůže nikdy rozvinout. Udržuje je dole, snaží se jim vnutit vlastní učenost, která je v podstatě pouhými cetkami obalená pozemská omezenost rozumu.
+Co se dá //zdůvodnit// rozumem, je všechno pozemská teorie, nic jiného! A o to opírá se učenost dneška, //tak// se nám to ukazuje. To však nemá s vědou, tedy s pravým věděním co dělat! Jsou učenci, kteří podle prazákonů stvoření, tedy podle skutečnosti, náleží k //nejomezenějším// mezi lidskými duchy, i když jsou značně pozemsky proslulí a lidmi vysoce váženi. Oni hrají ve stvoření samotném jen směšnou roli. Avšak pro lidské duchy této země může se stát tak mnohý z nich skutečně nebezpečný, protože je zavádí na falešné, úzké cesty, na kterých duch nikdy není schopen se rozvíjet. Udržuje je nízko a snaží se je vtěsnat do své vlastní učenosti, která je v podstatě jen tretkami obalená pozemská omezenost rozumu.
-Probuďte se a vzchopte se, vy lidští duchové, vytvořte si konečně prostor ku vzletu do výše! Nejste stvořeni k tomu, abyste prodlévali jen ve hrubohmotnosti, kterou máte sice //využít,// ne však považovat za svůj domov!
+Probuďte se a rozmáchněte se, vytvořte si prostor ke vzletu do výše, vy lidští duchové, kteří nejste stvořeni k tomu, abyste prodlévali jen v hrubohmotnosti, kterou máte //využít,// avšak nemáte ji považovat za svůj domov.
-V dnešní, tak převrácené době je mnohý zemědělský dělník //duchovně// probudilejší, a proto ve stvoření i //cennější// než mnohý učenec, u něhož je čisté cítění úplně ztraceno. Je v tom skryt hluboký smysl, mluví-li se o //suché// rozumové práci nebo o suchopárné učenosti. Často vystihne zcela prostý člověk výrazem svého citu neklamně to pravé! Výraz „suchý“ znamená zde „neživotný“, tedy mrtvý! Není v tom života. A v tomto výrazu je skryta pravda.
+V dnešní tak převrácené době je mnohý zemědělec //duchovně// probuzenější a tím také ve stvoření //hodnotnější// než vědec, u něhož je čisté cítění zcela ztraceno. Již to má hluboký smysl, když se hovoří o //suché// rozumové práci nebo o suchopárné učenosti. Jak často vystihne nejprostší člověk vyjádřením svého citu bez váhání to pravé. Výraz „suchý“ vyjadřuje zde „neživotný“, tedy mrtvý! Není v tom žádného života. A tento výrok v sobě nese pravdu.
-Z tohoto důvodu nebude moci člověk nikdy rozumem pochopiti vznešený pojem svatých slov: „Budiž Světlo!“ Přesto, nebo právě proto, nepopřeje mu toto „Budiž“ v myšlenkách klidu! Stále znovu se pokouší utvořiti si o tom obraz a tím dospěti také k tomu //Jak?// Jestliže však ví toto Jak, vynořuje se ihned v důsledku toho otázka: //Proč?//
+A z tohoto důvodu nebude člověk nikdy moci rozumem pochopit vysoký pojem svatých slov: „Budiž Světlo!“ Přesto, nebo snad právě proto nedopřeje mu toto „Budiž“ v myšlení žádného klidu! Znovu a znovu se opět pokouší vytvořit si o tom obraz, aby tím přišel na to //Jak.// Ví-li však o tom jak, otevírá se mu tím rychle také další otázka: //Proč?//
-Nakonec chce ještě vyzkoumat, //proč// vlastně dal Bůh vzniknouti stvoření! Takovým způsobem jedná člověk vždycky. Nejraději by však sám všechno //vyzkoumal. Vyzkoumati// to však nemůže nikdy! Neboť k vyzkoumání musel by použít činnosti vlastního ducha. Tento však nemůže se ve výslovné rozumové práci, nyní vládnoucí, dostati vůbec k činnosti, poněvadž je tím velmi omezen a připoután //jen na hrubohmotnost,// zatím co počátek stvoření je nekonečně daleko nad hrubohmotností a patří k úplně jinému druhu.
+Nakonec se také ještě chce dozvědět, //proč// vůbec nechal Bůh povstat stvoření! Takový je člověk ve svém druhu. Chtěl by se však všeho sám //dobrat. Dobrat// se toho však nemůže //nikdy!// Neboť k dobrání se toho musel by použít činnost vlastního ducha. Ten však nemůže k ní při nyní panující ryze rozumové práci vůbec dojít, protože on je tím notně omezen a připoután //jen na hrubohmotné,// zatímco počátek stvoření spočívá tak nekonečně vysoko nad hrubohmotností, jakožto i přísluší ke zcela jinému druhu.
-Člověk ve svém dnešním stavu nemá proto vyhlídky ani na vytušení těchto věcí, i kdyby byl k tomu vnitřně způsobilý. On však ani schopen //není.// Lidský duch nemůže vůbec vyzkoumat děje v takové výši, poněvadž leží vysoko //nad// oním bodem, kde lidský duch může něco „vědět“ čili je schopen vědomě něco přijmout!
+Člověk ve svém dnešním stavu by na pouhé vytušení toho stejně neměl z tohoto důvodu ani naději, i kdyby byl v sobě k tomu uzpůsoben. Avšak to on rovněž //není.// Lidský duch vůbec nemůže děje v takové výši probádat, protože leží daleko //nad// bodem, kde lidský duch může něco „vědět“, tedy je schopen něco vědomě přijmout!
-O nějaké snaze po vyzkoumání nemůže býti při tom nikdy ani řeči. Nemá proto vůbec účelu, že se tím chce člověk zabývat. Může to přijmouti pouze obrazně, jakmile je v pravé pokoře ochoten vědění o tom přijmouti. Není to přirozeně vědění samo, neboť toto nemůže obdržeti nikdy.
+O nějaké vůli to vyzkoumat nemůže být při tom ani řeč. Proto také nemá žádného účelu to, že se tím člověk chce zabývat. Může to pouze přijmout obrazně, jakmile je v opravdové pokoře ochoten přijmout vědění o tom. „Vědění o tom“ není přirozeně vědění samotné, to on nemůže obdržet nikdy.
-Touží-li však vážně a pokorně něčeho se o tom dovědět, nechť si vše obrazně představí. Chci mu znázornit celé dění tak, jak je schopen je přijmout. Rozvinout je, třeba jen obrazně, před lidským duchem v celé velikosti není možno. Způsob výrazu, jak jej může pochopit lidský duch, k tomu nedostačí. --
+Chce-li se tedy ve vážné, avšak pokorné touze o tom něco dozvědět, tak si to může představit obrazně. Chci mu vylíčit dění tak, jak je schopen je přijmout. Avšak rozvinout je v celé své velikosti před lidským duchem, nebo je jen nechat vyvstat obrazně, k tomu nestačí //ten// způsob vyjadřování, který je lidskému duchu k chápání dán. —
-Již ve své přednášce „Život“ jsem vysvětloval, jak aktem Boží vůle, jež spočívala ve slovech „Budiž Světlo“, vytryskly paprsky přes hranici Božského. Čím níže přicházely, tím větší nastávalo ochlazování a při tom zmenšovala se síla napětí nebo tlaku. Tím mohly se probouzeti rozličné druhy podstat a bytostí k vlastnímu vědomí. Nejdříve v citu a pak zvolna posilovány v činnosti i na venek. Lépe bych to vyjádřil tím, že tlak se nezmírňoval ochlazováním, nýbrž že ochlazování vznikalo zmenšujícím se tlakem.
+Vysvětloval jsem již ve své přednášce „Život“, jak aktem Boží vůle, který spočíval ve slovech „Budiž Světlo!“, vytryskly paprsky za hranici Božského a pak stále více se ochlazujíce musely působit dolů, čímž ve stále polevujícím napětí nebo tlaku při ochlazení mohly pozvolna přijít k vlastnímu vědomí různé bytosti, zpočátku v cítění, později také v pozvolna sílící vnější činnosti. Lépe to vyjádřím, když řeknu, že tlak se nezmenšoval v ochlazování, nýbrž že ochlazování nastávalo v polevujícím tlaku.
-Nepotřebuji zvlášť zdůrazňovat, že při tom každý jednotlivý pochod, každá sebemenší změna ochlazení nastávala v ohromných dálkách a vzdálenostech, které jsou lidskému duchu nepochopitelné a jimž nemůže porozumět.
+Že každý jednotlivý děj, každá sebemenší změna v ochlazení obepíná nesmírné dálky a vzdálenosti, které se lidskému duchu nemohou stát srozumitelné a pochopitelné, nepotřebuji při tom zvlášť zdůrazňovat.
-V tehdejší přednášce spokojil jsem se prostým vysvětlením, že paprsky byly aktem Boží vůle vymrštěny přes hranice Božského. O samotném aktu vůle neřekl jsem při tom nic bližšího.
+V tehdejší přednášce jsem se spokojil s prostým vysvětlením, že paprsky byly skrze akt Vůle vytlačeny přes hranici Božského. O aktu Vůle samotném jsem při tom neřekl nic bližšího.
-Dnes chci zajíti dále a vysvětliti, proč tyto paprsky //musely// při tom vytrysknouti přes hranice Božské sféry. Vždyť ve vývoji stvoření odehrává se vše jen tak, poněvadž to jiným způsobem není možno, tedy v bezpodmínečné zákonitosti. --
+Dnes chci v tomto jít dál a vysvětlit, proč při tom //musely// paprsky vytrysknout přes hranici Božské oblasti; neboť se to přece všechno odehrává ve vývoji stvoření, protože to jinak není možné, tedy bezpodmínečně zákonitě. —
-Svatý Grál byl od věčnosti konečným pólem bezprostředního Božího vyzařování. Nádobou, ve které se záření shromažďovalo jako v posledním nejzazším bodě, aby, proudíc zpět, stále se obnovovalo. //Kolem// nádoby, s branami na venek pevně uzavřenými, stál Božský hrad Grálu, takže nic nemohlo proniknout ven a další ochlazení nebylo možné. To vše bylo střeženo a opatrováno „Nejstaršími“, věčně nezměnitelnými, kteří mohli na této nejzazší hranici ve sféře Božského záření nabýti vědomého bytí.
+Svatý Grál byl od věčnosti konečným pólem bezprostředního vyzařování Božího. Nádobou, ve které se záření jakožto v posledním, nejzazším bodě shromažďovalo, aby proudíc zpět se stále znovu obnovovalo. //Kolem// ní, s branami navenek pevně uzavřenými, stál Božský hrad Grálu, takže již nic nemohlo proniknout ven a nebyla dána další možnost ochlazení. Všechno bylo opatrováno a střeženo „Nejstaršími“, to znamená věčně nezměnitelnými, kteří mohli na nejzazší hranici ve sféře Božského záření vést vědomé bytí. —
-Chce-li mne člověk v mém líčení správně sledovat, musí si nejdříve ujasniti, že v //Božském// jsou vůle i čin vždy jedno. Za každým slovem následuje ihned čin, nebo přesněji vyjádřeno, každé slovo //jest// současně již samotným činem, poněvadž Božské Slovo má tvořivou sílu, formuje se tedy bezprostředně v čin. Tak tomu bylo i při velikých slovech: „Budiž Světlo!“
+Nyní musí člověk nejprve mít na paměti, že v //Božském// jsou vůle a čin vždy jedno, jestliže mne chce v mém líčení správně následovat. Každé slovo následuje ihned čin, nebo přesněji každé slovo //je// již samo o sobě činem samotným, protože Božské slovo má tvořivou sílu, tedy bezprostředně se formuje v čin. Stejně tak i při velkých slovech: „Budiž Světlo!“
-//Světlo jest jen Bůh sám!// A jen jeho přirozené vyzařování tvoří lidskému duchu nezměřitelný kruh Božské sféry. Nejzazším kotvištěm tohoto kruhu jest a byl již od věčnosti hrad Grálu. Když tedy Bůh chtěl, aby Světlo bylo také za hranicemi přímého Božského vyzařování, nemohlo se při tom jednat prostě o libovolné //rozšíření// záření, //nýbrž Světlo muselo býti postaveno na nejzazším bodě bezprostřední hranice záření Božské dokonalosti,// aby odtud prozářilo to, co bylo dosud neosvícené.
+//Světlo jest jen Bůh sám!// A jeho přirozené vyzařování vytváří pro lidské smýšlení nezměrný kruh Božské sféry, jehož nejzazším zakotvením je hrad Grálu a od věčnosti jím byl. Když tedy Bůh chtěl, aby za hranicí bezprostředního Božského vyzařování bylo také Světlo, tak se při tom nemohlo jednat jednoduše o svévolné //protažení// paprsků, //nýbrž Světlo muselo být postaveno na nejzazší bod hranice bezprostředního záření Božské dokonalosti,// aby odtamtud prozářilo doposud neosvětlené.
-Bůh neproslovil podle lidských pojmů tedy jen slova: „Budiž Světlo!“, nýbrž byl to současně čin! Byla to veliká událost vyslání nebo zrození Imanuele z Božského! Prasvětlo postavilo část Světla ven, aby samostatně svítila a osvěcovala venku, mimo bezprostřední Božské vyzařování. Počátek velikého vzniku stvoření nebyl nic jiného, než současně nastupující důsledek zrození nebo vyslání Imanuele.
+Bůh tedy nepronesl jen slova „Budiž Světlo!“ podle lidských představ, nýbrž tento děj byl současně i činem! Byla to velká událost vyslání nebo nastavšího vyrození části Imanuele! Postavení části Světla z Prasvětla ven, aby mimo bezprostřední Boží záření samočinně zářila a osvětlovala. Počátek velkého vzniku stvoření nebyl ničím jiným než současně nastavším následkem vyslání Imanuele.
-Imanuel je tedy příčinou a východiskem stvoření v důsledku svého zrození ze samotného živoucího Světla. On jest Boží vůle, protože slova „Budiž Světlo!“ nese živě sám v sobě. On sám jest tímto Světlem. Je Božskou vůlí, živoucím křížem stvoření, kolem něhož se stvoření mohlo a muselo vytvořit. Proto jest také Pravdou, jakož i zákonem stvoření, které se mohlo utvořit jedině z něho a skrze něho!
+Imanuel je tedy příčina a výchozí pól stvoření skrze své nastavší vyslání z živoucího Světla samotného. On jest Boží vůlí, která slova „Budiž Světlo!“ v sobě živě nese, která jimi sama jest. Boží vůlí, živoucím křížem stvoření, kolem kterého se stvoření mohlo, ba muselo vytvářet. Proto je také Pravdou, jakož i zákonem stvoření, které se skrze něj, z něj smělo vytvořit!
-Jest mostem z Božského, cestou k Pravdě a k životu, tvořivým zdrojem a silou, přicházející z Boha. --
+Je mostem ven z Božského, cestou k Pravdě a k Životu, tvůrčím zdrojem a silou, která přichází z Boha. —
-Je to nový obraz, jenž se tu lidstvu odhaluje, který však nic nepřesunuje, nýbrž narovnává opět vše, co bylo zkrouceného v lidských názorech.
+Je to nový obraz, který se tu lidstvu rozvíjí, a přece který nic nepřesunuje, nýbrž to posunuté v lidských názorech jen narovnává.
-Nyní vám zbývá ještě otázka: „Proč?“ Proč vyslal Bůh Imanuele? Ačkoliv je to od lidského ducha zvlášť podivná otázka, ba i osobivost, chci vám ji přece objasnit a vysvětlit. Mnozí pozemští lidé ve svých představách se domnívají, že jsou obětí tohoto stvoření, že Bůh je chybně stvořil, mohou-li dělat chyby. Domýšlivost zachází tu dokonce tak daleko, že to pronášejí jako //výčitku// s omluvou, že Bůh mohl přece stvořit lidi tak, aby nikdy nemysleli a nejednali nesprávně, čímž by bylo také nedošlo k pádu lidí. Toto bylo prohlášení či prosba o pomoc pozemsky vynikajícího a věhlasného právníka, který mě osobně prosil a žádal o vysvětlení. Sám byl tehdy již na pokraji hrobu. Pro mne byl tázajícím se lidským duchem, který ztělesňoval celý jeden druh a proto chci i //o tom// něco říci: Jedině svobodná schopnost rozhodování lidského ducha přivodila jeho úpadek a pád! Kdyby při tom dbal vždy zákonů ve stvoření a následoval jich, mohlo mu to přinésti //jen// vzestup, štěstí a mír, neboť tak to chtějí tyto zákony. Jestliže jich nedbá, přirozeně pak na ně naráží, klopýtá a padne. --
+Nyní vám zbývá ještě otázka „Proč?“ Proč Bůh učinil vyslání Imanuele? I když je to od lidského ducha opravdu podivná otázka, ba dokonce troufalá, tak vám ji chci přesto vysvětlit, protože tak mnozí pozemští lidé se ve svých představách cítí jako oběť tohoto stvoření tím, že je Bůh chybně stvořil, když mohou dělat chyby. Domýšlivost v tomto jde dokonce tak daleko, že z toho učiní //výčitku// s vlastní omluvou, že Bůh přece mohl třeba stvořit lidi tak, aby nikdy nemohli myslet a jednat nesprávně, čímž by tak nenastal úpadek lidstva. Avšak jedině schopnost svobodného rozhodování lidského ducha přivodila tento pokles a pád! Měl při tom dbát zákonů ve stvoření a neustále je dodržovat, a tak mu mohl být dán //jen// vzestup, štěstí a mír; neboť tak to chtějí tyto zákony. Při nedbání jich na ně přirozeně naráží, klopýtá a řítí se. —
-V kruhu Božské dokonalosti může jedině Božské požívati radostí vědomého bytí, které jest poskytováno Božím vyzařováním. Jest to pouze nejčistší z čistého vyzařování, které se může zformovati k vědomé bytosti archanděla a v daleké vzdálenosti, na nejzazším pokraji sféry vyzařování pak ještě Nejstarší, kteří jsou současně strážci Grálu ve hradě Grálu, uvnitř Božského.
+V kruhu Božské dokonalosti může jen samotné //Božské// požívat radosti //vědomého// bytí, které poskytuje Boží vyzařování. Je to to nejčistší z nejčistšího ve vyzařování, které se může zformovat, jako například archanděl a v dalších vzdálenostech na nejzazším konci dosahu záření potom také Nejstarší, kteří jsou současně strážci Grálu ve hradu Grálu v Božském.
-Tím je již z vyzařování odloučeno to nejsilnější a nejmocnější! Ze zbývajícího vytváří se pak v Božském formy zvířecí, krajiny a stavby. Tím mění se stále více druh posledních zbytků, podléhá však největšímu napětí v obrovském tlaku, který s sebou přináší blízkost Boží, ačkoliv i zde jest Jeho vzdálenost pro lidského ducha nezměřitelná a nepochopitelná.
+Tím je z vyzařování vytaženo to nejmocnější a nejsilnější! Ze zbývajícího tvoří se pak v Božském formy zvířat, krajiny a stavby. S tím mění se stále více druh posledních zbytků, avšak i nadále podléhá nejvyššímu napětí v obrovském tlaku, který s sebou přináší blízkost Boží, přestože také zde musí Jeho vzdálenost zůstat pro lidského ducha ještě nezměrnou a nepochopitelnou.
-V těchto posledních zbytcích, které jako výběžky a vysáté zbytky záření nejsou v //Božském// již schopny zformování a táhnou se, či plují jako světlé obláčky na jeho nejzazší hranici, je obsaženo i duchovní. Pod tímto vysokým tlakem nemohou se rozvinouti a přijíti k vědomí. //Vnitřní nutnost// žene všechno duchovní k zformování. //Tato ženoucí nutnost je to,// která stoupá jako veliká prosba z trvalého vlnění, jež na hranicích nemůže dosíci zformování a tkaní.
+V těchto posledních zbytcích, které jako výběžky a vysáté zbytky záření nejsou //v Božském// již schopny se zformovat a které se táhnou a vlní na jeho nejzazším okraji jen jako světlé obláčky, je obsaženo také duchovní. Nemůže se pod vysokým tlakem rozvinout a přijít k vědomí. //Silná touha po tom// však spočívá ve všem duchovním a //tato touha je to,// co stoupá jako velká prosba z trvalého vlnění, které na hranici nemůže dojít ke tkaní a formování.
-A byla to opět tato prosba v nevědomém nutkání, které Bůh ve své veliké lásce vyhověl a dopřál jí splnění. Neboť duchovno, následujíc svého nutkání, mohlo se rozvinout teprve //mimo// hranice všeho Božského a z části požívat vědomě požehnání Božského vyzařování, radostně v něm žít, tvořit a vybudovat si říši, která by se v rozkvětu a harmonii stala pomníkem ke cti Boží, jako dík za Jeho dobrotu, že dal všemu duchovnímu příležitost k nejsvobodnějšímu rozvoji a tím ke zformování všech přání!
+A byla to opět tato prosba v nevědomé touze, které Bůh ve své veliké lásce vyhověl, které On dopřál naplnění; neboť duchovní mohlo se rozvinout teprve //mimo// hranice všeho Božského, následujíc svou touhu, aby zčásti vědomě požívalo požehnání Božského vyzařování, radostně v něm žilo, budujíc si tvořilo samo sobě říši, která by se vzkvétajíc a v harmonii směla stát pomníkem ke cti Boží, jakožto dík za Jeho dobrotu, protože On všemu duchovnímu poskytl příležitost k nejsvobodnějšímu rozvoji a tím ke zformování všech přání!
-Podle druhu a zákonů Božského vyzařování //muselo// vzniknouti //štěstí a radost// pro všechny, kteří se stali takto vědomými. Nemohlo býti jinak, poněvadž temnota je světlu úplně cizí a nepochopitelná.
+Podle druhu a zákonů Božích vyzařování //muselo// všem, kteří se takto stali vědomými, vyvstat jen //štěstí a radost.// Nemohlo to být vůbec jiné, protože Světlu samotnému je temnota naprosto cizí a nepochopitelná.
-Tak byl tento velký čin obětí lásky Boží. Bůh oddělil od sebe část, Imanuele, a vyslal ho, aby poskytl duchovnímu na jeho trvalé prosebné naléhání možnost vědomého prožívání bytí.
+Tak byl tento veliký čin obětí lásky Boží, kterým byla oddělena část Imanuele a postavena ven, jen aby neustávající prosebné touze duchovna bylo umožněno vědomé požívání bytí.
-Aby dospělo tak daleko, muselo duchovno překročiti hranice Božské sféry na venek. K tomuto dění mohla však otevříti cestu jen část živého Světla, poněvadž přitažlivost prasvětla je tak silná, že všechno ostatní by bylo zadrženo na bezprostřední hranici záření a nemohlo by dále.
+Aby to došlo tak daleko, muselo duchovno překročit hranice z Božské oblasti směrem ven. K takovémuto dění však mohla otevřít cestu jedině část živoucího Světla, protože přitažlivost Prasvětla je tak silná, že všechno ostatní bylo pevně zadrženo na hranici bezprostředního záření a nemohlo jít dál.
-Ke splnění touhy všeho duchovního zbyla tedy jen //jediná// možnost: Vyslání části samého Světla! Jen v jeho síle mohlo duchovní, používajíc cesty záření této části Světla jako mostu, překročiti hranice a státi se sebe vědomým.
+K poskytnutí splnění touhy všeho duchovního byla tedy jen //jediná// možnost: Vyslání části ze Světla samotného! Jen v jeho síle mohlo duchovno, využitím cesty záření části Světla jako mostu, překročit hranici k začátku svého sebeuvědomění.
-Avšak ani to všechno by bylo ještě nestačilo, poněvadž tato malá část Světla musela by býti podle zákona opět přitažena Prasvětlem zpět. Proto musela býti tato část Světla ještě //zakotvena// mimo hranice Božské sféry, neboť jinak by bylo duchovno, nacházející se venku, jako ztracené.
+Avšak ani to by nebylo ještě stačilo, protože sama tato malá část Světla by byla podle zákona přitažena Prasvětlem zpět. Proto musela být část Světla ještě //zakotvena// za hranicí Božské oblasti, jinak by tam se nacházející duchovno bylo takřka ztraceno.
-Jakmile duchovno jednou překročilo hranice bezprostředního Božského vyzařování, což se mohlo stát jen pomocí části Světla, pak v důsledku stále se zvětšující vzdálenosti a tím i nastavšího ochlazení umožnilo mu jeho částečné uvědomění. Pak nebylo již podrobeno této původní přitažlivé síle, poněvadž ochlazováním vznikal jiný druh a tím oddělující propast. Jedině část Světla, jako stejnorodá s Prasvětlem, zůstávala s ním stále spojena a byla také bezprostředně podrobena jeho přitažlivosti.
+Jakmile duchovno jednou překročilo hranice bezprostředního Božího záření, což se mohlo stát jen pomocí části Světla, tak již nebylo v důsledku nastávajícího ochlazení vlivem stále se zvětšující vzdálenosti a tím i v částečném uvědomění podrobeno původní přitažlivé síle, protože v ochlazení vznikl jiný druh a tím oddělující propast. Jedině část Světla jakožto stejnorodá s Prasvětlem zůstala s tímto stále spojena a také bezprostředně podrobena jeho zákonité přitažlivosti.
-Tímto nevyhnutelným důsledkem bývala by tato vyslaná část Světla opět přitažena zpět k Prasvětlu, což by bylo přivodilo trvalé opakování vysílání a tím občasné přerušení aktu milosti. Tomu mělo býti zabráněno, poněvadž při návratu části Světla přes hranice do Božské říše k Prasvětlu, by duchovno za těmito hranicemi bylo ihned přenecháno samo sobě a tím by pozbylo opory a bez přílivu síly nemohlo by býti schopno života. To by znamenalo zánik všeho, co se nacházelo venku.
+Tak bylo by nevyhnutelným důsledkem to, že tato vyslaná část Světla by byla opět přitažena zpět k Prasvětlu, což by s sebou muselo nést neustálé opakování vyslání a tím i dočasné přerušení aktu milosti. Tomu mělo být zabráněno, protože při takovémto odchodu části Světla za hranici do Božské sféry k Prasvětlu by bylo duchovno nacházející se venku za hranicemi ihned přenecháno samo sobě a tím by se stalo kolísavým a bez přílivu síly by také nemohlo zůstat schopno života. To by znamenalo zánik pro všechno venku se nacházející.
-Z toho důvodu tedy spojil Bůh, Prasvětlo, jím vyslanou část z Imanuele -- s částí nejčistšího výtažku ze všeho duchovního, čímž nastalo zakotvení části Světla se vším, co se nacházelo za hranicemi. Byla to oběť lásky Boží pro duchovno, aby toto tak mohlo dospěti k vědomí a v něm také //zůstati.//
+Z tohoto důvodu spojilo Prasvětlo, Bůh, od něj vyslanou část z Imanuele s částí nejčistšího výtažku z veškerého duchovna, čímž nastalo ukotvení části Světla se vším, co se nacházelo za hranicemi. To byla ta oběť lásky Boží pro duchovno, které tím mohlo dojít k uvědomění a //v něm zůstat.//
-Duchovno a vše, co z něho vzniklo, nalezlo tím za hranicemi Božského oporu a věčný pramen života, z něhož se mohlo trvale vyvíjeti dále. Současně byl tím položen most, podobný spuštěnému padacímu mostu, z Božského, takže duchovno mohlo se trvale obnovovati a rozšiřovati.
+Duchovno a vše, co z něj vzniklo, tím nalezlo oporu za hranicemi Božského a věčný zdroj života, z něhož se mohlo dále trvale vyvíjet. Současně tím byl zbudován most, podobný spuštěnému padacímu mostu, z Božského ven, takže se duchovno mohlo trvale obnovovat a rozšiřovat.
-Tak stal se Imanuel jako „Budiž Světlo“ východiskem a trvalým pramenem života pro celé stvoření, jádrem, kolem něhož se celé stvoření mohlo zformovati.
+Tak stal se Imanuel jakožto „Budiž Světlo“ pro stvoření výchozím bodem a trvalým proudem života, jádrem, kolem něhož se veškeré stvoření mohlo formovat.
-Nejdříve vytvořila se říše čistě duchovní, jako základní stvoření, k níž tvořil Imanuel přímý most. Tím stal se //vyrozeným// Synem Božím, v jehož vyzařování mohl vzniknouti čistě duchovní svět a přijíti k vlastnímu vědomí. Je tedy Synem, v jehož záření vyvinulo se lidstvo Prastvořených, odkud má také svůj vznik název „Syn Člověka“. Jest to //ten// Syn, který v zastoupení Božím stojí bezprostředně nad lidskými duchy, poněvadž tito teprve skrze něho mohli se vyvinouti k vlastnímu vědomí.
+Nejdříve vznikla čistě duchovní oblast jakožto základ stvoření, k níž Imanuel tvořil bezprostřední most. Tím se stal //vyrozeným// Synem Božím, v jehož vyzařování mohl povstat čistě duchovní svět k sebeuvědomění. Je tedy Syn, v jehož záření se vyvinulo lidstvo Prastvořených, z čehož má svůj počátek i přízvisko „Syn Člověka“. //Ten// Syn, který v zastoupení Božím stojí bezprostředně nad lidskými duchy, protože tito se teprve skrze něj mohli vyvinout k uvědomění.
-Při mystériu oddělení a vyslání části Imanuele zůstala tato část Imanuele v důsledku zákona svého původu, ve hradě Grálu v //Božské části,// jako král Svatého Grálu. Otevřel pouze bránu navenek a utvořil tím most k průchodu do duchovna. //Osobně nebyl za hranicemi.// Jen jeho záření vycházelo od těchto hranic ven do prostoru, v němž až do té doby nebylo Světla. Později v době, kdy čistě duchovní stalo se již vědomým, povstal v něm spojením Imanuele s čistě duchovním Parsifal. Páska, přesněji řečeno, neporušitelné záření ho spojovalo s Imanuelem. //Takovým// způsobem může si člověk představiti toto spojení. Jsou dva a přece jednotni v působení. Část Imanuele, stojící v Božské části hradu Grálu na nejzazší hranici Božské říše, avšak ještě v ní a tvořící jen most, který je otevřen k čistě duchovnímu skrze něho, ba v něm samém a Parsifal v čistě duchovní části hradu Grálu, která vznikla s uvědoměním duchovna a tím spojeným vytvořením všech krajin a staveb. Obě osobnosti jsou nerozlučně spojeny a působí jako osoba jediná a tím také jako existující jednota.
+Při mysteriu oddělení a vyslání části z Imanuele zůstal tento, podle zákona, dle jeho původu v hradu Grálu v Božské oblasti jako král Svatého Grálu, otevřel bránu směrem ven a vytvořil tím most k průchodu pro duchovno. Osobně //nebyl za// hranicemi. Jen jeho záření vycházelo od této hranice ven do prostoru, kde doposud nebylo Světla.
-A tak si tedy člověk Parsifala, část Imanuele v čistě duchovním, má a musí představovat jako //dítě,// které se zrodilo a vyrůstá. Tato čistě duchovní část Imanuele patří ke stvoření, v němž forma Božích zákonů se prvým ochlazením poněkud pozměnila. Tato změna vyžaduje dětství a určitou dobu vývoje, třeba že v jiném smyslu než zde na zemi. Zrození samo je i tam nahoře jiného druhu než zde na zemi v hrubohmotnosti, kde mezi tím cestou rozličných, dolů vedoucích říší a sfér i formy zákonů prodělávaly další změny v trvalém ochlazování a při tom stále se opakujícím mizení určitých druhů, které zůstávaly v těchto sférách a neklesaly hlouběji.
+Skrze vzniklé spojení s čistě duchovním pak později, v době, kdy se toto stalo vědomým, povstal v čistě duchovním sám Parsifal jakožto z Imanuele přicházející a jest skrze svazek, přesněji řečeno skrze neroztržitelné záření s Imanuelem navždy spojen. //Takovým// způsobem může si člověk představit toto spojené bytí. Jsou dva, a přece jsou v působení jedno! Imanuel v Božské části hradu Grálu na nejzazší hranici Božské oblasti, ještě však stojící v ní a tvořící jen most, který zůstává skrze něj, ba v něm samotném otevřen k čistě duchovnímu, a Parsifal v čistě duchovní části hradu Grálu, která povstala s uvědoměním duchovna a s tím spojeným zformováním všech krajin a staveb. Obě osoby jsou neoddělitelně spojeny a jako //jedna// osoba působí, tím také jsou jedno!
-Parsifal je spojen páskou záření s Imanuelem a současně jinou páskou záření s Elisabeth, Prastvořenou královnou ženství v čistě duchovním, jako matkou a tvoří tímto spojeným zářením trvalé zakotvení. Elisabeth, vzniklá jako první modrá květina pod ochrannou péčí záře Věčně-Nezměnitelných, Nejstarších v Božské říši a strážců Grálu, jest královnou všeho ženství a bývá proto nazývána také Pramátí. To však nemá nic společného s pozemsky lidským pojmem „matka“.
+A tak si tedy člověk Parsifala, část Imanuele v čistě duchovním, má a musí představovat jako zrozené a dospívající //dítě,// protože tato část patří ke stvoření, v němž forma Božích zákonů již při prvním ochlazení doznala změny, vyžadující dětství a určité doby vývoje, i když v jiném smyslu než zde na zemi. Zrození samotné je i tam nahoře právě tak jiného druhu než zde na zemi v hrubohmotnosti, kde to mezitím skrze průchod různými dolů vedoucími oblastmi forem zákonů v dalším ochlazení a při tom se stále opakujícím oddělování určitých zpět zůstávajících druhů doznalo také vždy dalších změn.
-Pozdější stvoření vzniklo //působením čistě duchovních// Prastvořených. Tento pochod jest sestupné, stále trvající, ovšem zeslabené opakování prastvoření a odehrává se podle působení příslušných zákonů, při čemž se s každou změnou formy zákona změní přirozeně přiměřeným způsobem také druh dění.
+Parsifal je spojen skrze svazek záření s Imanuelem a současně také svazkem záření s Elizabeth, královnou ženství v Božském jakožto matkou, a tvoří tak skrze most záření trvalé zakotvení.
-Pro pozdější stvoření nebylo žádného přímého spojení s Imanuelem, poněvadž toto stvoření jest jen důsledkem stvoření prvotního a vyvíjelo se jen z chtění čistě duchovních. Podkladem tohoto dění byla opět jen láska k duchovnu, které zůstávalo v duchovní říši nevědomé a vyvíjelo tutéž touhu a popud po uvědomění, jako dříve čistě duchovní v Božské říši. Jenomže síla duchovních nedostačovala k tomu, aby pozdější stvoření mohlo se utvářeti ihned a bezprostředně jako sebevědomé, jak to bylo možno u prvotního stvoření prastvoření pod tlakem a vznešenou silou Imanuele, Božské části světla. Tam uskutečnilo se uvědomění ihned, jakmile duchovno opustilo hranice Božské říše.
+Pozdější stvoření mohlo povstat //z působení čistě duchovních lidí,// Prastvořených. Tento děj je sestupující, stále trvající, i když zeslabené opakování prastvoření, které se odehrává následujíc odpovídající zákony, přičemž se s příslušným zformováním zákona přirozeně úměrně změní také druh dění.
-Naproti tomu v pozdějším stvoření musela se poslední sraženina duchovna teprve zvolna vyvíjeti pod vlivem čistě duchovních Prastvořených, poněvadž nemělo již v sobě tolik potřebné síly, aby samo mohlo býti ihned sebevědomým. Tato duchovní sraženina nemohla proto dospěti přímo k sebevědomí ani v dalším ochlazení nebo zmírnění tlaku, poněvadž silnější čistě duchovní zůstalo zpět v prastvoření a odtud působilo svým vyzařováním //jen pomocně.//
+Pro pozdější stvoření nebylo dále dáno žádného bezprostředního spojení z Imanuele, protože toto se vyvinulo jen jako následek prastvoření ze chtění čistě duchovních lidí. Avšak v základě tohoto dění spočívala také jen láska k nižšímu duchovnu, které zůstávajíc nevědomé v čistě duchovní říši rozvíjelo stejnou touhu po uvědomění jako dříve čistě duchovní v Božské oblasti. Samotná síla duchovna nedostačovala k tomu, aby se v pozdějším stvoření stalo bezprostředně a ihned sebevědomým, jak toho bylo schopno silnější čistě duchovní.
-Zpomalený vývoj lidských duchů a jejich pád, způsobený jednostranně přepěstěným rozumem, zatemnil pozdější stvoření. Bylo nutno pomocně zasáhnouti. Zesílit zákon Světla a učinit jej vůdcem lidí. Jedině to mohlo přinésti lidským duchům štěstí a mír. Toto měl učinit Parsifal a proto byl s hrubohmotností spojen v Abdrushinovi. Abdrushin byl tedy Parsifal a proto také Imanuel, jako prodloužené bezprostředně spojené záření. Provedení toho vyžadovalo velkých příprav a námahy. Jeho bytím na zemi mohla býti dána pozdějšímu stvoření opět přiměřená síla Světla k očistění, posílení a pomoci pro všechno duchovní a skrze ně pak v dalším vedení celému pozdějšímu stvoření.
+V pozdějším stvoření se musela poslední sraženina duchovna nejprve pod vlivem čistě duchovních Prastvořených pozvolna vyvíjet, protože není tak obsažná jako čistě duchovní.
-Lidstvo pozdějšího stvoření postavilo se však svéhlavě proti tomu a ve své domýšlivosti to nepřijalo, poněvadž se nestaralo o zákony v tomto stvoření a chtělo podržeti jen ty, které si postavilo a vymyslelo samo. Zrovna tak nedbalo kdysi na poslání Syna Božího, který mu měl přinésti pomoc, //před// soudem světa.
+Protože pozdější stvoření bylo skrze pozvolna se vyvíjející lidské duchy a jejich pád způsobený jednostranným pěstováním rozumu zatemněno, muselo být zasaženo. Aby bylo všechno, v čem lidstvo chybovalo, opět pomocně napraveno, byl Parsifal s hrubohmotností spojen v Abdrushinovi. Abdrushin byl tedy Parsifal, a proto také Imanuel skrze prodloužený bezprostřední most záření, čehož provedení vyžadovalo veliké přípravy a námahu. Skrze jeho bytí na zemi mohla být pozdějšímu stvoření opět dána odpovídající síla Světla k očištění, posílení a pomoci všemu duchovnu a skrze ně pak dále celému pozdějšímu stvoření.
-Světový soud sám je přirozený pochod a není ničím jiným, než přirozeným důsledkem vytvoření přímočarého spojení se Světlem, které bylo vytvořeno tím, že Parsifal proputoval všechny části vesmíru.
+Avšak lidstvo pozdějšího stvoření se svévolně proti tomu postavilo a ve své domýšlivosti to nepřijalo, protože se o zákony ve stvoření nestaralo a chtělo si ponechat jím samým určená ustanovení. Také nedbalo poslání Syna Božího, které mu mělo přinést pomoc //před// světovým soudem.
-Země byla pro tuto cestu bodem obratu jako nejzazší hranice v hrubohmotnosti, poněvadž pomocí duchovního uzpůsobení několika lidí poskytovala k tomu ještě kotviště a proto, jako poslední planeta má býti ještě spoluzachráněna, ačkoliv patří již téměř do říše temnot. Co leží ve vesmíru //ještě// hlouběji než země, co je tedy ještě více zahaleno temnotou, bude přenecháno rozkladu, jemuž musí propadnouti veškeré temno se vším, co svírá ve svém objetí.
+Samotný světový soud je přirozený děj a je následkem vytvoření přímé linie se Světlem, což bylo provedeno při putování Parsifala skrze světové části.
-Země stala se tedy //poslední// pevností Světla na půdě Světlu nepřátelské. Proto také //zde// je zakotven konečný bod Světla. Čím více se nyní den ode dne napíná bezprostřední linie trojjedinosti působení Světla: Imanuel -- Parsifal -- Abdrushin, tím citelnější a viditelnější bude působení síly v Božské vůli. Ona vytváří pořádek a násilím opět narovná vše, co lidstvo dosud zkřivilo, pokud se to ještě vůbec může narovnat. Co se ohnouti //nenechá,// musí se zlomit. Síla Světla nepřipouští žádné střední cesty.
+Země byla pro tuto cestu bodem obratu jakožto nejzazší hranice v hrubohmotnosti, protože skrze duchovní uzpůsobení několika málo lidí k tomu ještě poskytovala kotviště, a proto jako poslední planeta může být zachráněna, zatímco již patří do říše temna. Co v ní leží //ještě// hlouběji než země, tedy je ještě více zahaleno temnotou, bude přenecháno rozkladu, jemuž musí propadnout veškeré temno se vším, co svírá ve svém objetí.
-V přímém napětí této linie Světla zachvěje se svět Božskou silou a pak teprve lidstvo pozná Imanuele v Abdrushinovi!
+Země je tedy //poslední// stanuvší se pevností Světla na půdě Světlu nepřátelské. Proto je také konečný bod Světla zakotven //zde.// Čím více napíná se den ode dne bezprostřední linie trojjedinosti působení Světla: Imanuel – Parsifal – Abdrushin, tím citelnější a viditelnější bude účinek síly v Boží vůli, která zjedná pořádek a násilím opět narovná vše, co lidstvo pokřivilo, pokud se to ještě ohnout nechá. Co se ohnout //nenechá,// musí se zlomit. Síla Světla nikdy nepřipustí něco mezi tím.
-Takový je tento pochod ve vší jednoduchosti. Z lásky bylo splnění přání všech tvorů po vědomém životě, který v nich spočíval. Avšak z lásky k těm, kteří chtějí míti štěstí a mír v dodržování přirozených zákonů tohoto stvoření, bude nyní také zničeno vše, co tomuto míru brání a překáží, poněvadž se ukázali nehodnými toho, že smí býti sebe vědomi. V tom je právem obávaný světový soud!
+V //přímém// napnutí této linie Světla se nejdříve svět zachvěje Boží silou a potom pozná lidstvo Imanuele v Abdrushinovi!
-Tento zákon vstoupil v platnost pro znovuspojení po miliony let oddělené části Imanuele s Bohem a to skrze Ježíše, ztělesněnou Boží lásku, který mezi tím byl také v hrubohmotnosti. Toto znovuspojení mohlo nastati teprve tehdy, až celé stvoření i s pozdějším stvořením bylo již až po určitý, zákonitě stanovený bod proniknuto páskou záření. Tato páska záření visící na Imanuelovi vytvořila skrze Abdrushina přesně určené protizávaží k velké přitažlivosti Prasvětla. Toto protizávaží bylo nutné, aby udrželo samostatnost Imanuele.
+Takový je vývoj ve vší jednoduchosti. Z lásky bylo splněno všem tvorům jejich přání po vědomém prožívání, které v nich naléhalo! Avšak z lásky k těm, kteří chtějí mít štěstí a mír v dodržování přirozených zákonů tohoto stvoření, bude nyní také zničeno všechno to, co v něm mír ruší, protože se to ukázalo nehodno smět být sebevědomým. V tom spočívá právem obávaný soud! Veliký obrat světů!
-Teprve tehdy mohl býti Imanuel opět spojen s Prasvětlem, aniž by se v něm musel rozplynouti. Láska Boží provedla všechny tyto cesty až k dokonání s láskyplnou moudrostí a shovívavou dobrotou. Jedině Bohu přísluší dík a chvála všech tvorů, kteří mohou najíti jen //radost// v zahradách celého stvoření, následují-li zákonitost, která v něm spočívá již od prapočátku a ze které vůbec mohlo vzniknouti!
+Lidský duch nemá žádné právo k otázce, „Proč“ je stvoření; neboť to je požadavek vůči Bohu, k němuž není oprávněn, protože //sám sebe uzavřel// v dobrovolném pádu do hříchu veškeré moudrosti a možnosti vyššího poznání!
-Jako všude, tedy i zde byla také nutnost současného oboustranného splnění podle zákona. Přesně v okamžiku znovuspojení //potřeboval// Imanuel posílení v síle Prasvětla, které tím //poprvé// vstoupilo v //krouživém// spojení do přímého styku s celým stvořením. A tím nastupuje nyní dokonalé očistění a udržení v čistotě! Proto bude všechno nové a mnohé bude jinak než dosud.
+Dávám však vysvětlení, abych čelil nesmyslným klamným představám rozumových lidí a aby lidští duchové, kteří poctivě usilují o Pravdu a jsou připraveni ji v pokoře přijmout, nenechali se takovouto zlovolnou, rouhavou domýšlivostí svést v okamžicích konečného rozhodnutí všech pro bytí a nebytí každého tvora! —
-Všechno to muselo odpovídati přesně zákonům, k čemuž Ježíš, jako ztělesnění Božské lásky působil jako prostředník a most. Přišel vstříc vracejícímu se ztělesnění Božského zákona, Božské vůle. Láska //musela// se nejdříve k tomuto účelu ztělesnit. Vůle vychází z Prasvětla od Boha Otce, přímo skrze Imanuele a v krouživém oběhu se vrací zpět a jde od Imanuele skrze Ježíše zpět k Prasvětlu. Takový je oběh záření Božského trigonu. Z toho povstal v nynějším naplnění Božský trigon: Bůh Otec jako hlava, pak Ježíš trochu níže vpravo, Imanuel vlevo, spojeni pevně zářením. Tím vzniká forma trojúhelníku. Také zde splnil se tedy zákonitý koloběh zpět k prapůvodu. Předcházel jako první, všem ostatním uzavírajícím se kruhům dění! Všechny ostatní musí nyní následovat. --
+Opravdu hledajícím poskytne vědění o tom nyní velmi mnoho; neboť vy všichni nemůžete žít jinak než v zákoně! //Živoucím// zákoně!
-Podávám vám tím //obraz// veliké, nejčistší zákonitosti, vycházející od Boha Otce, který sám jest zákonem a jenž musí býti dodržen za všech okolností v //jakémkoliv// dění!
+Zda jste schopni to přijmout, je vaší věcí; neboť já vám při tom také nemohu pomoci. Lidstvo se ptalo, prosilo, a já jsem odpověděl, o věcech, které leží daleko nad schopností chápání lidských duchů a naplňují se ve vzdálenostech celých světů od něj, valíce se po neúprosných cestách Boží spravedlnosti a Boží dokonalosti. Člověk nechť se skloní v pokoře!
-Jak jsem vám již pravil, vyžadovalo někdejší spojení Imanuelovo s duchovnem přechodné, i když miliony roků trvající oddělení části Světla od Prasvětla. V tom byla veliká oběť Boží učiněná jen z lásky, aby všemu duchovnímu byla dána příležitost, aby mohlo následovati svou touhu vědomě požívati všechny radosti, které bytí Prasvětla uštědřuje těm, kteří se zachvívají v zákonech.
-Tím povstal pak vývoj stvoření, jehož postup jsem vylíčil již v přednášce „Život“. Lidský duch ve stvoření nemá žádného práva k otázkám „Proč“ je stvoření, neboť staví tím požadavek vůči Bohu, k čemuž nemá práva, protože se //sám uzavřel// veškeré moudrosti a možnosti vyššího poznání v dobrovolném pádu do hříchu!
-Podávám vám však vysvětlení, abych tím čelil nesmyslným představám rozumových lidí, aby lidští duchové, kteří se poctivě snaží najít Pravdu a jsou připraveni ji v pokoře přijmout, nenechali se svésti takovou rouhavou domýšlivostí ve chvílích posledního rozhodnutí pro bytí a nebytí každého tvora! --
-Pravdu hledajícím poskytne „vědění o tom“ velmi mnoho, protože vy všichni nemůžete žíti jinak, než v zákoně! //V živém// zákoně! Slyšte to, vyvolení a povolaní a učte se z toho pro vaše budoucí působení! --
-Jest vaší věcí, jste-li schopni to přijmout a pochopit, poněvadž při tom já vám nemohu pomoci. Lidstvo se tázalo a prosilo a já jsem odpověděl ve věcech, které leží vysoko nad chápavostí lidského ducha a naplňují se ve vzdálenostech celých světů této země, valíce se po železných cestách Božské spravedlnosti a Božské dokonalosti. Člověk nechť se skloní v pokoře!